Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Český vědec na cestě po zemi, kterou již více než dvacet let ovládají Rusové - Čeští podporovatelé putinovského Ruska by si měli udělat výlet do Abcházie, kavkazské země, která se v 90. letech s ruskou pomocí odtrhla od Gruzie.

Sedím s kolegou v hotelovém pokoji a sleduji televizní deba­tu. Zajímavá není pouze téma­tem diskuse - válkou na Ukra­jině ale také rozložením sil. Najedná straně šest řečníků, všichni mo­derátoři a naprostá většina publika. Na druhé podivný človíček, který svým vze­zřením připomíná odlehčenou variantu sloního muže, koktá a přibližně v polovi­ně debaty začíná vysílat signály blížícího se pláče. Ostatní diskutující i moderátoři Se mu smějí, ukazují na něj prstem a nevě­řícně kroutí hlavou. Ačkoliv je od Samé­ho začátku diskuse jasné, kdo má pravdu a kdo je pouze exotickým šílencem, shr­ne na závěr jeden z moderátorů výsledek diskuse a s pohrdáním vykáže podivína ze studia.

Vykázaný diskutující „reprezentoval“ názor Evropské unie, všichni ostatní hlas Rozumu a Ruska. Debata v nás vyvoláva­la smích, ale zároveň vzbudila i tíhu a hrůzu: pořad nebyl parodií a většina lidí, které jsme zde potkali, mu věřila. Téměř každý, kdo si myslí něco jiného, než televizní propaganda hlásá, je pova­žován za špióna nebo oběť manipulace tajných služeb USA a Izraele. Jsem v Ab­cházii, v zemi, která už více než dvacet let jde po „ruské“ cestě k budoucnosti. …

… Hned první zážitek se hluboce zarývá pod kůži. Hraniční přechod na abcházské straně tvoří dvě linie, mezi kterými vede úzký chodník z obou stran obklopený čtyř­metrovým plotem zakončeným ostnatým a žiletkovým drátem. U první linie stojí hlouček přibližně dvaceti venkovanů, kte­ří se vracejí z Gruzie, kde podle svých slov prodávali ovoce, sušený čaj a další ze­mědělské produkty. Postavím se k nim a čekám, zatímco nás pozoruje asi sedm pohraničníků, pět ruských a dva abchaz- ští, a dva příslušníci ruské tajné služby FSB, kteří všemu na první pohled velí.

Abcházští pohraničníci vyloví z davu dva své známé a po schválení jedním z pří­slušníků FSB je pouští dál. My ostatní če­káme, deset minut, dvacet minut, třicet mi­nut, hodinu. Dochází mi trpělivost a vydá­vám se chodníkem směrem k druhé linii - okamžitě jsou u mě a musím zpátky k prv­ní linii, kde začíná druhé kolo čekání. To je naštěstí o něco kratší a záhy přichází po­hraniční „odbavení“. Protože jsem „zlo­bil“, jdu samozřejmě poslední, takže mám možnost zaznamenat, jak jednoho Ab- cházce s platným cestovním pasem i povo­lením pro vstup do Gruzie ruský přísluš­ník FSB vykazuje zpátky na most se slo­vy: „Dva měsíce v Gruzii? Tak to tě tu už nepotřebujeme - zmiz si tam, kde se ti tak líbí!“ Abcházec pouze odstoupí pár kro­ků, sklopí hlavu a začíná trpělivě čekat, jestli se cizí státní příslušník slituje a pustí j ho do jeho vlastní země.

Po dalších čtyřiceti minutách přichá­zím na řadu a po krátkém bezvýznam­ném výslechu Abcházců si mě k druhé li­nii odvádí příslušník FSB. Ocitám se v malé místnosti, přede mnou můj otevře­ný kufr, na stole můj fotoaparát a mobil a proti mně dva příslušníci FSB. Prochá­zí fotku po fotce v mém fotoaparátu a po mém krátkém komentáři každou fotku smažou. Chvilku protestuji a snažím se vysvětlit, že bezpečnost Abcházie ani Ruska fotka mé manželky se psem či stro­mu v Troubsku u Brna nijak neohrožuje, ale to nikoho nezajímá. Začínám mít do­jem, že celé je to prostě demonstrace síly. Ke hře patří i otázka, jaké bylo v Londýně v říjnu minulého roku počasí. Nebyl jsem sice v Londýně a v pasu ne­mám ani razítko dokumentující moji sku­tečnou říjnovou návštěvu skotského Glas­gow, ale účel byl splněn. Po dvou hodi­nách mám kompletně prázdný fotoapa­rát, vyčištěný mobil a jsem vpuštěn do země s upozorněním, že pokud nebudu mít v pořádku „výstupní vízum“, ne­smím Abcházii opustit. „Dostanete ho, jen když budete dodržovat všechny záko­ny,“ upozorňuje mě příslušník FSB s důrazem na slovo všechny. …

