Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Andreje Zubová loni vyhodili z elitní mos­kevské univerzity, pro­tože kritizoval Putinovu politiku na Krymu. V Praze představil dru­hý díl ruských Dějin, který sovětský totalit­ní stát považuje za ne­pochybné zlo.

… Za další důvod neexistence silné opozice v SSSR považuje fakt, že ko­munistické represe probíhaly velmi dlouho, „Když si to spočítáte, trvaly po tři generace. Z paměti národa se úplně vytratilo povědomí nějakého normálního života. Ty kousky sovětského území, které byly připojeny až v roce 1940, na tom byly lépe. V nich tato historická paměť nevymizela, a proto se pobaltské země reformovaly snáze než Rusko. Navíc byly opravdu obsazené, takže tamní boj proti bolševismu splýval s bojem za národní suverenitu. To v Rusku nefungovalo, protože ruský národ si to­hle hrozné vedení sám zvolil. Zvolil si, jak říká patriarcha Tichou, tu nejrafinovanější sebezhoubu.“

Velmi těžká choroba

Předrevolučni dějiny měly dva základní fenomény. Jed­nán z nich byl člověk, jejo svoboda, jeho práce, a druhým velikos Ruska a jeho místo ve světě ve srovnáni s ji­nými mocnostmi. Sovětská škola zdědíla jenom ten imperiálni aspekt. Zatímco aspektem člověka opovrhova­la člověk nebyl cílem dějin pouze jejím prostředkem. ,,, „Psali jsme Dějiny Ruska především jako dějiny člověka. Všímáme si lidského utrpení i radosti, stejně jako lidské možnosti se svobodně rozhodovat, anebo naopak nutnosti žít pod něčí nadvládou. Velké historické události v knize vnímá­me podle toho, jaký měly vliv na ži­vot běžného člověka, jako základní princip jsme si vzali fakt, že sovětský totalitní stát je nepochybné zlo, neboť zbavoval člověka práva na život, na svobodu i na majetek.“'

První věta Dějin zrn: „Ve 20, století došlo v Rusku ke katastrofě. Podle editora knihy tato katastrofa prochá­zela po celé století různými fázemi, „Základem tragédie je, že ruský lid podlehl svodu, že se nemusí respek­tovat absolutní mravní hodnoty“, tvrdí Zubov. „Ta katastrofa nebyla úplně nahodilá, Rusko se k ní neustále blížilo. Proto se v úvodní částí kni­hy pokoušíme vysvětlit, jak to přibližování vypadalo už od nástupu cara Mikuláše II k moci. Pak mluvíme o ruské občanské válce, jedna, strana chtěla uchovat moráku a zákon a druhá jen uchvátit moc a morálku a zákon zcela potlačit. Do roku 1922 strana absence zákonnosti zvítězila, V letech 1922 až 1991 máme co do či­něni s mocí, která nerespektuje zá­jmy lidu a národa a nade vše staví svůj egoistický zájem.“

Zubov se nerozpakuje připodobnit sovětskou moc ke zločineckému gangu, který vládne zemi do současnosti. Je to, jako když se gangsterská banda zmocní města, uzurpuje si v ní moc a jeho obyvatele jen využívá jako prostředek ke svému pohodlnému životu.

„V letech 1985-1991, tedy během perestrojky, došlo k pokusu reformovat v tomto „městě“vládu lidu tak, aby ho už neovládala zločinecká ban­da, ale občané. V Jelcinově epoše tyto pokusy pokračují dál. Země sice zůstává v moci té gangsterské bandy, ale ta se snaží projevovat aspoň zčásti demokratickým způsobem. To se ovšem příliš nedaří a v Putinově éře se vše pozvolna dostává zpět do kole­jí sovětského způsobu řízení.“

Rafinovaná sebezhouba

… „V SSSR se nikdy nepodařilo vybudovat tak organizované centrum, jako byla Charta 77 nebo polská Solidarita.

„Příčina je jednoduchá: v Sovět­ském svazu 20. a 30. let byly represe strašnější, než v Polsku nebo Česko slovensku v 70. a 80. letech“, vysvět­luje Zubuv. Dodává: „V SSSR byly zlikvidovány miliony lidí, a represe se soustředily především na kulturní a íntelektuální svět, veřejné či nábo­ženské činitele. Byli bud usmrceni, nebo z nich v gulagu dělali pokorné sluhy režimu. U nás nevznikla žádná kontraelita, lidé jako Solženicyn nebo Sacharos jsou výjimky.“

Za další důvod neexistence silné opozice v SSSR považuje fakt, že ko­munistické represe probíhaly velmi dlouho, „Když si to spočítáte, trvaly po tři generace. Z paměti národa se úplně vytratilo povědomí nějakého normálního života. Ty kousky sovětského území, které byly připojeny až v roce 1940, na tom byly lépe. V nich tato historická paměť nevymizela, a proto se pobaltské země reformovaly snáze než Rusko. Navíc byly opravdu obsazené, takže tamní boj proti bolševismu splýval s bojem za národní suverenitu. To v Rusku nefungovalo, protože ruský národ si to­hle hrozné vedení sám zvolil. Zvolil si, jak říká patriarcha Tichou, tu nejrafinovanější sebezhoubu.“

Z článku MFG 18.7.2015

* * *

J.Š.10.8.2015

* * *

Ruský poslanec chce zakázat Windows jako tajný nástroj špionáže

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)