…A teď, po smrti? Desetitisíce fanynek obklopily Elysejská pole a za rakví mu jelo sedm sto­vek motorkářů. A nad ní mluvil současný francouzský prezident a dva bývalí mu dělali stafáž. To se může stát jedině ve Francii.

Ve francouzské populární hudbě je odjakživa všechno jinak. Ne že by žila v úplné izolaci od určujících angloamerických vlivů, ale ty rozhodně nejsou tak silné jako jinde ve světě a i ty existující jsou zpravidla přetaveny do míst­ních specifik. Hodně ostatně dělá i jazyk, vybízející k úplně ji­nému výrazu a frázování než angličtina. A tak byl vždy dost svébytný francouzský jazz, rock a koneckonců i komerční pop. vyloženě „místním" žánru, šansonu, ani nemluvě.

Francie však není jiná jen žánrově, ale i společenským po­stavením umělců. U těch tzv. se­riózních na tom není nic divné­ho, zajímavé je to u takových, kteří nepatří či nepatřili k úplně konformním jedincům. Báječ­nou ukázku jsme viděli teď o ví­kendu, kdy měl v Paříži pohřeb zpěvák Johnny Hallyday. Zatím­co ve světě byl znám vlastně vel­mi málo, doma platil za megastar. Paradoxně s repertoárem, jenž je v příkrém rozporu s řeče­ným v úvodu: postavil ho totiž na co nejvěrnějších kopiích ame­rických hitů, nejprve „elvisovských“, poté rockových, popo­vých a konečně opět rokenrolových. O jeho zaměření vypovídá volba uměleckého jména: ve skutečnosti se jmenoval Jean-Philippe Smet.

Stejně jako jeho americké vzo­ry si Hallyday užíval všeho, co mu postavení v showbyznysu umožňovalo. Zůstávaly za ním rozbité hotelové pokoje (jeden údajně i při jeho pražské ná­vštěvě v roce 1966), zástupy dobytých dívek (manželky, bylo jich pět, musely být světice), hro­mady třísek z kytar zničených na pódiu, drogové i alkoholické úlety. Prostě život rokenrolové hvězdy jako z čítanky.

A teď, po smrti? Desetitisíce fanynek obklopily Elysejská pole a za rakví mu jelo sedm sto­vek motorkářů. A nad ní mluvil současný francouzský prezident a dva bývalí mu dělali stafáž. To se může stát jedině ve Francii.

LN, REPROBOX, Ondřej Bezr, 11.12.2017