Tomáš Halík v projevu ve Washingtonu mimo jiné varoval Západ před jakýmkoliv účelovým spojenectvím s Ruskem - Slyšel jsem vyprávění o indiánech, kteří byli převáženi ze svých starých sídel do nových. V polovině cesty požádali o přestávku: „Naše těla jsou už skoro v těch nových sídlech, ale naše duše jsou ještě v těch starých. Musíme počkat na naše duše.“ V převratných dobách však občanům takové přestávky nebývají dopřány. Je pak třeba „učení za pochodu“.
Co přijde po komunismu?
Autoritativní a totalitní režimy ještě dlouho po svém pádu zanechávají společnosti nemocné, zraněné, morálně těžce poškozené. Lidé jsou osvobozeni, ale ještě nejsou svobodní. Jsou osvobozeni od represivní moci, ale ještě nejsou zcela svobodní k životu v občanské společnosti, která je „plícemi“ demokratického systému. Podle ruského spisovatele Zinovjeva sovětský systém vypěstoval určitý lidský typ - „Homo sovieticus“ (sovětského člověka), člověka bez vlastního myšlení, kreativity, iniciativy a odpovědnosti. Současná velká podpora Putina v Rusku svědčí o tom, že tento typ lidí, lehce zmanipulovatelných brainwashingem státní propagandy, tam stále převažuje. Dokud nebude překonán „Homo sovieticus“ v některých postsovětských republikách a postkomunistických zemích, vybudování skutečně fungující politické a hospodářské demokracie tam lze očekávat jen těžko.
Mentální proměna společnosti nenastane automaticky změnou ekonomického systému, nezařídí ji žádná „neviditelná ruka trhu“, jak slibovali ideologové tržního fundamentalismu, který byl ve skutečnosti jen převrácený marxismus, stejně naivní ekonomický determinismus. Je to náročný a složitý proces.
Slyšel jsem vyprávění o indiánech, kteří byli převáženi ze svých starých sídel do nových. V polovině cesty požádali o přestávku: „Naše těla jsou už skoro v těch nových sídlech, ale naše duše jsou ještě v těch starých. Musíme počkat na naše duše.“ V převratných dobách však občanům takové přestávky nebývají dopřány. Je pak třeba „učení za pochodu“.
… Před více než 150 lety napsal Karel Marx: Evropou obchází strašidlo, strašidlo komunismu. Teprve před čtvrt stoletím ukončilo strašidlo komunismu svou krvavou procházku evropskými ději námi. Pamatuji se najeden večer v 80. letech, kdy jsem ve vysílání Hlasu Ameriky slyšel Alexandra Solženicyna odpovídat na otázku, co přijde po komunismu. Ruský disident dlouho mlčel a pak temným hlasem řekl: „Bude dlouhá, velmi dlouhá cesta uzdravování.“ Pocítil jsem tehdy touhu podílet se na tomto poslání. Chtěl bych v rámci dnešní přednášky také zmínit praktické zkušenosti svých přátel v Praze i své vlastní z dob, kdy jsme se pokoušeli připravit tuto cestu.
Osvobození od minulosti
"Řekl jsem, že pád diktatur zanechává morálně a duchovně nemocné společnosti. Žijí v nich lidé, kteří byli režimem poškozeni. Někteří z nich touží po odplatě, jiní ztratili odvahu důvěřovat lidem, energii znovu se nadechnout a začít nový život v nových podmínkách. Existují odpůrci starého režimu, kteří už nedovedou žít bez nepřítele a stále si vyhledávají či tvoří další. Jsou lidé, kteří se provinili kolaborací s diktaturou, a to různým způsobem.
Vzpomeňme na vynikající knihu o různých stupních viny, již po pádu německého nacismu napsal filozof Karl Jaspers. Ne všechny provinilé je možné a správné stavět před soud. Sílu nedemokratických režimu nepředstavovala jen úzká vládnoucí vrstva s bezprostřední odpovědností za politická rozhodování. Existovala spoluvina tichého souhlasu, formální podpory režimu, spoluvina pasivity, kterou si lidé i zpětně jen obtížně přiznávají.
Existují dva extrémy, dvě špatné varianty vyrovnání se s viníky. Prvním je „hon na čarodějnice“, duch pomsty, dokonce násilí. Druhým je bagatelizace a vytěsnění viny. Mezi těmito dvěma extrémy je třeba hledat a uskutečnit náročnou cestu smíření a skutečného uzdravení. Ta ovšem předpokládá pravdivé nazvání viny (jen pravda vás osvobodí, říká Ježíš), schopnost provinilého přiznat si vinu a požádat o odpuštění. Odpuštění pak předpokládá určitý čas „pokání a odčinění“.
Člověk, který se upřímně snaží osvobodit od své minulosti, potřebuje důvěru a podporu k nové životní fázi. Člověk, který třeba těžce selhal, ale projde tímto procesem duchovní obrody, může být nakonec hlubším a kvalitnějším člověkem než někdo, kdo se „nenamočil“. Kdo jiný by měl být „expertem na odpuštění“ než křesťané a církve, které s touto praxí doprovázení hříšníků mají tisícileté zkušenosti?
