Petiční výbor na podporu Michalíkových manipuluje českým veřejným míněním i mnohými českými politikyů
… V Praze - a dá se říct, že nejspíš i jinde ve východní Evropě - s Bamevemetem se potýkající rodič vyhledá žurnalisty a oznámí jim, že mu dítě odebrala zločinná organizace, že nastalo to a to. Média to publikují, politici následně jednají, pořádají se veřejné demonstrace a podepisují se petice, aniž by kohokoli zajímala dokumentace.
… Jedna z velmi odlišných věcí například je, že v Norsku jsou občané zvyklí vyjadřovat se k veřejnému dění. Nenadávají u piva, naopak - jednají aktivně. Účastní se projednávání rozpočtů obcí, chodí na zasedání města, když se jedná o snížení počtu lůžek v nemocnici či o sloučení tříd ve školách. Jsou zvyklí diskutovat, posílat vyjádření a komentáře médiím. Politici zase mají ve zvyku naslouchat hlasu lidu. Ne že by z toho byli vysloveně nadšení, ale funguje to tady tak. Norští občané se vyjadřují běžně k problémům společnosti - včetně Barnevemetu.
Je načase, aby se někdo z krajanů žijících v Norsku ozval a vysvětlil čtenářům v Česku, v jaké mediální virtuální bublině se nacházejí; mnoho Čechů totiž nyní nesmyslně nahlíží na Norsko jako na zhůvěřilou zemi, kde vládne nekontrolovatelná organizace jménem Barnevernet. Ujaly jsme se toho.
ANNA DUŠEK, LENKA GARSHOLOVÁ, MARCELA KVELLOVÁ, RENATA VESELÁ, LEONA WUNDERLICHOVÁ
Dítě patří státu, nikoli rodičům. Lidé se bojí, protože obyčejné plácnutí, zakřičení na dítě, objetí, polibek na ústa, nocleh s rodiči v jedné posteli, čokoláda ve středu, málo peněz, hluchota, víra v Boha, smutek po zesnulé babičce či jakékoli falešné udání od souseda jsou důvodem, proč k vám naběhne komando a ukradne vám dítě. A nemáte šanci své potomky více mít u sebe.
Stanoví vám schůzky dejme tomu jednou za půl roku a i během nich vám zakážou na dítě pomalu promluvit. Potomci, pokud je jich více, jsou rozděleni, aby převýchova proběhla účinněji. Celý ten kolos se řídí podle učení madam Kari Killénové, které zcela popírá roli rodičů. Biologický princip v Norsku neexistuje. Matka je tam pouze na to, aby dítě odnosila, kdo bude nejvhodnější pro jeho výchovu, určuje sociálka. Stačí zacitovat z článku serveru Echo24.cz, zveřejněném letos 23. ledna: „Na první pohled Kari Killénová působí jako neškodná sympatická postarší dáma, ve skutečnosti však představuje ženu, která stojí za masivním odebíráním dětí v Norsku. Populární psycholožka posledních třicet let určuje v zemi směr vývoje v péči o děti. Neuznává biologickou vazbu a na rozpoznání zanedbávání dětí má univerzální návod. Její texty jsou součástí vysokoškolských osnov, metodikami se řídí úředníci specializující se na sociální problematiku, mimo jiné i ti z - u nás nechvalně proslulého - Barnevernetu,“ píše tam redaktorka Kristýna Novotná.
A nejen to! Norsko prohrává ve Štrasburku jeden případ za druhým. Porušuje úmluvy OSN. To vše se děje kvůli tučným ziskům pěstounů, na které nejsou kladeny žádné nároky, nikdo nekontroluje, jak se u nich dítě má. Takže si berou v přepočtu svých 1 200 000 korun ročně, dítě zavřou do sklepa, a tím to pro ně končí. Čím více dětí, tím více peněz. Pěstouni přitom děti zpravidla týrají. Mnoho dětí v této „péči“ zemře. Ročně Norové odeberou z rodin až čtrnáct tisíc dětí. Lidé se v Norsku bojí o tamních poměrech mluvit, aby o své děti nepřišli, neboť za medializaci jsou trestáni odesláním dětí k adopci a odebráním rodičovských práv.
V Norsku momentálně žije mimo své domovy 9611 dětí ve věku 0-17 let, tedy 0,8 % této populace. Jde tedy o zemi, která v Evropě patří k těm, jež odebírají nejméně dětí.
