Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

LN Barnevernet 200216Petiční výbor na podporu Michalíkových manipuluje českým veřejným míněním i mnohými českými politikyů

… V Praze - a dá se říct, že nejspíš i jinde ve východní Evro­pě - s Bamevemetem se potýkající rodič vyhledá žurnalisty a oznámí jim, že mu dítě odebrala zločinná organizace, že na­stalo to a to. Média to publikují, politici následně jednají, pořádají se veřejné de­monstrace a podepisují se petice, aniž by kohokoli zajímala dokumentace.

… Jedna z velmi odlišných věcí například je, že v Norsku jsou občané zvyklí vyjadřovat se k veřej­nému dění. Nenadávají u piva, naopak - jednají aktivně. Účastní se projednávání rozpočtů obcí, chodí na zasedání města, když se jedná o snížení počtu lůžek v nemocnici či o sloučení tříd ve školách. Jsou zvyklí diskutovat, posílat vyjádření a komentáře médiím. Politici zase mají ve zvyku naslouchat hlasu lidu. Ne že by z toho byli vysloveně nadšení, ale funguje to tady tak. Norští občané se vyjadřují běž­ně k problémům společnosti - včetně Barnevemetu.

Je načase, aby se někdo z krajanů žijících v Norsku ozval a vysvětlil čtenářům v Česku, v jaké mediální virtuální bublině se nacházejí; mnoho Čechů totiž nyní nesmyslně nahlíží na Norsko jako na zhůvěřilou zemi, kde vládne nekontrolovatelná organizace jménem Barnevernet. Ujaly jsme se toho.

ANNA DUŠEK, LENKA GARSHOLOVÁ, MARCELA KVELLOVÁ, RENATA VESELÁ, LEONA WUNDERLICHOVÁ

Dítě patří státu, nikoli rodi­čům. Lidé se bojí, protože obyčejné plácnutí, zakřiče­ní na dítě, objetí, polibek na ústa, nocleh s rodiči v jedné posteli, čokoláda ve středu, málo peněz, hluchota, víra v Boha, smu­tek po zesnulé babičce či jakékoli faleš­né udání od souseda jsou důvodem, proč k vám naběhne komando a ukrad­ne vám dítě. A nemáte šanci své potom­ky více mít u sebe.

Stanoví vám schůzky dejme tomu jed­nou za půl roku a i během nich vám zaká­žou na dítě pomalu promluvit. Potomci, pokud je jich více, jsou rozděleni, aby převýchova proběhla účinněji. Celý ten kolos se řídí podle učení madam Kari Killénové, které zcela popírá roli rodičů. Biologický princip v Norsku neexistuje. Matka je tam pouze na to, aby dítě odnosila, kdo bude nejvhodnější pro jeho vý­chovu, určuje sociálka. Stačí zacitovat z článku serveru Echo24.cz, zveřejně­ném letos 23. ledna: „Na první pohled Kari Killénová působí jako neškodná sympatická postarší dáma, ve skutečnos­ti však představuje ženu, která stojí za masivním odebíráním dětí v Norsku. Po­pulární psycholožka posledních třicet let určuje v zemi směr vývoje v péči o děti. Neuznává biologickou vazbu a na rozpo­znání zanedbávání dětí má univerzální návod. Její texty jsou součástí vysokoškolských osnov, metodikami se řídí úředníci specializující se na sociální pro­blematiku, mimo jiné i ti z - u nás ne­chvalně proslulého - Barnevernetu,“ píše tam redaktorka Kristýna Novotná.

A nejen to! Norsko prohrává ve Štrasburku jeden případ za druhým. Poru­šuje úmluvy OSN. To vše se děje kvůli tuč­ným ziskům pěstounů, na které nejsou kla­deny žádné nároky, nikdo nekontroluje, jak se u nich dítě má. Takže si berou v pře­počtu svých 1 200 000 korun ročně, dítě zavřou do sklepa, a tím to pro ně končí. Čím více dětí, tím více peněz. Pěstouni při­tom děti zpravidla týrají. Mnoho dětí v této „péči“ zemře. Ročně Norové odebe­rou z rodin až čtrnáct tisíc dětí. Lidé se v Norsku bojí o tamních poměrech mluvit, aby o své děti nepřišli, neboť za medializaci jsou trestáni odesláním dětí k adopci a odebráním rodičovských práv.

