Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Naše země se nachází v mravním delíriu na pokraji propasti, ze které už nemusí být návratu mezi kulturní a vyspělé země, nepřiznáme-li si pravdu o nás samých a naší minulosti!

… Mnohem líp šlo organizovat mejdany v pospolitosti Hnutí revoluční mládeže. Nejlíp bez vůdce, poněvadž Uhl byl - podobně jako soudruh Lenin - puritán. Jediným jeho potěšením byly cigarety, kterých vykouřil ne­uvěřitelné množství. Truňku si nedopřával a určitě by bylo zajímavé pozorovat jej, kdyby se mu poštěstilo zmocnit se nějaké té vlády. Tihle lidé dávají ze všech tekutin přednost lidské krvi. Určitě by vynikal i v tomto oboru. Dodnes slyším jeho slova o Jásiru Arafatovi: „Je příliš mírný. Mým favoritem je Habás." Neznalému čtenáři stačí říct, že Habás je vrcholem teroristického řeznictví. A slova jedné přítelkyně z inženýrova okruhu: „Kdyby náhodou Uhl udělal převrat, ještě ten samý den utíkám odsuď, třeba naboso, ale pryč!"

… Avšak zpět k někdejším spolubojovníkům ing. Petra Uhla. „Uhl je vůl." To byla nejstručnější charakteristika z úst jednoho z někdejších soudruhů, i když doba k tomuto poznání nutná nebyla zrovna nejkratší. „Můžu svému synovi posílat do vězení ani ne třetinu toho, co mně posílali naši do Dachau," řekl mi otec jednoho ze zavřených, kterého jsem poznal kdysi v někdejším Památníku národního písemnictví. To byla pravda. Zrovna tak jako fakt, že měl-li někdo zkažené zuby, na devadesát devět procent o ně v Husákově kriminále přišel. Zhoršoval se vám při zatčení zrak? Měl jste jistotu, že odtud vyjdete skoro slepý. Taky věci, na které se rádo zapomíná.

… Na sklonku třicátých let britská firma Marconi začala budovat extra telefonické propojení mezi tehdejším parlamentem, Hradem a Kolowratským palácem, do kterého se vešla vláda státu se čtrnácti miliony obyvatel (dnes nestačí ani Senátu). Hned na začátku důvěrného telefonování přišel Hitler a k přísně tajným linkám se v Černínském paláci (K. H. Frank) přifařila Siemensova dálnopisná a telefonní linka do Berlína (kancléřství). Po válce rozpletl gordický telefonní uzel únor 1948, kdy stát britské firmě, opět odpovědné za provoz a údržbu, všechno sebral neboli, jak komunisti říkali, znárodnil. Angličané odpověděli tím, že si odnesli veškeré plány. V kabelové spleti nastal ten správný socialistický bordel zkřížený s kapitalistickou džunglí a do konce šedesátých let tu bylo veselo. Naši soudruzi se tím asi sovětským soudruhům moc nechlubili. Jak by potom mohli vysvětlit, že když zapršelo, mohl si i obyčejný majitel telefonu pohovořit s chotí Tondy Novotného. A nejen to, ještě navíc komentovat její konverzaci s hradním krejčím.

… „Zkus to u Sadů, lesů a zahradnictví! Můžeš tam jezdit s multikárou, seš na čistým vzduchu a je tam pohoda. Běž k Pithartovi, nějak tě tam uplacíruje!" Už nevím, jestli to byl Jan Vladislav nebo někdo jiný, kdo mě nasměroval do Pithartova malostranského bytu. Neznal jsem ho, pouze jsem slyšel, že se jeho žena, zaměstnaná tehdy ve Slovanské knihovně, proslavila výrokem, že její dcera se bude živit vůní fialek. Když jsem tedy jednoho odpoledne zazvonil a skrze zvukovou kulisu šumějící sprchy tlumočil své přání paní domu, která je okamžitě odběhla sdělit koupajícímu se, bylo vzápětí slyšet něco, co silně připomínalo vzteklé kníkavé bědování. Vše bylo jasné a nemuselo se to ani tlumočit na práh dveří, u kterých jsem stál. Do sadů lesů jsem se nakonec dostal s pomocí sestry Jany Brejchové. Když jsem Petra Pitharta uviděl po převratu v televizi, bylo jasné, že vůně fialek tvoří součást jeho stravy v množství víc než malém. Zato jsem si osvěžil paměť - v době, kdy jsem už psal pro Studentské listy a jednou se pokoušel z něj telefonicky dostat odpovědi na pár otázek. „Nechte mě bejt, jsem unavenej a přepracovanej! Kdy už budu mít konečně pokoj?" Je vidět, že nikdo nehledá pokoj tak usilovně jako on. V Senátu se ho snad konečně dočkal. …

* * *

Tenkrát na východě (3)

… Chartistickým ghettem probíhaly občasné vlny iracionality. Dnes se tomu říká agentománie. V těsnějším prostředí, jaké bylo v okruhu Charty, pracovala pilně šeptaná drbárna. „Víte, že J. je agentka?" A k tomu samozřejmě patřilo nezbytné pomrkávání a něco, co vypadalo jako bojkot: „Jene, řekni jí, ať zavolá taxík. Ale takovej ten žlutej s bílým pruhem!" (Dnes patří dotyčná ke státním vyznamenancům.) Vše trvalo až do doby, kdy se našel zase někdo, kdo byl vyšeptán jako agent, a pozornost se soustředila na něho. Všechno to byla naprostá pitomost a při neprůhlednosti celé šeptandy se mohl každý dovtípit, že největší podíl na ní má právě Státní bezpečnost. „Pokud se někdy vůbec dovíme, kdo byl agent, dopadne to jako ve správné anglické detektivce. Určitě to bude někdo, u koho byste to nepředpokládali." Věta, kterou jsem dával pravidelně k dobru při pivu, vínu a kávě, se docela dobře potvrdila o pěkných pár let později při četbě Cibulkových seznamů. Člověk se mohl usmívat: proč si lámat hlavu s tím, kdo je nebo není agent? Můžeme si říkat nahlas, co si myslíme, a ať jim to spánembohem pěkně donesou ještě za tepla. Jsme přece v Čechách a navíc v Praze! Tady přece vždycky všichni věděli všechno o všech!

