… Celkově lze říci, že svět kolem nás je rok od roku méně bezpečný, ale asi málokdo z nás by jej byl ochoten vyměnit za historicky zajímavá období husitské revolty, třicetileté války či napoleonských tažení. Určitě máme hodně důvodů k obavám a nejspíš směřujeme k dalším ekonomickým otřesům, ale také jsme nadáni předvídavostí, kreativitou a ochotou si pomáhat.
Už deset let procházím nejrůznější souhrnné zprávy o stavu světa. Popravdě řečeno, začíná to už být vcelku nudné a předvídatelné čtení: nikdy nechybí varování před rostoucí příjmovou nerovností, vzestupem extremismu, úbytkem pitné vody... Snadno tak v našich zeměpisných šířkách vzniká dojem, že vlastně ani není třeba nic dělat, protože ačkoli jsme pořád vystaveni rostoucímu riziku, v reálu se nic zvláštního neděje. Jen málo závěrů může být mylnějších. Důvodů k optimismu ale přesto zůstává víc, než by se mohlo zdát.
Jedna z nejcitovanějších zpráv o trendech a rizicích se jmenuje Global Risks a vydává ji Světové ekonomické fórum. Sestavuje ji několik set lidí různých profesí a národností a je zaměřena na jevy, které ohrožují celý svět, nejvíc ze všeho pak na ty, při nichž se hroutí celý systém, nikoliv jen jeho části.
Zpráva pracuje s mapou rizik, kterou si můžeme představit jako síť, v níž jednotlivé rizikové faktory představují uzlík svázaný s mnoha dalšími. Selhání jednoho uzlu pak může způsobit, že se celá síť začne kaskádově párat: zhorší se ekonomika, přibude nezaměstnaných, dojde k sociálním bouřím, policie se při nich zachová nepřiměřeně, padne vláda, k moci se dostanou nacionalisté... V našem propojeném světě jen málokdy problém začne a pak odezní. Spíše putuje jako bláznivý cestovatel do stále nových oblastí, kde působí nečekaný rozruch. Vyvíjí se v čase a kráčí přitom po klikatých cestách: koho by ještě před rokem napadlo, že v Evropě - na Ukrajině - vypukne regulérní válka?
Že na Blízkém východě skoro ze dne na den na území velkém jako Británie povstane „islámský stát“ a zamíchá bezpečnostními kartami natolik, až budou americká, íránská a syrská vláda nuceny společně koordinovat válečné akce?
Nejspletitějšími cestami se však ubírá ekonomika, a to především v rozvinutých zemích. Ostatně už o matce Tereze se říkalo, že skutečný problém viděla ne v nakrmení chudých, ale bohatých. Co měla na mysli, si uvědomí každý, kdo se řekněme po deseti letech vrátil do nějaké zdánlivě nehybné a stabilní země. třeba Norska - a ejhle, jako by navštívil nějaký jiný svět! Úředníci jsou přísnější, víc se tu krade a lidé jsou podezíravější...
Ztracení
Tři desítky rizik, o kterých zpráva Světového ekonomického fóra hovoří, se netýkají jenom letoška, ale představují faktory, které s poměrně vysokou pravděpodobností ovlivní příští dekádu. Podívejme se tedy, jak autorům vycházely předpovědi z předchozích zpráv.
K jejich nejčastějším upozorněním patřilo varování před hrozbou „ztráty“ celé generace narozené v letech 1980-2000, která už nebude plně schopna využít svého vzdělání a vytvořit si normální kariéru. Dnes už se o téhle záležitosti píše jako o hotové věci. Nejede přitom jen o Španělsko a Řecko s jejich padesátiprocentní nezaměstnaností mezi mladými lidí, ale i o rozvíjející se ekonomiky, v nichž žije až 90 % mladých lidí ve velmi nejistých podmínkách. Tito lidé by si měli vybudovat domov a ještě našetřit na důchody stárnoucí populaci, ale místo toho jsou chyceni v síti půjček a nepravidelných či částečných zaměstnání. O míře přicházejícího a každým rokem se zhoršujícího problému si můžeme udělat jednoduchou představu: Francii to trvalo víc než století, než se populace lidí starších 65 let zdvojnásobila, ale například Číně a Koreji to bude trvat jen dvě dekády! Starších lidí bude rychle přibývat ve městech, jež budou stále víc závislá na potravinách z venkova.
Obecně je pak na světě stále častějším jevem stav, kdy počet vysokoškoláků dosáhl nějakého saturačního bodu a další již nejsou zapotřebí. Jiné profese přitom scházejí. V Tel Avivu jsem slyšel vtip o tom, jaký je rozdíl mezi instalatérem a Mesiášem? Jednoduchý: „Mesiáš na rozdíl od instalatéra jednou opravdu přijde.“ I do českých továren musí zahraniční investoři občas dovážet dělníky z mateřských zemí. Vytvoří u nás sice pracovní místa, ale nejsme schopni je zaplnit svými lidmi.