V Norsku momentálně žije mimo své domovy 9611 dětí ve věku 0-17 let, tedy 0,8 % této populace. Jde tedy o zemi, která v Evropě patří k těm, jež odebírají nejméně dětí.

Nicméně začíná se to v Norsku lepšit, a to díky politickému tlaku z České republiky. Již dříve se lidé porůznu proti norskému teroru snažili protestovat - na­příklad sto padesát norských osobností různých profesí podepsalo petici proti Barnevernetu; vysokoškolská profesorka upozorňuje už roky na hrozná bezpráví a informuje o půlstovce absurdních důvo­dů, kvůli nimž byly v té děsné severské zemi děti právoplatným rodičům odebrá­ny. Ale teprve teď se věci začínají obra­cet k lepšímu.

Děsná země pod průměrem

Tak to je obrázek, který se Petičnímu vý­boru na podporu rodiny Michalákových podařilo rozsít po českém veřejném míně­ní. Vynikající propagandistická práce. Dokonalá virtuální bublina, na níž se dá stavět atmosféra, které je třeba.

Skutečně nikomu nepřišlo v České re­publice divné, že by v 21. století, v Evropě, nadto v jejím vyspělém severním regionu, existovala země, v níž bys­te zajedno obyčejné plácnutí (či z jiné­ho z výše uvedených a mnoha dalších důvodů) navždy přišli o potomka? Že by existovala v Evropě země, kde se odehrávají vykonstruované případy v lecčems připomínající proces s Mila­dou Horákovou?

Začněme statistikou. V Norsku - po­dle zveřejněných čísel na stránkách nor­ského statistického úřadu - je momentál­ně mimo své domovy celkem 9611 dětí ve věku do 17 let. Započítáme-li i mla­distvé (to je v Norsku kategorie 17 až 22 let) je to celkem 14 800 dětí a mladist­vých mimo své rodiny. Z toho pouze 1250 jich pobývá v institucích, 700 dětí dostalo přechodnou pěstounskou péči (několik dnů až měsíců), 2300 jich žije v domácnosti s péčí či dostávalo příspě­vek na bydlení (starší děti, společné do­mácnosti více mladistvých). Zbylý po­čet, tedy 10 300 dětí a mladistvých do 22 let, se nachází v pěstounské péči. Tedy celkově 14 800 dětí mimo domov. (Vše naleznete na http://bit.ly/lRaAr9j.)

Nejde tedy o počet nových případů, jak předloni 21. června mylně informo­val server Echo24.cz v rozhovoru s norským právníkem Mariusem Reikerasem, „ostrým kritikem tamního systému, který úřadům umožňuje odebrat více než deset tisíc dětí ročně jejich rodičům“, což tvr­dil autor interview Vladimír Ševela (Echo24.cz je zde dvakrát citováno vlast­ně náhodně, spoustu nepřesností, polo­pravd i nesmyslů by šlo vytáhnout z řady dalších českých médií).       ,

Z celkového počtu dětí (věk do 17 let) je to přibližně 0,8 procenta dětí. Tímto číslem se Norsko řadí mezi spodní třeti­nu zemí evropských států v počtu ode­braných dětí. V respektovaném mezi­národním porovnání třiceti zemí do­padlo Norsko jako jedna z nejlepších zemí (zájemce statistiku nalezne na http://bit.ly/lXAbN4B). V Norsku je fak­ticky odebíráno méně dětí než v České re­publice! - přepočteno na celkový po­čet dětí, aby data byla porovnatelná. V Česku nyní žije mimo svou rodinu 18 056 dětí do osmnácti let, což je asi 0,9 procenta dětí. Závěr je tedy prostý: v Norsku je odebíráno méně dětí, než činí současný*evropský průměr.

