Tradiční totalitní režimy si dávaly práci, aby zcenzurovaly každou nepohodlnou informaci. V době internetu se takový přístup nevyplatí: dá se vytvořit alternativní svět. (Vpravo LN, 22.3.2016)
Dva vynikající články z LN dne 12.3.2016 – „Pravda je věc názoru. Opravdu?“ Adama Laláka (studuje filosofii v Cambridgi) a Kláry Votavové (studuje evropská studia v Maastrichtu a „Podej se splyň, uvěř, jinak uvidíš“ od Marka Loužeka (přednáší na VŠE a FFUK). Přináším výtah podstatného z obou článků.
… Od vydání Latourova textu uplynulo více než jedenáct roků a čím dál tím více se ukazuje, že relativizace informací předkládaných odborníky může být zneužívána k vytvoření neinformované, zmatené, a tudíž i jednoduše manipulovatelné společnosti. Postmodernismus se stal nebezpečnou zbraní populistů a autoritářů, kteří se jej naučili mistrně zneužívat. Příkladem takového zneužití jsou aktivity současných politiků, kupříkladu nynějšího amerického prezidentského kandidáta Donalda Trumpa nebo českého prezidenta Miloše Zemana.
Analytici serveru Washington Post přidělili Donaldu Trumpovi za jeho výroky j opakovaně čtyři Pinocchia, které označují nejvyšší stupeň lži. Podobně Miloš Zeman podle serveru Demagog.cz v listopadové televizní Partii devětkrát lhal. Otázka je nasnadě: proč velké části amerických ani českých voličů nevadí, že jsou výroky jejich prezidentských favoritů v rozporu s fakty? To proto, ve zkratce řečeno, že Trump, Zeman a jim podobní aktivně podporují nedůvěru vůči médiím a vzdělancům: novináře i vědce vykreslují nikoli jako nezávislé nositele informací, nýbrž coby nepřátele v boji proti establishmentu a elitám.
„Zatímco 83 procent českých občanů je proti otevřené náruči při přijímání uprchlíků, 90 procent českých novinářů je pro uprchlíky. Což svědčí o kvalitě českých novinářů,“ prohlásil v říjnu 2015 prezident Zeman. Dopustil se pozoruhodného argumentu: žurnalisté jsou nekvalitní proto, že nesouhlasí š většinou českých občanů, a je lhostejné, že lidé čerpají informace nezanedbatelnou měrou právě od masmédií. Pravda podle prezidenta není závislá na reálných událostech a faktech, nýbrž na interpretaci veřejnosti. Profesionální novináři by se této interpretaci měli přizpůsobit, aby se stali „kvalitními“. Tato argumentace nápadně připomíná Foucaultův názor, že pravda je nutně propojena s mocenskou strukturou: v demokratické společnosti vždy vládne většina, a proto je také tato většina tvůrcem pravdy. Je též v souladu s Bělohradského někdejším pojetím pravdy jako společenské dohody.
Řízená informační záplava
Relativizace odborného vědění je pak Zemanovým dlouhodobým projektem. Představitele vysokých škol vylučuje z veřejných akcí, intelektuální kritiky odsuzuje povýšeneckou nálepkou „pražská kavárna“, obviní je z „fašizace“ a „nedemokratičnosti“ pokaždé, když se někdo z akademické sféry pokusí konstruktivně oponovat jeho nepravdivým výrokům. Příkladem této prezidentovy snahy byla třeba jeho záštita nad říjnovou konferencí Evropa, imigrace a islám, kde se jako odborníci představili mimo jiné ezoterici, konspirační teoretici a „naštvaná matka“ Eva Hrindová, autorka pozoruhodného textu Prodavačka moudřejší než elitní novinář.
Tradiční totalitní režimy si dávaly značnou práci s tím, aby zcenzurovaly každou nepohodlnou informaci. V době internetu se takový přístup nevyplatí. Dá se ovšem vytvořit alternativní svět, který je, podobně jako Oceánie z Orwellova románu 1984, nezávislý na skutečném historickém vývoji. Nezáleží na tom, že Zeman, Trump nebo Putin lžou, když si jejich voliči do pěti minut mohou najít informace, které jejich nepravdivé výroky podpoří. Mohou například věřit, že ukrajinští vojáci ukřižovali malé děti, vzájemně se o této iluzi ujišťovat s okruhem přátel a jednat, jako by se tato tragédie opravdu stala.
Západní populisté jako Donald Trump a Miloš Zeman internetu zneužívají, když pomlouvají novináře a posilují závislost svých voličů na amatérských zdrojích. Putinův režim zašel ještě dál a začal onu záplavu nepravdivých informací aktivně vytvářet. Kromě televizního kanálu Russia Today pro to využívá právě sociální média a množství proruských „alternativních“ webů, kterých bylo loni jen v Česku a na Slovensku přibližně čtyřicet. Kremlu nezáleží na tom, aby dezinformace zněly příliš přesvědčivě. Mnohdy například stačí lehce „zagooglit“, aby vyplulo na povrch to, že důkazní fotografie byla zfalšována. Nedůvěryhodnost informací však není problém, protože cílem kremelské propagandy není přesvědčit lidi o své verzi událostí. Cílem je vyvolat informační chaos a dojem, že pravdu neříká vůbec nikdo.
