Přináším šestý z deseti článků, které vychází každou neděli. Poslední desátý, vyjde 3.dubna 2016, v den narození zakladatele firmy Baťa Tomáše Bati, v jehož díle tak úspěšně pokračoval jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa.
Soukromá iniciativa, podnikatel, manažer, socializace, globalizace.
Tomáš Baťa: „Už za mých mladších let, v době prvních úspěchů mé firmy navštívil mě jakýsi pan továrník, aby mi předvedl, jak se továrníkům žije, když firmu svěří najatému řediteli. Většinu roku prý tráví v jižních letoviscích na jachtě. A proč prý já se dřu do úpadu a bez dovolených. Odpověděl jsem mu, že nevím, jak bych na jachtě dělal boty, a že má podnikatelská práce je pro mne největším potěšením a láskou. Kroutil hlavou, ještě když mu šofér v nejhlubším úklonu otvíral dveře nablýskaného drahého auta. Už jsem o něm neslyšel.“ (Zkráceno)
Toto předesílám proto, abyste snáze přijali mé tvrzení, že nejlepším, největším nositelem pokroku ve výrobě i vztazích ve společnosti, tedy pokroku obecně, je soukromá iniciativa, spjatá se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Tedy to, co Marx tragickým omylem, jenž zahubil desítky milionů lidí, pokládal za příčinu bídy lidstva a vyzval k diktatuře proletariátu. To, proti čemu je dodnes, ve shodě s Marxem, zaměřena ideologie a politika mnohých levicových stran celého světa.
Srovnejme soukromého podnikatele s najatým ředitelem. Socializmu se dotkněme jenom tolik, že ten reálný, který svět poznal, byl proti působení nájemného ředitele zbytečně horší ještě i o to, že vlastnictví bylo pod přímou správou ultralevicové politické moci, ovládnuvší stát jako vlastníka, a k tomu i pod přímou kontrolu téže politické strany, ještě navíc i prostřednictvím stranických organizací ve výrobních jednotkách (a ve všem myslitelném).
Tomáš Baťa: „Nemám důvěru ke kolektivistickým formám vlastnictví, jako jsou družstva a socializmus, kde všichni řídí, ale nikdo za nic neodpovídá.“
Zůstaňme ale u toho majitele, ale nikoli podnikatele, který kdesi brázdí jižní moře, a vedení svého majetku svěřil do rukou najatému řediteli.
Pan ředitel, vážící si svého místa samozřejmě více, než výnosu svěřeného majetku, jenž mu k srdci nepřiroste, musí stále uvažovat, jak vést majitelův závod co nejlíp, ale tak, aby nepřišel o své místo. Kdo by si pak najal vyhozeného manažera? Je tedy ve srovnání s podnikajícím majitelem ve velké nevýhodě. Je omezený ve svém rozhodování, a to se projeví v jeho řídící práci jako velmi silný handicap. Těžko potom může podnikat nadšeně a neohroženě, zarputile a radostně, jak to předvádějí většinou podnikatelé vlastníci. Z nájemníka může sotva vyrůst podnikatelský velikán. Není to snad za velmi příznivých okolností nemožné, ale prostě nejsou pro to podmínky. Stejně tak každý podnikatel vlastník, kapitalista, nedosáhne úrovně Baťů, ale má pro to podmínky.
Najatý manažer například drží mzdy továrníkových zaměstnanců co nejníže, aby se vyhnul výtkám a choutkám pana továrníka na co největší zisk, a obavám z pokárání za „přeplácení těch budižkničemů“. Takhle zpravidla přemýšlejí vlastníci továren, kteří se nechtějí starat o nic, než o „prachy“, a proto si najímají a dobře platí ředitele. Takoví ředitelé pak často utvářejí obraz kapitalizmu jako lidem nepřátelského hospodářského systému. A mylně také obraz politického systému, kterým kapitalizmus není, ačkoliv je politický systém bezděky nazýván kapitalizmem. Tak, jako ten náš nynější.
Závěrem tedy přiznejme soukromovlastnickému kapitalizmu (znovu pozor: jde o soukromovlastnické podnikání, ne o politický systém) nejvyšší potenciální systémové kvality vedení hospodářství a potenciálně nejsnadnější cestu k blahobytu všech, pokud je soukromý majetek v rukou solidního jedince, jenž současně osobně řídí hospodářské procesy jako službu veřejnosti. Ke službě veřejnosti se vrátíme. Dnes jenom tolik, že to je přirozený smysl každé práce. Práce nenese plody, pro něž je konána, není-li konána s cílem všestranně prospět společnosti, tedy zákazníkovi. (Přiměřeností a postupným snižováním cen, kvalitou, inovacemi sortimentu, atd.)
Podstata, která činí z podnikání (a kapitalizmu) semeniště hříchu, je ztráta jednoty vlastnictví a vedení hospodářských procesů. Začíná to nájemnými řediteli, pokračuje akciovými společnostmi, kde se otevřeně vydává neomezená maximalizace zisku za účel podnikání, právo na prodej za maximálně možné ceny, a kde vlastník je nahrazen držitelem akcií, a kšeftařem s akciemi. Pak vedou společenství akcionářů – třeba korporace různého typu, ke globalizaci průmyslových odvětví. V této oblasti se znovu ztrácí vlastník jako soukromý podnikatel.
V akciových společnostech vládnou valnými hromadami akcionářů volené orgány (představenstvo, komise,…), takže zde není dominantní vlastník, ani soukromý podnikatel.
A.s. tak stojí na počátku mravního rozkladu podnikání, protože se neopírá o žádné pevné mravní hodnoty. Zato má hlad po penězích. Selžou-li mravní hodnoty lidské u vedoucích činitelů, selhává a.s. Sice je tu zákonná odpovědnost akcionářů celým majetkem, ale praxe ukazuje zásadní selhávání vynutitelnosti práva – tu už jsme ve sporech, soudech, v řečeném mravním úpadku. Vždyť ten zodpovědný akcionář nemusí být viníkem.
Snad by bylo řešením prodat majetek a.s. soukromému podnikateli na úvěr. Ale to je jen úvodní myšlenka, již by bylo třeba zpracovat do vědecky podloženého systému.
6. 3. 2016 Vrbík
* * *
I.díl: Ke 140. výročí narození Tomáše Bati
II.díl: Ke 140. výročí narození Tomáše Bati
Read more...