Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Z různých koutů tuzemska, ale i ze Švýcarska a USA se v sobotu, 5. srpna 2017, sjeli do Velké Bys­třice u Olomouce pří­slušníci rodu Friš­tenských na své - v pořadí již čtvrté - rodinné setkání. Svoji hlavni pozornost jsme upínali zejména k nej­vě­hlasnějšímu členu rodiny, zápasníkovi Gustavu Friš­tenskému. Všechny generace Frištenských mají společnou lásku ke sportu, ale jinak jsme rodina jako každá jiná. Letošní oslava měla specielní rámec: Připo­mí­nali jsme si 60. výročí Gus­ta­vova úmrtí (1957) v jeho domovském městečku Litovli na Moravě. Na zámečku ve Velké Bystřici se nás sešlo kolem stovky, oslavovali jsme celý den důstojně a s mnoha doprovodnými akcemi. Gustav by z nás měl radost.

S menšími přestávkami pobývám od roku 1968 v Americe. Při častých náv­ště­vách Česka jsem vždy mile překvapen pře­trvá­vajícím záj­mem o život mého prastrýce. Kdo vlastně byl Gu­stav Frištenský? Jak to vše za­ča­lo? Co ho navěky po­stavilo do síně čes­ké slávy? Co do­ká­zal?

Běhá jako Zátopek, chytá jako Plánička, silný je jako Friš­ten­ský. Namátkou tři slavná jména minulého století, která stále zůstávají v paměti lidí, a to ne­jenom příznivců sportu. Gu­stav byl jeden z nej­slavnějších spor­tovců, kteří získali světový vě­hlas a popularitu ještě v době Rakousko-Uherska a je jedním z mála velkých osobností, které se ještě za svého života stali legendou.

Gustav Frištenský, synek z venkovského grun­­tu v Kamhajku u Kolína, kde se narodil 18. května 1879. Řeckořímský zápasník, nejstarší ze čtyř bratří, také známých zápasníků, s krásnou tváří, kudrnatými vlasy a pro tuto dobu s neobvykle harmonickou postavou, byl na začátku 20. století považován za nejsilnějšího a nej­krásnějšího muže monarchie.

V únoru 1903 se v holandském Rotterdamu konalo mistrovství Evropy v zápase řecko­římském. Gustav obětoval všechny své úspory a odjel do této - pro něho - neznámé země. Po více než dvaceti hodinách strávených v sále divadla, kde se mistrovství konalo, Gustav - jako zcela neznámý a všemi podceňovaný 24letý mladíček - porazí poslední dva soupeře, bývalé mistry Evropy. O chvíli později přebírá zlatý pás a vavřínový věnec mistra Evropy.

Jako amatér(1898–1903) nebyl ve dvou tisí­cích zápasech ani jednou poražen. V roce 1911 odplouvá se ženou Miroslavou a bratrem Františkem, rovněž výborným zápasníkem, do Jižní Ameriky, v roce 1913 do Severní. I když Amerika se o evropský zápas nezajímala; měla totiž svůj vlastní zápasnický styl „catch-as- catch-can” neboli „chyť jak mů­žeš”, který dovoloval té­měř vše. Přitahoval tisíce di­váků a velké výdělky lákaly i evropské profesionály. Tady však jejich tituly nic ne­zna­me­naly.

Gustav vzal Ameriku há­kem, New York, Boston, Baltimore, Cleve­land, Chi­ca­go, Saint Louis, Montreal, a u no­hou mu ležely skalpy slav­ných amerických borců. Obdivu­hodně rychle ovládl styl zápasu, se kterým se teprve před několika týd­ny se­zná­mil. Po­ra­zil na šede­sát do­má­cích i za­hraničních pro­tiv­níků, ale tomu po­sled­nímu neče­kaně pod­lehl. Připravil se tak o utkání s profe­sio­nál­nim mistrem světa ve volném stylu, Ameri­ča­nem Frankem Gotchem. Zma­ře­ná šance Gu­stava hod­ně dlouho mrzela.

V USA vystu­po­vali bratři Friš­tenští mnoho­krát v so­kolských tělocvičnách, především v New Yorku, Chicagu a Clevelandu, kde byli nad­šeně vítáni jak českými, tak i slovenskými krajany. Manželky obou mistrů, oděny do mo­ravských krojů, zpívaly české národní písničky.

V roce 1918 se stal Gustav členem Tělocvičné jednoty Sokol v Litovli(foto: stará sokolovna v Litovli a Gustavova sokolská legitimace z roku 1939). Jeho manželka Miroslava již v roce 1905.

