Věc: domáhání se ochrany ve smyslu ust. § 65 odst. 1 zák. č 275/2012 Sb. o volbě prezidenta. Přináším výtah podstatného a plné znění odvolání níže.
… Zde je nutno zastavit se u Ústavním soudem, jakož i Evropským soudem pro lidská práva, opakovaně uváděným úhelným principem konceptu demokratického právního systému, totiž principu „rozumného poměru mezi použitými prostředky a sledovaným cílem“. Jestliže sledovaným cílem je naplnění ústavně zaručených práv přímé volby hlavy státu – prezidenta ČR, tedy naprosto úhelného principu demokratického státu a použitým prostředkem je dvoudenní odvolací lhůta, pak je zřejmé, že dosažení cíle je faktickým prostředkem určeným k ochraně tohoto cíle přímo popřeno. Výsledkem je, že v žádném případě nelze hovořit o tom, že by dvoudenní odvolací lhůta (tedy „domáhání se ochrany u soudu“) zaručovala právo na přístup k soudu, tedy právo na spravedlivý proces.
… V ust. § 65 odst. 1 je uvedeno že:
„Proti rozhodnutí o odmítnutí kandidátní listiny se mohou navrhující poslanci, navrhující senátoři, navrhující občan a kandidát uvedený na kandidátní listině, která byla odmítnuta, do 2 pracovních dnů od doručení rozhodnutí domáhat ochrany u soudu podle jiného právního předpisu12).“
… Dle zákona o soudním řádu správním, č. 150/2002 Sb., §72 zákona, je obecná lhůta pro podání žaloby dva měsíce od oznámení rozhodnutí napadaného rozhodnutí orgánu státní správy, přičemž tato lhůta se počítá od „oznámení doručením písemného vyhotovení.“
… Bylo řečeno, že krátkost lhůty, která nemá v českém právním řádu obdoby, když i stížnost do usnesení vyšetřovacího orgánu v trestních věcech je třídenní, je popřením práva občana na přístup k soudu. K tomuto se naposledy vyjadřoval Ústavní soud ve svém nálezu č. IV.ÚS 1167/11 ze dne 20.06.2012, ve kterém uvedl, že přístup k soudu je imanentní součástí spravedlivého procesu.
… Zde je nutno zastavit se u Ústavním soudem, jakož i Evropským soudem pro lidská práva, opakovaně uváděným úhelným principem konceptu demokratického právního systému, totiž principu „rozumného poměru mezi použitými prostředky a sledovaným cílem“. Jestliže sledovaným cílem je naplnění ústavně zaručených práv přímé volby hlavy státu – prezidenta ČR, tedy naprosto úhelného principu demokratického státu a použitým prostředkem je dvoudenní odvolací lhůta, pak je zřejmé, že dosažení cíle je faktickým prostředkem určeným k ochraně tohoto cíle přímo popřeno. Výsledkem je, že v žádném případě nelze hovořit o tom, že by dvoudenní odvolací lhůta (tedy „domáhání se ochrany u soudu“) zaručovala právo na přístup k soudu, tedy právo na spravedlivý proces.
… Parlament, a to jak Poslanecká sněmovna, tak Senát, jsou pochopitelně Ústavou vymezené orgány státní moci a nálezy Ústavního soudu dávají limity jejich zákonodárné činnosti. Proto se i na Parlament vztahuje povinnost ctít nálezy Ústavního soudu a přijímat zákony slučitelné s jeho nálezy. V době, kdy Parlament přijímal zákon č. 275/2012 Sb., byl princip závaznosti nálezů Ústavního soudu dobře znám, stejně jako princip požadavku rozumného poměru mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Přesto ani jedna komora Parlamentu nedbala těchto principů a přijal zákon v evidentně protiústavní podobě. Z tohoto hlediska je nutno chápat přijetí zákona 275/2012 Sb. Parlamentem v té podobě, v jaké byl přijat, za svévoli, která je ve smyslu ust. čl. 2 odst. 2 Listiny a v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky nepřípustná.
… „Podává-li kandidátní listinu navrhující občan, připojí petici podepsanou alespoň 50.000 občany oprávněnými volit prezidenta republiky.“
… Zákon zde výslovně hovoří o „petici“, je tedy na místě zkoumat zákon č. 85/1990 Sb. o právu petičním. Zde je v § 1, odst. 1 uvedeno:
… „Každý má právo sám nebo společně s jinými obracet se na státní orgány se žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu, které patří do působnosti těchto orgánů (dále jen „petice“).
