Lichačev a Makarov od počátku svého působení v ČSR kriticky poukazovali na to, že práce čs. bezpečnosti je příliš měkká a nerozhodná, že se bezpečnost nechává odstrkovat, neprosazuje dost energicky svoje názory a požadavky, a že s třídním nepřítelem se jedná příliš v rukavičkách.
Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949-68
Dagmar Šimková
V Pardubicích byly soustředěny od roku 1952 velkou většinou ženy od státního soudu, hlavně vyšší, mnohaleté tresty. Mezi nimi byly ovšem i retribuce, jako dozorkyně Wernerová z Rawensbrücku a jiné, a dále i kriminální případy, hlavně vraždy. Stav uvězněných žen se pohyboval mezi 800-900. Pracovalo se na různých dílnách, za různých pracovních, zdravotních a existenčních podmínek. Mezi námi bylo mnoho žen starých, nemocných i mladších neschopných práce i pohybu následkem vyšetřovací vazby a metod vyšetřovacích. Dozorčí orgány vládly podle toho, jak se zostřovala politika vnitřní i zahraniční. Poměry se postupně zhoršovaly.
V roce 1954 bylo v táboře zřízeno "zvláštní uzavřené oddělení", čili "vězení ve vězení". Tam bylo soustředěno 50 žen státního soudu s vysokými tresty. Většinou to byly představené klášterů, členky národního shromáždění, ZNV a vysokoškolačky, které měly přísný zákaz styku s ostatním táborem a bylo jim řečeno opětovaně, že jediná cesta pro ně odtamtud je nohama napřed. Postrádaly nejprimitivnějších hygienických potřeb, neměly styk s domovem, nepracovaly, a tím neměly možnost nákupu vedlejších požitků. V zoufalství nad neudržitelnými poměry vstoupily do hladovky, kterou přijeli zlikvidovat dva vysocí důstojníci min. vnitra. Poté se zhoršovaly poměry v celém táboře tak, že v září vstoupilo 520 žen tábora do hladovky. Požádaly velmi slušnou formou velitelství tábora, aby byla zavolána komise MV a aby byly ženy vyslechnuty o stávajících potížích a důvodech hladovky.
V té době totiž hrozil jeden ze dvou zděných bloků sesutím. Bylo v něm ubytováno na 400 žen. Proto bylo celé množství nastěhováno do nouzové budovy skladiště, kde na 80 žen byl jeden nesplachovací kloset. Byly tam myši. Spaly jsme na zemi, na tenkých slamnících, žena vedle ženy těsně namačkané, z různých pracovišť a z různých směn, denních, odpoledních do 23 hodin. Jedna druhou rušily a nevyspalé, unavené nastupovaly k hodinovým nástupům na "apelplatz" a do práce. Na švadlárnách, kde na jediné bylo 60 elektrických strojů, bylo zakázáno otevírat okna, vzduch byl nedýchatelný dusnem, potem a prachem z látek.
V této době byla neomezenou velitelkou 20ti letá příslušnice StB, která si právem vysloužila přezdívku Ilse Koch. Měla přímo sadistickou nenávist k nám "státním". Podporovala donašečství, fízlování, a stupňovala tak nervovou zátěž již tak dost zmučených žen. Posledním právem protestu vězňů je po celém světě hladovka a naše noviny se rozplývaly v dojatém líčení hrdinství jedince, který zahájil v Alžíru hladovku, z důvodů daleko méně tragických, než byly naše. Tato hladovka byla zlikvidována hrozbami a nátlakem, a zůstalo v ní pouze 22 žen, které byly zavřeny do onoho bloku, který hrozil zřícením. K odstrašení celého tábora nechali nás nastoupit před celým nastoupeným táborem ke zdi bloku, vždy dvě a dvě a 2 příslušníci se samopaly s námi. Vypadalo to jako chůze na popravu, ale morálku lágru to podivuhodně zdvihlo. Pak jsme byly převezeny k výslechům, dostaly jsme trestem 10 dnů korekce a zaražené výhody na 3 měsíce - t.j. žádný styk s rodinou.
To vše bylo za pana ministra Baráka. A dalo by se psáti ještě dále, celé smutné romány. V červenci 1956 opovážilo se 12 žen ze zvláštního oddělení napsat dopis přes MV a velitelství, gen. taj. OSN Hammerskjöldovi s upozorněním na nesrovnalosti v jejich výsleších i obviněních a nezákonně dlouhotrvající tresty. Byly přísně vyslýchány, opět na samotkách v Pardubicích, pak odvezeny na Pankrác na samotky na 2 roky (ovšem bez verdiktu), kde těžce pykaly za svou odvahu.
(Dodatkem uvádí bývalá kožní lékařka MUDr. Dagmar KOČOVÁ: V zimě 1952 jsem pracovala na švadlárně na onucích. Venku bylo 16 stupňů mrazu a v čelní stěně švadlárny byl otvor ve zdi pro plánované topení v rozměru 1 x 1 m. Ženám u strojů přimrzly ruce a trpěly omrzlinami III. stupně s otevřenými ranami. Jednoho večera jsem byla odvedena velitelkou Blaženou na velitelství, kde bylo několik důstojníků bezpečnosti a žádali na mně, abych potvrdila, že mají pardubické "dámy" omrzliny z lyží. Odmítla jsem a popravdě jsem vypověděla o trýznění na pracovišti.
Eduard Vacek přidal(a) příspěvek ve skupině Volba ředitele/ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů.
* * *
Jedno z prvních vydání knihy BYLY JSME TAM TAKY, zasponzoroval člen odbojové skupiny bratří Mašínu, Milan Paumer.
J.Š. 14.12.2015
* * *
P.S.
Podívejte se kdo byl Josif Džugašvili alias Stalin, neboli „ocelový muž“, jeden z největší zločinců v dějinách lidstva a o jehož „očistu“ se snaží současné Putinovo Rusko. Máte možnost do 28.12.2015, kdy skončí licence pro internetové vysílání skvělého francouzského dokumentu - http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10607372619-stalin/21438255853 - takové zrůdě jsme postavili největší pomník v dějinách naší země.
* * *
Nad mozkem poslušnost a nad rozumem víra
a správná příslušnost je víc než v botě díra.
Mámu jsme zapřeli a brácha zapřel tátu,
někdo se odstřelí a jinejm zlámem hnátu.
Ďábel nás hnal a šli jsme jako ovce,
každý z nás znal že zvěř se stane z lovce.
Každý však šel a na chytrost měl štempl,
náš cíl se skvěl,jsi proti-tak jsi lempl.
Nad oči slepota,sám do uší dáš vatu,
je z tebe despota a syna dáváš katu.
K dobrému příteli zas obracíš se zády
a když ho odstřelí-po smrti dáš mu řády.
Žene vás čert!Zas jdete jako ovce.
Není to žert,už zvěř se stala z lovce.
Přítel je skřet a nad rozumem víra!
Vpřed jenom vpřed!Vpřed jenom vpřed!!Vpřed jenom vpřed!!!
A v předu smrdí síra...
Karel Kryl
Read more...