… Snad jen v jedné oblasti církve v naší zemi dokázaly významně přispět ke smíření - ke smíření mezi Cechy a Němci, k alespoň částečnému napravení „obrazu nepřítele“, jejž především ve vztahu k vyhnaným českým Němcům vtloukala do českých hlav po desetiletí komunistická propaganda - a k odvaze alespoň části společnosti překonat tabu v otázce zločinů provázejících zejména takzvaný divoký odsun po skončení války. (Z některých konfidentů gestapa se přes noc stali brutální „partyzáni“, poté aktéři stalinského represivního aparátu a pak režimem trvale oslavovaní „protifašističtí bojovníci“.)
Na politické rovině se vyrovnání s aktéry a agenty bývalého režimu snažil řešit takzvaný lustrační zákon, který měl zabránit agentům tajné policie zaujmout důležitá místa ve státní správě a v politických funkcích. Ovšem mocenská elita bývalého režimu, seskupená právě kolem všemocné politické policie, tedy lidé, kteří jako jediní měli v době pádu komunismu v rukou kapitál peněz, styků a informací, nepotřebovala vstupovat přímo do politiky. Přesunula se do hospodářského života - „z posledních komunistů se stali první kapitalisté“ - a odtud znovu začala i ovlivňovat a řídit politický aparát, kupovat a „pronajímat“ si politiky jako pěšáky na šachovnici svých zájmů.
„Divoký kapitalismus“, posvěcovaný ideologií naivní důvěry ve všemocnou ruku trhu, vynesl do popředí nekulturní mocenskou elitu, která - sama nevzdělaná - osudově podcenila klíčovou roli vzdělání pro budování demokratické společnosti. Jedno z největších nebezpečí postkomunistických společností spočívá v tom, že nadaní mladí lidé, jimž se nyní dostává možnosti studia na Západě (a poznání možností, které vzdělání poskytuje), se po dosažení vysoké kvalifikace nevrátí do své vlasti, protože se obávají, že domácí nositelé moci si vzdělání a vzdělaných lidí neváží.
Jedním z velkých úkolů v postkomunistických společnostech dnes je morální kultivace podnikatelské sféry, podpora té části finanční elity, která si po procitnutí z opojení netušenými materiálními možnostmi začíná uvědomovat svou společenskou odpovědnost. Začíná si uvědomovat, že morální chaos podrývá fungování ekonomického systému a bezduchá konzumní kultura ničí schopnost občanů činit inteligentní a zodpovědná rozhodnutí a nahrává populistům, ohrožujícím samotné základy demokracie a kultury práva.
… Vladimir Putin sleduje pouze velmocenské zájmy Ruska a chce udržet svou moc dalším rozněcováním ruského nacionalismu. Je proto schopen dále destabilizovat situaci na Středním východě v zájmu svého nebezpečného plánu na obnovu sovětského impéria, plánu, který se velmi nebezpečně dotýká osudu zejména našich zemí v bývalém sovětském bloku. Je alarmující, pokud se v těchto zemích dostávají k moci lidé, kteří jsou loutkami těchto ruských mocenských zájmů.
Chtěl bych velmi vážně varovat Západ před jakýmkoliv účelovým spojenectvím s Ruskem v současné krizi na Středním východě. Je třeba trvat na požadavku odstoupení Asada, ale je nutné se vždy také zabývat dalším krokem - tím, co bude v rozjitřených zemích po pádech diktátorů následovat.
V této věci svět očekává od zahraniční politiky USA více prozíravosti, než kterou prokázaly v nedávné minulosti. Nicméně všem, kteří svalují veškerou odpovědnost za dnešní chaos v arabském světě jen na Spojené státy americké, je třeba důrazně připomenout, že to byl Sovětský svaz a takzvané „socialistické země“, kdo udržoval zločinné kvazisocialistické režimy (Asadův v Sýrii, Kaddáfího v Libyi a Husajnův v Iráku), jež svou krutostí vůči opozici vyvolaly řadu revolucí arabského jara a násilnou sekularizací vytvořily podhoubí pro dnešní fundamentalismus.
…Dnes je však situace jiná. Vztah politiky a náboženství je třeba znovu promýšlet. Je třeba všude na světě prohlubovat dialog a spolupráci mezi odpovědnými politiky a institucemi morálně-kulturní povahy, jako jsou církve, univerzity, kulturní instituce, a společně hledat řešení situací, které nejsou řešitelné jen prostředky běžné politiky.
Setkání Tomáše Masaryka, filozofa v exilu, s prezidentem Wilsonem bylo v jistém smyslu setkáním morální vize s nejvyšším patrem světové politiky. Také dnes politika potřebuje inspirující morální vize. Na druhé straně inspirativní myšlenky potřebují najít sluch a porozumění zodpovědných politiků, aby mohly napomáhat procesu uzdravování našeho složitého, křehkého, v mnohém zraněného společného světa.
Vyšlo v LN, 24.10.2015
* * *
J.Š. 1.11.2015
Read more...