… Jedna epizodka se šeptanou agentománií stojí ovšem za to. Přítel (ano, zrovna ten, co přinesl časopis s Firkušného Reaganem) byl najednou pošeptáván po všech špeluňkách, kde se scházeli disidenti, že je teď agentem zrovna on. Šlo to od úst k ústům a jak to tak chodí, za nějakou dobu došlo až k němu. Šel na věc geniálně jednoduše. Každému položil stejnou otázku: „Od kohos to slyšel?" A protože pravda nepatřila tehdy mezi disentem mezi nedostatkové zboží, každý odpověděl, kdo mu dotyčný faktíček zvěstoval jako první. Tak se přítel postupně dostal až na konec řetězu. Přihodilo se to na jednom silvestrovském mecheche. Stál jsem tak na čtyři metry od majitele úst vypouštějících prvně do světa zvěst o novém agentovi. Naproti němu pomluvený. Byl tam kravál a mohl jsem vychutnat jen pantomimu. Nicméně jedno z nejpoužívanějších českých slov se nepodařilo přehlušit ani vřavou posledního dne v roce. Samosebou, poslal tam mého přítele, tak jako tam standardně posílal skoro všechny své přátele i nepřátele. A protože kamarád všechno rozpletl dokonale, dozvěděl se také, jak to všechno vzniklo. Na Barťáku, ve známé čtyřce, se nachází kromě jiného taky archiv. Do dotyčného archivu (pochopitelně jen do neutajené části) měli občasný přístup i nevnitráci-archiváři. Každý, kdo se dostal do kubistické budovy v Bartolomějské, měl oči na stopkách, jako by procházel tajemným hradem v Karpatech. A podívejme! Tady jde náš přítel s vyšetřováky po chodbě - takřka jako staří známí a něčemu se dokonce společně smějí! Jednoduché vysvětlení: patří k nim! Tohle tedy stojí u počátku veledrbu. Přítel šel po devítihodinovém výslechu ven a na chodbě se zasmál něčemu úlevnému spolu se svými trýzniteli. Psycholog (a ten, kdo něco podobného prožil) to pochopí, omílač drbů ne.

… Byl to začátek jakéhosi druhu ponorkové nemoci. Těch podezírání! Někdy to přímo volalo po stejně absurdní reakci, jakou bylo každodenní jamrování. Tak jsem jednoho krásného rána (týden volna v Praze) šel navštívit dlouholetého známého, jednoho z předních mozků disentu. Schůzka byla předem domluvena - i když s velkým časovým rozptylem, bez možnosti telefonního upřesnění. Jdu činžovním domem z konce devatenáctého století (ano, domy byly tenkrát povětšině otevřené) do druhého patra. Zvoním. Po pěkně dlouhé chvíli vidím přes dveře z mléčného skla, jak se pavlačí plíží - ano, v předklonu plíží, jako v nějakém debilním sovětském špionážním filmu - kamarád, intelektuál a skvělý člověk J. N. Dopolední slunce prodírající se zašmouraným dvorem činžáku jej promítlo do skla dveří jako mistra mezi špionážními padouchy, jak vystřiženého ze scénáře generálního prokurátora Vyšinského. Věděl jsem sice ze včerejšího vysílání Hlasu Ameriky, že minulý večer u něj byli návštěvou estébáci a spáchali tam prohlídku, ale něco jako karikaturu z tehdejšího Dikobrazu, zobrazující chartistické padouchy, jsem věru neočekával. V předklonu mířícím až do výše zámku u dveří se otázal: „Kdo je tam?" Pomalá plíživá pantomima u mě vyvolala bezděčně vyslovené: „Bezpečnost." V tu ránu byl z plížení tygří skok zpátky ke dveřím bytu provázený voláním: „Okamžik prosím!" Hrůza. Co s tím? Nejjednodušší řešení: Uteč! Večer si v klidu poslechneš, že u N. opět obtěžovala StB. Ale zase: pokud celou příhodu oznámí našim známým korespondentům a proletí to éterem, půjdou k výslechu za nepravdivou zvěst. Tak tedy ne. Vzít to tak zpátky! Zvoním. „Jirko, sakra, to jsem přece já! To byl fór!" Výsledek jediný. Po dalších nekonečných minutách jen další výkřik: „Ještě okamžik, prosím!" Konečně se dveře otevřou. „Ty vole!" Bledý, rozrušený. Jdu dál. Jeho žena opakuje to samé. Uprostřed sedí Lanďák a říká: „Ty vole, tady V. házela do hajzlu letáky tak dlouho, až to nesplachovalo, a tak tam strčila ruku i s papírama a nemohla ji vyndat!" Když teď po létech čtu výrok soudu, že Kavan byl nevědomým spolupracovníkem Státní bezpečnosti, můžu vyhodit taky trumfík: já jsem zase udělal nevědomky policejní razii.

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.

https://www.cdk.cz/tenkrat-na-vychode-3
* * *

Tenkrát na východě (4)

… Nepatrný exkurs do skorosoučasnosti: Někdy na začátku devadesátých let jsem poprosil Jana Rumla, v té době už ministra vnitra, zda by mi nebyl nápomocen při hledání jistého estébáka, který se kdysi postaral o mé vyhození ze všech škol Československa. Pár vodítek (jméno, pod kterým se představoval, rok a místo činu, přibližné místo bydliště, jeho tehdejší vychloubání, že byl za to všechno povýšen) jsem mu přitom sdělil. Ochotný byl jako na volebních mítincích - jasně, pomůže. Vše předal jistému Bělíčkovi, své tehdejší pravé ruce a možná i pravé noze. Byl to, pravda, někdejší kapitán StB, ale, jak říkali Rumlovi spoludisidenti na vnitru, „má to doma špatný, nikdo s ním tam nemluví, protože zradil". Svatá prostoto!

…Uplynul týden, dva. „Je to v běhu." Měsíc, dva. Tři. Mezitím jsem mu vrátil jeho spis. Jako správný tajný utajil snad všechno a vyprávěné příběhy se podobaly branným hrátkám v pionýrském táboře. Řeč toporná jako u přednášejících zákonodárců první i druhé komory parlamentu. Jedinou pozoruhodnou věcí tu byla sbírka slovíček estébáckého newspeaku. Sbírka stupidit dobrá tak pro nějakou studii z oboru policejní patologie, bude-li jednou nějaká. Oni nedávali mikrofon pod záchodovou mísu, ale prováděli opatření! Po dalším měsíci: „Tak co, už něco bude?" - „Jak bude, už jsem přece všechno řekl!" Od té doby ve mně sílí přesvědčení, že kolektivní tresty jsou v určité době nezastupitelné. Ještě později jsem se dozvěděl, že Rumlův kapitán pracoval zdatně v oboru dezinformačním. Ruml a jeho lidé!