Absurdní zasedání?

„Děti jsou odebírány bezdůvodně či kvůli absurdním důvodům.“ Kdykoli toto o Norsku uslyšíte, požádejte o před­ložení závěru tamní krajské komise (ne­boli rozsudku civilního soudu) a o dolo­žení dokumentace. A porovnejte s tím, kdo a co o bezdůvodnosti a absurditě říká.

Jak vlastně funguje celý systém. Barnevernet (BV) je v podstatě obyčejná so­ciálka. V pobočkách působí vedoucí a řadoví pracovníci. Těm jsou doručová­ny zprávy „o znepokojení“. Povinnost hlásit mají školská zařízení i lékaři (stej­ně tomu je v ČR). Hlásit by je měl ovšem každý, kdo pojme podezření na jakékoli zanedbání péče o dítě či ublíže­ní dítěti.

Barnevernet (BV) vždy nejprve kontaktu­je rodinu, požádá o schůzku. V této fázi jsou často vysvětlena zbytečná znepokoje­ní. Je-li to nutné, pak BV navrhne schůz­ku doma, rodiče jsou požádáni o svolení kontaktovat školská a lékařská zařízení. Pokud BV shledá situaci natolik vážnou, že dítě nemůže bez ohrožení zůstat v dosavadní péči rodičů, odesílá případ na projednání ke krajské komisi. Tento civil­ní soud pak rozhoduje o tom, zda a jakým způsobem bude s rodinou pracováno a jestli je opravdu nutné potomka odebrat.

Krajská komise má statut civilního soudu. Rozhodnutí vydává soudce a ne­závislá porota složená z odborníků a ze zástupců lidu (což jsou jeden až dva lidé). Během jednání, které často trvá několik dnů, jsou přítomni rodiče, je­jich právník, právník BV, jedna až dvě osoby s patřičnou odborností (většinou to bývá psycholog), dále pak mluvčí dí­těte (interpretuje vyjádření dítěte), pra­covník BV. Jsou předvoláváni svědci - učitelé, lékaři, přátelé rodiny a podob­ně. Více než 80 procent pomoci Barnevernetu se odehrává v rodině (finanční pomoc, zajištění místa ve školce, kurzy atd.).

Odvolání proti rozsudku je možné po­dat do měsíce. Tím se případ přesouvá k normálnímu soudu. A rovněž proti jeho rozhodnutí je možné se odvolat - postup­ně až k nejvyššímu soudu. Závěry kraj­ských komisí bývají precizní, propraco­vanější než verdikty vydávané v obdob­ných případech v ČR.

Jinou možností je akutní odebrání dí­těte; rozhodnutí leží na vedoucím pří­slušného Barnevernetu. To se děje vždy a pouze tehdy, pokud je podezření na vážné a okamžité ohrožení života dítě­te. Takovýto zásah musí být potvrzen soudcem do osmačtyřiceti hodin. I po tomto odebrání zasedá krajská komise a projednává případ stylem popsaným výše. Tedy žádné vykonstruované pro­cesy. Žádné odebírání bez důvodů. Ano, některé důvody znějí absurdně, jsou-li vytrženy z kontextu. Nicméně víme, že například v onom českém pří­padu rodiny Michalákových je v závěru krajské komise uvedeno deset důvodů. Jeden možná může být absurdní. Ale všech deset určitě ne - mechanismus po­suzování to prostě vylučuje.

Galerie zavádějících vět

„Rodiče ovšem nebyli odsouzeni - nic se neprokázalo.“ Tak zní další z vět, ji­miž se ilustrují neúnosné norské pomě­ry. Ale pohleďme na věc principiálně a fakticky. Trestní soud projednává relevantnost obvinění z trestného činu, napří­klad tedy z ublížení na zdraví. To se ne­musí prokázat. Kdežto civilní soud pro­jednává, zda prostředí v rodině je pro dítě ohrožující na životě či zdravém vý­voji. Tudíž skutková podstata trestného činu nemusí být naplněna, avšak okol­nosti v rodině mohou být pro dítě ohrožu­jící - jestliže v nich nadále beze změny setrvá.

