Vážený pane ministře,
Letos si připomeneme 70.výročí od konce II.světové války. Tradičně si budeme připomínat i nevinné oběti v Lidicích ze dne 10. června 1942. V době války bylo povražděno 173 mužů. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí), jako pomsta za atentát na Heydricha. Věřím, že je na čase prokázat vyspělost naší země a celostátně si dokázat připomenout i masakr na Švédských šancích u Přerova v noci z 18. na 19.června 1945. Bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru zmasakrovali 265 obyvatel Dobšinej, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom. Povraždění byli - v době míru – vojáky, hlavně Karpatští Němci a Maďaři. Bylo mezi nimi i několik Slováků. Naprostou většinu povražděných tvořily ženy, děti a dokonce i jeden kojenec. …
Odesílatel:
SODALES SOLONIS o.s.
předseda
Jan Šinágl
Nejedlých 335
267 53 Žebrák
Příjemce:
Úřad vlády ČR
Ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu
Jiří Dienstbier
nábřeží Edvarda Beneše 4
118 01 Praha 1
ISDS: trfaa33
Věc: Celostátní připomenutí masakru na Švédských šancích u Přerova
V Žebráku dne 21. ledna 2015
Vážený pane ministře,
Letos si připomeneme 70.výročí od konce II.světové války. Tradičně si budeme připomínat i nevinné oběti v Lidicích ze dne 10. června 1942. V době války bylo povražděno 173 mužů. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí), jako pomsta za atentát na Heydricha.
Věřím, že je na čase prokázat vyspělost naší země a celostátně si dokázat připomenout i masakr na Švédských šancích u Přerova v noci z 18. na 19.června 1945. Bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru zmasakrovali 265 obyvatel Dobšinej, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom. Povraždění byli - v době míru – vojáky, hlavně Karpatští Němci a Maďaři. Bylo mezi nimi i několik Slováků. Naprostou většinu povražděných tvořily ženy, děti a dokonce i jeden kojenec.
Dovoluji si citovat Jana Urbana z jeho článku Český úkol – nejvyšší čas vyrovnat se s vlastní historií:
„ … Nedokončené české sebepoznání v hodnotách a slovníku 19. století ke své škodě vytrvalo. Právě to v současnosti představuje největší omezení na cestě k dozrání národa a jeho otevření se. … Rok 2015 je možností začít. Bylo by důstojné využít sedmdesáté výročí konce Druhé světové války k uznání československým státem organizovaných, armádou demokratického státu prováděných a nikdy nepotrestaných masových zločinů při vyhánění německého obyvatelstva z republiky. Prezident Joachim Gauck je zatím posledním z dlouhé řady německých politiků, kteří se dokázali omluvit za zločiny, které hitlerismus spáchal na nás. Omluvu symbolicky vyslovil v Lidicích. Ponižující je myšlenka, že Miloš Zeman podobnou omluvu vyslovit nedokáže – třeba na Švédských šancích u Přerova, kde československá armáda v červnu 1945 popravila za jedinou noc bez soudu víc bezbranných německých civilistů než nacisté těch českých v Lidicích. Bylo mezi nimi i sto dvacet žen a sedmdesát jedna dětí. Nejmladšímu popravenému bylo pouhých osm měsíců. Teprve národ, který sezná, že nemůže zamlčovat takovou hanbu, může přemýšlet o budoucnosti. A teprve potom začneme skutečně hledat a objevovat to pozitivní, co může stvořit a udržovat svobodný demokratický národ.“
Masakr na Švédských šancích jsou naše druhé Lidice a černým svědomím. Jejich nevinné oběti si zasluhují stejnou úctu a pietu jako nevinné oběti z Lidic. Tím spíše, když se jednalo převážně o ženy a děti, navíc povražděných zákeřně a zbaběle v noci a v době míru! Svědomí národa, který není schopen přiznat své vlastní zločiny, bude poznamenáno, dokud si je nebude schopen čestně přiznat, omluvit se a praktickým konáním ukázat svoji vyspělost. Vliv totality a jejího dědictví, nemůže neovlivňovat myšlení, chování a způsoby většiny obyvatelstva. Po 25 letech už bychom ale měli být schopni ukázat na vlastní zločiny, tak jak to činí Němci a přiznat si i vlastní vinu. Není to projevem malosti, ale velikosti a mravní vyspělosti země a jejího vedení.
V této souvislosti si dovoluji připomenout můj návrh k Vašim rukám ze dne 18.9.2014 ve věci návrhu Památného dne vyhnaných. Připomínám, že už byl uzákoněn nejen v Německu, ale i v Maďarsku a Rumunsku. V Maďarsku byl Památný den vyhnaných maďarských Němců uzákoněn na den 19.ledna. Již v roce 1995 se vláda Maďarska velmi otevřeně omluvila za vyhnání. V roce 2006 byl zřízen Národní památník a postaven pomník v Budapešti. V roce 2007 se konala v maďarském Parlamentu vzpomínková konference za účasti předsedy německého Parlamentu a dalších hostů. Památný den vyhnaných byl uzákoněn maďarským Parlamentem v roce 2012, jednohlasně, napříč všemi politickými stranami. Nepochybně budou následovat i další země. Věřím, že ČR nebude mezi těmi posledními.