Bojujeme za Putina

Od první hodiny se snažím ve volných chvílích sledovat televizi a občas si kou­pím noviny. V deníku Komsomolská pravda Abcházie čtu hned druhý den po­bytu o tom, jak NATO na začátek léta 2015 připravuje válku proti Rusku (a Ab­cházii). Zprávy z války na Ukrajině ko­mentuje televizní reportér výkřiky „Hurá, hurá, naši chlapci právě dobyli kótu B237 a zítra určitě získají i kótu A655!, neumíráme tu zbytečně, bojuje­me za Putina, bojujeme za Rusko“. V dis­kusních pořadech vystupuje jako zástup­ce Ukrajiny či EU vždy někdo na první pohled nedůvěryhodný - buď podivín, nebo člověk, který skoro neumí ruský. Tomu, kdo si zvykl na pluralitní prostře­dí, je taková forma propagandy mimořád­ně protivná, ale tady funguje. Až na jed­nu výjimku jsem nepotkal člověka, který by se od propagandistického televizního i tištěného třeštění dokázal odpoutat.

Jako Češi máme jedinou výhodu, za kterou se ovšem hluboce stydím. Během týden vystupuje v ruské televizi hned dvakrát Miloš Zeman: poprvé mluví o ne­smyslnosti sankcí, podruhé o tom, že rus­kým představitelům máme věřit. Nejspí­še čte Komsomolskou pravdu Abcházie.

Mnohem lépe než oficiální propagan­da na mě působí připravená setkání se stu­denty, s několika stále existujícími ne- ziskovkami a představiteli Suchumské univerzity. Abcházci (stejně jako Gruzín- ci) jsou nesmírně pohostinní, a i když jsme z podezřelé země, po několika desít­kách minut vždy převáží historicky hlub­ší rovina a jsme přijati jako hosté, což na Kavkaze znamená se vší oficialitou a štědrostí.

Neziskové organizace jsou sice pod tla­kem, ale dosahují drobných úspěchů. Je­jich členům nehrozí časté bezdůvodné za­týkání či dokonce zbití na ulici jako v Rusku. Za úspěch považují například úpravu zákona týkajícího se práva na in­formace, opatrné zahájení debaty o násilí páchaném na ženách nebo výsadbu stro­mů v hlavním městě.

Ve velmi špatném stavu je ale místní univerzita. Velká většina učeben má vy- třískaná okna, jídelna, která nemá okna a prostor osvětlují jen blikající zářivky, připomíná protiatomový kryt. Počítače na univerzitě téměř nejsou a nemalá část učitelského sboru s nimi nikdy nepřišla do styku. Způsob výuky i architektura malé části fungujících učeben připomíná ze všeho nejvíce kasárna a dění v nich. Evropská unie, v níž nikdy nebyli, stu­denty dílem láká mírou konzumu, a dí­lem odpuzuje svou „zkažeností“. Na roz­díl od studentů v Rusku si ovšem v Ab­cházii nemyslí, že jejich systém vzdělává­ní je nejlepší na světě, a možnost studo­vat v zemích Evropské unie je pro ně ne­smírně lákavá. Kdyby dostali šanci, urči­tě by se ji snažili využít. Motivace zažít svět jinak je vysoká.

V ruském zakletí

Po několika dnech, více než deseti setká­ních a mnoha nachozených kilometrech městy, vesnicemi i krásnou přírodou se od­važuji obecnějších otázek. Jak je možné, že v zemi s takovým potenciálem rozvoje neexistuje dvacet let po válce nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo pokrok? Jak to, že chybí jakákoliv forma zdravotní­ho pojištění? Jak to, že silnice jsou v dezo­látním stavu bez náznaku oprav a většina budov (včetně těch v hlavním městě) chát­rá? Proč se - navzdory atraktivitě černmořského pobřeží pro Rusy - hotely na pobřeží rozpadají? A na druhou stranu, jak to, že v takto zpustošené zemi není hlad? Jinými slovy, proč Abcházie připo­míná pacienta, kterému doktor odmítá po­moci, ale nenechá ho ani zemřít?

Vysvětlení, ke kterému dospívám, je | poměrně prosté. Ruským zájmem na úze­mích, kde získalo vliv a moc, není rozvoj těchto území a už vůbec ne dobrý život lidí v nich, ale spíše udržování stavu zá­vislosti, který znamená podporu zajišťují­cí nezbytné minimum pro přežití, ale zá­roveň nic navíc. Proto je tolik (na první pohled zbytečných a špatně placených) míst u policie a ve státní správě, ale nulo­vá podpora rozvoje podnikání. Proto není hlad - ten by znamenal vzpouru - ale také žádná podpora univerzitě či roz­voji turismu. Proto je propaganda tak sil­ná a všudypřítomná - někdo by se přece jen mohl začít ptát, kam se za dvacet let země posunula a proč. Abcházie je rus­kou kartou proti Gruzii a výcvikovým prostorem ruské armády, ale její rozvoj je chápán jako nežádoucí. Myslím, že vý­stižné slovo je zakletí.

