Statkářům, duchovním, továrníkům, inteligenci, vojákům a dalším skupinám obyvatel, kterých se báli, rozdávali komunisté v padesátých letech tresty smrti, doživotní žaláře, pobyty v dolech, pracovních táborech, mučili je, kradli jim majetek, ničili rodiny i životy. Co je proti tomu deset let v současné věznici?
Před pražským soudem stojí jistý čtyřiadevadesátiletý J.M. Obžaloba ho viní z toho, že byl v padesátých letech členem komise, která rozhodla o tom, že budou bez varování vystěhovány ze svých usedlostí dvě rodiny statkářů. Majetek jim komunisté ukradli a hlavy rodin poslali do pracovních táborů.
Dnes už nikdo z vystěhovaných nežije, jen jejich příbuzní. Z oné pětičlenné komise žije už jen zmíněný J.M. Vyvstává otázka, zda je ještě třeba soudit čtyřiadevadesátiletého starce za to, co zřejmě spáchal před více než šedesáti lety. Současně s tím je třeba se ptát, jestli není hrozící desetiletý trest příliš vysoký. Odpověď je však jednoduchá a jasná. Komunistické zločince je třeba soudit za všech okolností. I kdyby jim zbýval týden života. Možný desetiletý trest není vysoký. Měl by být vyšší. To, z čeho starce viní obžaloba, je totiž děsivé.
V té době však ne výjimečné. Pět komunistů se sešlo, utvořilo komisi a rozhodlo se, že chtějí získat dvě hospodářské usedlosti. Sedláci jim logicky svůj majetek odevzdat nechtěli. Takže ona pětice komunistů rozhodla, že si majetek jednoduše vezmou. Rodiny odstěhují sto padesát kilometrů daleko. S sebou jim povolí vzít jen peřiny a příbory. Aby nedělali problémy, tak muže od rodin, do té doby statkáře, pošlou na několik let do pracovních táborů a do uranových dolů. Tam už je dozorci zlomí. Ti sedláci a jejich rodiny se ničím neprovinili. Nic nespáchali. Dokonce ani před soud nešli. O tom, že přijdou o všechno, rozhodla partička bolševiků. Nepřišli jen o hektary polností, hospodářská zvířata, zemědělskou techniku, střechu nad hlavou a další majetek. Děti přišly o tatínky. Tátové o své děti a manželky. Za nic. Z rozhodnutí komunistické lůzy. Dnes už z těchto okradených lidí nikdo nežije. Ten, kdo je okradl, si desítky let užívá důchodu a dožil se krásných 94 let. Musí před soud. Zaslouží si to.
A je deset let, které může dostat (ale pravděpodobně nedostane), moc? Není. Pokud se skutečně potvrdí to, co předkládá obžaloba, měl by dostat ještě víc. Jak je popsáno v odstavci výše, zcela úmyslně spoluzpůsobil velkou tragédii, zaslouží trest. Statkářům, duchovním, továrníkům, inteligenci, vojákům a dalším skupinám obyvatel, kterých se báli, rozdávali komunisté v padesátých letech tresty smrti, doživotní žaláře, pobyty v dolech, pracovních táborech, mučili je, kradli jim majetek, ničili rodiny i životy. Co je proti tomu deset let v současné věznici?
Mnozí diskutující v reakci na středeční článek zmínili, že už je pozdě, že onen J.M. měl stát před soudem mnohem dříve. Ano, měl. Ale nikdy není pozdě. Je dobře, že ho obžaloba ještě stihla.
P.S.
Legitimace KSČ zaručovala nejen klid od komunistů jejich většině, ale byla i nepřímou povolenkou beztrestně zatýkat, okrádat, mučit, zabíjet a vraždit, včetně malých dětí a novorozeňat. Proto je každý člen KSČ i KSČM spoluodpovědný za tyto zločiny proti lidskosti a šíření této zločinné ideologie, kterou odsuzuje i Ústava ČR. Byla v mnoha směrech ještě horší, než nacistická. To, že máme dnes komunisty v Parlamentu a jejich předsedu Vojtěcha Filipa, usvědčeného agenta-udavače StB, jeho prvním místopředsedou, zvoleného 75% hlasů anonymních poslanců, jen ukazuje, jak mravně těžce nemocná země jsme a jak hluboko zasáhla duši a charakter národa tato zrůdná ideologie. Národy, které nejsou schopny udržet elementární mravní hodnoty, jimi přestávají být, stávají se hříčkou osudu. Postupně a zákonitě zanikají jako vše, co je v rozporu se základní přirozeností člověka a přírodními zákony.
Jan Šinágl, 25.7.2017
* * *
Využijeme svých demokratických možností? Koho tedy volit?