Nicméně začíná se to v Norsku lepšit, a to díky politickému tlaku z České republiky. Již dříve se lidé porůznu proti norskému teroru snažili protestovat - například sto padesát norských osobností různých profesí podepsalo petici proti Barnevernetu; vysokoškolská profesorka upozorňuje už roky na hrozná bezpráví a informuje o půlstovce absurdních důvodů, kvůli nimž byly v té děsné severské zemi děti právoplatným rodičům odebrány. Ale teprve teď se věci začínají obracet k lepšímu.
Děsná země pod průměrem
Tak to je obrázek, který se Petičnímu výboru na podporu rodiny Michalákových podařilo rozsít po českém veřejném mínění. Vynikající propagandistická práce. Dokonalá virtuální bublina, na níž se dá stavět atmosféra, které je třeba.
Skutečně nikomu nepřišlo v České republice divné, že by v 21. století, v Evropě, nadto v jejím vyspělém severním regionu, existovala země, v níž byste zajedno obyčejné plácnutí (či z jiného z výše uvedených a mnoha dalších důvodů) navždy přišli o potomka? Že by existovala v Evropě země, kde se odehrávají vykonstruované případy v lecčems připomínající proces s Miladou Horákovou?
Začněme statistikou. V Norsku - podle zveřejněných čísel na stránkách norského statistického úřadu - je momentálně mimo své domovy celkem 9611 dětí ve věku do 17 let. Započítáme-li i mladistvé (to je v Norsku kategorie 17 až 22 let) je to celkem 14 800 dětí a mladistvých mimo své rodiny. Z toho pouze 1250 jich pobývá v institucích, 700 dětí dostalo přechodnou pěstounskou péči (několik dnů až měsíců), 2300 jich žije v domácnosti s péčí či dostávalo příspěvek na bydlení (starší děti, společné domácnosti více mladistvých). Zbylý počet, tedy 10 300 dětí a mladistvých do 22 let, se nachází v pěstounské péči. Tedy celkově 14 800 dětí mimo domov. (Vše naleznete na http://bit.ly/lRaAr9j.)
Nejde tedy o počet nových případů, jak předloni 21. června mylně informoval server Echo24.cz v rozhovoru s norským právníkem Mariusem Reikerasem, „ostrým kritikem tamního systému, který úřadům umožňuje odebrat více než deset tisíc dětí ročně jejich rodičům“, což tvrdil autor interview Vladimír Ševela (Echo24.cz je zde dvakrát citováno vlastně náhodně, spoustu nepřesností, polopravd i nesmyslů by šlo vytáhnout z řady dalších českých médií). ,
Z celkového počtu dětí (věk do 17 let) je to přibližně 0,8 procenta dětí. Tímto číslem se Norsko řadí mezi spodní třetinu zemí evropských států v počtu odebraných dětí. V respektovaném mezinárodním porovnání třiceti zemí dopadlo Norsko jako jedna z nejlepších zemí (zájemce statistiku nalezne na http://bit.ly/lXAbN4B). V Norsku je fakticky odebíráno méně dětí než v České republice! - přepočteno na celkový počet dětí, aby data byla porovnatelná. V Česku nyní žije mimo svou rodinu 18 056 dětí do osmnácti let, což je asi 0,9 procenta dětí. Závěr je tedy prostý: v Norsku je odebíráno méně dětí, než činí současný*evropský průměr.
Absurdní zasedání?
„Děti jsou odebírány bezdůvodně či kvůli absurdním důvodům.“ Kdykoli toto o Norsku uslyšíte, požádejte o předložení závěru tamní krajské komise (neboli rozsudku civilního soudu) a o doložení dokumentace. A porovnejte s tím, kdo a co o bezdůvodnosti a absurditě říká.
Jak vlastně funguje celý systém. Barnevernet (BV) je v podstatě obyčejná sociálka. V pobočkách působí vedoucí a řadoví pracovníci. Těm jsou doručovány zprávy „o znepokojení“. Povinnost hlásit mají školská zařízení i lékaři (stejně tomu je v ČR). Hlásit by je měl ovšem každý, kdo pojme podezření na jakékoli zanedbání péče o dítě či ublížení dítěti.
