Dějiny dělají odpovědní lidé, kteří na sebe berou riziko. Počátek svobodné obce se znovu zpřítomnil v zápase o lid­ská práva v Chartě 77 a není náhodou, že jejím mluvčím a signatářem se stal Jan Patočka, protože to souznělo s podstatou filozofie, jak jí rozuměl. V jedné přednášce na podzemním semináři v roce 1974 vyložil Patočka rozdíl mezi „duchovním člověkem" a „pouhým intelektuálem". Duchovní člověk pečuje o svou duši a o duši obce. Je to vzdělanec, jenž na rozdíl od pouhého intelektuála ne­podléhá mocenským tlakům ani populistickým nárokům davu a není ochoten pro dobré bydlo vzdát se svého přesvědčení.

I když se říká, že Patočka byl celý ži­vot teoretik, který se neúčastnil veřejné­ho života, připomeňme, že psal a publi­koval vyostřeně polemické texty už před válkou, například o mnichovské dohodě. Je docela možné, že právě proto mu prezident Beneš po válce neudělil profesuru. Dnešní krize EU spočívá možná také v tom, že většina jejích funkcionářů nemá o tomto hlubším smyslu Evropy jas­no.

… Nejpregnantnějším způsobem podal náčrt svého poje­tí dějin v Kacířských esejích, jež ve vel­kém spěchu a s velkou hutností sepsal v letech 1973 až 1974 a vydal v samizda­tu v roce 1975. Zde vysvětlil své pojetí, že dějiny v silném smyslu začínají teprve v antickém Řecku, kde vznikají svobod­né městské státy, v nichž nevládnou despotičtí vládcové typu egyptských fa­raónů či perských velkokrálů, ale politic­ky soupeří svobodní občané. Až tímto zro­zením demokratické politiky jako svobod­né soutěže názorů opřených o rozumový náhled, a nikoli jen o prastarou mytickou tradici začínají dějiny. Vše, co bylo před­tím a co leckde na světě žije dodnes, patří dle Patočky do období před-dějinného.

… Zejména důrazně zaznělo Timermansovo prohlášení, že Charta 77 a polská Solidarita výrazně uspíšily sjednocení  Evropy rozdělené železnou oponou. Potěšilo, že právě takto vyzvedl vystoupení Charty 77 a že si uvědomuje, jak je pro sjednocenou Evropu důležité, že její sou­částí jsou právě státy východní Evropy, jež se vymanily ž komunistického jha. Jeho vystoupení kontrastovalo s xenofobními a paranoidními hlasy některých našich politiků, požadujících „nezávis­lost" na „diktátorském" rozhodování Ev­ropské komise. Neuvědomují si, že setr­vání v EU a spolupráce se západní Evro­pou, která má demokracii mnohem více zažitou než my, nám zaručuje rozumnou - budoucnost.

* * *

LN Jde tedy o objevení lidské svobody...

Nejen objevení svobody. Zároveň s tím se vynořuje filozofický objev lidské zod­povědnosti, jež se svobodou úzce souvisí. Tím se dotýkáme další Patočkovy teze, že současně se vznikem politiky vzniká v an­tickém Řecku filozofie - jako duševní čin­nost, jež rozvíjí a kultivuje svobodné kri­tické myšlení a učí svobodné občany, že hlavní věcí není získat co nejvíce majetku a výhod, ale udržet svobodu. Právě o to jde v dějinách ve vlastním smyslu. Idea jednání vycházejícího ze svobody a směřujícího k jejímu udržení se pak od antických dob z Evropy nevytratí - přes všechny dějinné zvraty a pokusy tuto svo­bodu omezit či zničit, jež se zčásti děly dokonce jejím jménem. Takto propraco­vávaná idea svobody se rozšířila do celé­ho světa a leckde navázala na klíčící do­mácí zdroje. Patočkově filozofii dějin tedy nelze vytýkat eurocentrismus, jak to někteří jeho nepozorní čtenáři činí, nýbrž je třeba zdůraznit, že to byl filozof předví­dající to, čemu dnes říkáme globalizace. Jeho hlavní starostí však bylo, aby si ke slovu se hlásící „dědicové Evrópy“ nepřisvojili pouze vědeckotechnické nástroje moci a luxusu, ale aby si rovněž všimli, že tato evropská civilizace byla vytvořena tím, o čem jsme právě mluvili a co Patoč­ka po platonsku nazýval „péče o duši“.

LN Péče o duši je svorníkem celé Patoč­kovy filozofie. Co tato péče znamená?