…Třeba v takzvaném Hnutí revoluční mládeže inženýra Petra Uhla. Musím říct, že s nimi byla větší zábava, i když své záležitosti vybavovali se stejně topornou vážností jako jejich protějšky. Zároveň tu probíhala zábavná ideologická diskuse, rozumí se marxistická (šlo o trockisty). Smát jste se mohli tak nanejvýš jednou, pak by vás vyhodili. Marxistům všeho typu je už souzena smrtelná vážnost a pokud se někdo dopustí humoru - je vyhrazen jen vůdčím duchům - je to humor veselý jako hřbitovní kvítí. „Humor, soudruzi, to je vážná věc." Ale zpět k ideologii - stálým hitem na žebříčku marxistické houpačky byla až do pozavírání Uhlovy skupiny kardinální otázka: je byrokracie třída nebo vrstva? A protože každý marxista oběma nohama trčí v budoucnosti, rozumí se samo sebou, že i diskusní večírky byly zasvěceny budoucnosti. Rudé samozřejmě. Zkrátka: jaké to bude, až vyhrajeme, a co uděláme, až vyhrajeme. Stálo to za to. Jednou se přetřásalo téma odborů. Co a jak a jak je zorganizovat. Měla to být variace na podobné dílo jako po únoru 1948, než se odkazu února podle nich (Fischer - Bondy!) zmocnili byrokrati. Bylo to únavné, jako ostatně každé marxistické školení, a většina příspěvků se nelišila od principu správných převodových pák velké a té jediné Strany, jak to narýsoval jiný inženýr lidských duší - Lenin.

… Ing. Petr Uhl překládal praktické návody k ilegální práci od mladého francouzského trockisty a kouřil přitom jednu gauloisku za druhou. „Tak, zkušenosti francouzských soudruhů nám říkají: pište si telefonní čísla do svých zápisníků pozadu, policii to občas mate. Dále nám francouzští soudruzi říkají, že každý z nich má krycí jméno. Řekněte mi hned teď svá krycí jména!" Sedělo a postávalo nás tam asi dvacet. „Tak soudruhu, už znáš své krycí jméno?" Začal na jednom konci a než došel na druhý, znali jsme nejen všechna krycí jména, ale stačili jsme si z nich ještě za tepla dělat ouchcapky. (Potají a po schůzi.) Někoho napadlo, aby nám francouzský soudruh přednesl program své strany. Tenkrát se v jeho zemi vyskytovalo asi patnáct trockistických stran, které neměly jinou náplň než boj s ostatními trockisty. „Dali jsme si závazek, že zvýšíme o třicet procent počet zástupců dělnické třídy ve straně." - „Kolik máte členů?" - „Teď dvacet čtyři."

… Zdaleka nejlepší ale byla - jak jinak - praxe. Po každé schůzi ukázal Uhl na někoho prstem a řekl: „Půjdeš se mnou ty a ty a ještě ty!" Pak zašli do vedlejší místnosti a co se odehrávalo tam, zůstávalo pro nevybrané členstvo záhadou. Náplní dalšího týdne bylo samozřejmě vyzvídání od dotyčných vybraných, co se chystá, a vůbec co se tam projednávalo. Ten pustil jeden tajuplný chlup, druhý další tajuplný chlup a než minul týden s týdnem, sestavila se z chlupů dokonalá mozaika doplněná nezbytnými fámami a drby. Takhle měl člověk možnost pozorovat, jak vzniká a čím se živí komunistická strana. V měřítku jedna ku... na počtu nezáleží. Tak nějak to přece probíhalo v libeňské Čechii a Lidovém domě na začátku let dvacátých! Napřed tlachy, potom šibenice.

… Obhlížím plac a pozoruju okolí. Pár pravěkých veksláků, jinak nic zvláštního. Nebo jsou to naši telefonní posluchači? Dřív než si to nechám projít hlavou, blíží se zpovzdálí inženýr Petr Uhl. Jak vystřižený ze sovětských špionážních filmů. Jak to dělal, nevím, ani popsat se to vlastně nedá. Fotografovat snad ano. Přichází: „Víš co, půjdeme se projít kolem bloku a na konci ti předám balíček." Ano, Mlha kryje nepřítele nebo jak se to jmenovalo. Na konci bloku mi vskutku předává balíček a mizí po sovětsku. Přichází úleva a touha všechno to spláchnout. Jdu do nedalekého Výčepu v Jagellonské. Sedám si ke stolu a hele: jsou tu známí ze školení francouzského soudruha a je tu dokonce i P.*, která tak krásně technicky zajistila telefonický kontakt s Uhlem! Ještě dřív než přiblížím půllitr k ústům, otevřou se dveře. Vchází inženýr Petr Uhl. Nedívá se na mě a dělá, že se neznáme. Zato se obrací k ostatním: „Dobrý den, přátelé!"

Praha, matka měst i konspirace!

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.

https://www.cdk.cz/tenkrat-na-vychode-4

* * *

Tenkrát na východě (5)

… Celý ten pobyt v Uhlově společnosti byl nejen zdrojem zábavy, ale taky, s odpuštěním, poučení. Nikdo mi nenamluví - a zejména ne on sám v Rudém právu - že ve dne v noci nemyslí na nic jiného než na ošetřování chudinky demokracie. „Parlamentní žvanírna," slyšel jsem ho nesčetněkrát v době jeho šéfování trockistickému kroužku charakterizovat parlamentní demokracii. „Já nechci nic jiného než úspěšné završení Velké francouzské revoluce." Patent na završení měl samozřejmě on a soudruh Trocký. Návod k použití byl stejně snadný jako návod na čištění koberců v televizní reklamě. V zemích východního bloku stačí odstranit byrokracii a potom půjde všechno jako po drátkách. Očištěná revoluce tábora míru se přehoupne do zemí třetího světa, smete zbytky kolonialismu, zaútočí na neokolonialismus a všechna ta krásná práce vyvrcholí dobytím bašty imperialismu, Wall Streetu. Mezitím se budou pravidelně odstraňovat zrádci ve vlastních řadách.