Jiná obligátní věta varující před sever­ským terorem zní: „Norové nerespektu­jí biologický princip.“ Nesmysl. Noro­vé nepopírají biologický princip! Barnevernet ani jeho pracovníci se neřídí na­ukou podle paní Killénové. Stačí se po­dívat do osnov a do doporučené literatu­ry či se zeptat přímo pracovníků BV. Čerpají z nových zdrojů a poznatků, hoj­ně využívají nové, často zahraniční zdroje (ostatně velmi dobrá znalost ang­ličtiny je v Norsku naprostou samozřej­mostí). Biologický princip je hlavní a stěžejní princip norského zákona o dí­těti. Na školách i v následných kurzech Barnevernetu je právě biologický prin­cip tím nejdůležitějším. Pracovníci BV dobře vědí, že i když je pro dítě domácí prostředí mírně horší, je pro něj prospěš­nější v rodině zůstat a s rodinou pracovat. Snad i to je důvodem pro nízký po­čet odebíraných dětí v Norsku. Upřed­nostňována je práce v rodině. A to i v širším rodinném okruhu. Statistiky ří­kají, že 23,5 procenta dětí je umístěno u příbuzných, takže omílaná věta „blíz­ká rodina nemá šanci“ není pravdivá (zdroj: http://bit.ly/lTsT4sC).

Jiné frekventované zaklínadlo zní: „Už nikdy své dítě neuvidíte.“ Jenže i ře­ditel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (ÚMPOD) Zdeněk Kapitán zmínil v loňském interview pro týdeník Reflex, že jeho úřad pracoval i na jiném případu českých občanů v Norsku - a Bamevemet děti rodině vrátil. Slo­venská obdoba téhož úřadu (Centrum pre medzinárodnoprávnu ochranu detí) má rovněž informace, že dítě bylo slovensko-norskému páru vráceno. Tedy: Barnevemet potomky vrací, pokud se situa­ce v rodině změnila k lepšímu a spoluprá­ce s ním je možná.

A nyní zřejmě vůbec nejdůležitější za­vádějící věta: „Lidé v Norsku se bojí o případech mluvit.“ Mimořádně důleži­tá proto, že na ní lze dovodit, jak vůbec mohla norská mediální bublina v České republice vzniknout.

V Praze - a dá se říct, že nejspíš i jinde ve východní Evro­pě - s Bamevemetem se potýkající rodič vyhledá žurnalisty a oznámí jim, že mu dítě odebrala zločinná organizace, že na­stalo to a to. Média to publikují, politici následně jednají, pořádají se veřejné de­monstrace a podepisují se petice, aniž by kohokoli zajímala dokumentace.

V Nor­sku, má-li rodič pocit křivdy a chce-li pu­blikovat svůj příběh, je zvykem, že žurna­listům předloží rozsudek a úplnou doku­mentaci. Žurnalista ze seriózního média totiž nezveřejní článek o tom, že děti byly odebrány třeba proto, že rodiče byli silně věřící, anebo proto, že maminka dítě plácla po zadku, protože tamní novi­náři vědí, že tohle nemůže být pravda, re­spektive že to nikdy nemůže být pravda celá. Novináři v Norsku tedy zveřejní ver­zi rodičů, ale také závažná fakta z doku­mentace (samozřejmě beze jmen či ji­ných identifikačních prvků). Vznikne přehledný materiál, který publiku umož­ňuje, aby si učinilo o případu obrázek samo.