Řada nezaměstnaných vysokoškoláků se zadlužila na studium, neženou se proto ani do manželství, ani do rodičovství, ale potácí se od jednoho částečného zaměstnání ke druhému. To vytváří tiché zoufalství, které postihuje i generaci rodičů a prarodičů. Výsledkem je nová situace, kdy - jak ukazují sociologické studie - dříve optimističtí a energičtí mladí lidé pod 30 let rychleji ztrácejí chuť do života a důvěru v uspořádání světa - a nechávají se podporovat svými stárnoucími rodiči, kteří se bojí odejít do penze. Je to jeden z četných začarovaných kruhů dneška.
Všichni dohromady pak prožívají nejen pocit vlastní bezmoci, ale i toho, že stát a jeho instituce jim neumí pomoci. Ve stále větší míře se proto soustřeďují na sociální kontakty mezi vrstevníky a mají tendenci - jak se ukazuje i v našich komunálních volbách - brát věci do vlastních rukou. Mnozí z nich se přitom cítí být drceni světovou ekonomikou, nebo špiclováním ze strany státu. Tato situace je na jednu stranu pro mladé lidi depresivní (roste mezi nimi počet lidí závislých na antidepresivech a klesá věk jejich prvního použiti), ale rovněž v nich probouzí touhu po akci. Koncem minulého režimu si jeden z příslušníků komunistické policie povzdechl: „Starali jsem se o disidenty a unikla nám celá mládež“. Dnes by možná řekl, že se staráme o teroristy, ale politické poměry u nás mnohem spíš změní ztracená generace.
I v našich etnicky spořádaných poměrech diskutujeme, jak integrovat menšiny, ale už brzy budeme mít starosti s něčím závažnějším - jak integrovat vlastní mládež. Jako příklady vhodné následování se udávají německý a srbský program začleňování mladých lidí do zaměstnání. Zdá se, že nezaměstnanost je o dost horší než islámská ideologie a možná se o náboženských radikálech bavíme hlavně proto, abychom nemuseli hledat náročné cesty, jak pomoci vlastní ztracené generaci.
Kybergeddon
O internetu obecně platí, že je snazší jej napadnout než ochránit. Útočníkovi stačí nalézt jeden slabý bod, zatímco obránce musí hájit celou hradbu. O možnosti, že nastane digitální Pearl Harbor, se ostatně psalo už v roce 1991. Situace se netýká jenom informací a reklam, ale jevu, kterému se říká „internet věcí“: na síti jsou dnes připojeny miliony různých strojů, čerpadel, klimatizací i celých domů a v budoucnosti možná i celá chytrá města. Útoky a krádeže dat jsou běžné, ale Síť jako taková zůstává pozoruhodně stabilní. Je to dáno nejen dovednostmi konstruktérů, ale i tím, že kriminální a dezinformační aktivity na Síti parazitují a potřebují ji.
Firmy často zaměstnávají týmy hackerů, které se snaží proniknout do systému a nalézt jeho slabiny. Jedna ze zpráv s překvapením konstatovala, že špičkovému a odhodlanému specialistovi se útok většinou povede. Nežádaným vedlejším projevem složitosti je totiž zranitelnost. Útok na internet přitom v podstatě znamená útok na všechno. A nejde jen o hackery: co se například stane, když firma, která zajišťuje cloudové služby, zbankrotuje? Stáje je ve hře také velká sluneční a magnetická bouře, která kdykoliv může odstavit jemné technologie. A zapomínat bychom neměli ani na možnost dlouho očekávaného zemětřesení na zlomu San Andreas, který by mohl zcela ochromit Silicon Valley. K dlouhodobě očekávaným rizikům patří výpadky pozičních systémů (GPS) a bankomatů. Papírových map a kompasu se určitě nezbavujte.
Kyberprostor se stále častěji stává bojištěm. Třicet států světa oficiálně ohlásilo doktrínu střetu v kyberprostoru a nejméně tucet si jich zřídilo vlastní velitelství ve stylu amerického „US Cyber Command“. V této Chvíli se zdá, že největší, ale obtížně měřitelnou škodou je ztráta důvěry mezi blízkými spojenci, jako je Německo a USA. Kdo špehuje koho, co o nás ví a může zneužít i ten nejlepší přítel? Dopad přitom vůbec nemusí být vojenský, ale psychologický. Pomohli byste velkou bankovní půjčkou příteli a spojenci v nouzi, kdybyste věděli, že si o vás shromažďuje informace? Za této situace může snáz a rychleji přerůst lokální ekonomický problém v globální krizi. Státy jako Brazílie nebo země EU Se snaží uzákonit, že elektronická data o vlastních občanech nesmí opustit území státu.