Barnevernet (BV) vždy nejprve kontaktuje rodinu, požádá o schůzku. V této fázi jsou často vysvětlena zbytečná znepokojení. Je-li to nutné, pak BV navrhne schůzku doma, rodiče jsou požádáni o svolení kontaktovat školská a lékařská zařízení. Pokud BV shledá situaci natolik vážnou, že dítě nemůže bez ohrožení zůstat v dosavadní péči rodičů, odesílá případ na projednání ke krajské komisi. Tento civilní soud pak rozhoduje o tom, zda a jakým způsobem bude s rodinou pracováno a jestli je opravdu nutné potomka odebrat.
Krajská komise má statut civilního soudu. Rozhodnutí vydává soudce a nezávislá porota složená z odborníků a ze zástupců lidu (což jsou jeden až dva lidé). Během jednání, které často trvá několik dnů, jsou přítomni rodiče, jejich právník, právník BV, jedna až dvě osoby s patřičnou odborností (většinou to bývá psycholog), dále pak mluvčí dítěte (interpretuje vyjádření dítěte), pracovník BV. Jsou předvoláváni svědci - učitelé, lékaři, přátelé rodiny a podobně. Více než 80 procent pomoci Barnevernetu se odehrává v rodině (finanční pomoc, zajištění místa ve školce, kurzy atd.).
Odvolání proti rozsudku je možné podat do měsíce. Tím se případ přesouvá k normálnímu soudu. A rovněž proti jeho rozhodnutí je možné se odvolat - postupně až k nejvyššímu soudu. Závěry krajských komisí bývají precizní, propracovanější než verdikty vydávané v obdobných případech v ČR.
Jinou možností je akutní odebrání dítěte; rozhodnutí leží na vedoucím příslušného Barnevernetu. To se děje vždy a pouze tehdy, pokud je podezření na vážné a okamžité ohrožení života dítěte. Takovýto zásah musí být potvrzen soudcem do osmačtyřiceti hodin. I po tomto odebrání zasedá krajská komise a projednává případ stylem popsaným výše. Tedy žádné vykonstruované procesy. Žádné odebírání bez důvodů. Ano, některé důvody znějí absurdně, jsou-li vytrženy z kontextu. Nicméně víme, že například v onom českém případu rodiny Michalákových je v závěru krajské komise uvedeno deset důvodů. Jeden možná může být absurdní. Ale všech deset určitě ne - mechanismus posuzování to prostě vylučuje.
Galerie zavádějících vět
„Rodiče ovšem nebyli odsouzeni - nic se neprokázalo.“ Tak zní další z vět, jimiž se ilustrují neúnosné norské poměry. Ale pohleďme na věc principiálně a fakticky. Trestní soud projednává relevantnost obvinění z trestného činu, například tedy z ublížení na zdraví. To se nemusí prokázat. Kdežto civilní soud projednává, zda prostředí v rodině je pro dítě ohrožující na životě či zdravém vývoji. Tudíž skutková podstata trestného činu nemusí být naplněna, avšak okolnosti v rodině mohou být pro dítě ohrožující - jestliže v nich nadále beze změny setrvá.
Jiná obligátní věta varující před severským terorem zní: „Norové nerespektují biologický princip.“ Nesmysl. Norové nepopírají biologický princip! Barnevernet ani jeho pracovníci se neřídí naukou podle paní Killénové. Stačí se podívat do osnov a do doporučené literatury či se zeptat přímo pracovníků BV. Čerpají z nových zdrojů a poznatků, hojně využívají nové, často zahraniční zdroje (ostatně velmi dobrá znalost angličtiny je v Norsku naprostou samozřejmostí). Biologický princip je hlavní a stěžejní princip norského zákona o dítěti. Na školách i v následných kurzech Barnevernetu je právě biologický princip tím nejdůležitějším. Pracovníci BV dobře vědí, že i když je pro dítě domácí prostředí mírně horší, je pro něj prospěšnější v rodině zůstat a s rodinou pracovat. Snad i to je důvodem pro nízký počet odebíraných dětí v Norsku. Upřednostňována je práce v rodině. A to i v širším rodinném okruhu. Statistiky říkají, že 23,5 procenta dětí je umístěno u příbuzných, takže omílaná věta „blízká rodina nemá šanci“ není pravdivá (zdroj: http://bit.ly/lTsT4sC).
