Jeden starý bonmot praví o tom, jaký je rozdíl mezi totalitou a demokracií. V totalitním systému nemůžeš svobodně mluvit, protože tě vždy někdo poslouchá, zatímco v demokracii smíš svobodně mluvit, ale nikdo tě neposlouchá. Možná i tato banální pravda je osobním motivem Václava Klause k jeho dalším a dalším šokujícím výpadům. Není to jen o vyhledávání nepřátel, o provokacích, nýbrž také o odvádění pozornosti a udržování se na výsluní mediální zájmu. Připomíná to vyhaslou hvězdu show byznysu, která tajně dodává bulváru zaručené pikantnosti ze svého soukromí. Klaus nám tak dává nahlédnout do svého nahlodaného nitra.

Ve své Kritice slov Karel Čapek napsal. „ Všechno je relativní… Relativní jsou všechny pravdy, ale pak jsou relativní i všechny omyly. Nehodíš, člověče relativní, kamenem, po žádném omylu, nemá-li ani kousíček pravdy, tož má aspoň své dobré příčiny, proč vznikl a byl…. Řekli li jsme, že všechno je relativní, uklouzlo mi tím něco docela nerelativistického, neboť hříšné slovo „všechno“ páchne zarytým a tajným absolutismem. Pravý relativismus musí dospět k lepšímu poznání: skoro všechno je relativní… Definitivní relativismus vám praví… jsou věci, jež nejsou relativní.“

Vzpomněl jsem si na tento úryvek z Karla Čapka, když jsem si četl poslední rozhovor Klause pro nový polský týdeník. Klaus v něm šermuje svými pseudo domgaty. Demonstruje svou žlučovitou nenávist vůči všemu, co vybočuje z jeho obzoru, z jeho pokřivených schémat. A ta začínají již u jeho sebe definice, co by ortodoxního super konzervativního pravičáka. Tomu by se u něj dalo věřit jen potud, pokud to byla jen teorie, jen rétorické cvičení. Jeho praktické kroky a reálná politická praxe však nasvědčují úplně jiným kořenům a zájmům. Spíše než o pravici se dá hovořit o posttotalitním klientelismu.

Václav Klaus se z proseckého sídliště, ČNB a Prognostického ústavu dostal po listopadu 1989 až do vlády. Ve zmiňovaném Prognostickém ústavu se nepotkával jen s Valtrem Komárkem, Vladimírem Dlouhým, ale i s tajemným bývalým špionem KGB Karlem Köchrem (zdroj – Wikipedie). Do OF přivedla Václava Klause Rita Klímová, manželka reformního komunisty Zdeňka Mlynáře a matka syna Vladimíra, který dnes pracuje pro PPF, finanční skupinu orientující se na Rusku a Čínu. Do vlády, a tím pádem do vysoké politiky, vstoupil jako nominant OF, tedy Václava Havla.

Václav Klaus se po vítězství ve volbách v r. 1992 začal obklopovat lidmi, kteří sami sebe nazývali sametovými vítězi. Co je tak extra pravicového na bankovním socialismu? Co je tak extra pravicového na české cestě privatizace, tedy kapitalismu bez kapitálu a kapitalistech? Co je tak extra pravicového na pirátovi Viktoru Koženém? Co je tak extra pravicového na polostátním ČEZu a jeho vlivu ve státě? Co je tak extra pravicového na rychlé kumulaci ex státního kapitálu do rukou různých šikulů a spekulantů? Co je tak extra pravicového na selektivním uplatňování práva pro vyvolené? Co je tak extra pravicového na Konsolidační agentuře, tedy bermudském trojúhelníku české ekonomiky? Co je tak extra pravicového na zbytnělé byrokracii, nesrozumitelném daňovém systému atd.? Co je tak extra pravicového na trestání střední třídy? Co je tak extra pravicového na absenci sounáležitosti a solidarity? Co je tak extra pravicového na éře konzumu a sobectví? Co je tak extra pravicového na anonymních akciovkách bez kontroly a na vyvádění zdrojů do daňových rájů? Co je tak extra pravicového na našem způsobu financování politických stran? Co je tak extra pravicového na dvojí morálce samozvaných pravičáků? Co je tak extra pravicového na českých oligarších v ruském střihu? Co je tak extra pravicového na kopání do mrtvol? Co je tak extra pravicového na umělém, zastydlém národovectví a permanentním vyhledávání vnějších nepřátel. Co je tak extra pravicového na zašlapávání všech projevů nezávislé občanské společnosti?

A konečně – „Co je tak extra pravicového na Klausovi?“.

Ono by neuškodilo, kdyby si pan Klaus vytáhl tu vatu z uší a sešel z kopce se seznámit s reálným životem. Jednu věc mu však upřít nelze, totiž tu, že se mu podařilo zdiskreditovat řadu pojmů. Nebude snadné vrátit jim v postklausovském období skutečný obsah.

Než zase začne peskovat celý svět, pak by bylo nanejvýš vhodné si alespoň nejprve napočítat do deseti. Neškodí totiž jen sám sobě, ale i zemi, kterou si na více než 20 let svévolně přivlastnil. Podobně jako kdysi jedno péro v Chile.

Petr Havlík, 12.2.2013

P.S.

Nevím kdo je onen „Lojkásek“. Možná to bude někdo z mých bývalých spoluhráčů z party, která chodila hrávat v osmdesátých letech sálový fotbal každou sobotu. Zmiňovaný Aleš Kubica mezi ně patřil. Byl to můj dlouholetý přítel, s nimž jsem se znal od mých 15 ti let. Byl spolužákem mého švagra. Jezdili jsme spolu mimo jiné i na pravidelný přechod Roháčů. Po listopadu 1989 jsem se stal nejprve mluvčím OF na škole, kde jsem působil a později mluvčím OF všech středních škol severní Moravy. Po té mne oslovil Tomáš Hradílek, bývalý mluvčí Charty 77 a nabídl mi pozici správního šéfa Krajského koordinačního centra OF v Ostravě. Znal jsem z dřívějších let několik lidí z česko-polské solidarity i z Charty 77(Lumíra Salzmanna, Jardu Piskoře a další). Zastupoval jsem tak OF i na celostátních sněmech OF a byl jsem zároveň v krajském volebním štábu. A právě tehdy jsem oslovil svého přítele Aleše Kubicu, což bylo asi v únoru 1990, a pozval jsem ho k účasti v mém volebním štábu. Či li „Lojkásku“, ono je to obráceně, Aleše Kubicu jsem do OF přizval já a ne on mne. Aleš Kubica byl velmi dobrý divadelní režisér a své dovednosti dokonale uplatnil při přípravě volební kampaně. Prožili jsem tehdy dva měsíce intenzivní spolupráce, která byla navíc završena velmi dobrým volebním výsledkem. Aleš se pak vrátil k divadlu. Naši spolupráci jsem považoval za klíčovou a nikdy jsem roli Aleše Kubici neopomenul zdůraznit. Učinil jsem tak i ve své první knize v r. 1998. Já jsem v létě 1990 odešel do Prahy a naše cesty se rozešly. Až se zpožděním jsem se dozvídal, že se Aleš Kubica vrhl na studium buddhismu a ztrácel kontakt se svými přáteli. Pak jsem se dozvěděl, že vážně onemocněl a předčasně zesnul. Je to smutné, ale to je vše, co k tomu mohu říct. Mám na Aleše Kubicu ty nejlepší vzpomínky a ani jedovaté kopance „Lojkáska“ na tom nic nezmění.

Petr Havlík, 18.2.2013