Ale může to být - jako ve Spojených státech - ještě horší, protože část mladé, na internetu závislé generace začíná vnímat stát jako agresora vnikajícího do soukromí. Je to velice nejistá hra: stát se snaží chránit způsobem, který vede k vypěstování nepřátel mezi vlastními lidmi, kteří by jej jinak bránili. Studená válka byla informačním a propagandistickým střetem jedné víceméně neosobní ideologie s druhou, ale dnešní „studené“ války připomínají spíš boj tajného špionážního centra proti občanům jiného státu. Symetrický vztah stát-stát byl zaměněn za asymetrický vztah stát-jednotlivci. A těmi jsou občané jiných zemí, ale i vlastní opozice. Studené války současnosti se tak začínají odehrávat nikoliv v parlamentech a mezinárodních komisích, ale na domácích počítačích. Došlo k privatizaci konfliktu.
Zatím v kyberprostoru vnímáme staré schéma útočník versus obránci, ale výstižnější je situaci popsat vztahem predátor a kořist. To pravděpodobně povede k ještě menší důvěře v internet a mohlo by vyústit až v situaci, pro niž se vžil termín Kybergeddon. Tu můžeme popsat jako stav, kdy se na Síť začínáme primárně dívat jako na zdroj ohrožení a dezinformace. Pokud ke kontaktu s jinými lidmi přistupujeme z tohoto hlediska, začíná se vytrácet tmel mezi lidmi a výsledkem je ztráta humanity. Největší škody tedy hrozí nikoliv v ekonomické, ale v sociální oblasti. Jak by tedy mohla probíhat ztráta důvěry? Rodič přestane věřit škole, kam posílá dítě. Učitel se začne dívat na žáka jako na zdroj možného ohrožení. Žák potom dostane jakési vzdělání, které ho rychle dovede k žádostí o sociální podporu. Ztratí důvěru ve stát, jeho instituce, později v lékaře, právníky, učitele a média. Už se to začíná dít, ale někde u kořenů tohoto stavu lze možná nalézt prohlubující se digitální manipulaci. Zpráva Světového ekonomického fóra doslova říká, že „balkanizace internetu povede k úpadku mezinárodního obchodu“.
Cestou k otřesům
Mnoho let se pohybuji v komunitě lidí, kteří přednášeli o kolapsech společností. Myslím, že to bylo žádoucí v době před krizí, kdy lidé a instituce bláhově věřili v neohraničený růst. Dnes jsou příznaky politických, ekonomických i společenských nemocí již příliš patrné, takže hovory o tom, „jak je nám zle“, situaci jen zhoršují. Je třeba hledat léky a nalézat zdroje optimismu, což není jenom nějaký osobní postoj, ale především životní strategie. Kupodivu důvodů k radosti je poměrně hodně.
Všude ve světě vznikají sítě zejména mladých lidí, kteří si (třeba leckdy i naivně) přejí stabilnější a předvídatelnější svět - a jsou ochotni pro něj něco udělat. Zatímco v médiích vnímáme víc problematickou či temnou stranu světa, kolem nás je rovněž mnoho naděje a jasu, ať již v nevládních organizacích, dlouhodobě uvažujících firmách či v „malé“ komunální politice. Pokud jde o reálné fungování firem či politických stran, určitě se nelze spolehnout na nějaké metodicky neuchopitelné „světlo lidství“, ale na soubor praktických opatření.
V řadě firem byla zavedena funkce „rizikového manažera“, u něhož se ze všech možných stran scházejí informace o potenciálním ohrožení. Metodika je dnes poměrně dobře vypracována, takže školený člověk by měl umět rozeznat i ta nebezpečí, na která bychom normálně nepomyslili. Zároveň jev kontaktu s rizikovými manažery v okolních firmách a tím se zvyšuje odolnost celého systému. Riziko se dá diverzifikovat například tím, že klíčovou surovinu firma získává od více dodavatelů. Velké firmy navíc provádějí pravidelná cvičení a bývají provázány s regionálními krizovými centry.
Analýza rizika obvykle začíná pohledem do historie - zda například daná oblast leží v dosahu povodní, lesních požárů - či odhadem důvěryhodnosti banky poskytující finanční služby. Komplementární složkou je pak pohled do budoucnosti a kultura dlouhodobého systémového myšlení. Vždy mne zarazí, když vidím, jak si i například v údolí Berounky dnes lidé staví domy i v nedávno zaplavené oblasti. Sotva lidé své stavby dokončí, začnou si uvědomovat riziko a požadují postavení přehrady, která by je ochránila. To aktivizuje tu část veřejnosti, která je proti přehradám, takže vyčerpávající konflikty, do kterých jsou postupně zatahovány další a další instituce, mohou další roky pokračovat.
Celkově lze říci, že svět kolem nás je rok od roku méně bezpečný, ale asi málokdo z nás by jej byl ochoten vyměnit za historicky zajímavá období husitské revolty, třicetileté války či napoleonských tažení. Určitě máme hodně důvodů k obavám a nejspíš směřujeme k dalším ekonomickým otřesům, ale také jsme nadáni předvídavostí, kreativitou a ochotou si pomáhat.
Václav Cílek, geolog, LN, Orientace, 7.3.2015
* * *
J.Š.22.3.2015
Read more...