Ale možné je i jiné vysvětlení. Součas­né Rusko je tak spjato se silovými struktu­rami, že jejich podpora odčerpává zdroje, které pak chybí všude jinde. Nemůžete mít extrémně vysoký počet policistů, vojá­ků a agentů a zároveň dostatek doktorů, učitelů a vědců. Nemůžete mít tolik vojen­ských základen a zároveň kvalitní silnice či fungující univerzitu. Připojíme-li k ta­kovému vysvětlení typickou postsovět- skou necitlivost k veřejnému prostoru a nedůvěru k podnikatelské soutěži a úspě­chu, získáváme podobné, snad jen o troš­ku méně konspirativní zakletí.

Ať již platí první nebo druhé vysvětle­ní, padá většina argumentů českých pod­porovatelů ruské politiky na východní Ukrajině či Krymu. Zkušenost z Abchá­zie velmi přesvědčivě ukazuje, jak bude vypadat východ Ukrajiny za dvacet let, pokud ustoupíme Rusku, a kdo jejím za­kletím nejvíce utrpí. Budou to obyčejní Ukrajinci a Rusové na úkor držitelů bezskrupulózní moci.

Kde vládne úpadek

Od okamžiku, kdy jsem se vrátil, stále pře­mítám o české levici, ke které se svým způsobem hlásím. Nejčastěji přitom mys­lím na levicové politiky a novináře, kteří dokážou kombinovat slova o zájmu pros­tých lidí s podporou politiky současné Ruské federace. Buď o situaci lidí v ze­mích, kde putinovské Rusko uplatňuje svoji moc, nic neví, nebo ví a schoulený Abcházec nevpuštěný do vlastního státu pro ně nic neznamená. Miloš Zeman v roz­hovorech pro ruskou státní televizi, Mi­chal Hašek na svém facebookovém profi­lu, komunističtí poslanci Vojtěch Filip a Miroslav Ransdorf ve většině svých vy­jádření vlastně nejvíc ze všeho popírají, že jim kdy o nějakého „obyčejného člově­ka“ šlo. Podpora Putina dnes je totiž rov­na podpoře režimu, který s obyčejnými lidmi zachází mnohem hůř než tolik kritizovaný kapitalismus.

Stejně nepochopitelná je pro mě ovšem i ta část česká pravice, jejímž hlav­ním cílem je přes realitu mizející Ukraji­ny rozbití Evropské unie. Je pravda, že Rusko (či Abcházie) nemá štědrý systém přerozdělování, to ovšem neznamená, že v něm vládne volný trh libertariánského střihu. To, co nabízí je policejně-vojenský režim, kde každý důstojník znamená mnohem víc než ten nejschopnější podni­katel nebo liberální myslitel.

Počítače na univerzitě téměř nejsou a nemalá část učitelského sboru s nimi nikdy nepřišla do styku. Způsob výuky připomíná ze všeho nejvíce dění v kasárnách.

Nejtragikomičtěji ovšem působí býva­lý prezident Václav Klaus, který v textu pro svůj tank (myslím, že slovo think je v této souvislosti nadbytečné) ohledně si­tuace na Ukrajině píše: „situace (na Ukra­jině) je do značné míry produktem pro­blémů Západu, jeho ztrácející se identity, jeho ekonomické stagnace, jeho kulturní­ho a civilizačního úpadku“, proti které­mu stojí „sílící Rusko“, které „našlo svou identitu“. Interpretovat současný život v České republice jako „kulturní a civili­zační úpadek“ a život v Rusku či Rusku podléhající Abcházii jako „nově naleze­nou identitu“ s pozitivním znaménkem může jen člověk, pro kterého realita ne­znamená už vůbec nic.

Je týden po návratu, a přesto jsem se stále ještě úplně nevrátil. Nejraději ze všeho bych ten abcházský týden daroval všem lidem v České republice. Otevírá nejenom oči.

Autor je vedoucí katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

BOHUSLAV BINKA, etik, environmentalista, celý článek v LN, Orientace, 11.4.2015

* * *

Omlouvám se LN, že často šířím části či celé jejich články v rámci všeobecně potřebné osvěty. Nemám z toho žádný zisk, naopak přispívám k jejich větší čtennosti. Právem získávají na oblibě o čemž svědčí i nárůst počtu denních výtisků a počtu odběratelů. Jejich koupí byla posílena jejich nezávislost o čemž svědčí i článek výše. Těžko si podobné články přečtete v Haló Novinách. V Evropě je válka. Důležitost pravdivých informací a jejich šíření v této kritické době informační války, kdy Rusko nestydatě lže, je navýsost potřebná. Kam vede a co dokáže monopol na lži, nám ukázali v dostatečné míře čs. komunisté od roku 1945 a ukazují dodnes jejich pohrobci. Následovníci zločinného systému v Rusku v tom dnes pokračují mnohem sofistikovaněji a mnoho, jinak slušných lidí, této propagandě opět nebezpečně podléhá.

* * *

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850

* * *

Jan Šinágl, 13.4.2015

* * *

USA protestovaly v Moskvě proti leteckému incidentu

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)