Často jsme svědky toho, jak bývalí nacističtí pohlaváři, kteří se provinili proti lidskosti, jsou ještě dnes pronásledováni a poháněni před soudy kvůli jejich provinění. Jedná se většinou o muže starší 80 let a těžce nemocné. Ale I tak je to v pořádku; nechť soud zjistí objektivně jejich vinu a pokud ji prokáže, nechť jsou potrestáni.

Jelikož jsem celým svým živo­tem byla zastánkyní tzv. “měření jedním metrem'' nemohu však souhlasit, aby ostatní provinění proti lidskostí zůstala promlčena nebo dokonce zatajena. A že k takovým proviněním do­cházelo jíž v roce 1945 dokáži nyní dvěma skutečnými událost­mi. Jedna se odehrává na Mo­ravě, ta druhá v Čechách.

Jak je všeobecně známo, žila na Slovensku na Spiši silná ně­mecká menšina. Za druhé světo­vé války byli někteří z těchto lidí evakuováni do Čech a to do ob­lasti Sudet. V roce 1945 se pák vraceli do svých původních do­movů. Jelikož všichni muži ně­mecké národnosti byli ještě stále někde na frontě a nebo již v za­jetí, jednalo se v této skupině o starce, ženy a děti. Když přijeli vlakem do okolí Přerova, byl vlak zastaven slovenskými vojáky pod velením Karola Pasury ze 17. pě­šího pluku z Bratislavy. Všem osobám bylo poručeno z vlaku vy­stoupit a byli zahnáni na místo, kde se dodnes říká "Švédské šance". Tam jim bylo poručeno vykopat v zemi velký, široký a hluboký otvor. Jelikož lidé začali tušit, že má jít o hromadný hrob, došlo pochopitelně k panice, že­ny omdlévaly, děti plakaly, někteří starci se pokusili o útěk, ale byli okamžitě zastřeleni. Tak muselo být povoláno obyvatelstvo z okol­ních vesnic, aby tento hrob vyko­palo. Pak se museli všichni tito nešťastníci svléknout do spodního prádla a byli nemilosrdně postří­leni kulkou do týla. Střelba trvala od 22 večerní hodiny dne 18. 6. 1945 do ranních hodin, kdy asi tak kolem 2 hodiny ustala. Další obyvatelé z okolních vsí se ráno přišli ze zvědavosti podívat co se vlastně stalo a uviděli, že maso­vý hrob je pokryt jen tenkou vrs­tvou hlíny, která se ještě pohy­buje. Na první pohled bylo zřej­mé, že se pod hlínou nacházejí ještě i živí lidé. Nikdo se nepře­svědčil zda rány byly skutečně smrtelné.

Mezi těmito tak bestiálně za­vražděnými lidmi byli ale i někteří Slováci a jejich rodinní příslušníci pak podali na Karola Pasuru trestní oznámení. Jak celá věc dopadla mi není známo, ale zřej­mě se ztratila v písku... Mezi tě­mito lidmi bylo nejmladší dítě ve věku 8 měsíců! Čím se provinily tyto ženy, děti a starci, kteří ani v armádě nebojovali vzhledem k velice vysokému věku? Proč ne­byli postaveni před řádný soud, pokud se jim něco kladlo za vinu? Byli popraveni jako ovce na po­rážce!

Další podobně krutý příběh se odehrál ve východočeském ok­resním městě Náchodě. Zde byla zajata v roce 1945 jednotka ně­meckých vojáků, vracejících se z fronty. Byli prozatím.drženi v ob­lasti náchodského pivovaru.

V té době vydal revoluční vý­bor v Náchodě provolání, ve kte­rém vyzýval občany, aby byli za­biti všichni příslušníci německých vojsk. Toto provolání je dodnes uloženo v archívu města Náchod jak uvádí jeden český historik, který si je ověřil, ale který nechce být jmenován, protože v Náchodě žije a má strach!

A tak se vydali náchodští ob­čané vyzbrojeni noži, dýkami, se­kyrkami, aby německé vojáky po­bili. Nejvíce se prý při tom vyznamenala jakási paní Zinkeová, Ko­menského ulice čp. 233 v Nácho­dě, která stále neměla dost vraždění a přála si vraždit znovu a znovu! Takto bylo doslova ubito celkem 220 vojáků. Svědek této události, který napsal knihu pod názvem “Druhé Lidice", pan Ehrenhart Adam o tom všem vy­povídal, protože byl jedním z těch, kteří pak museli zohavené mrtvoly nakládat na auta a po­hřbívat v hromadném hrobě u ná­chodského zámku.

Státní zastupitelství v Hofu v NSR podalo na paní Zinkeovou a další neznámé osoby trestní oz­námení a žalobu. Je ovšem spor­né zda dotyčná Zinkeová a její společníci budou někdy odsouze­ni. Hledají se totiž další svědci tohoto masakru. Pokud se nenaj­dou v Německu, pak svědkové v Náchodě asi nepromluví, protože mají strach.

A není se čemu divit. Vždyť např. ředitel Muzea v Karlových Va­rech, pan Stanislav Burachovič, který publikoval podobné vraždy v Západočeském kraji, dodnes dostává výhružné dopisy a je mu vyhrožováno likvidací.

A nyní vezměme v úvahu jak si německý národ již celá ta dlou­há léta od druhé světové války doslova "sype popel na hlavu" za svá provinění a jak český národ dosud zamlčuje tato svá zvěrstva páchaná bez soudů, bez výsle­chů, beze svědků a často na zce­la nevinných lidech. Vždyť by na­konec stačilo tak málo: trochu pokory a kajícnosti, nic víc. Vždyť Pán Ježíš sám říká, že není nic co by se nedalo odpustit, když kajícník upřímně lituje, takže by i pozůstalí těchto obětí ze srdce odpustili jen kdyby pocítili trochu upřímné a dobré vůle se z vin vy­znat.    

Daniela Horáková, Svědomí, Conscience