Takový přístup k propagandě se dá označit za postmodemí, protože v lidech zasévá přesvědčení, že jakýkoli výklad světa je pouze interpretací a žádný pohled není lepší než jiný. Je pouze otázkou výkladu, zda je v Rusku demokracie nebo zda jsou uprchlíci teroristé, či naopak oběti. Počet politických vězňů či skutečné chování příchozích jedinců nejsou důležité.
Tento styl přemýšlení je podle novináře ruského původu Petera Pomerantseva v Rusku zakořeněný: „Rusko je postmodemí diktatura, která napodobuje chování západních států, zřizuje falešné instituce, opoziční strany i zpravodajství západního střihu. Vytváří přitom vyprázdněnou společnost založenou na spektáklu. kde nikdo v možnost objektivní reality nevěří,“ shrnuje autor knihy Nic není pravda a všechno je možné. Putin se může chovat ráno jako demokrat, v poledne jako oligarcha a večer jako autoritář. Všechno je to jen hra, která nevyžaduje formulování ucelené ideologie. Pouze se permanentně mění kulisy. …
„Hrdiny liberální společnosti“ by podle by podle Rortyho neměli být ani vědci, ani filosofové. Elity ztratily své privilegované postavení a již nemají právo určovat kritéria vyšší správnosti. „Rozpadem elit, zmasověním společnosti, se hranice mezi vyšším a nižším navždy propadla“, napsal kdysi V.Bělohradský…
Tolik ze článku „Pravda je věc názoru. Opravdu?“. Dodal bych, že by „navždy“ mělo platit pro pseudoelity, skutečné elity svět potřebuje ve všech oblastech. Neobejde se bez nich, má-li zabránit dalším katastrofám.
* * *
Ze druhého článku „Podej se splyň, uvěř, jinak uvidíš“ vybírám:
Podle fašistických teoretiků byl jak národ, tak stát plodem aktivní víry, energii nabité vůle, která vytváří z kolektivního vědomí tu pravou morální osobnost…
Cena za nacionální socialismus v podobě lidských a materiálních ztrát byla drtivá. Nacionální socialismus se - stejně jako marxismus - zrodil z náboženských sporů 19. století. Vůdci národního socialismu si však na rozdíl od marxistů, leninistů a stalinistů vždy dobře uvědomovali, o co se snaží: o získání kontroly nad náboženským cítěním člověka, které - náležitě zpracováno - podněcuje masy k poslušnosti a obětem.
Nacionální socialismus hovořil o evokativních symbolech vynořujícího se mýtu. Kdysi přitahoval miliony lidí krucifix. V nacionálním socialismu se objevil nový symbol: černá svastika, která ztělesňuje čistou a ryzí germánskou pravdu. Nacionální socialismus se svým staronovým symbolem přivede k životu obrodnou novou německou národní církev, kterou předjímal v 19. století hudební skladatel Richard Wagner.
Nacionální socialismus byl nápadně protiindividualistický. Když Adolf Hitler hovořil o filozofii života, která podněcuje politické hnutí, tvrdil, že aby mohl být takový obecný světový názor úspěšný, musí se proměnit ve výčet dogmatických zásad, které budou příslušníkům systematicky vštěpovány. Ve svém výkladu neváhá jako ke svému vodítku se odvolávat k Všemohoucímu, k Prozřetelnosti a k věčné vůli. Hitler tvrdil, že i když poučení dodává věda, která objevuje a kodifikuje „přírodní zákony“, je to sama příroda, kdo tyto zákony chce. O přírodě hovoří jako o něčem, co „chce“ pravidla života - a jakékoli přestoupení vůle přírody vystavuje člověka zaslouženému trestu věčné odplaty. V Hitlerových očích se příroda vyznačuje všemi rysy žárlivého a po- mstychtivého božstva.
Když Adolf Hitler předložil veřejnosti svůj spis Mein Kampf’ otevřeně přiznával, že ho nepsal pro cizince nýbrž pro ty stoupence hnutí, kteří k němu patří svým srdcem. Jeho záměrem nebylo ani přesvědčit skeptiky, ani obrátit na víru oponenty. Chtěl upevnit již existující víru oddaných. Věřící jsou ve službách rasy, která je ztělesněním „vyšší etiky“ vyjadřující věčnou vůli vládnoucí univerzu.
Pronikání pod kůži
Na totalitarismus je pohlíženo v souvislosti s životy, které na své cestě zahubil. Hitler, Stalin, Mao a Pol Pot zůstanou napořád v naší paměti jako architekti bezprecedentní masové destrukce. Skutečnost, že takový veřejný vražedný podnik nachází oporu v přesvědčivosti morálního návodu, v síle zákona a moci státu, je však nápadná. V takových případech není vraždění těch, které by měl stát chránit, nahodilou událostí - řídí se principem a je usnadňováno pečlivě promyšlenou organizací.
Po celé dějiny se vyskytovaly praktiky spojené se sakralizací, které byly a jsou odsouzeníhodné: rituální obětování lidí náročným božstvům, trvání na absolutním podrobení se dogmatu a trestáni kacířství, stejně jako otevřené nebo skryté volání po obětování všeho a všech, co údajně uráží transcendentní bytosti. Totalitarismus má schopnost proniknout do všech stránek individuálního i kolektivního života, aby bylo možné lidi indoktrinovat v souladu s jeho záměry.
Knihu Jamese Gregora bychom měli pozorně číst - Totalitarismus a politické náboženství, intelektuální historie – Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2015, 372 stran, 398,-Kč.
Jan Šinágl, 22.3.2016
* * *
V Ý Z V A u příležitosti nadcházející návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v České republice
Read more...