Statistky dostupné na stránkách Evrop­ského soudu pro lidská práva vyvracejí znělý refrén o tom, že „Norsko ve Štrasburku prohrává“. Soubor, který na­leznete na stránkách oné štrasburské insti­tuce (http://bit.ly/lQMaZ7w), shrnuje vý­sledky soudních sporů za pětapadesát let. Na Norsko bylo za tu dobu celkově podá­no 40 žalob, z toho 28 případů bylo shle­dáno opodstatněných, to znamená, že soud nalezl v původních rozhodnutích v dané zemi pochybení; v kolonce Právo na soukromý a rodinný život bylo za tu dobu shledáno opodstatněnými celkem sedm norských případů. Na ČR bylo po­dáno 238 žalob, z toho 183 shledáno opodstatněných; v kolonce Právo na sou­kromý a rodinný život to bylo 19 přípa­dů. Takže říci, že Norsko ve Štrasburku prohrává, je hodně velké zjednodušení. Proti Barnevernetu bývá dáván za pří­klad vlastně jeden jediný známý případ (jde o kauzu z roku 1996 zvanou Johansen vs. Norway).

Pěstouni mají podprůměrnou mzdu

Obdobnou korekci zasluhují tvrzení, že pěstouni vydělávají v Norsku nehoráz­né sumy, děti týrají a nestarají se o ně a že pěstounství může provozovat té­měř každý. Takže: pokud oba dva pěs­touni mají svoji běžnou práci, pobírají „plat“ zhruba 7000 norských korun (NOK) měsíčně, kterýžto příjem musejí zdanit, a také dostávají příspěvek na ná­klady ve výši 5500 NOK, které už neda­ní. Pokud musíte kvůli náročnosti péče o dítě zanechat svého povolání, přísluší vám náhrada mzdy ve výši 400 000 NOK ročně, přičemž tuto náhradu zdaníte - a daně jsou v Norsku vysoké - pět­atřicet procent. Možná těch čtyři sta ti­síc ročně - při stávajícím kurzu, že jed­na norská koruna rovná se asi 2,81 čes­ké koruny - vypadá horentně, ovšem to pouze z České republiky. V Norsku jde o běžnou mzdu, dokonce lehce podprů­měrnou.

Množství týraných a utýraných dětí je v Česku do nebe volající. Za posledních pět let jich bylo 128. Y pomlouvaném a ostouzeném Norsku za stejnou dobu 15.

Zkuste si představit, že si ke svým dejme tomu dvěma dětem vezmete jed­no navíc; problémové samozřejmě - často se jedná o potomky narkomanů, o děti, jež zažily týrání či zneužívání. Mnoho lidí nad tím nepřemýšlí, ale sta­rat se o tyto děti je řehole. Pěstounů je v Norsku permanentní nedostatek. Pro­cházejí kurzem, Barnevernet k nim může kdykoli přijít na kontrolu. Po tom­to kurzu jsou přibližně pouze tři rodiny z deseti shledány vhodnými k takové službě. I po umístění dítěte je rodina dále sledována, je pracováno s dítětem i s pěstouny. Tato fáze péče má mnoho problémů, na které je v Norsku běžně poukazováno. Avšak žádná mafie v tom není. Jednoduše lze říci, a platí to samozřejmě nejen v Norsku, že pokud dítě nemůže setrvat ve své biologické rodině, je rodina náhradní vždy výrazně lepším řešením než ústavní péče.

Zameťme si před svým prahem

Mnozí občané v Česku zřejmě podlehli! dojmu, že kritika z Prahy pomáhá v Norsku medializovat problémy Bamevemetu a přispívá k humanizaci tamějších po­měrů.