Tento obrat pochází od Platona. Duše je v člověku tím, co mu umožňuje chápat jeho svobodu a postavení ve světě a roz­hodovat se v jednání bud k dobrému, tedy tomu, co tuto svobodu pomáhá udr­žet, nebo ke zlému, které ji nahlodává či znemožňuje. Péče o duši má u Platona tři složky: o duši jednotlivce, o duši v obci a o duši ve vztahu ke světu v celku. O prv­ních dvou jsme už ve stručnosti mluvili. Z té třetí pochází nejen filozofie, ale i věda, právě se svým důrazem na plat­nost a spolehlivost obecného poznání.

* * *

… I když se říká, že Patočka byl celý ži­vot teoretik, který se neúčastnil veřejné­ho života, připomeňme, že psal a publi­koval vyostřeně polemické texty už před válkou, například o mnichovské dohodě. Je docela možné, že právě proto mu prezident Beneš po válce neudělil profesuru. Texty ze 70. let, vrcholící Kacířskými eseji, už téměř předznamenávají Patočko­vo vystoupení v Chartě. Ve svém vystou­pení na světovém filozofickém kongresu ve Varně v roce 1973, kam se dostal, přestože nesměl být členem oficiální čes­koslovenské delegace, mluví výslovně o oběti, již je někdy třeba přinést, aby se ukázalo, jak to se světem je.

* * *

… Patoč­ka říká, že křesťanství je třeba „domyslet do konce". A vzít vážně poslední Ježíšo­va slova na kříži: Bože, proč jsi mne opus­til? Vzít vážně pro Patočku znamená vzít tato slova nikoli jako řečnickou otázku, jež se za tři dny zvrátí v opak, nýbrž jako výpověď o stavu světa: Opustil jsi mne...

… Moderní lidstvo se nemůže spoléhat na Boha jako na zdroj absolutního smys­lu, přestože podle Patočky každý relativ­ní smysl, jejž se domníváme nalézat, se bez opory v absolutním úběžníku smyslu zdá nesmyslný.

* * *

LN Co Patočka navrhuje? S jakým řeše­ním přichází? Dotáhl tuto kritiku mo­derní doby k pozitivnímu řešení?

Ano a ne. Patočka nehodlá propadnout lacinému relativistickému nihilismu. Mlu­ví o „solidaritě otřesených". Těmito otře­senými jsou například vojáci střetávající se při nesmyslných ztečích mezi zákopo­vými liniemi první světové války, jak o tom psal Ernst Jünger, či oběti totalitárních režimů všeho druhu, ale - důsledně promyšleno - jsou těmito otřesenými všichni, kdo pochopili, že „Bůh je mrtev" a že absolutní smysl není k dispozici. Solidaritou těchto otřesených pak pojí dle mne myslí Patočka takovou „péči o duši v obci“, v jejímž rámci by si i téměř v ničem nesouhlasící oponenti uvědomo­vali otřesenost absolutního smyslu. Aby pochopili, že žádné rozhodnutí nemůže být dokonalé, a tedy absolutní, že v každé i nové situaci je třeba znovu smysl hledat. Jejich solidarita má tedy spočívat hlavně v tom, že i v nesouhlasu budou chránit svobodnou půdu, na níž by spolu mohli ne­souhlasit a hledat.

LN „Chránit svobodnou půdu, na níž by spolu mohli nesouhlasit a hledať* - to je přece charakteristika Charty jako společenství svobodného ducha. Napsal jste, že Patočka jednal jako du­chovní člověk, co to znamená?

V jedné přednášce na podzemním semináři v roce 1974 vyložil Patočka rozdíl mezi „duchovním člověkem" a „pouhým intelektuálem". Duchovní člověk pečuje o svou duši a o duši obce. Je to vzdělanec, jenž na rozdíl od pouhého intelektuála ne­podléhá mocenským tlakům ani populistickým nárokům davu a není ochoten pro dobré bydlo vzdát se svého přesvědčení.

LN Tím se dostáváme k Patočkovu poje­tí Evropy jako duchovního úkolu....

Dvěma světovými válkami a studenou válkou, která z nich vzešla, Evropa podle Patočky skončila. Ale idea svobody, na níž byla evropská civilizace založena, se tím neztratila. Patočka se domnívá, že toto dědictví je k dispozici pro všechny na světě, kdo jsou s to je pochopit a nést dál. Evropská unie by v tomto smyslu mohla a měla být opět návratem k Evro­pě v duchovním smyslu. To stvrdil i Frans Timmermans, když zdůraznil, že sjednocená Evropa chce na­vazovat na tradici rozumu, svobody a lid­ských práv a že tyto hodnoty je třeba kultivovat. Dnešní krize EU spočívá možná také v tom, že většina jejích funkcionářů nemá o tomto hlubším smyslu Evropy jas­no. Timmermans se k němu na letošním setkání přihlásil, jistá naděje tedy je.

LN, 11.3.2017 Odkaz Jana Patočky: Udržet svobodu, Aleš Prázný, filosof

* * *

J.Š.19.3.2017