. . .Nutno ale přiznat, že inženýrovi Uhlovi, stejně jako jeho revolučním vzorům, nic lidského nebylo cizí. Tak jako měl soudruh Lenin svou Krupskou (a Armandovou), tak měl i ing. Petr svou revoluční družku. Jak říká Zoščenko: „Vzal si babu zdravou, asi tak pětipudovou." Byla to soudružka ze západního Berlína a do jejího objemu by se pohodlně vešly Naděždy Krupské dvě. Stejně jak to bývalo a trvá dodnes, byla tahle zastánkyně proletariátu z bohaté advokátské rodiny a ve svém volném čase se věnovala nejraději rvačkám s policajty. Samozřejmě u nich v Berlíně. „Tady se nic neděje, u nás před měsícem bylo nejmíň pět policajtů těžce zraněno." A předseda té skutečně jediné správné komunistické strany v přítomnosti své revoluční družky jenom kvetl. Nechával ve svém bytě stát shromážděné soudruhy a spojky v předsíni patřičně dlouho, aby všichni viděli, že tráví šťastné chvilky s prověřenou soudružkou. Zmítání dvoumetrákové Sibylly P. se utajit nedalo. Teprve po této fyzminutce se objevil rozzářený inženýr Uhl, aby uděloval pokyny a vytyčoval směrnice.

… Poslední akce, u níž jsem byl, byla z říše politického surrealismu. Na sklonku devětašedesátého roku, v době, kdy se nad Dubčekovým Československem smrákalo, naplánoval také Uhl svou demonstraci. Ta by ovšem neprotestovala proti takovým prkotinám, jako je svoboda tisku a podobné buržoazní věcičky, ale - proti poměrům v Burmě! A manifestovat se mělo, aby to bylo ještě absurdnější, před východoněmeckým vyslanectvím. Tady jsem se na vlastní oči přesvědčil, že André Breton našel zalíbení ve Lvu Davidoviči Trockém jistě ne náhodou!

… Mnohem líp šlo organizovat mejdany v pospolitosti Hnutí revoluční mládeže. Nejlíp bez vůdce, poněvadž Uhl byl - podobně jako soudruh Lenin - puritán. Jediným jeho potěšením byly cigarety, kterých vykouřil ne­uvěřitelné množství. Truňku si nedopřával a určitě by bylo zajímavé pozorovat jej, kdyby se mu poštěstilo zmocnit se nějaké té vlády. Tihle lidé dávají ze všech tekutin přednost lidské krvi. Určitě by vynikal i v tomto oboru. Dodnes slyším jeho slova o Jásiru Arafatovi: „Je příliš mírný. Mým favoritem je Habás." Neznalému čtenáři stačí říct, že Habás je vrcholem teroristického řeznictví. A slova jedné přítelkyně z inženýrova okruhu: „Kdyby náhodou Uhl udělal převrat, ještě ten samý den utíkám odsuď, třeba naboso, ale pryč!" Jisté je, že na mejdanech nastávalo uvolnění a nevázaná zábava, družná jako v politbyru za soudruha Stalina. „Cítil jsem se tam jako mezi svými." (Ribbentrop) Jedna taková garden party stála za to. Dva mladí soudruzi táhli jiného mladého soudruha s provazem na krku k pokroucené borovici. „Tak a teď pověsíme ještě mladého Šlinga!" Mladá Slánská, s níž jsem na mejdan v nejlepším stádiu přišel, sledovala vše s neskonalým úžasem. Šlinga nakonec nepověsili, protože se cestou zakecali. Téma bylo veskrze technické. Jsou nějaké předepsané normy na hromadný hrob? Jakou může mít takový hrob maximální kapacitu, aniž by ohrožoval své okolí? Mají národní výbory vyčleněné pozemky pro eventuální otevření hrobu? A podobně. Nakonec se oba členové HRM (jeden z nich byl konfident) napili Rudého kladiva (rum s vermutem) a usnuli spánkem spravedlivých. Mezitím v domě probíhala debata o smyslu českých dějin. Jakmile se začne mluvit o smyslu českých dějin a ztrátě identity, je to signál, že už došlo pití a je nejvyšší čas jít domů, případně do nějakého ještě otevřeného lokálu.

… Nakonec celá ta „Světlá stezka" Petra Uhla ztroskotala, tak jako její další marxistické družky, na dělnické třídě. To už jsem se téhle zábavy neúčastnil, a navíc jsem toho času v dělnické třídě pobýval. To, že ze všeho nejmíň rozumí marxisti právě dělníkům, jsem samozřejmě věděl dávno. Školení dělnických odborů bylo parádní číslo Uhlovy skupiny, které shodil jeden konfident z Kladna. Ale, jak jsem se dozvěděl z drbů z vysočanských fabrik, školení dělnických fotříků by se profláklo tak jako tak. Podle vyprávění byla instruktáž navlas podobná té s krycími jmény. Když k tomu ještě přistoupil praktický návod, jak se nejlépe zbavit zrádců ve vlastních řadách, a jednomu z instruktorů přitom náhodou vypadla z kapsy vyskakovací kudla, bylo po školení. I slepý by poznal, že má co dělat s mladistvými šílenci z okruhu zlaté mládeže.

… Poslední setkání s Uhlem se uskutečnilo po převratu. To už jako šéf Četky opečovával svého favorita, teď už ne sice Habáse, ale zato Kavana. Na četkařských stránkách měl koutek, kde vynášel zásluhy nejznámějšího nevědomého agenta do zpravodajských nebes. A aby toho nebylo málo, začal se starat taky o jeho spisy v archivu ministerstva vnitra. Na veřejnost vyplulo, že v doprovodu známého, vysoce postaveného vnitráka a s přítelem Kavanem šli klidně do tohoto archivu a tam se zrovna tak v klidu přehrabovali v tenkrát taj. dův. spisech. Když měl Uhl svou pravidelnou tiskovku, tak jsem se zeptal: „Má ředitel ČTK takovou pravomoc, že může jít beze všeho do archivu ministerstva vnitra s Janem Kavanem a tam se probírat tajnými svazky někdejší StB?" Odpověď byla, jak se dnes říká, o ničem. Ale od té doby mně vyká. Později jsem se dozvěděl další podrobnosti o výletu Kavana s Uhlem do vnitráckého archivu. Uhlův vnitrácký přítel, byť vysoce postavený, si počkal na dobu, kdy bude mít ředitel archivu dovolenou, a teprve potom si všichni mohli zaštrachat mezi svazky. A kdopak byl ten přítel z vnitra? Jan Ruml, samozřejmě. Je vidět, že patentovaný superpravičák klidně umožní rejdit svému levičáckému protivníkovi v archiváliích, jako by spolu byli v jedné tvůrčí skupině. Nakonec proč ne? Něco společného mají. Jsou to lidé zvláštního ražení.