Skutečnost je následující. Norsko je v mnohém jiné než Česko. Jedna z velmi odlišných věcí například je, že v Norsku jsou občané zvyklí vyjadřovat se k veřej­nému dění. Nenadávají u piva, naopak - jednají aktivně. Účastní se projednávání rozpočtů obcí, chodí na zasedání města, když se jedná o snížení počtu lůžek v nemocnici či o sloučení tříd ve školách. Jsou zvyklí diskutovat, posílat vyjádření a komentáře médiím. Politici zase mají ve zvyku naslouchat hlasu lidu. Ne že by z toho byli vysloveně nadšení, ale funguje to tady tak. Norští občané se vyjadřují běž­ně k problémům společnosti - včetně Barnevemetu. A ten bývá kritizován, to nikdo nepopírá: někdy že zasahuje moc pozdě, jindy že příliš brzy, že děti nemají dosta­tečnou psychologickou pomoc, že souro­zenci bývají rozdělováni (což je někdy li­mitováno možnostmi pěstounů), že jsou úředníci k rodičům příliš tvrdí, že jsou některé děti často přemisťovány a podobně.

I odborná norská veřejnost kritizuje činnost Barnevernetu - viz oněch výše zmíněných sto padesát odborníků. Kriti­ka, však nic neříkala o kradení dětí. Reál­ně: jde na jedné straně o kritiku pozd­ních zásahů, kdy děti a rodiny musejí zbytečně dlouho trpět, i když už se ví, že pomoc potřebují. To úzce souvisí s nedo­statkem pracovníků v některých částech Norska. Na druhé straně jde o nedosta­tečnou přehlednost systému pomoci, kdy se zejména rodiče ze slabších sociál­ních poměrů a rodiče, kteří nemluví nor­ský, nedozvědí o všech svých právech a možnostech. Odborníci rovněž pouka­zují na nedostatek kvalifikovaných znal­ců, což má za následek, že se každý s každým zná a lze tedy vznést pochyb­nosti o naprosté nezávislosti úsudků. O problémech se ví, píše, diskutuje, pro­bíhá průběžná náprava. Nic, co by Nor­sko nezvládlo samo, bez pomoci České republiky.

Spíše bychom uvítaly, kdyby se čeští odborníci a politici zasadili o zlepšení fungování české sociálky. Situace ČR je v tomto kritická: existence kojeneckých ústavů, vysoké počty dětí v ústavní péči; množství týraných a utýraných dětí je v Česku do nebe volající (ČR 128 utýra­ných dětí, Norsko 15 - to říkají souhrnná data za pět let). To, že polovina týraných a zneužívaných dětí zažije v Česku tako­vou trýzeň opakovaně, jak vyšlo nyní na­jevo ze statistik mapujících roky 2013 a 2014, je z norského pohledu nepochopi­telné. Neměli by se pražští politici začít věnovat problémům doma a norské pře­nechat Oslu? Možná by pak na ty české zbylo více času.

Od statistik a popisu rozhodovacích procesů přejděme teď, v závěru textu, k osobním poznatkům nás, které jsme pod tímto textem podepsány.

Od komunity neslyšících máme potvr­zeno, že Barnevernet neřeší a nesleduje, zda jsou schopni vychovávat své děti, na­tož aby jim je odebíral.

Od široké komunity krajanů zde v Nor­sku máme potvrzeno, že se nikomu nic zlého neděje. Pokud se nějaký případ udál, pak se vždy ukázalo, že dotyčná ro­dina měla problém se zákonem nebo že prostě daní rodiče odtud utekli preventiv­ně, kvůli hrůze, kterou v nich vyvolala představa mediální kampaně.

Jistě, i v Norsku jsou mnozí, kdo věří konspiracím. Samozřejmě, vyskytují se případy, kdy sociálka pochybila. A čes­ká sociálka nechybuje?

Manipulace napříč kontinenty

A přece ještě jednu, tu nejnovější kapitolu zmiňme, i když se přímo netýká rodiny Michalákových, nicméně právě i jejich případ bývá při té příležitosti často zmiňo­ván.