… Z tohoto znění zákona vyplývá, odkud – při uplatňování a odkazování se na právo petiční – musí vzejít iniciativa. Nemohou to být prezidentští kandidáti, ale musí to být SAMI OBČANÉ, od koho musí vzejít iniciativa a kdo se rozhodne podpořit osobu, která ohlásí, že o tuto podporu stojí. U všech osob, které projevily úmysl kandidovat na prezidenta republiky, však došlo k situaci, kdy iniciativa vycházela od těchto kandidátů. Podpisy tak zvaných údajných petentů kandidáti získávali nejen osobně, ale především za pomocí pracovních sil, velmi často najatých za účelem získávání podpisů za odměnu. Tímto způsobem došlo k POPŘENÍ PETIČNÍHO PRÁVA, nikoliv k jeho naplnění.
… Kandidátka tvrdí, že jejích 1076 platných hlasů vypovídá o skutečné vůli občanů podpořit její kandidaturu na prezidenta, takže z tohoto hlediska je nutno s nimi nakládat stejným způsobem jako s 50.000 hlasy získanými způsobem, které odporují petičnímu zákonu (pakliže je vůbec možno je z tohoto důvodu započítávat.)
… Zákon o provedení přímé volby prezidenta č. 275/2012 Sb. byl přijat v červenci 2012, před tímto datem byly podmínky volby prezidenta zcela neznámé. Účinnosti tento zákon nabyl dne 1. října 2012. Tak zvané petice na podporu kandidatury bylo nutno odevzdat do 6. listopadu 2012. To znamená, že na projev vůle měli občané ČR celkem 37 dnů na to, aby projevili svoji vůli toho kterého kandidáta podpořit. Jelikož volby prezidenta republiky vyhlásil předseda Senátu ještě později, totiž 4. října, byla tato lhůta ještě o další tři dny zkrácena. Tato lhůta je nejen nedostatečná z organizačně-technického hlediska, ale odporuje i ústavním principům, zejména obecně platné zásadě přiměřenosti.
… Způsobem, jakým byl proveden ústavní zákon č. 71/2012 Sb. o volbě prezidenta ČR ukazuje, že tímto zákonem došlo k privatizaci státní moci, kdy stát se zcela vyvinil ze své povinnosti zabezpečovat výkon státní moci a státní správu a toto svoje oprávnění a zároveň povinnost zcela předal soukromým osobám – kandidátům. Pro jednání těchto osob nestanovil naprosto žádná pravidla, a to ani tak, která jsou běžně uložena jako povinnost zákonem č. 101/2000Sb., o ochraně osobních údajů. Tímto vydal podporovatele toho kterého kandidáta do neregulovaného režimu, kterým může být velmi snadno porušeno jeho právo na soukromý a rodinný život, garantované čl. 8 Úmluv o lidských právech a základních svobodách. Této skutečnosti si občané evidentně byli velmi dobře vědomi, neboť řada z nich podporu různým kandidátům principiálně odmítla, řada z nich pak evidentně trpěla takovými obavami, že na oko sice podporu slíbila, leč posléze zapsali nesprávné údaje tak, aby sami sebe před zneužitím poskytnutých informací ochránili. O tom svědčí mimořádně vysoká chybovitost údajů petentů zejména některých kandidátů.
… Pouze na okraj a u vědomí omezených kompetencí Nejvyššího správního soudu poukazuje kandidátka na skutečnost, že jak zákon č. 275/2012 Sb., tak jeho prováděcí vyhláška 294/2012 Sb. nařizuje občanovi něco, co nemůže splnit: kandidát na funkci prezidenta nemůže žádným způsobem ověřit pravost údajů, uváděných v petici na jeho podporu a nemůže ani zabránit uvedení nepravdivých údajů. Na druhou stranu ho za správnost těchto dat činí zákon odpovědným a sankcionuje ho za nesprávné údaje vyloučením z kandidatury. Zákon nesmí ukládat občanovi, nic co není v jeho právních možnostech splnit. Pouze v krátkosti je možno říci, že zákon č. 275/2012 Sb. je ve svém důsledku projevem privatizace státní moci, kdy se stát jako nositel veřejné moci vyloučil z organizace sběru podpisů (na rozdíl na příklad od rakouského zákona, kde podporu prezidentského kandidáta vyjadřují občané podpisem na obecních úřadech, které zároveň kontrolují pravost údajů; takto ovšem stačí pouze 6.000 petentů pro podporu toho kterého kandidáta), ovšem aniž by dal zároveň kandidátovi oprávnění (a s tím svázané povinnosti) veřejné moci, kterou by na něj stát delegoval. Za takovýchto okolností je ovšem možno konstatovat, že zákon č. 275/2012 Sb. je v rozporu s čl. 2 odst. 1 Ústavy – zákona č. 1/1993 Sb., dle kterého „Lid je veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní“.