Vyhlášení Památného dne vyhnaným k 70.výročí konce II.světové války Parlamentem České republiky by bylo důstojným příspěvkem naší země i jako členské země EU a důkazem její mravní vyspělosti. Našim bývalým spoluobčanům i jejich potomkům jsme to dlužni. Žili u nás po staletí, zanechali ve svém staletém domově stopy o čemž svědčí mj. i Vaše příjmení. Dvě třetiny 27 popravených českých pánů mělo německé kořeny, otec otce vlasti Karla IV., největšího Čecha, byl německý Francouz, či francouzský Němec, stavitel Katedrály sv. Víta nebyl Petr Parléř, ale Peter Parler, z jejich řad pocházelo 9 nositelů Nobelovy ceny, na které jsme dnes mohli být právem hrdi, stejně jako oni byli hrdi na svůj domov a zemi. Byli to praví, roduvěrní Bohemianové. I Mistr Jan Hus si vážil jejich charakteru a schopností. Naučili nás práci hudbě řemeslu…
Věru by v naší zemi bylo mnohem méně k obdivování jejích krás, kdyby zde nebylo co vybudovali jejich hlavy a ruce společně s jinými etniky žijícími na našem území. Nemálo z vybudovaného zmizelo nenávratně po jejich násilném vyhnání. Zkuste si sám představit jak by Vám asi bylo, kdyby jste ze dne na den musel opustit Vámi a Vašimi předky poctivě vybudovaný majetek, staletý, milovaný domov, z holýma rukama, často během pár hodin či dnů. Přesto dokázali svoji pílí, pracovitostí a umem vybudovat si ve válkou zcela zničené zemi opět svůj nový domov a přispět podstatně k jeho prosperitě. Takoví to byli „zločinci“.
Iniciativu nemůže hromadně vzejít od občanů, kteří jsou z velké většiny o naší skutečné minulosti málo informováni, resp. stále u nich přežívají účelové lži, polopravdy a dezinformace z doby totality, které většina stále a nepochybně upřímně vnímá jako nezpochybnitelnou „pravdu“. Nelze se jim divit, když to poslouchali po celý život a stále ještě poslouchají.
Je úlohou politiků a jejich odpovědnosti vůči zemi, šířit pravdu o naší stále z nemalé části zamlčované minulosti. Naše země nemůže trvale stavět svoji budoucnost na nevědomosti či lžích, bez odpovídajících následků.
Ano, každý politik, který se v této věci dnes angažuje, riskuje ztrátu popularity, oblíbenosti a ohrožení své politické kariéry. Věřím, že k nim nepatříte a přispějete v rámci svých kompetencí a odpovědnosti k tomu, aby ČR vyslala signál demokratickému světu, že už začíná patřit mezi vyspělé, kultivované země. Času je jistě dostatek, aby naše země tuto jedinečnou možnost využila a důstojně přispěla k 70.výročí konce II.světové války. V tomto smyslu Vám přeji mnoho zdaru!
Pevně věřím, že i Česká republika bude mít jednou nejen Památný den vyhnaných, ale i důstojný Památník nevinným obětem na Švédských šancích u Přerova, kde se bude každoročně jejich památka připomínat stejně důstojně jako v Lidicích a bude i stejně připomínána veřejnoprávními médii. Bude to důkazem, že naše země a národ se už zbavily dědictví komunistické totality a že už právem patříme mezi vyspělé státy světa.
Děkuji Vám předem za odpověď, vstřícný postoj k mému návrhu a za jeho brzké předložení Vládě a Parlamentu České republiky k urychlenému projednání.
V úctě k Vaší vysoké, neodejmutelné odpovědnosti
Jan Šinágl v.r.
předseda SODALES SOLONIS o.s
* * *
Aktualizováno:
Pane Jene, před dvaceti lety jsem se seznámil s příběhem ze Švédských šancí u Přerova. Nepamatuji si vše, ale několik dat si pamatuji.
V Přerově na nádraží zahlédl slovenský partyzán, zřejmě z Dobšiné, stojící vlak (pravděpodobně) s dobytčími vagony a v něm Němce ze své obce, i další. Hned začal pracovat na jejich likvidaci. Dal dohromady další partyzány a jednotlivé vojáky Svobodovy armády. Nikdo se nemínil účastnit na likvidaci civilních osob, ale kdosi, pravděpodobně ten dobšinský partyzán, přivezl z Olomouce od Wiliama Šalgoviče příkaz k postřílení. Pak byli Němci z vagonů vyhnáni a průvodem hnáni k těm Šancím. Z vagonu nevystoupila jedna maminka s kojeňátkem, a ti jediní se zachránili. (Asi před těmi skoro dvaceti lety jsem se náhodou v Rožňavě (Dobšiná je blízko) seznámil s ženou, která byla vdovou po tom zachráněném kojenci.) Myslím, že víc kojenců v transportu nebylo. Když byli zajatci postaveni do řady a bylo jasné, že budou postříleni (museli si vykopat příkop, kam těla padala), jeden starší zajatec pronesl nějakou větu o tom, že by (asi aspoň některé) mohli šanovat (zachovat), ten iniciátor k němu přiskočil, a do tváře mu vmetl otázku: "A ty si moju matku šanoval?"
O tomto povraždění jsem před cestou do Rožňavy četl brožurku, vydanou obcí Přerov.Ta brožurka by se jistě někde v Přerově našla. Před rozhovorem s tou paní (vdovou) jsem tedy byl informován. Od ní jsem se pak dověděl, že v Dobšinej nesměl ještě před těmi dvaceti lety nikdo o záležitosti promluvit, aby nebyl vulgárně umlčen. V Přerově se po roce 89 konaly vzpomínkové akce na ten masakr a ten člověk - kojenec z toho příběhu, se jich zúčastňoval. Ještě dodatek - Šalgovič býval ve vládách KSČ ministrem vnitra. Tolik má paměť. Mějte se pěkně.
S. Vrbík, 21.1.2015
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.