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.

https://www.cdk.cz/tenkrat-na-vychode-5
* * *

Tenkrát na východě (6)

… Dělící čarou mezi normálním přístupem k životu a nenormálností komunistických myšlenek byl humor. Někdo ho měl a kdo ho neměl, ten jej vyráběl. Vzpomínám, jak v době největší rudoprávní palby na Františka Kriegla, kdy náš „největší a nejčtenější" list chrlil jedno osočení za druhým - „Je to sionista!", „Je to buržoasní nacionalista!", „Je to syn podnikatele!" - přišlo na řadu také „Je to trockista!". To už ing. Petr Uhl nevydržel a napsal do redakce Rudého práva dlouhý dopis (komunisté rádi píší dlouhé dopisy), ve kterém mimo jiné stálo: „Musím konstatovat k velké škodě mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, že František Kriegel bohužel trockistou není, poněvadž já sám jsem trockista, respektive revoluční socialista." Dojemné a blbé zároveň. Jisté je, že komunisty od dob Stalinových dráždili trockisti jako býka červený hadr. Proč si vzít za životní vzor člověka, který projel rvačku o moc po Leninovi, to je otázka pro psychology. Taky je pravda, že po určitou, dost dlouhou dobu si Petr Uhl vystačil s citáty svého vzoru a navlékal na ně události žhavé současnosti. „Soudruh Trocký už v roce 1936 řekl..." A bylo to! Jako všichni lidé, co si myslí, že svět se dá vykládat a zejména řídit pomocí citátů slavných revolucionářů, dostával od skutečnosti jaksepatří zabrat. Nechtěl si zřejmě připustit prajednoduchou pravdu, že není ani tak důležité, co soudruh Trocký (příp. soudruh Lenin, Stalin... dosaď si tam, koho z nich chceš) píše nebo vykládá, ale co skutečně dělá. Trocký byl přece nepřekonatelný v braní rukojmí! Ale říkejte to někomu, kdo všechno zná jenom z knížek a nekonečných únavných diskusí se sobě podobnými! Proto taky později, v předvečer zveřejnění Charty 77, když jsem slyšel Václava Havla s nadšením mluvit o novém ochránci lidských práv Uhlovi, jsem se jenom zeptal: „A ty ho znáš?" - „Neznám, ale udělal na mě ten nejlepší dojem." Bodejť by ne! Zatímco většina z nás měla hároš až na ramena a chodila v odraných džínách, ing. Petr byl oblečen tak, jak popisuje H. G. Wells Vladimíra Iljiče Lenina. „Je oblečen jako šosák do jednořadového šedého saka." Taky byl nakrátko ostříhán, hladce oholen a mluvil francouzsky. První dojem je rozhodující. „Mám dojem, že je to vegetarián." To je sice pravda, ale identita Adolfa Hitlera by bez dalšího byla jaksi neúplná.

… Avšak zpět k někdejším spolubojovníkům ing. Petra Uhla. „Uhl je vůl." To byla nejstručnější charakteristika z úst jednoho z někdejších soudruhů, i když doba k tomuto poznání nutná nebyla zrovna nejkratší. „Můžu svému synovi posílat do vězení ani ne třetinu toho, co mně posílali naši do Dachau," řekl mi otec jednoho ze zavřených, kterého jsem poznal kdysi v někdejším Památníku národního písemnictví. To byla pravda. Zrovna tak jako fakt, že měl-li někdo zkažené zuby, na devadesát devět procent o ně v Husákově kriminále přišel. Zhoršoval se vám při zatčení zrak? Měl jste jistotu, že odtud vyjdete skoro slepý. Taky věci, na které se rádo zapomíná.

… Zkrátka: exkluzivní milovníci dělnické třídy se až na nepatrné výjimky měnili v dělnickou třídu. Bylo po mi­lování. To neznamená, že opoziční salonní vyznavači vlády dělníků a rolníků zmizeli. Bylo jich ještě míň než uhlovců, ale byli. Jedním z nich byl Karel Bartošek, historik zvláštního ražení, který se jako mladý dějepisec proslavil dílkem o řádění Američanů v západních Čechách roku pětačtyřicátého. Co je s ním dnes? Poslužme si klasikem: „Teď dělá ve Švejcarech kazatele nějakej církve." Tak daleko se zatím ještě nedostal, zato káže o zločinech komunismu. A jde mu to pěkně od ruky. Kdo by ostatně mohl lépe popsat zločiny komunismu než komunista sám? A navíc, na rozdíl od ostatních suchopárných komoušů, byla s Bartoškem zábava. S Uhlem se oba doplňovali znamenitě. Po lidské stránce: Uhl kouřil jako severní Čechy a Bartošek měl žízeň bez hranic. Oba byli prosyceni galskou kulturou a Bartošek měl navíc ještě francouzskou manželku. Rád si hrál na drsňáka rabelaisovské ražby. „Vy klucí francouzský," začal na vyslance galského kohouta v den dobytí Bastily na zahradě pražského vyslanectví. Žoviálně mu položil ruku na rameno, až se zástupce sladké Francie prohnul. „Vy to stejně pytlíkujete s těma našima klukama Husákovejma. To vám jde docela dobře." To byla naprostá nediplomatická pravda, potvrzená později tím, že Bartoškova žena, zaměstnaná na vyslanectví, dostala okamžitě padáka, ale přesně takhle se mají ověřovat fakta. Lepší potvrzení své vyslovené věty by jinde nedostal.

