Tato tragikomická příhoda se odehrála v květnových dnech roku 1945. Oddíly Rudé armády zůstaly po několik týdnů ve Zdicích. Konkrétně v naší ulici byla motostřelecká jednotka. Většina majitelů rodinných domků poskytla ruským vojákům přístřeší. Podle příkazu se ubytovali v domech jen vojáci vyšších hodností, řadoví vojáci spali na korbách nákladních aut, nebo v kabinách. Shodou okolností bydlel v našem domě velitel této jednotky, vzdělaný člověk, v civilu strojní inženýr z Moskvy. Měl osobního pomocníka, který vykonával službu poslíčka příkazů, nosil veliteli obědy, čistil uniformu, boty a pod.
Velitel „úřadoval“ v babiččině obývacím pokoji. Vojáci, kteří za ním chodili s hlášením se otáčeli na koberci, který byl svatebním darem prarodičů. Babičce se to pochopitelně nelíbilo a taktně naznačila, že koberec odstraní. To se zase nezamlouvalo ruskému veliteli. Ihned zařídil, aby vojáci podávali hlášení na dlažbě chodby a do pokoje už nesměli vstoupit.
Jako malý kluk jsem se spřátelil s jeho pomocníkem a ukazoval mu sbírku poštovních známek. Pokud si prohlížel známky evropských států tvářil se spokojeně, ale jakmile se v albumu objevily známky s portrétem Hitlera a s německými vojáky, popadl jej záchvat zuřivosti. Vytrhl mně album z ruky a prudkým trhnutím zničil stránky se známkami Velkoněmecké říše. Začal jsem brečet, neboť to byl dárek od mého strýce, totálně nasazeného na práci v Berlíně. Před návratem domů, počátkem roku 1945, nenašel pro mne ve vydrancovaném Německu žádný vhodný dárek než ony poštovní známky.
Když velitel zaslechl můj pláč, vyběhl ven a ptal se co se mě stalo. Se slzami v očích mu ukazuji roztržené album a zničené známky. Začal mě konejšit a svému pomocníkovi zle vyčinil. Ten večer nařídil všem vojákům své jednotky, aby s obálek dopisů od rodičů, dívek a příbuzných odstříhali známky a druhého dne je při rozkazu odevzdali pomocníkovi.
A tak místo známek s Hitlerem jsem měl od té doby album plný Stalinů. Zdaleka jsem v té době netušil, že nahrazuji jednoho diktátora, diktátorem druhým. Zářil jsem štěstím a ruský velitel byl také spokojen.
Josef Hůrka, Zdice
* * *
Read more...