Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Nejnovější komentáře

  • 19.11.2017 16:17
    Pan Godzila jednak není práskač jako pan Šinágl, jednak na ...

    Číst dále...

     
  • 19.11.2017 08:30
    Divím se, že pan Dvořák, alias pan Godzila, nepodá sám podnět ...

    Číst dále...

     
  • 18.11.2017 19:05
    Jasně, udávat se nemá, ale hlásit se to musí! Hlavně, že ...

    Číst dále...

     
  • 18.11.2017 13:53
    Bohužel je stále dost lidí, kteří nerozlišují mezi udavačstvím ...

    Číst dále...

     
  • 18.11.2017 13:26
    Ještě napište, pane Šinágl, že by zrovna Vám, pro kterého ...

    Číst dále...

     
  • 18.11.2017 08:25
    Rozhorčených je jistě mnoho, ale kdo sám koná a naplní svoji ...

    Číst dále...

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“ Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

MĚŘME JEDNÍM METREM!

Často jsme svědky toho, jak bývalí nacističtí pohlaváři, kteří se provinili proti lidskosti, jsou ještě dnes pronásledováni a poháněni před soudy kvůli jejich provinění. Jedná se většinou o muže starší 80 let a těžce nemocné. Ale I tak je to v pořádku; nechť soud zjistí objektivně jejich vinu a pokud ji prokáže, nechť jsou potrestáni.

Jelikož jsem celým svým živo­tem byla zastánkyní tzv. “měření jedním metrem'' nemohu však souhlasit, aby ostatní provinění proti lidskostí zůstala promlčena nebo dokonce zatajena. A že k takovým proviněním do­cházelo jíž v roce 1945 dokáži nyní dvěma skutečnými událost­mi. Jedna se odehrává na Mo­ravě, ta druhá v Čechách.

Jak je všeobecně známo, žila na Slovensku na Spiši silná ně­mecká menšina. Za druhé světo­vé války byli někteří z těchto lidí evakuováni do Čech a to do ob­lasti Sudet. V roce 1945 se pák vraceli do svých původních do­movů. Jelikož všichni muži ně­mecké národnosti byli ještě stále někde na frontě a nebo již v za­jetí, jednalo se v této skupině o starce, ženy a děti. Když přijeli vlakem do okolí Přerova, byl vlak zastaven slovenskými vojáky pod velením Karola Pasury ze 17. pě­šího pluku z Bratislavy. Všem osobám bylo poručeno z vlaku vy­stoupit a byli zahnáni na místo, kde se dodnes říká "Švédské šance". Tam jim bylo poručeno vykopat v zemi velký, široký a hluboký otvor. Jelikož lidé začali tušit, že má jít o hromadný hrob, došlo pochopitelně k panice, že­ny omdlévaly, děti plakaly, někteří starci se pokusili o útěk, ale byli okamžitě zastřeleni. Tak muselo být povoláno obyvatelstvo z okol­ních vesnic, aby tento hrob vyko­palo. Pak se museli všichni tito nešťastníci svléknout do spodního prádla a byli nemilosrdně postří­leni kulkou do týla. Střelba trvala od 22 večerní hodiny dne 18. 6. 1945 do ranních hodin, kdy asi tak kolem 2 hodiny ustala. Další obyvatelé z okolních vsí se ráno přišli ze zvědavosti podívat co se vlastně stalo a uviděli, že maso­vý hrob je pokryt jen tenkou vrs­tvou hlíny, která se ještě pohy­buje. Na první pohled bylo zřej­mé, že se pod hlínou nacházejí ještě i živí lidé. Nikdo se nepře­svědčil zda rány byly skutečně smrtelné.

Mezi těmito tak bestiálně za­vražděnými lidmi byli ale i někteří Slováci a jejich rodinní příslušníci pak podali na Karola Pasuru trestní oznámení. Jak celá věc dopadla mi není známo, ale zřej­mě se ztratila v písku... Mezi tě­mito lidmi bylo nejmladší dítě ve věku 8 měsíců! Čím se provinily tyto ženy, děti a starci, kteří ani v armádě nebojovali vzhledem k velice vysokému věku? Proč ne­byli postaveni před řádný soud, pokud se jim něco kladlo za vinu? Byli popraveni jako ovce na po­rážce!

Další podobně krutý příběh se odehrál ve východočeském ok­resním městě Náchodě. Zde byla zajata v roce 1945 jednotka ně­meckých vojáků, vracejících se z fronty. Byli prozatím.drženi v ob­lasti náchodského pivovaru.

V té době vydal revoluční vý­bor v Náchodě provolání, ve kte­rém vyzýval občany, aby byli za­biti všichni příslušníci německých vojsk. Toto provolání je dodnes uloženo v archívu města Náchod jak uvádí jeden český historik, který si je ověřil, ale který nechce být jmenován, protože v Náchodě žije a má strach!

A tak se vydali náchodští ob­čané vyzbrojeni noži, dýkami, se­kyrkami, aby německé vojáky po­bili. Nejvíce se prý při tom vyznamenala jakási paní Zinkeová, Ko­menského ulice čp. 233 v Nácho­dě, která stále neměla dost vraždění a přála si vraždit znovu a znovu! Takto bylo doslova ubito celkem 220 vojáků. Svědek této události, který napsal knihu pod názvem “Druhé Lidice", pan Ehrenhart Adam o tom všem vy­povídal, protože byl jedním z těch, kteří pak museli zohavené mrtvoly nakládat na auta a po­hřbívat v hromadném hrobě u ná­chodského zámku.

Státní zastupitelství v Hofu v NSR podalo na paní Zinkeovou a další neznámé osoby trestní oz­námení a žalobu. Je ovšem spor­né zda dotyčná Zinkeová a její společníci budou někdy odsouze­ni. Hledají se totiž další svědci tohoto masakru. Pokud se nenaj­dou v Německu, pak svědkové v Náchodě asi nepromluví, protože mají strach.

A není se čemu divit. Vždyť např. ředitel Muzea v Karlových Va­rech, pan Stanislav Burachovič, který publikoval podobné vraždy v Západočeském kraji, dodnes dostává výhružné dopisy a je mu vyhrožováno likvidací.

A nyní vezměme v úvahu jak si německý národ již celá ta dlou­há léta od druhé světové války doslova "sype popel na hlavu" za svá provinění a jak český národ dosud zamlčuje tato svá zvěrstva páchaná bez soudů, bez výsle­chů, beze svědků a často na zce­la nevinných lidech. Vždyť by na­konec stačilo tak málo: trochu pokory a kajícnosti, nic víc. Vždyť Pán Ježíš sám říká, že není nic co by se nedalo odpustit, když kajícník upřímně lituje, takže by i pozůstalí těchto obětí ze srdce odpustili jen kdyby pocítili trochu upřímné a dobré vůle se z vin vy­znat.    

       

Daniela Horáková, Svědomí, Conscience

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.67 (3 Votes)
Share

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Strojový překlad webu

Czech English French German

Reklama