Vytisknout
Kategorie: Z českých médií

Lincoln a vlajkaO Lincolnovi vyšlo 16 tisíc knih a v počtu stránek ho poráží pouze Ježíš, který má ale více než 1850 let náskok - Lincolnova genialita spočívala zejména ve schopnosti povznést se v zájmu vyššího cíle nad běžné roz­pory. A občas jí někoho i nakazil, a proto to fungovalo - „Lincolnova strategie nás možná přitahuje více než kdy v minulosti a také ji mnohem více než dříve potřebujeme. Dnes ale bude jen velmi obtížné ji zavést, lze si nyní před­stavit podobný tým? Jak by to vypadalo ve chvíli, kdy na sebe po­litičtí oponenti i jejich spolupracovníci navzájem pohlížejí jako na nepřátele?"

… Důvod, proč šestnáctý prezident Američany (a nejen je) dodnes tak fascinuje, je ten, že všechny tyto politické i osobní těžkosti dokázal obrátit v triumf. Podle Lincolnova velkého fa­nouška Baracka Obamy je to proto, že v něm vidí „základní element amerického charakteru, nejhlubší americký mýtus“ - a to ten, který říká, že vytrvalostí a tvrdou prací lze dosáhnout změny a je třeba nevzdávat se ani tváří v tvář téměř jisté po­rážce.

Válka bude

Jaro naplno propuklo a washingtonské broskvoně už kvetly, když Abraham Lincoln rozhodl, co s rébusem týkajícím se pevnosti Sumter. Po dlouhých týdnech zvažování nařídil vyslat Andersonovým mužům zásoby a udělal to navzdory tomu, že mu jak ostřílené armádní špičky, tak většina jeho ministrů radily to ne­dělat. „Při jednom ze svých vůbec prvních prezidentských roz­hodnutí a úplně prvním verdiktu v roli vrchního velitele vojska nedal na doporučení lidí, jichž si vážil,“ píše Ronald C. White a popisuje, jakými obavami a pochybami Lincoln trpěl. Noc před konečným slovem prezident vůbec nespal a k jednomu spolupra­covníkovi poznamenal: „Pokud je úděl vést Peklo stejně těžký jako to, čím tady teď procházím, tak musím říci, že cítím k Sa­tanovi jistý soucit." Ráno podepsal a stalo se to, čeho se všichni obávali: v dubnu 1861 na Sumter zaútočilo konfederační vojsko a začala ničivá občanská válka.

K rozřešení otázky pevnosti Sumter Lincoln přistoupil za po­užití metody, kterou si osvojil během advokátní praxe i v politice a jež pak byla typická i pro jeho další rozhodování. Lincoln věřil v pečlivé shromáždění a studium co nejširšího množství infor­mací a zvážení všech, jakkoli protichůdných, názorů. Věřil v to, protože právě tak nabyl veškeré svoje vědomosti a znalosti: sy­novi negramotných farmářů z amerického Středozápadu se do­stalo jen minimum formálního vzdělání a v právu i politice uspěl jen díky vytrvalému samostudiu. Měl rovněž ve zvyku nespolé­hat se na informace, jež mu byly předloženy - do Jižní Karolíny vyslal celkem tři vlastní „výzvědné" výpravy, které mu potvrdily, že argumenty, na jejichž základě mu spolupracovníci radili nic nedělat, nebyly úplně přesné. Lincoln díky zvědům viděl dál: vě­děl, že nálada na Jihu je tak vyhrocená a odpor vůči Unii tak roz­šířený, že válce se tak jako tak nevyhne. A rovněž věděl, že po­kud jižané pevnost napadnou, což udělali, první výstřel připadne na jejich triko.

Byl to typický přístup muže, který přesně věděl, co chce a ja­kým krokům se na cestě k jasnému cíli nevyhne. Hodně s tím sou­visí způsob, jakým Abraham Lincoln jako prezident přistupoval k ideologickým protivníkům i stranickým oponentům. Jeho „per­sonální politika" představuje další zdroj obdivu a zkoumání, jenž vydržel dodnes. V debatách ostrý a nelítostný Lincoln (jednoho oponenta ponížil tak, že se rozplakal) coby prezident odložil stra­nou osobní rozpory. „V době krize takto hluboké nemám právo zemi připravit o skvělé muže jen proto, že se s nimi v něčem ne­shodnu," vysvětloval Lincoln později novinářům. Do kabinetu tedy povolal tři muže, kteří s ním soupeřili o republikánskou pre­zidentskou nominaci a kteří se v době své prohry i později neta­jili skepsí ohledně Lincolnových schopností: Williama Sewarda,

Salmona Chase a Edwarda Batese. Jejich skepsi se nakonec ne­lze divit - všichni měli náskok ve vzdělání i politických zkušenos­tech. Seward měl za sebou období v guvernérském křesle a 12 let v Senátu, Chase byl vůdčí osobou jedné z nových stran, senátor a rovněž bývalý guvernér.

