Potkal jsem pani Sededincovou s její vnučkou v doprovodu potomka Donských kozáků pana Alexeje Kelina zcela náhodně v Praze, na Mústku 8.srpna 2017 a pořídil tuto fotografii. Jeho článek s fotografiemi je otřesným svědectvím doby.
… Zmizelé vesnice s vyvražděným nebo odsunutým obyvatelstvem připomínají osud našich Lidic a Ležáků. Jen je jich mnohem víc. Kostely vyhozené do povětří, zlikvidované hřbitovy, aby po původních obyvatelích nezůstaly žádné hmotné památky. A ti co přežili, se stále ještě bojí. O to pozoruhodnější bylo setkání s těmi nemnoha statečnými. Patří k nim knihovnice Ludmila Seredinceva, nyní již důchodkyně. Dokázala se vzepřít nátlaku na falsifikaci voleb a tak v jejím okrsku byly volební výsledky výrazně odlišné než v těch okolních. … Cestou v autě byla velice zaražená a ptala se mne, proč ji vezu přes samá sídla zbohatlíků. Vzpomněl jsem si na zbídačené vesnice na kdysi bohatém Donu a pochopil jsem. Nechal jsem jí, ať si sama ukáže, kudy pojedeme dál. V Nečicích se rozplakala a poprosila, ať zastavím, protože to musí vyfotit. Jinak by jí to doma nikdo nevěřil, jak propastný je rozdíl mezi naším venkovem a tím co z nejbohatší části jižního Ruska udělali bolševici. V Želivě si připadala jako v pohádce. Po návratu domů mi psala, že chce iniciovat umístění pamětní desky v Želivě. Místním papalášům se to nezdálo a tak paní Ludmila prohlásila: „Že se nestydíte! Nemám nic, jen jednu kravku na mléko. Jinak bych z důchodu nevyžila. Ale já jí prodám a tu desku zaplatím sama“. Zastyděli se…
Odhalení desky v Klášteře premonstrátů mělo být provázeno vystoupením jednoho z nejlepších pěveckých sborů Ruska, z pravoslavného kláštera v Kostromě. Jeho příjezd nabídl zajistit ředitel Institutu strategických studií v Moskvě, Leonid Rešetnikov, který se seznámil s představiteli první vlny antikomunistické emigrace za svého působení v Sofii. Byl velice zaujat jejich odkazem a dílem a tak veškerý volný čas věnoval této tématice. Na řeckém ostrově Límnos, kde byl po skončení občanské války v Rusku internační tábor pro kozáky a jejich rodiny, objevil zbytky hrobů dětí a starých lidí, kteří tvrdé podmínky tábora nepřežili.
Pro mne bylo silným zážitkem vidět obnovené hroby, o něž se pod vedením někdejšího generála vnější rozvědky Rešetnikova, který se vrátil k víře, starali mladí lidé, pro něž byla tato temná část dějin Ruska do té doby zcela neznámá. Dochovaly se i stopy tábora, o němž mi vypravoval otec. Jenže Leonida Rešetnikova letos v lednu, v přímém televizním přenosu prezident Putin odvolal z funkce ředitele a tak se od něj všichni odtáhli a příjezd pěveckého sboru se nekonal.
Do posledního okamžiku nebylo jisté, zda do Želiva pustí samotnou iniciátorku umístění pamětní desky, knihovnici a důchodkyni paní Ludmilu. Největší problémy, kupodivu, nastaly při vyřizování českého víza v Moskvě. Po zásahu náměstka ministra zahraničí ČR a vicekonsula v Moskvě se dobrá věc nakonec podařila a paní Ludmila přijela spolu se svou vnučkou Aničkou.
Na mši se paní Ludmila opět rozplakala a byla velice dojatá přátelským přijetím i reakcí lidí, kteří vzpomínali na to, jak je MUDr. Kelin léčil. Opět se přesvědčila, že ten západní svět není tak zlý a nepřátelský, jak jim to denně říkají v televizi. Poprvé se zúčastnila katolické mše a byla překvapena srdečností projevu všech přítomných a moudrými slovy kázání, která jsem sotva stačil překládat.
Profese knihovnice jí ale neopustila ani v daleké cizině a tak jsme společně prošli v Klementinu prostory a depozitáře Slovanské knihovny. Mnohem silněji na ní ale zapůsobila návštěva obecní knihovny v Želivě.
Setkání s kolegyní, paní Andělou Tomanovou vypadalo, jako by se po mnoha letech potkaly sestry - dvojčata. Shoda názorů, obětavost a láska ke knize, formy práce s čtenáři, zejména malými dětmi, na jejichž vnímání světa a systému hodnot závisí budoucnost.
Jako by je nedělilo 3000 kilometrů a zcela odlišné životní osudy. Pro mne jen další důkaz známé pravdy, že politici lidi rozdělují, aby se jim lépe vládlo. Lidé si ale přesto dokáží porozumět. Stačí, aby se měli možnost setkat a blíž osobně poznat.
Alexej Kelin
* * *
J.Š. 28.8.2017
Komentáře
Hřbitov u Lienze je dostatečným svědectvím a mnohým novopečeným českým historikům by neškodilo, kdyby místo na rekreaci do Alp se podívali i tam.Podle dohody se Stalinem vydávali až do roku 1947 Spojenci všechy sovětské občany ze západu tedy i ruské zajatce a vojáky do SSSR.
Mnozí tam ani nedojeli už na sovětských lodích plující k Oděse bylo slyšet masové vystřely z přístavu, kde bylo "vydávání" ukončeno.
Skupina Kozáků utíkala z Němci dobytého SSSR a zůstali po skončení války v okupační zóně Angličanů na Západě Německa.
Anglické vedení se dohodlo s Rusy, že ti Kozáci budou převezeni do SSSR.
Kozáci nechtěli Angličany poslechnout a odmítali nastoupit do autobusů, jež je měly odvízt na předání bolševikům. Někteří se pokoiušeli utéct z tábora, kde byli ubytovaní, ale Angličané po nich stříleli!
Když je násilím cpali do autobusů, velký počet Kozáků skočil z mostu do divé řeky, kde se utopili. Všichni, co se dostali do ruských rukou, byli usmrceni. Stalin prý měl na kozáky vztek a tento národ téměř zlikvidoval.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.