„Já jsem tu firmu nezbudoval. Úkol, který mi byl dán, byl vybudovat člověka. Lidé pak zbudovali tyto závody. Napřed jsem ovšem musel vybudovat sám sebe.“
Přináším třetí z deseti článků, které budou vycházet každou neděli. Poslední desátý, vyjde 3.dubna 2016, v den narození zakladatele firmy Baťa Tomáše Bati, v jehož díle tak úspěšně pokračoval jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa.
Úkol, který mi byl dán, byl vybudovat lidi.
Mladistvý Tomáš Baťa vybudoval v sobě opravdového člověka v krutých podmínkách desateronásobného předlužení firmy, které bylo nutno rychlým tempem vyrovnat. Hrozila exekuce a ostuda v tom dvouapůltisícovém městečku, jímž tehdy byl Zlín. Totiž dodavatelská firma Kodisch, u níž měli bratři Baťové po bezstarostném životě mladých továrníků dluh desetkrát vyšší, než byl jejich majetek, zkrachovala a její pohledávky skoupila firma – řekněme vymahačská.
Odbočme k zajímavému poznatku o těchto vymahačích. Byli to židé, což je v tomto případě důležité. Oni nevletěli do baťovské dílny, aby vše olepili lístečky „zabaveno“. Zašli za zlínskými židovskými obchodníky a přeptali se na Tomáše. Dostali příznivý posudek a tak přišli za Tomášem a domluvili se na spolupráci při splácení dluhu. (Nečetl jsem o tom víc, než o té poradě u zlínských Židů. Ale z vyprávění Tomáše se dá vydedukovat, že mu někdo musel zařídit odbyt pro jeho výrobky i placení za výrobky v hotovosti. A zřejmě to byla tato návštěva věřitelů, jež mu vnukla rozhodnutí, že bankrot by byl sice celkem pohodlnou cestou z dluhů, ale že by mu zůstalo nečisté svědomí. Tomáš (bratr Antonín k dovršení všeho musel na vojnu) se rozhodl, že by to byl nemravný krok a zřejmě to v něm posílilo rozhodnutí zůstat provždy rovným a čestný člověkem, i kdyby „tragače padaly“, jak se říkávalo.
Nouze naučila Tomáše housti. Denně odnášel na bedrech ohromný balík papuči do Otrokovic na nádraží (ve Zlíně dráha ještě nebyla) a stejně se vracel s houněmi na novou práci. Hned začal krájet houně pro domácké ševce, na hodinu ulehl a jak ševci přišli a obsloužil je, už sedl ke stroji, a do večera pracoval. Pak se vydal na pětihodinovou cestu na nádraží a zpět, a vše se opakovalo. Kromě nedělí. Tehdy, po cestě v něm zrál příští geniální podnikatel. Naučil se šetřit vteřinami. Každá se mu hodila pro spánek. Naučil se například jednoduchému účtování a na tom pak postavil účetnictví své světové firmy.
Když se pak v dobách jeho světové slávy ptali, jak dokázal vybudovat takovou ohromnou firmu z dluhů, odpověděl:
„Já jsem tu firmu nezbudoval. Úkol, který mi byl dán, byl vybudovat člověka. Lidé pak zbudovali tyto závody. Napřed jsem ovšem musel vybudovat sám sebe.“
Ta formulace „úkol, který mi by dán“ napovídá, že se Tomáš po tom ohromném úspěchu, kterého dosáhl, cítil zavázán stát se učitelem národů. Nebylo ve světě druhého takového.
14. 2. 2016 Vrbík
* * *
Read more...