Končíme každoroční putování. Za svými sny, za prací, přáteli, poznáváním, prostě za vším co musíme, anebo po čem toužíme. Prostě migrujeme. Ať již dobrovolně, či z přinucení. Ať již fyzicky, nebo jen duchem. Slova migrace, migrant však byla v tomto roce často zmiňována a spojována s pocitem ohrožení našich hodnot, zvyků, tradic i života. A právě Vánoce a konec roku nabízí krásný příměr k tomuto dění.
Marie s Josefem byli vlastně také migranti. Přišli do Betléma a skromně se smířili s ubytováním v prostém chlévě. Nežádali výhod a přijali tyto podmínky s vděčností, i když možná nebyly podle jejich představ, v jakých by chtěli na svět přivést své dítě. Nepřijeli vnucovat svůj způsob života, nehrozili násilím, či dokonce smrtí, pokud se někdo nepřizpůsobí jejich představám. A z této pokory se narodilo nejen dítě, ale velká myšlenka. Myšlenka, která změnila celý svět. Ne nejsem věřící. Alespoň ne v křesťanském smyslu slova. Věřím jen v to, že i cizí člověk, s odlišnými názory může obohatit, či úplně změnit náš život. Nesmí je však prosazovat násilím a umět se sám přizpůsobit prostředí, do kterého přišel.
Nechť tedy v příštím roce migrují jen dobré myšlenky !!! Přijímejme je a posílejme na jejich další pouť v čisté a nezměněné podobě a ony s k nám zase vrátí.
Radek a spol. 1.1.2017
* * *
Jahve, Sókratés a indická bajka
Každodenní stres, na který kdekdo naříká, lze eliminovat jednoduše - přestat se chovat konzumně a chamtivě. Hospodin Jahve před pár tisíci lety neuvažoval o právu na odpočinek, vtělil ho do čtvrtého přikázání a od té doby jeho vyvolení ctí šábes. Evropa tímto luxusem pohrdla a nedávno jsme u nás mohli sledovat zápas, za který by před stoletím bojovníci za osmihodinovou pracovní dobu letošním vítězům s chutí po právu citelně ublížili. Můžeme nakupovat a využívat všech běžných všedních služeb a provozů i v den sváteční, protože vystresovaní služebníci mají příplatek.
Nemuseli bychom se vracet pod Sinaj, stačilo by jen vzpomenout Sokrata, který údajně na tržišti zvolal: „To je věcí, které nepotřebuju!“ My je také nepotřebujeme, jen si je přejeme, což je zatracený rozdíl. Moudrý člověk by jej měl vidět.
Prastará indická bajka vypráví, jak se mocný vládce potkal s žebrákem, ve kterém poznal svého starého otce, jenž mu odkázal království a odešel jako poutník hledat moudrost. Vládce se ptal, co může otci dát, a ten řekl, že jen to, co se vejde do jeho žebrácké misky.
Vládce a jeho doprovod do ní nasypali vše, co měli u sebe, miska však byla stále prázdná. Poslali proto do paláce pro zlaté zásoby, ale v misce beze stopy zmizel náklad zlata a drahokamů, které přivezlo postupně 40 koní. „Co je to za strašlivou misku?“ tázal se vládce.
„Milý synu, dobře, že ses zeptal tak brzy. To je miska přání. Já jsem v ní ztratil nejen bohatství, ale i většinu života. Nikdy ji nemůžeš naplnit, protože po jednom přání přijde další, a ty stále nebudeš úplně spokojen. Čím víc přání budeš mít, tím budeš chudší. Pamatuj si to a chovej se podle toho!“
LN (31.12.2016), Radkin Honzák „Čím více přání, tím jsme chudší.“
* * *
J.Š.1.1.2017
* * *
Komentáře
Přirozeně lze jen souhlasit s názorem, že se migrující (i host či poutník) musí přizpůsobit prostředí, kam přichází a společnosti, která ho přijímá. Neznamená to, že má přestat být tím, kým je, ale nesmí činit to, co přijímající společnost neakceptuje a hlavně musí, pokud tam chce zůstat, akceptovat základní hodnoty přijímající společnosti. V judeo-křesťansk é společnosti, která odkazuje na Starý a Nový Zákon, to znamená například žádné mnohoženství, žádné zákazy místních zvyků (jesličky, slavění Vánoc), které by se migrantům nelíbily, atd. Migrovat někam znamená se přizpůsobit, naučit se jazyk, integrovat se.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.