Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Nejnovější komentáře

  • 24.11.2017 20:53
    Enjoy gardenscapes would like to try this sport as while.

    Číst dále...

     
  • 24.11.2017 19:07
    A Lucian prince who should fulfill a fantastic future.

    Číst dále...

     
  • 23.11.2017 12:44
    Ještě kdyby si ve svém úmyslném a pověstném mlžení srovnal ...

    Číst dále...

     
  • 23.11.2017 11:06
    Jaký je to rozdíl! V dny příjezdu prezidenta Zemana do Ruska ...

    Číst dále...

     
  • 22.11.2017 13:51
    Komunistické režimy si nikdy nedají pokoj, aby se mohly ...

    Číst dále...

     
  • 22.11.2017 10:27
    Správně, hlásit se to musí a ještě přitom zaučíte do řemesla ...

    Číst dále...

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“ Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

VYLIKVIDOVÁNÍ NĚMECKÉHO PROBLÉMU

Vysidleni avers 2010Podle statistik žilo na územích odstoupených po Mnichovu Německé říši něco kolem 730 000 osob české a slovenské národnosti, což činilo něco přes 20 Vysidleni revers 2010procent tamějšího obyvatelstva. Počty Čechů, kteří byli v letech 1938 – 1939 vyhnáni ze Sudet do vnitrozemí, se odhadují zhruba od 150 000 až po 400 000. Podle vydaných potravinových lístků (což není ten nejspolehlivější pramen) u nás na konci války zůstalo téměř 2 800 000 Němců. Ty všechny teď čekal akt spravedlivé odplaty. 

… Někteří Češi také ve svých dopisech úřadům kritizovali násilí užívané proti Němcům a jejich okrádání. V tomto směru velmi důrazně vyzývala k nápravě poměrů českou vládu skupina českých starousedlíků (ti Češi, kteří žili v Sudetech i v meziválečné době, a ti Češi, kteří své domovy po Mnichovu museli opustit, ale po válce se do nich vrátili) z Teplic – Šanova na konci června 1945. Kritizovali drancování bytů, olupování Němců na jejich cestě k hranici a veřejné popravy nacistů místním obyvatelstvem bez řádného soudu. V dopise uznávají, že je Němce nutno „spravedlivě a náležitě potrestati, ale nesmíme se dopouštěti, hnáni mstou, horších nespravedlností, než se dopouštěli oni“. Ve stejně uvážlivém a humánním duchu pak žádají, aby byli ihned vysídleni Němci „provinilí a zde ku práci nepotřební a státu na obtíž připadající mrzáci, starci a sirotci, kapitalisté a inteligence“. Doporučují však, aby se slušně zacházelo s německými dělníky, neboť ti by zde měli zůstat.

… Přelomovou událostí se stal výbuch muničního skladu 31. července 1945 v Krásném Březně u Ústí nad Labem, který byl československou vládou označen za německou sabotáž spáchanou příslušníky Werwolfu (na členy této podzemní organizace probíhal v Sudetech doslova hon a byl za ně pokládán téměř každý zatčený nacista). Krátce po explozi se Ústím prohnala vlna zuřivého násilí na Němcích, kteří byli svrženi z mostu Edvarda Beneše do Labe a na jiných místech postříleni (počet obětí se odhaduje na 50 až 100). Násilností se dopouštěli vojáci, příslušníci SNB i členové stále ještě nerozpuštěných Revolučních gard. Doložena je i účast místních obyvatel, stejně tak jsou ale známy případy, kdy Češi obětem pomáhali. Vlastní příčina výbuchu nebyla dodnes definitivně objasněna, ale existují indicie, že celá exploze a následná „čistka“ byly zinscenovány orgány ministerstva vnitra a obrany. Jisté je, že exploze v Březně dodala vládě vhodné argumenty pro postupimskou konferenci, na níž se se rozhodovalo o vysídlení německého obyvatelstva. 

Tehdejší propaganda líčila vyhnání Němců jako nápravu dějinného omylu posledních Přemyslovců, kteří do země pozvali německé kolonisty. Příchod nových českých osídlenců byl touto optikou nahlížen jako obnova původního stavu v pohraničí, které bylo až do 13. století slovanské. Manifestací těchto názorů se stala „národní pouť“ k pomníku Přemysla Oráče ve Stadicích 27. srpna 1945, které se účastnil i ministr spravedlnosti Jaroslav Stránský. Ale tyto národnostní pohnutky nebyly pro nové osídlence nijak zásadní. Větší roli v jejich rozhodnutí odejít z vnitrozemí do pohraničí hrála naděje na zlepšení jejich ekonomické situace po převzetí německého majetku. Kromě tzv. zlatokopů, kteří se s nakradenými věcmi vraceli zase zpátky domů, přicházeli do Sudet i Češi, kteří utíkali před svou kolaborantskou minulostí. V cizím prostředí se vydávali za zasloužilé odbojáře či partyzány a svou novou roli hráli velmi přesvědčivě v dobré víře, že tak snáze dosáhnou na německé konfiskáty.