Jiné frekventované zaklínadlo zní: „Už nikdy své dítě neuvidíte.“ Jenže i ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (ÚMPOD) Zdeněk Kapitán zmínil v loňském interview pro týdeník Reflex, že jeho úřad pracoval i na jiném případu českých občanů v Norsku - a Bamevemet děti rodině vrátil. Slovenská obdoba téhož úřadu (Centrum pre medzinárodnoprávnu ochranu detí) má rovněž informace, že dítě bylo slovensko-norskému páru vráceno. Tedy: Barnevemet potomky vrací, pokud se situace v rodině změnila k lepšímu a spolupráce s ním je možná.
A nyní zřejmě vůbec nejdůležitější zavádějící věta: „Lidé v Norsku se bojí o případech mluvit.“ Mimořádně důležitá proto, že na ní lze dovodit, jak vůbec mohla norská mediální bublina v České republice vzniknout.
V Praze - a dá se říct, že nejspíš i jinde ve východní Evropě - s Bamevemetem se potýkající rodič vyhledá žurnalisty a oznámí jim, že mu dítě odebrala zločinná organizace, že nastalo to a to. Média to publikují, politici následně jednají, pořádají se veřejné demonstrace a podepisují se petice, aniž by kohokoli zajímala dokumentace.
V Norsku, má-li rodič pocit křivdy a chce-li publikovat svůj příběh, je zvykem, že žurnalistům předloží rozsudek a úplnou dokumentaci. Žurnalista ze seriózního média totiž nezveřejní článek o tom, že děti byly odebrány třeba proto, že rodiče byli silně věřící, anebo proto, že maminka dítě plácla po zadku, protože tamní novináři vědí, že tohle nemůže být pravda, respektive že to nikdy nemůže být pravda celá. Novináři v Norsku tedy zveřejní verzi rodičů, ale také závažná fakta z dokumentace (samozřejmě beze jmen či jiných identifikačních prvků). Vznikne přehledný materiál, který publiku umožňuje, aby si učinilo o případu obrázek samo.
Statistky dostupné na stránkách Evropského soudu pro lidská práva vyvracejí znělý refrén o tom, že „Norsko ve Štrasburku prohrává“. Soubor, který naleznete na stránkách oné štrasburské instituce (http://bit.ly/lQMaZ7w), shrnuje výsledky soudních sporů za pětapadesát let. Na Norsko bylo za tu dobu celkově podáno 40 žalob, z toho 28 případů bylo shledáno opodstatněných, to znamená, že soud nalezl v původních rozhodnutích v dané zemi pochybení; v kolonce Právo na soukromý a rodinný život bylo za tu dobu shledáno opodstatněnými celkem sedm norských případů. Na ČR bylo podáno 238 žalob, z toho 183 shledáno opodstatněných; v kolonce Právo na soukromý a rodinný život to bylo 19 případů. Takže říci, že Norsko ve Štrasburku prohrává, je hodně velké zjednodušení. Proti Barnevernetu bývá dáván za příklad vlastně jeden jediný známý případ (jde o kauzu z roku 1996 zvanou Johansen vs. Norway).
Pěstouni mají podprůměrnou mzdu
Obdobnou korekci zasluhují tvrzení, že pěstouni vydělávají v Norsku nehorázné sumy, děti týrají a nestarají se o ně a že pěstounství může provozovat téměř každý. Takže: pokud oba dva pěstouni mají svoji běžnou práci, pobírají „plat“ zhruba 7000 norských korun (NOK) měsíčně, kterýžto příjem musejí zdanit, a také dostávají příspěvek na náklady ve výši 5500 NOK, které už nedaní. Pokud musíte kvůli náročnosti péče o dítě zanechat svého povolání, přísluší vám náhrada mzdy ve výši 400 000 NOK ročně, přičemž tuto náhradu zdaníte - a daně jsou v Norsku vysoké - pětatřicet procent. Možná těch čtyři sta tisíc ročně - při stávajícím kurzu, že jedna norská koruna rovná se asi 2,81 české koruny - vypadá horentně, ovšem to pouze z České republiky. V Norsku jde o běžnou mzdu, dokonce lehce podprůměrnou.
Množství týraných a utýraných dětí je v Česku do nebe volající. Za posledních pět let jich bylo 128. Y pomlouvaném a ostouzeném Norsku za stejnou dobu 15.