… Jeho nejlepší výstup při obhajobě práv dělnické třídy se odehrál - jak jinak - v salónu. Těsně po Chartě se v Praze objevil známý britský dramatik Tom Stoppard („Zamilovaný Shakespeare"), se kterým byla bez vědomí úřadů uspořádána debata a tisková konference. Odehrávalo se to celé ve vile jistého K., chartisty, jenž byl už jednou nohou na cestě do emigrace, takže mu eventuální důsledky celé akce byly celkem fuk. Pěkná vilka v konstruktivistickém stylu třicátých let v pražské západní čtvrti i s původním interiérem byla připravena uvítat Stopparda ve večerních hodinách. Bylo to romantické a praktické zároveň, protože mnozí účastníci si mohli udělat čas až po zaměstnání. Scházeli jsme se postupně a všechno probíhalo podle plánu. Až na to, že Stoppard přišel poněkud později. A nepřišel sám, ale s Bartoškem. Ukázalo se, že náš historik provedl během dne Toma všemi možnými i nemožnými pražskými lokály. Zatímco na Britovi nebyly patrny sebemenší známky únavy, o Bartoškovi se to tvrdit nedalo. Přesto byl Stoppard Bartoškem nadšen. Takovou divokou jízdu v komunistickém městě, provázenou množstvím vypitého alkoholu a historek od Golema k Husákovi, absolvoval zřejmě poprvé. Dlouhán Bartošek se klátivě přibližoval a vzdaloval Stoppardovi, přičemž ho občas mohutně plácnul po rameni, až se dramatický spisovatel prohnul jako kdysi francouzský velvyslanec. „Ale to je dobrej kluk, to je vopravdu dobrej kluk!" Útlý Stoppard se snažil vysvětlovat přítomným, jak hodlá pomáhat zdejšímu disentu a svému kolegovi Havlovi. „A kdo se zastane dělníků?", zařval na sedící i stojící intelektuály a snoby Bartošek. Když tak spustil počtvrté, ozval se Jan Vladislav: „Může se, proboha, ujmout někdo toho přítele dělníků?" Ze židle se zvedl Lanďák. „Pojď, Karle." Pomohl jsem mu s druhou Karlovou rukou. Ani nás moc nevnímal. „Zatracený intelektuálové!", rozloučil se s přítomnou obcí milovníků divadla intelektuál Bartošek. To už jsme byli na chodbě a vzápětí jsme se octli před fasádou vily, které neubrala na kráse ani doba poúnorová. „Zatracený zkurvený snobi buržoazní, taková procovská kapitalistická vila!" Ještě stačil plivnout na elegantní prosklené dveře a hned nato jsme jej usadili do Landovského Saaba. „Kde bydlíš, Karle?" - „U Santošky, kluci." - „Tak jedem. Vezmem to přes Strahov." Byla to pěkná trasa, přes několik návrší osázených prvorepublikovými vilkami. Projíždíme kolem velkého sletového stadiónu. „Tak tady, na tomhle místě, jedeme takhle s Vaškem a se dvěma kurvama a já řídim jeho meďák," rozpovídal se Lanďák taky proto, že Bartošek se oddával dlouhému mlčení. „A najednou ta jedna mě takhle popadla," a Lanďák názorně předvedl, jak ho popadla, „a zařvala: Šlápni na to, mně se chce mrdat! Já se lek a tady jsem se vyboural."

… Konečně jsme byli na místě, Pod Santoškou. A hleďme: parádní činžovní dům z konce třicátých let, který by doposud snesl srovnání se standardem bydlení let sedmdesátých západní Evropy. Přesně tyhle domy a byty zabavovali komunisté už koncem čtyřicátých let pro své lidi. Vidíte-li třeba na Starém městě v proluce konstruktivistickou okachlíkovanou krychličku, můžete se vsadit, že jde o dům kdysi plný prominentů. A estébáků. A režimních žurnalistů. Tady si Karel Bartošek neodplivnul. Žádní buržousti tu přece už nebydleli.

… Po převratu (po Chartě emigroval) jsem ho potkal za ranního kuropění v parku Na Kampě. „Karle, nemoh bys mi podepsat tu knihu o Američanech v Plzni?" - „Jdi do háje! Tady o to," řekl a ukázal na barokní fasády a na kočičí hlavy v Nosticově ulici, „tady o to přijdete. Bude tu samej Mekdonald a Hotdogy. To uvidíte."

… Jak se zdá, kromě Černé knihy komunismu si Karel Bartošek posvítí ještě na globalizaci. Zapomněl jsem se ho zeptat, co na to řekne dělnická třída.

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.

https://www.cdk.cz/tenkrat-na-vychode-6

* * *

Tenkrát na východě (7)

… Šikula ředitel počítačového výzkumáku uměl elegantně podojit rozpočet pro svůj rezort. Soudruzi na místech nejvyšších mu dovolili postavit jednu z mála výškových budov, jež byla srovnatelná s podobnými stavbami západního střihu, navíc jasně viditelnou ze silnice vedoucí z pražského ruzyňského letiště. Nevšimnout si jí mohl jenom slepý. Tak jako se mohl Kléma v létech padesátých chlubit světu, že má zámek plný spisovatelů, tak se v létech sedmdesátých mohl Gustáv pyšnit, že má mrakodrap plný počítačových expertů. Vědom si své nezbytnosti v kruzích nejvyšších si říďa dovolil i něco nad­standardního: opatřil si bernardýna, samozřejmě přímo z kláštera v průsmyku Svatobernardském. Ušlechtilý pes pobýval v Krkonoších, kde pro něho byla postavena zvlášť klimatizovaná podniková bouda dopřávající švýcarskému otužilci i v létě příjemný chládek. Výzkumák se dále rozvíjel podle stále platných Parkinsonových zákonů a zanedlouho nebyla v Praze čtvrť, ve které by se nenacházela budova VÚMS. Jak už to v rozvinutém socialismu chodilo, se zaměstnanci zbytnými i nezbytnými. A s bernardýnem.

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.

https://www.cdk.cz/tenkrat-na-vychode-7

* * *

Tenkrát na východě (8)

… Tady bylo radostí být zaměstnancem, buďsi třeba kotelníkem. Vedení, včetně správy budov, bylo na Hradčanském náměstí, pracoviště daleko v Jinonicích. Kotelna sama pomalu stejně velká jako dřevěný jednopatrový barák napěchovaný programátory, do něhož směřovalo teplo z mamutího kotle. Ukázalo se, že kotelna, patřící spíše do zaoceánského parníku, kdysi vyhřívala řadu skleníků zásobujících před únorem hlavní město takovou zbytečností, jakou je čerstvá zelenina. Teď tedy oteplovala vědeckotechnickou revoluci. Její kapacita byla taková, že by hravě vytopila deset takových baráků. Bylo to, jako kdyby k mopedu přidělali tryskový motor. „Má to tu chybičku, že budeš mít parťáka blbýho lampasáka." Čert to vem, hlavně že to není automatizovaná kotelna, říkal jsem si po zkušenosti s automatizovaným kotelním provozem nejnovějšího střihu, krmeným lehkým topným olejem. Automatizovaná výtopna, jejíž název by se určitě líbil akademiku Richtovi, měla jeden háček. Byla sice automatizovaná, ale bohužel nejlepšími tvůrci tábora socialismu. Kotle z Brna se stále praskajícími šamotkami, hořáky z Jugoslávie, které se neustále obalovaly krápníky špatně spálené nafty, automatické spínače z NDR, jež spínaly jen občas. Museli jste tedy automaticky hlídat automatiku a to znamenalo ani chvilku zdřímnutí. Nanejvýš jste mohli přerývaně číst a občas odskočit na záchod. Vědeckotechnická revoluce v socialistické praxi! Co fungovalo naprosto spolehlivě, to byl prokurátor, který nastoupil hned poté, co jste nesledoval automatiku a dovolil jí vyvařit kotel.