Později šel ještě dál a - ke všeobecnému údivu - povolal do týmu na post ministra války člena demokratů Edwina Stantona, který nejenže patřil do konkurenčního politického tábora a mezi přísné Lincolnovy kritiky, ale navíc je pojila stará boles­tivá historie. Ještě jako illinoiský právník měl Lincoln se Stantonem spolupracovat na zastupování společného klienta. Jenže vzdělaný a uhlazený elitní kolega se neprojevil příliš kolegiálně: Lincolna okázale přehlížel jako „neotesaného balíka z kdovíja­kého zapadákova" a ignoroval výsledky pečlivé přípravy, již mu předložil. Víme, že Lincolna tento přístup zranil a ponížil, přesto si Stantona pozval do vlády.

Provozně si tím prezident značně zkomplikoval situaci, pro­tože tenhle spolek se často navzájem dost špatně snášel: mini­str pošt Montgomery Blair vmetl Sewardovi do tváře, že je „bez­charakterní lhář“, a Stantona měl za „všiváka", což mu „všivák" oplácel tím, že s ním po nějaký čas odmítal sedět u jednoho stolu. „Jen díky jeho politické genialitě se Lincolnovi podařilo udržet tyhle kocoury pohromadě a nasměrovat je k vítězství," píše historička Doris Kearns Goodwinová v knize Team of Rivals: The Political Genius of Abraham Lincoln (volně přeloženo jako Soupeři v jednom týmu: politická genialita Abrahama Lincolna). Právě tato kniha mimochodem uhranula režiséra Stevena Spielberga natolik, že k ní ještě před vydáním získal od autorky filmová práva a v roce 2012 natočil snímek Lincoln.

Jak už bylo řečeno, Lincolnova genialita spočívala zejména ve schopnosti povznést se v zájmu vyššího cíle nad běžné roz­pory. A občas jí někoho i nakazil, a proto to fungovalo. Zejména povolání Stantona se ukázalo jako mimořádně šťastné - historici přičítají obrat, který nakonec vedl k vítězství Severu, právě jeho píli a strategickému talentu.

Rébus nakonec prezident vyřešil pomocí osvědčených prostředků - hraničním státům nabídl za svobodu jejich otroků finanční kompenzaci a oponenty v Unii přesvědčoval, že Emancipační prohlášení především pomůže ve válce proti Jihu. Použil k tomu trik, který navíc jeho krok učinil bezvadně legálním a ústavně konformním. Jako velitel ozbrojených sil pozastavil v „rebelujících" (jižanských) státech výkon civil­ního práva a podle práva vojenského měl nárok na zabavení a udržení protivníkova majetku, kam se tehdy počítali i ot­roci. Očekával, že to bude mít několik důsledků: oslabí to Jih ekonomicky a unionistickou armádu posílí tisíce černochů z Jihu s chutí bojovat. A přesně to se také stalo. Jen za první rok po jeho vyhlášení unionistická armáda nabrala a vycvi­čila 50 tisíc černých vojáků. Celkem jich v občanské válce na straně Severu bojovalo asi 200 tisíc, z nichž drtivá většina takto unikla porobě na Jihu.

Právě při promýšlení a formulaci Emancipačního prohlášení Abraham Lincoln ušel nejdelší cestu od illinoiského právníka, který má za to, že otroctví je „nemorální", ale jinak ho příliš ne­zajímala politická ani sociální práva Afroameričanů, až k politi­kovi, jenž nově definoval svobodu jako nejzákladnější americ­kou hodnotu a přinesl vizi moderního státu, kde spolu v rovnosti žijí různé rasy. „Tím, že dáme svobodu otrokům, zaručíme a po­sílíme svobodu svobodných,“ prohlásil při podpisu dokumentu a dodal, že „nikdy předtím nebyl tak pevně přesvědčen o správ­nosti svého rozhodnutí“.

Spolu a bez břemene

Jak známo, obraz vydá za tisíc slov. I kdybychom z podrobných záznamů pamětníků nevěděli, jak těžce na prezidenta doléhala občanská válka, fotografické portréty mluví přesvědčivě. Z čer­nobílé fotografie z února 1865 na nás hledí ztrhaná vrásčitá tvář, s očima hluboko zapadlýma, starší než na Lincolnových 56 let. I přes obrovskou únavu měl důvod k radosti - právě podruhé zví­tězil v prezidentských volbách, a tentokrát drtivě, a válka spěla k vítěznému konci. Prezident však měl před sebou další čtyři roky v úřadě, a i když už čekal usmíření, správně se obával sociálních i politických následků krvavého konfliktu. A měl před sebou ještě úkol, na němž mu kromobyčejně záleželo: dotáhnout do úplného konce zrušení otroctví a přesvědčit Kongres, aby na tento třináctý dodatek americké ústavy kývl.