Zkuste si představit, že si ke svým dejme tomu dvěma dětem vezmete jedno navíc; problémové samozřejmě - často se jedná o potomky narkomanů, o děti, jež zažily týrání či zneužívání. Mnoho lidí nad tím nepřemýšlí, ale starat se o tyto děti je řehole. Pěstounů je v Norsku permanentní nedostatek. Procházejí kurzem, Barnevernet k nim může kdykoli přijít na kontrolu. Po tomto kurzu jsou přibližně pouze tři rodiny z deseti shledány vhodnými k takové službě. I po umístění dítěte je rodina dále sledována, je pracováno s dítětem i s pěstouny. Tato fáze péče má mnoho problémů, na které je v Norsku běžně poukazováno. Avšak žádná mafie v tom není. Jednoduše lze říci, a platí to samozřejmě nejen v Norsku, že pokud dítě nemůže setrvat ve své biologické rodině, je rodina náhradní vždy výrazně lepším řešením než ústavní péče.
Zameťme si před svým prahem
Mnozí občané v Česku zřejmě podlehli! dojmu, že kritika z Prahy pomáhá v Norsku medializovat problémy Bamevemetu a přispívá k humanizaci tamějších poměrů.
Skutečnost je následující. Norsko je v mnohém jiné než Česko. Jedna z velmi odlišných věcí například je, že v Norsku jsou občané zvyklí vyjadřovat se k veřejnému dění. Nenadávají u piva, naopak - jednají aktivně. Účastní se projednávání rozpočtů obcí, chodí na zasedání města, když se jedná o snížení počtu lůžek v nemocnici či o sloučení tříd ve školách. Jsou zvyklí diskutovat, posílat vyjádření a komentáře médiím. Politici zase mají ve zvyku naslouchat hlasu lidu. Ne že by z toho byli vysloveně nadšení, ale funguje to tady tak. Norští občané se vyjadřují běžně k problémům společnosti - včetně Barnevemetu. A ten bývá kritizován, to nikdo nepopírá: někdy že zasahuje moc pozdě, jindy že příliš brzy, že děti nemají dostatečnou psychologickou pomoc, že sourozenci bývají rozdělováni (což je někdy limitováno možnostmi pěstounů), že jsou úředníci k rodičům příliš tvrdí, že jsou některé děti často přemisťovány a podobně.
I odborná norská veřejnost kritizuje činnost Barnevernetu - viz oněch výše zmíněných sto padesát odborníků. Kritika, však nic neříkala o kradení dětí. Reálně: jde na jedné straně o kritiku pozdních zásahů, kdy děti a rodiny musejí zbytečně dlouho trpět, i když už se ví, že pomoc potřebují. To úzce souvisí s nedostatkem pracovníků v některých částech Norska. Na druhé straně jde o nedostatečnou přehlednost systému pomoci, kdy se zejména rodiče ze slabších sociálních poměrů a rodiče, kteří nemluví norský, nedozvědí o všech svých právech a možnostech. Odborníci rovněž poukazují na nedostatek kvalifikovaných znalců, což má za následek, že se každý s každým zná a lze tedy vznést pochybnosti o naprosté nezávislosti úsudků. O problémech se ví, píše, diskutuje, probíhá průběžná náprava. Nic, co by Norsko nezvládlo samo, bez pomoci České republiky.
Spíše bychom uvítaly, kdyby se čeští odborníci a politici zasadili o zlepšení fungování české sociálky. Situace ČR je v tomto kritická: existence kojeneckých ústavů, vysoké počty dětí v ústavní péči; množství týraných a utýraných dětí je v Česku do nebe volající (ČR 128 utýraných dětí, Norsko 15 - to říkají souhrnná data za pět let). To, že polovina týraných a zneužívaných dětí zažije v Česku takovou trýzeň opakovaně, jak vyšlo nyní najevo ze statistik mapujících roky 2013 a 2014, je z norského pohledu nepochopitelné. Neměli by se pražští politici začít věnovat problémům doma a norské přenechat Oslu? Možná by pak na ty české zbylo více času.
Od statistik a popisu rozhodovacích procesů přejděme teď, v závěru textu, k osobním poznatkům nás, které jsme pod tímto textem podepsány.
Od komunity neslyšících máme potvrzeno, že Barnevernet neřeší a nesleduje, zda jsou schopni vychovávat své děti, natož aby jim je odebíral.