… K tomu jsme si ještě zvyšovali kvalifikaci přesně tak, jak se vyvíjel technický pokrok - nesrovnatelný s dnešním, byla to doba kamenná - a jak nám to soudruzi propagující vědeckotechnickou revoluci omílali pořád dokola. Jak se nejlíp napojit na telefonní vedení načerno? (Vyzkoušeli jsme si to kdysi přímo na dílně v Tesle.) Jak fungují směrové mikrofony? Je to přece hobby a když, tak zachycujeme ptačí zpěv jako v onom tehdy populárním rozhlasovém pořadu pro lovce zvuku. A už to víš, že telefon se dá odposlouchávat tak, že se vůbec nemusíš napojit na drát? Komouši mají extra telefonní linky, víte o tom? Praha je malá, jakpak by se to nevědělo. Navíc v pražských znárodněných elektrotechnických fabrikách byli ještě pamětníci licenčních zahraničních filiálek. Koneckonců celá slavná Tesla Hloubětín, nositelka Řádu práce s hvězdnou hodinou protiokupačního vysílání v srpnu 1968, byla kdysi Philipska, zrovna tak jako výrobkyně Tamary Tesla Přelouč patřila firmě Telefunken. Taková byla totáčová legenda o ZTS (Zvláštní telefonní spojení), která s jistými obměnami pro vládu a spol. funguje dodnes: Na sklonku třicátých let britská firma Marconi začala budovat extra telefonické propojení mezi tehdejším parlamentem, Hradem a Kolowratským palácem, do kterého se vešla vláda státu se čtrnácti miliony obyvatel (dnes nestačí ani Senátu). Hned na začátku důvěrného telefonování přišel Hitler a k přísně tajným linkám se v Černínském paláci (K. H. Frank) přifařila Siemensova dálnopisná a telefonní linka do Berlína (kancléřství). Po válce rozpletl gordický telefonní uzel únor 1948, kdy stát britské firmě, opět odpovědné za provoz a údržbu, všechno sebral neboli, jak komunisti říkali, znárodnil. Angličané odpověděli tím, že si odnesli veškeré plány. V kabelové spleti nastal ten správný socialistický bordel zkřížený s kapitalistickou džunglí a do konce šedesátých let tu bylo veselo. Naši soudruzi se tím asi sovětským soudruhům moc nechlubili. Jak by potom mohli vysvětlit, že když zapršelo, mohl si i obyčejný majitel telefonu pohovořit s chotí Tondy Novotného. A nejen to, ještě navíc komentovat její konverzaci s hradním krejčím. I když se do budovy Rudolfína vrátila filharmonie už za války, nacházela se tu nadále telefonní ústřednička. Byla tam papírová zem, pomalu jako v pohádce. Přišli třeba malíři, aby vymalovali chodbu ve vedlejší přilehlé budově. Poctivý řemeslník odsekl ze zdi neestetický chuchvalec hyzdící štukaturu. Za chvíli vyleze z podzemní sluje nešťastník: „Chlapi, nejde mi Berlín!" Není na škodu potvrdit si starou pravdu, že nejvíc se dozvíme z otevřených zdrojů!

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.

https://www.cdk.cz/tenkrat-na-vychode-8

* * *

Tenkrát na východě (9)

Nic netrvá věčně. To platilo i pro idylku v osamělé kotelně předměstského výzkumáku. Nenarušila ji ani tak politická situace v roce 1967 jako tradiční česká závist. S mým lampasáckým parťákem jsme každý pobírali plat, který v plné sezóně obnášel přibližně stejnou čistou částku, jako je dnešní minimální Škromachova výplata. A protože ji skoro celou tvořily v socialismu tak běžné příplatky (základní plat byl ovšem malý), začalo nás hospodářské vedení přesvědčovat, že se všechno musí, jak zněl nejfrekventovanější eufemismus rozvinutého socialismu, upravit. Bývalý důstojník nadával jako kdysi na kasárenském dvoře. „Tak si zastávkujeme," navrhnul jsem. „Samozřejmě, ať si topěj sami." Dojednáno, umluveno. Zítra s tím sekneme.

Ráno bylo sice chladné, ale celá věc byla po vysvětlení přítomným zaměstnancům provázena sympatiemi. Možná, že i na ředitelství by si za nějakou dobu všimli, že stávkujeme (to se v době, kdy skoro nic nefungovalo tak, jak fungovat má, poznalo s obtížemi), kdyby si to nepřihasil rozrušený lampas, který zřejmě celou noc usilovně přemýšlel a dospěl k něčemu, co je u nás v Čechách zrovna tak běžné jako závist. Podělal se. Samozřejmě. „Takhle jsme si to nedomluvili. Napřed jsme si měli stanovit plán a taktiku." Začal kmitat, jak jsem ho nikdy před tím neviděl, a za chvilku už ostrá pára svištěla do výzkumáku, který ještě ani nestačil vychladnout. Jak už to v podobných případech bývá, začal nadávat ne už na vedení, ale vzal si za terč mě. „Kdybych chtěl, můžu se zmínit o tom, co dělá váš otec!" Svatá lampasácká prostoto! Udat něco, co věděli úplně všichni, to je už pěkná degenerace práskačství. Mít ovšem někoho takového za parťáka je nesnesitelné a tak jsem dal okamžitě výpověď.

„Pane Patočka, vemte dole v krematoriu v Motole spalovače," řekl mi na rozloučenou starý vrátný, bývalý ceremoniář tamtéž. Je to dobře placený a můžete mít ještě víc. „Všim ste si, že hned pod krematoriem je květinářství? Až obřad skončí, tak se tam s nima dohodnete... než kytky zvadnou úplně. A za chvilku vám to ani nepřijde a bude vám u pece dobře chutnat." O tom jsem nepochyboval. Znal jsem jednoho spalovače přímo odtamtud a od Modré štiky, kde mu taky dobře chutnalo. Uměl barvitě vyprávět o své práci a měl jednu z nejucelenějších sbírek vojenských i nevojenských vyznamenání. „To vám takhle zpopelňujeme akademika Ladislava Štolla a víte, jak ho vystrojila jeho famílie? Měl na sobě tepláky." Na rozdíl od Baštových historek a zaručených zpráv tohle byla čistá pravda. Když jsem to převyprávěl na Malé Skále, kde mívala proletářská rodina Štollů hotel, místní k tomu bez překvapení dodali: „No jo, ale vždyť ho nikdo jinak než v teplácích neviděl!" Takhle se ověřuje zpráva ze dvou zdrojů! Jako vystřižené z morálního kodexu Svobodné Evropy, navíc ještě zdokonalené tím, že zprávu nevysílám hned po ověření, ale až po dvaceti létech. Dvacet let bojů, jak říkával přítel Julka, strážce čistého ohně Láďa Štoll!