V řadě míst Evropy i v USA se minu­lý a tento měsíc konaly veřejné protesty proto aktivitám Bamevemetu a na pod­poru rodiny Bodnariuových. Petici podepsalo již více než padesát tisíc lidí, pro­testních akcí na podporu rodiny se zú­častnilo více než šedesát tisíc lidí. (Marius Bodnariu pochází z Rumunska, jeho manželka Ruth z Norska, kde nyní žijí a mají spolu pět dětí. ,,Křesťanské ro­dině manželů Mariuse a Ruth Bodnariu, hlásícím se k letniční větvi evangelikálního křesťanství; bylo Barnevernetem ode­bráno jejich pět dětí. Hlavním důvodem měla být podle části dokumentů, které se rodičům podařilo získat, údajná nábo­ženská indoktrinace',“ píše například Tomáš Zdechovský, poslanec Evropské­ho parlamentu za KDU-ČSL, v textu na­zvaném Hrůzostrašné odebrání pěti dětí kvůli křesťanské výchově, který publiko­val letos 13. ledna na serveru Christnet. cz - pozn. red.)

Tisíce lidí uvěřily mediálně šířeným tvrzením, že děti byly odebrány pro víru v Boha - ve škole údajně příliš o Bohu hovořily. Advokát norské policie Sissel Kle ven vyloučil spojitost případu s ví­rou. Rodiče byli obviněni z násilí v rodi­ně. Pokud budou odsouzeni, hrozí jim až šest let vězení (http://bit.ly/lorll6W).

Je zajímavé, že rodina Bodnariuových se neobrátila na svou norskou letniční církev, která přitom čítá nějakých čtyři­cet tisíc členů. Její představitelé se tomu podivili; k případu zaujali neutrální sta­novisko a vydali prohlášení, že jejich cír­kev není v Norsku diskriminována. Tak­že: kvůli jednostranné informační kam­pani založené na sděleních obviněných rodičů protestují po světě lidé rozhořče­ní nad tím, že v Norsku jsou odebírány děti za víru v Boha...

* * *

Redakce požádala autorky, aby několika slovy nastínily osobní motivy, které je vedly k sepsání textu.

Anna Dušek je speciální pedagožka. V Norsku žije osm let. „Vadí mi úmyslné šíření polopravd o Norsku, které se poslední dobou v médiích vyskytují.“

Lenka Garsholová je vysokoškolská pedagožka a výzkumnice. V Norsku žije osm let. „Širenie klamstiev a strachu má citelný dopad na rodiny Čechov a Slovákov žijúcich v Norsku aj na širšiu rodinu, ktorú zanechali v domovině. Proti klamstvam sa třeba ozvat.“

Marcela Kvellová je středoškolská učitelka. V Norsku žije sedm let. „Měla jsem potřebu vyvrátit některá nepravdivá tvrzení o Norsku a přinést pohled z druhé strany.“

Renata Veselá je farmaceutka. v Norsku žije tři a půl roku. „K napsání textu mě vedla touha vysvětlit, jaké poměry skutečně vládnou v Norsku, abych uklidnila rodinu i známé, kteří o nás na základě lživých a zavádějících informací mají obavy.“

Leona Wunderlichová je chemička - procesní inženýrka. V Norsku žije dva roky. „Jakožto vědec jsem zvyklá pracovat s daty a relevantními zdroji.

Je zcela evidentní, že tyto informace v českých médiích chybějí. Tento nedostatek relevantních dat vedl k možnosti vytvořit zcela chybný mediální obraz. Věřím, že fakta uvedená v článku pomohou mnoha čtenářům udělat si reálnější představu o Norsku a jeho systému péče o děti.“