Od široké komunity krajanů zde v Norsku máme potvrzeno, že se nikomu nic zlého neděje. Pokud se nějaký případ udál, pak se vždy ukázalo, že dotyčná rodina měla problém se zákonem nebo že prostě daní rodiče odtud utekli preventivně, kvůli hrůze, kterou v nich vyvolala představa mediální kampaně.
Jistě, i v Norsku jsou mnozí, kdo věří konspiracím. Samozřejmě, vyskytují se případy, kdy sociálka pochybila. A česká sociálka nechybuje?
Manipulace napříč kontinenty
A přece ještě jednu, tu nejnovější kapitolu zmiňme, i když se přímo netýká rodiny Michalákových, nicméně právě i jejich případ bývá při té příležitosti často zmiňován.
V řadě míst Evropy i v USA se minulý a tento měsíc konaly veřejné protesty proto aktivitám Bamevemetu a na podporu rodiny Bodnariuových. Petici podepsalo již více než padesát tisíc lidí, protestních akcí na podporu rodiny se zúčastnilo více než šedesát tisíc lidí. (Marius Bodnariu pochází z Rumunska, jeho manželka Ruth z Norska, kde nyní žijí a mají spolu pět dětí. ,,Křesťanské rodině manželů Mariuse a Ruth Bodnariu, hlásícím se k letniční větvi evangelikálního křesťanství; bylo Barnevernetem odebráno jejich pět dětí. Hlavním důvodem měla být podle části dokumentů, které se rodičům podařilo získat, údajná náboženská indoktrinace',“ píše například Tomáš Zdechovský, poslanec Evropského parlamentu za KDU-ČSL, v textu nazvaném Hrůzostrašné odebrání pěti dětí kvůli křesťanské výchově, který publikoval letos 13. ledna na serveru Christnet. cz - pozn. red.)
Tisíce lidí uvěřily mediálně šířeným tvrzením, že děti byly odebrány pro víru v Boha - ve škole údajně příliš o Bohu hovořily. Advokát norské policie Sissel Kle ven vyloučil spojitost případu s vírou. Rodiče byli obviněni z násilí v rodině. Pokud budou odsouzeni, hrozí jim až šest let vězení (http://bit.ly/lorll6W).
Je zajímavé, že rodina Bodnariuových se neobrátila na svou norskou letniční církev, která přitom čítá nějakých čtyřicet tisíc členů. Její představitelé se tomu podivili; k případu zaujali neutrální stanovisko a vydali prohlášení, že jejich církev není v Norsku diskriminována. Takže: kvůli jednostranné informační kampani založené na sděleních obviněných rodičů protestují po světě lidé rozhořčení nad tím, že v Norsku jsou odebírány děti za víru v Boha...
* * *
Redakce požádala autorky, aby několika slovy nastínily osobní motivy, které je vedly k sepsání textu.
Anna Dušek je speciální pedagožka. V Norsku žije osm let. „Vadí mi úmyslné šíření polopravd o Norsku, které se poslední dobou v médiích vyskytují.“
Lenka Garsholová je vysokoškolská pedagožka a výzkumnice. V Norsku žije osm let. „Širenie klamstiev a strachu má citelný dopad na rodiny Čechov a Slovákov žijúcich v Norsku aj na širšiu rodinu, ktorú zanechali v domovině. Proti klamstvam sa třeba ozvat.“
Marcela Kvellová je středoškolská učitelka. V Norsku žije sedm let. „Měla jsem potřebu vyvrátit některá nepravdivá tvrzení o Norsku a přinést pohled z druhé strany.“
Renata Veselá je farmaceutka. v Norsku žije tři a půl roku. „K napsání textu mě vedla touha vysvětlit, jaké poměry skutečně vládnou v Norsku, abych uklidnila rodinu i známé, kteří o nás na základě lživých a zavádějících informací mají obavy.“
Leona Wunderlichová je chemička - procesní inženýrka. V Norsku žije dva roky. „Jakožto vědec jsem zvyklá pracovat s daty a relevantními zdroji.