O co se naopak neobával vůbec, byl jeho vlastní život. Vytr­vale odmítal posílení bezpečnostních opatření, jež mu navrhovali lidé z jeho týmu, která bychom dnes zřejmě nazývali ochrankou. Bez zvláštního doprovodu se Abraham Lincoln vydal v polovině dubna 1865 také do Fordova divadla. Tam už jej - jak známo - očekával John Wilkes Booth, slavný shakespearovský herec a též fanatický zastánce a špion Konfederace. Původní plán unést prezidenta na Jih opustil v okamžiku, kdy slyšel Lincolna mlu­vit o plánu udělit části černých Američanů volební právo. Booth Lincolna sedícího v divadelní lóži střelil zezadu do hlavy a těž­kým zraněním politik za několik hodin podlehl.

Prezident, kterého na počátku všichni podceňovali a málo­kdo mu věřil, opouštěl své Američany opět sjednocené a bez břemena otroctví. I když to, co následovalo po Lincolnově od­chodu ze scény, nebylo ani omylem tak jednoduché, jak to zní v předchozí větě. Země po válce sklouzla do dlouhé a hluboké krize a v některých směrech se neusmířila dodnes. Pro ilustraci, americký týdeník Time loni cítil potřebu vysvětlit, „proč jsme pořád rozděleni v pohledu na občanskou válku*. Abraham Lin­coln nicméně zůstává prezidentem sjednotitelem, osvobodite­lem a zachráncem.

Otcové, promiňte

Po půldruhém století patří Abraham Lincoln k těm nejblyštivěj­ším americkým ikonám. Jeho tvář s výraznými lícními kostmi, kterou básník Walt Witman popsal jako „tak strašně oškli­vou, že je vlastně krásná", hledí z pětidolarových bankovek. Jako jediného z amerických prezidentů ho uznala společnost Disney za natolik atraktivního, že mu ve svých parcích věnovala atrakci. Sousedství s Mickym Mousem ovšem nijak nesnižuje fakt, že žádný jiný americký prezident není tak uctíván jako ten v pořadí šestnáctý. Nemají na něj ani otcové zakladatelé. „Promiň, Georgi," utrousil na adresu prvního prezidenta Washingtona nedávno deník The Washington Post, když Lincol­novo prvenství znovu stvrdil. Úcta je to téměř nábožná. Když se výše zmíněného režiséra Stevena Spielberga ptali, zda si na hlavu nasadil zachovaný originál Lincolnova klobouku zva­ného „stovepipe" (připomíná rouru od kamen), zděsil se. „To bych si nedovolil,“ kroutil hlavou filmař. „To by bylo jako kou­řit v Sixtinské kapli.“ Stejně jako ostatní Američané i Spielberg si pamatuje, jak ho jako devítiletého poprvé ve škole ohromily příběhy o hrdinném prezidentovi, jenž zachránil jeho zemi. De­ník The New York Times odhaduje, že celkem o Lincolnovi vy­šlo 16 tisíc knih a v počtu stránek jej poráží jen Ježíš, který má ovšem plných 1850 let náskok.

K Lincolnovi se Američané obracejí i proto, že u něj hledají recept na své současné problémy. Zmiňovaná kniha historičky Doris Kearns Goodwinové o týmu namíchaném z politických oponentů vyvolala v roce 2005 velkou pozornost - rezonovala totiž s náladou ve společnosti i politice hluboce rozdělené válkou v Iráku. A rezonuje doteď. „Lincolnova strategie nás možná při­tahuje více než kdy v minulosti a také ji mnohem více než dříve potřebujeme. Dnes ale bude jen velmi obtížné ji zavést,“ zhod­notila před časem Doris Kearns Goodwinová v The New York Times naděje, že Abeho medicína něco vyléčí. „Lze si nyní před­stavit podobný tým? Jak by to vypadalo ve chvíli, kdy na sebe po­litičtí oponenti i jejich spolupracovníci navzájem pohlížejí jako na nepřátele?"

 

Z článku RESPEKT 3/2013, RESPEKT-Special II/2016

* * *

V Americkém centru o Donaldu Trumpovi

 

J.Š. 24.2.2017

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.00 (1 Vote)