Červené trenýrky byly chvíli českou standartou. Odstranění té pravé skutečné byl důvod. Pravda vítězí nad Hrad nepatřila. To co se dnes propaguje na pražském Hradě něco víc nežli hospodářské styky s Čínou a Ruskem je ostuda.
Měli bychom veřejně Číně a Rusku říkat, že jsou to země neuznávající lidská práva a slovo demokracie je irituje. Proto si přejeme vytvářet s nimi domlouvat svazky pouze obchodní, protože jiné názory jejich centrály tlumí už ve vlastní zemi hrubým násilím. Zažili jsme to již dvakrát, když jsme se podali nacismu sedmi lety v Protektorátu a sedmkrát déle jsme museli muset pod marx-leninskou ideologií SSSR. Přesto se naši někteří přední politici, včetně presidenta, snaží obrátit kormidlo naši republiky opět na východ. Proč bychom násilnické způsoby Číny na vlastních občanech, podobně v Rusku, měli tolerovat znovu? Násilnická a nepravdivá čínská a ruská propaganda se snaží opět náš stát oddělit od Evropy kam tisíc let patříme, jsme její součástí jak zeměpisnou, mentální nyní i demokratickou.
Všichni máme ve svých ústavách dodržování lidských práv, dobrovolnost ve sdružování, společnou obranu, které tyto dva státy dráždí a nelibě nesou. Měli bychom zvolit konečně do čela státu člověka, který by si toto přetahování do světa násilí uvědomoval a na základě toho jednal, neřečnil o tom jak se jezdí učit do Číny stabilizovat stát. Víme o čínských stabilizačních koncentračních táborech o kterých se nesmí veřejně hovořit, o odebírání tělesných orgánů mladým lidem z Falun Gong. Jejich prodávání a vydělávání na nich. Česko se chová jako třtina větrem se klátící, která je v EU, v NATO, zatímco president i vláda dělá více nežli jen hospodářské smlouvy s Čínou, která ač čím dál větší svými násilnými přepady Tibetu a Ujgurska, se domáhá v Evropě s českými poddajnými politiky dalšího rozšiřování svého politického vlivu.
Je s podivem, ačkoliv si čeští politici jistě uvědomují v čem jsme žili od roku 1939 do roku 1989, jsou opět ochotni podávat se těm, kterým jsme „dobrovolně“ v roce 1944 odevzdali Podkarpatskou Rus i s občany, kteří nás Čechy hluboce milovali, což si dodnes můžeme přečíst i v jejich rusínských básních.
V Česku není třeba dalšího Džugašvilliho, který měl násilí v krvi. I bez něho jsme opět schopni dobrovolně ohnout hřbety, podřizovat se skrytému nenávisti vůči západu. Těm kterým v minulosti ruský chomout nevadil se dostalo i banánu, případně medaile jako Vlastovi Buriánovi, který po ní ve filmu Anton Špelec ostrostřelec toužil. Naše standarta vlaje všemi směry. My však vítr neposloucháme. Uvědomujeme si, že s Ruskem jsme měli už po desetiletí velmi neblahé zkušenosti. Třeba když nám po válce zakázalo účastnit se Marshallova plánu. Přišli jsme o hospodářskou prosperitu západu i o tragicky zemřelého ministra zahraničí Masaryka.
I když standarta s vyšitou pravdou bude vždy vlát všemi směry, státy se po větru nepřiklání, ale podle svých vlád. S jedním z nich na východě máme dlouhodobé zlé zkušenosti, proč bychom druhému, který svým násilnickým chováním na vlastních občanech a zištnými zájmy měli věřit? Jsme tam, kde jsme v Evropské Unii a chceme zůstat s těmi státy ke, kterým odedávna patříme a kterým můžeme vždy sdělit svůj odlišný názor, aniž bychom ztratili čest, úctu, svobodu nebo život.
Proto 17.listopad 1989 ukázal jasně náš příští směr.
Karel Mrzílek, 16.11.2016
* * *
Pražský hrad 15.11.2016: mravnost před bránou, nemravnost za bránou!
Tři „dárky“ k 17.listopadu 2016: Díky Ameriko, Národní třída, za pomlouvání prezidenta rok basy!!!
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.