… Nu ano, začaly se objevovat známky degenerace tak velké mašiny, jakou byla Státní bezpečnost. Když neví levice, co dělá pravice, výsledek je jediný: měl jsem zanedlouho snad jako jediný chartista v ruce řidičák. Brzy jsem pak ve voze své přítelkyně uháněl i do tak pohostinných krajin, jako je Sázava, k Pavlu Kohoutovi. Nikdo mě ale nemusel učit, že jezdit až k zápraží jeho vily je blbost, která se trestá. Stačilo zaparkovat dole v městečku a dojít na místo příjemnou procházkou. Koneckonců to samé platilo i o Hrádečku Václava Havla. Vystoupit na železniční stanici ve Vlčicích, cestou si dát v hospodě pivo (tady by už mohli místní pomocníci hlásit podezřelého cizince, ale lenost pracovala naplno), potom jít ne už po silnici, u které byla pověstná špačkárna, ale do kopce lesem a bez obtíží se dostat až na místo.

… „Zkus to u Sadů, lesů a zahradnictví! Můžeš tam jezdit s multikárou, seš na čistým vzduchu a je tam pohoda. Běž k Pithartovi, nějak tě tam uplacíruje!" Už nevím, jestli to byl Jan Vladislav nebo někdo jiný, kdo mě nasměroval do Pithartova malostranského bytu. Neznal jsem ho, pouze jsem slyšel, že se jeho žena, zaměstnaná tehdy ve Slovanské knihovně, proslavila výrokem, že její dcera se bude živit vůní fialek. Když jsem tedy jednoho odpoledne zazvonil a skrze zvukovou kulisu šumějící sprchy tlumočil své přání paní domu, která je okamžitě odběhla sdělit koupajícímu se, bylo vzápětí slyšet něco, co silně připomínalo vzteklé kníkavé bědování. Vše bylo jasné a nemuselo se to ani tlumočit na práh dveří, u kterých jsem stál. Do sadů lesů jsem se nakonec dostal s pomocí sestry Jany Brejchové. Když jsem Petra Pitharta uviděl po převratu v televizi, bylo jasné, že vůně fialek tvoří součást jeho stravy v množství víc než malém. Zato jsem si osvěžil paměť - v době, kdy jsem už psal pro Studentské listy a jednou se pokoušel z něj telefonicky dostat odpovědi na pár otázek. „Nechte mě bejt, jsem unavenej a přepracovanej! Kdy už budu mít konečně pokoj?" Je vidět, že nikdo nehledá pokoj tak usilovně jako on. V Senátu se ho snad konečně dočkal.

…Teď po létech už ani nemá cenu dělat výčet všech zaměstnání - a to i u té pověstné lopaty - kde vám dávali pocítit, co si mohou dovolit. Tak jsem třeba topil na ONV ve Vodičkově ulici. V noci mě tam uviděl jeden z tajných, kterého jsem znal ze sledovaček. Stačilo, že mě viděl, jak vyvážím popel, a příští den už tady byla výpověď. Dostávám se do styku s prý důvěrnými písemnostmi pálícími se v kotelně! Bylo to stejně směšné jako tepláky soudruha akademika. Jediná důvěrná věc tam spočívala v nesmírném množství rusů, kterými se to po zhasnutí ve sklepních prostorách jen hemžilo.

Poslední desetiletí před převratem jsem se dostal k něčemu v reálném socialismu tak neskutečnému, jako byl geologický průzkum. Proti všem dělnickým profesím to byl asi takový rozdíl jako mezi pobytem na Sibiři za časů báťušky cara a pobytem za bolševiků. Pobyt ve zdravé přírodě, v zajímavé krajině pardubické dynamitky, u výroby osvědčených bojových plynů yperitu a fosgenu, stejnou spravedlivou měrou exportovaných do Íránu i Iráku, seznámení se s provozem vojenských letišť a především se zázemím zemědělských družstev a statků. Ano, vojenská kontrarozvědka neměla nic proti mé přítomnosti u dekontaminace ropných látek ve vojenských objektech - asi se tam nepálily žádné písemnosti.

Ale co. Za vzpomenutí by určitě stála taky doba těsně před listopadem a zejména po něm. Snad se k ní někdy vrátím.

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku, nyní pracuje v deníku Super.

https://www.cdk.cz/tenkrat-na-vychode-9

* * *

O „drahé polovičce“ ing. Petra Uhla - PČR vyslýchala ombudsmanku Annu Šabatovou. Je na ni podáno důvodné trestní oznámení!

Naše země se nachází v mravním delíriu na pokraji propasti, ze které už nemusí být návratu mezi kulturní a vyspělé země, nepřiznáme-li si pravdu o nás samých a naší minulosti!

Jan Šinágl, 15.2.2018

* * *

Šabatová uštědřila facku smyslu Charty 77

Bývalá chartistka a šéfka helsinského výboru Anna Šabatová chce regulaci médií, aby nepodněcovala k rasové nenávisti. Kvůli této snaze o cenzuru se do ní opřel bloger Jiří Hermánek, který to považuje za důkaz toho, že byl otec Šabatové Jaroslav do roku 1969 členem KSČ. „Anna Šabatová, dcera brněnského stalinisty Jaroslava Šabaty a manželka trockisty Petra Uhla nám, asi nechtěně, předvedla, jak komunisté, ať ve straně nebo mimo, ať v Chartě nebo mimo přemýšlejí. Svoboda jim není drahá. Svoboda musí ustoupit, jakmile jsou ohroženy „společenské zájmy". A kdy jsou ohroženy „společenské zájmy"? Vždy, když to vládnoucím komunistům nevyhovuje,"

Zdroj: http://domaci.eurozpravy.cz/politika/77618-bloger-sabatova-ustedrila-facku-smyslu-charty-77/

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)