Je zcela evidentní, že tyto informace v českých médiích chybějí. Tento nedostatek relevantních dat vedl k možnosti vytvořit zcela chybný mediální obraz. Věřím, že fakta uvedená v článku pomohou mnoha čtenářům udělat si reálnější představu o Norsku a jeho systému péče o děti.“
LN, Orientace, 20.2.216
* * *
Skvělá ukázka a porovnání vyspělé, kultivované společnosti s postkomunistickou zemí. Přikládám reakci na článek poslankyně Jitky Chalánkové (LN 24.2.2016). Porovnejte sami oba příspěvky – formu, obsah, věcnost a kultivovanost projevu. Paní poslankyně nepoužívá žádné odkazy na věrohodné zdroje, zato o to více nevěcně, emotivně napadá a bez důkazů obviňuje. Na mé e-maily ve věci nikdy nereagovala. Posílal jsem jí i otřesný případ Otíka (viz odkaz níže), uneseného matkou na Slovensko, nereagovala, stejně jako velvyslankyně ČR na Slovensku Livia Klausová. Neumí viditelně uznat porážku, kdy její způsob argumentace patří spíše do Rudého práva a způsoby do totality než do vyspělé společnosti. Na debatě v KVH (29.2.2016) s nositeli ceny Ferdinanda Peroutky hovořil o kauze i Marek Wollner. RČT měli možnost nahlédnout do dokumentů a jen potvrzují názor těchto pěti žen, žijících v Norsku. Také jsme se dozvěděli, že právník zastupující manžele Michalákovi – Pavel Haselkopf, má mít podivné právnické vzdělání. Těšme se na RČT.
Debatu v KVH připomenu jakmile bude dostupná na You Tube. Byla jedna z nejlepších, plná informací a zajímavých myšlenek a postřehů. K dalším účastníkům patřili Petra Procházková, Jindřich Šídlo a Luboš Dobrovský, moderoval Martin Groman ze Společnosti Ferdinand Peroutky.
Je trapné a ostudné, že Česká republika chce řešit kauzu dvou dětí z Norska vládní dohodou a ohrožení tisíců dětí ve vlastní zemi mnoha nebezpečími neřeší, nehledě k tomu, že norské úřady jednají v zájmu dětí, kdy jejich rodiče naprosto selhali. Je to jen důkazem neschopnosti politiků a vlády, která se k tomuto nedůstojnému jednání snížila. Bude se vláda a politici stejně intenzivně zasazovat o záchranu Petra Jašeka v Súdanu?!
* * *
V Súdanu soudí Čecha kvůli natáčení filmu o podpoře křesťanů
Dvaapadesátiletý Čech Petr Jašek je od začátku prosince v súdánském vězení kvůli tomu, že v této přísně islámské zemi natáčel svědectví o pronásledování křesťanů. Nyní ho čeká soud, který by mohl začít už do konce března, napsala dnešní Mladá fronta Dnes (MfD). V zemi, kde jsou v zákonech zaneseny prvky tradičního islámského práva šaría, mu podle listu zřejmě hrozí přísný trest. Klíčovým důkazem proti Jaškovi je videonahrávka, kterou během svého pobytu ve východoafrickém Súdánu pořídil. Na ní popálený muž popisuje, jak přišel ke svému zranění. Podle Jaška to bylo při násilnostech muslimů proti křesťanům, uvedla Mladá fronta Dnes. Jenže muž z videa svou výpověď před súdánskými úřady popřel. Uvedl, že Čech jeho slova vytrhl z kontextu a zranění si prý přivodil při nehodě. Čeští diplomaté, kteří se marně snažili vyjednat Jaškovo propuštění, si nejsou jisti, jaký trest mu hrozí. Ministerstvo zahraničí případ nekomentuje z obavy, že by mohlo narušit soud v Chartúmu. "Mohu pouze uvést, že v Súdánu řešíme konzulární případ, to je vše," řekla MfD mluvčí Černínského paláce Michaela Lagronová. ČRo, 27.2.2016
Jan Šinágl, 28.2.2016
* * *
Mnozí politici se v kauze dětí v Norsku chovají jako šašci, či malé děti!
Do Norska jsme už poslali tolik not, že už tam budou mít komplet Mou vlast!
* * *
Přehled zachycených dezinformací na prokremelských webech
Přehled ve formátu .pdf naleznete zde. Toto je výběr těch nejzajímavějších:
... V Norsku údajně funguje státem podporovaná národní tradice pohlavního zneužívání dětí. Nedílnou součástí fungování takového systému by měl být Barnevernet.
Read more...