LN, Orientace, 20.2.216

* * *

LN Chalankova 240216Skvělá ukázka a porovnání vyspělé, kultivované společnosti s postkomunistickou zemí. Přikládám reakci na článek poslankyně Jitky Chalánkové (LN 24.2.2016). Porovnejte sami oba příspěvky – formu, obsah, věcnost a kultivovanost projevu. Paní poslankyně nepoužívá žádné odkazy na věrohodné zdroje, zato o to více nevěcně, emotivně napadá a bez důkazů obviňuje. Na mé e-maily ve věci nikdy nereagovala. Posílal jsem jí i otřesný případ Otíka (viz odkaz níže), uneseného matkou na Slovensko, nereagovala, stejně jako velvyslankyně ČR na Slovensku Livia Klausová. Neumí viditelně uznat porážku, kdy její způsob argumentace patří spíše do Rudého práva a způsoby do totality než do vyspělé společnosti. Na debatě v KVH (29.2.2016) s nositeli ceny Ferdinanda Peroutky hovořil o kauze i Marek Wollner. RČT měli možnost nahlédnout do dokumentů a jen potvrzují názor těchto pěti žen, žijících v Norsku. Také jsme se dozvěděli, že právník zastupující manžele Michalákovi – Pavel Haselkopf, má mít podivné právnické vzdělání. Těšme se na RČT.

Debatu v KVH připomenu jakmile bude dostupná na You Tube. Byla jedna z nejlepších, plná informací a zajímavých myšlenek a postřehů. K dalším účastníkům patřili Petra Procházková, Jindřich Šídlo a Luboš Dobrovský, moderoval Martin Groman ze Společnosti Ferdinand Peroutky.  

Je trapné a ostudné, že Česká republika chce řešit kauzu dvou dětí z Norska vládní dohodou a ohrožení tisíců dětí ve vlastní zemi mnoha nebezpečími neřeší, nehledě k tomu, že norské úřady jednají v zájmu dětí, kdy jejich rodiče naprosto selhali. Je to jen důkazem neschopnosti politiků a vlády, která se k tomuto nedůstojnému jednání snížila. Bude se vláda a politici stejně intenzivně zasazovat o záchranu Petra Jašeka v Súdanu?!

* * *

V Súdanu soudí Čecha kvůli natáčení filmu o podpoře křesťanů

Dvaapadesátiletý Čech Petr Jašek je od začátku prosince v súdánském vězení kvůli tomu, že v této přísně islámské zemi natáčel svědectví o pronásledování křesťanů. Nyní ho čeká soud, který by mohl začít už do konce března, napsala dnešní Mladá fronta Dnes (MfD). V zemi, kde jsou v zákonech zaneseny prvky tradičního islámského práva šaría, mu podle listu zřejmě hrozí přísný trest. Klíčovým důkazem proti Jaškovi je videonahrávka, kterou během svého pobytu ve východoafrickém Súdánu pořídil. Na ní popálený muž popisuje, jak přišel ke svému zranění. Podle Jaška to bylo při násilnostech muslimů proti křesťanům, uvedla Mladá fronta Dnes. Jenže muž z videa svou výpověď před súdánskými úřady popřel. Uvedl, že Čech jeho slova vytrhl z kontextu a zranění si prý přivodil při nehodě. Čeští diplomaté, kteří se marně snažili vyjednat Jaškovo propuštění, si nejsou jisti, jaký trest mu hrozí. Ministerstvo zahraničí případ nekomentuje z obavy, že by mohlo narušit soud v Chartúmu. "Mohu pouze uvést, že v Súdánu řešíme konzulární případ, to je vše," řekla MfD mluvčí Černínského paláce Michaela Lagronová. ČRo, 27.2.2016

 

Jan Šinágl, 28.2.2016

* * *

U Evy Michalákové jde o to, že jak politici, tak odborníci se bojí říci nahlas, co si o ní opravdu myslí. Já se nebál a píší mi „ty debile“.

Zasadí se politici stejně intenzivně za uneseného Otíka z Česka na Slovensko jako o neunesené děti v Norsku?!

Mnozí politici se v kauze dětí v Norsku chovají jako šašci, či malé děti!

Do Norska jsme už poslali tolik not, že už tam budou mít komplet Mou vlast!

* * *

Přehled zachycených dezinformací na prokremelských webech

Přehled ve formátu .pdf naleznete zde. Toto je výběr těch nejzajímavějších:

... V Norsku údajně funguje státem podporovaná národní tradice pohlavního zneužívání dětí. Nedílnou součástí fungování takového systému by měl být Barnevernet.

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.00 (4 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)