V roce 1929 se stal znovu mistrem Evropy, tentokrát profesionálů v Pra­ze. O dva roky později – to mu bylo již dvaapadesát let – obsadil na 1. mistrovství slovanských národů v pražské Lucerně druhé místo.

Jeho profesionelní kariéra trvala ne­uvě­ři­tel­ných 36 let, od roku 1903 do roku 1939. Odzápasil na 8.000 profesionálních bojů a z žíněnky odešel jen s minimálním počtem po­rážek. Pokaždé vzbudily údiv a byly spíše sou­hrnem ne­šťast­ných okolností než ne­uměním českého Goliáše. Jeho vystoupení sledovalo odhadem 25 miliónů diváků v Evropě, Asii a Americe. První zápas svedl v osmnácti, po­sled­ní v 72 letech a oba vyhrál.

Jak trénoval a jaký byl člověk? Cvičil denně vlastně až do konce života. Všechno si sám vymýšlel – činky, přístroje (nechával si je vy­rábět, jakési předchůdce dnešních zařízení fitcenter), cviky, zátěže, dokonce i stravu, která již tenkrát odpovídala ideálnímu jídelníčku dnešního vrcholového sportovce. Mimo to byl všestranný atlet. Zvedal s úspěchem činky (100 kg nadhozem 18 x, 110 kg jednoruč 1 x), byl mistrem Čech v hodu diskem, sprintoval 100 m za 14,8 sekund, jezdil na kole, vesloval a moc rád plaval.

Nikdy nekouřil a nepil a vždy se hrdě hlásil k svému češství. Zejména ve Vídni a v Americe důsledně dbal o správnou transkripci svého jmé­na – s háčkem a čárkou. Za nacistické okupace finančně podporoval rodiny vězněných a popravených vlastenců. Pak také sám za to poznal „slasti“ Pečkárny, Pankráce a dalších věznic nacismu. Pomáhal a radil mladým, ra­do­val se ze života omladiny. Sám sice byl ženatý, ale děti neměl.

Po válce žil velice skromně a bez stálých fi­nančních příjmů. Komunistický režim bývalé profesionály ne­odměňoval. Před­tím dvakrát (1938, 1948) přišel o své hospodářství, které ze svých těžce vy­zápasených prostředků finan­coval. Aby se uživil, prodal některé vy­bojované trofeje a nadále vystupoval v exhibičních zá­pasech. Slabou náplastí mu bylo udělení titulu zasloužilého mistra sportu v roce 1956. V an­ke­tě Rudého práva v roce 1966 o nej­lepšího česko­­slo­ven­ského spor­tov­ce všech dob se Gustav umístil na čestném sedmém místě.

Často sedával na za­hradě svého do­mu v Litovli pod lís­kovým keřem, kde se dříve rád regeneroval po ces­tách světem. Sazenici keře si při­vezl ze Sta­dic, pocházela prý pří­mo z lísky Přemysla Orá­­če. Keř s pamětní deskou tu stojí dodnes, stejně jako u vchodu domu, kde prožil velkou část svého života, dodnes visí původní kruhy, na kterých Gustav cvičil. O jeho dům – v ulici Gu­sta­va Frištenského - dnes peču­je rodina jeho synovce.

Gustav zemřel 8. dubna 1957 stár 78 let. “Vítěz v boji mnohém, udivíš kruh zemský, budiž na­vždy sbohem, Gustave Frištenský!“Toto čtyř­verší napsal básník Petr Bezruč ke Gustavovu úmrtí a zaslal ho toho dne jako epitaf z Kostelce na Hané. Tito dva mistři svých oborů, i když úplně rozdílných, byli dobrými přáteli.

Nad slavnou zápasnickou kariérou Gustava Friš­tenského se již navršilo hodně času, ale legenda o něm stále přetrvává. Dnes jeho osob­nost připomíná muzejní expozice Gustava Frištenského v Muzeu města Litovel, stejně jako jeho dvoumetrová bronzová socha v parku před litovelskou sokolovnou.

Další informace: www.gustavfristensky.cz (česky) a www.gustavfristensky.com (anglicky).

Frank Frištenský, prasynovec Gustava Friš­ten­ského, Durango, Colorado

P.S. Shromažďuji vzpomínky na prastrýce Gus­tava a pokud si některý z čtenářů z Věstníku na nějakou historku o něm vzpomene, rád ji uslyším. Kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

SKV Sokol München, zVěstník 3/2017

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)