Z této rozsáhlé migrace do pohraničí (už 24. května vydalo ministerstvo vnitra nařízení, které nahrazovalo pojem „Sudety“ neutrálním označením „pohraniční území“ či „pohraničí“) politicky nejvíce profitovala KSČ, která zde měla od květnových voleb v roce 1946 absolutní většinu a ovládala téměř všechny národní výbory. Poválečné excesy „divokého odsunu“ tak do jisté míry připravily půdu pro nástup rudého teroru po únoru 1948.

Naše inscenace je inspirována (bohužel) skutečnými událostmi, které se udály na různých místech naší země. Historická fakta a dobové reálie, jež se objevují v textu, proto přibližujeme v následujícím přehledu.

Partyzánský soud v Českých Petrovicích (Böhmisch Petersdorf)

Časně ráno 25. května 1945 byla obec obklíčena partyzánskými jednotkami, které byly dislokované v Těchoníně. Všichni muži od 15 do 70 let byli odvedeni ke kostelu, kde byl na kraji silnice postaven „soudní stůl“. Tam zasedli velitel partyzánů, za MNV Josef Voksa čp. 144 a Josef Doleček čp. 121. Po zjištění jmen byli Češi posláni domů. Celý soud se odehrával podobně jako tři dny předtím v Mladkově a v Králíkách a předtím v Červené Vodě a Lanškrounu. Němci museli olízat Hitlerův obraz, který předtím partyzáni poplivali, a přitom byli nemilosrdně biti. Surovost a bezcitnost měla sadistický charakter. Němci, kteří při trestání upadli do bezvědomí, byli poléváni vodou a někteří byli nataženi do potoka a drženi pod hladinou. Někdo z partyzánů navrhl, aby Němci byli pověšeni hlavou dolů a aby jim pod hlavou zapálili hrnec s benzínem. Ale k tomu již nedošlo, protože kolem 11. hodiny byl řídící místní školy Bittner zasažen holí do čela, až mu hlava praskla a horní část lebky se posunula o 2 centimetry dozadu. Nato zařval velitel na dotyčného partyzána: „Co děláš, přece ho nemůžeš tak rychle zabít! Honem jej oběste, aby to ještě pocejtil!“ Tak se také stalo.

Když bití začalo, odešel přísedící Josef Voksa na protest do úřadu MNV v kasárenské budově, protože se na to nemohl dívat. Josef Doleček chtěl také odejít, ale byl přinucen zůstat, protože mu pohrozili, že jinak sám půjde mezi Němce. Jako třetího pověsili jeho bratrance Františka Dolečka, který se za války psal Franz Doletschek (byl to invalida z 1. světové války, který se vrátil domů bez nohy). Když mu navlékli smyčku a odtáhli židli, tak se větev, na které visel, ulomila. František Doleček pak prosil na kolenou, aby jej ušetřili, ale partyzáni jej vzápětí oběsili na vedlejší větvi. Celkem bylo oběšeno 7 Němců a 1 zastřelen „na útěku“.

Internační tábor Hanke

Objekty zasilatelské firmy Hanke na ostravské Nádražní třídě vybral pro internaci Němců vedoucí politického oddělení ostravského ředitelství Národní bezpečnosti Vladislav Kusz. Velitelem tábora se stal Emil Martínek, horník z Hrušova, který prodělal kurs pomocníka při pitvě, což byla pro jeho funkci jistě vhodná příprava. Pomáhali mu strážní Josef Jurášek a Ludvík Pieczka, dělníci z Vratimova. Nejčastěji popravy vykonával „kápo“ Heinrich Gloss, bývalý masér ve vítkovických závodech a člen SA. Vyžíval se v sadistickém mučení svých spoluvězňů, a někdy je dokonce donutil, aby se popravovali navzájem. Velitel tábora Martínek nutil před popravou vězně ke skupinovým souložím s německými ženami, jež byly pak společně s muži oběšeny. Martínkovi bylo doloženo také několik znásilnění. Od 15. května do 20. června 1945 zemřelo v táboře 231 osob. Události v táboře Hanke vyšetřovala parlamentní komise, která navrhla zahájit proti Kuszovi, Martínkovi, Pieczkovi, Juráškovi a dalším trestní řízení. Ministerstvo vnitra pak dalo Oblastní kriminální ústředně v Ostravě pokyn, aby případ nebyl na základě zákona číslo 115 z roku 1946 vyšetřován.  Nějaké tresty ale nakonec přece jen padly: Kusz, Pieczka a Jurášek byli vyloučeni z KSČ. Martínek údajně členem strany nebyl, tudíž potrestán být nemohl.

http://www.divadloarena.cz/subdom/arena2/repertoar/inscenace?search=jedna_inscenace&task=search&id_inscenace=163

* * *

A opět něco hrachu na stěně

J.Š. 2.11.2017

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.00 (6 Votes)
Share

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Strojový překlad webu

Czech English French German

Reklama