… Kandidátka je přesvědčena, že zákonem č. 71/2012 Sb. se zákonodárci dopustili právě svévole, které způsobem odporujícím ústavním principům zkracují práva občanů ČR. Zvláštní otázkou zůstává, zda s ohledem na všechny okolnosti, které se v plné míře ukazují při realizaci zákona č. 275/2012 Sb., je protiústavní pouze tento zákon, nebo je v rozporu s ústavními principy i zákon č. 71/2012 Sb. Je totiž zřejmé, že počet podpisů na podporu jednotlivého kandidáta dalece přesahuje zvyklosti okolních zemí, a to tak, že při tomto znění ústavního zákona je dokonce možno uvažovat o skrytém způsobu, jak v rozporu s proklamovaným zněním zákona ve skutečnosti přímé volbě prezidenta z a b r á n i t.
… Dalším aspektem – jehož posouzení ovšem již plně spadá do kompetencí Ústavního soudu, nikoliv Nejvyššího správního soudu – je i srovnávání potřeby 50.000 „občanských“ podpisů s oprávněním 10ti senátorů či 20ti poslanců, kde tyto způsoby kandidatury zjevně znevýhodňují „občanské“ kandidáty. Jejich postavení je totiž v přímém rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které zní:
… „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu......SOCIÁLNÍHO POSTAVENÍ.....MAJETKU,....NEBO JINÉHO POSTAVENÍ.“
… Kandidát, který se má těšit podpoře 50.000 občanských petentů je oproti svým kolegům kandidátům, podporovaných poslanci nebo senátory v tak zjevné ekonomické nevýhodě, že o dodržení čl. 3 ve spojení s čl. 22 Listiny nemůže být ani řeči.
… Z výše uvedeného hlediska kandidátka namítá protiústavnost nejen zákona č. 275/2012Sb. a logicky též jeho prováděcí vyhlášky č. 294/2012 Sb., stejně jako ústavního zákona č. 71/2012 Sb., neboť rozsah požadovaných podporovatelů je takový, že ve svém důsledku tento požadavek brání přímé volbě prezidenta, tedy samotná norma svým obsahem popírá svůj deklarovaný účel.
… Kromě toho, že zákon je nesrozumitelný a umožňuje dvojitý i vícerý výklad svých norem, je též z řady hledisek protiústavní. Především je nutno vzít na zřetel ust. č. 22 Listiny základních práv a svobod, který zní:
„čl. 22: Zákonná úprava všech politických práv a svobod, její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.“
… Z výše uvedeného je zřejmé, že svobodná soutěž politických sil – zde kandidátů na funkci prezidenta České republiky – je omezována svévolnými a nesmyslnými výklady rozhodujícího orgánu státní správy, tedy Ministerstva vnitra, které se zaštítilo zbabělým právním formalismem. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že přepjatý právní formalismus je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, čímž pak dochází k porušení základního práva či svobody. V tomto směru poukazuje domáhající se ochrany na příklad na nález Ústavního soudu č. III ÚS 495/05 Sb. z 30. 10. 2007, ve kterém Ústavní soud uvedl:
„....záměrné nedbání a nerespektování právních názorů Ústavního vede při stejných skutečnostech jednak k vědomému porušování ústavnosti..... Napadené rozsudky obecných soudů, pokud jde o jejich odmítnutí zabývat se oprávněným nárokem stěžovatele z hlediska dosavadní judikatury Ústavního soudu, tak svědčí především o zásadním selhání těchto soudů, resp. soudců o dané věci rozhodujících, založeném na neschopnosti vnímat úlohu, která náleží Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti.“
… V důsledku pak svědčí postup těchto soudců o neznalosti Ústavy ČR (v lepším případě) nebo o jejím úmyslném ignorování. Postup Parlamentu republiky svědčí buď o neznalosti Ústavy ČR (v lepším případě) nebo o jejím úmyslném ignorování.
… Kandidátka upozorňuje na další masivní nesrovnalosti a především na neuvěřitelnou lehkomyslnost, se kterou Ministerstvo vnitra přistupuje k úkolům, spojeným s rozhodováním o přijetí či zamítnutí kandidátní listiny. V přípisu kandidáta Miloše Zemana Ministerstvo vnitra[1] nebylo schopno správně identifikovat trvalé bydliště kandidáta, kandidátce samotné oznámilo ve svém předcházejícím přípisu, že dodala pouze 128 podpisů, což je číslo, které si orgán státní správy spletl s počtem dodaných podpisových archů. Samotnou kapitolou je rozhodnutí Ministerstva vnitra změnit matematické zákony a počítat průměry z průměrů jejich součtem, nikoliv zprůměrováním tak, že došlo k poškození kandidátů a neoprávněnému vyřazování jejich podporovatelů. Takovéto „přehmaty“ jsou u takové příležitosti, jako je první přímá volba prezidenta, zcela neakceptovatelné.
Plné znění odvolání JUDr. Kláry Alžběty Samkové, Ph.D.
* * *
Zákon o přímé volbě presidenta je postkomunistický pasquil
* * *
BOJ SE HLAVNĚ TOHO, KDO V HLAVĚ NEMÁ MNOHO
Ruské přísloví
Jan Šinágl, 28.11.2012
Read more...