Nepěkně jsem se spletl minulý týden při psaní Slova. Ve vedlejší větě, která neměla s podstatou článku nic společného, jsem přisoudil Michalu Horáčkovi peníze Michaela Kocába (byl to omyl - řeklo by se - velký jako MOST) a kohout byl na střeše. Kandidát Horáček označil tento překlep za politickou kampaň, mě za Babišova slouhu, který dostal za úkol spojit Horáčka s nechvalně známým investičním fondem Trend (peníze z operací na finančních trzích zřejmě smrdí hůř než peníze z hazardu), a pak se pár hodin koupal v účastných komentářích svých podporovatelů. Lidové noviny se mu už omluvily, já se omlouvám taky. Byl to omyl, jak musel každý - i kandidát - jistě pochopit. Kampaně vypadají jinak.
Ale aspoň se mezi námi vyčistil vzduch a ukázalo se, jak na tom vzájemně jsme: on si myslí, že jsem nějaký Marek Přibil, který za honoráříček z fejetonů v Lidových novinách denuncuje kandidáty na objednávku. A já o něm zas, že rozhodně nemá srdce jako kníže Rohan, když na podobnou drobnost reaguje takovým kňučením, a že jestli ho zvolí a bude pak takto velkoryse a racionálně řešit problémy našeho státu, tak to potěš koště.
Celá epizoda mě však přivedla k neradostným myšlenkám, co si počít, kdyby se Horáček ocitl se Zemanem ve druhém kole. Rozumějte, v posledních letech je hlavním nástrojem české politiky nutit občany volit tak, jak nechtějí. Politici nás nelákají k volbám svými programy, ale pohrůžkou, že by jinak „vyhráli komunisti“. Vždy slibují něco „zastavit“, něco dalšího „zrušit“ a něco „nedopustit“. A v druhém kole přímé volby bude tohle mobilizování hnáno do nejvyšších obrátek, lidé půjdou k volbám ne proto, že by nějakého kandidáta chtěli, ale že jednoho nechtějí víc než druhého. Co si počnu, jestli bude stát zákeřný, mstivý dědek proti prázdnému krasoduchovi, který ani ve svém programu neodolá slovíčkaření a rozumuje v něm o „rozvalených“ afrických státech a „útlosti“ prezidentských pravomocí? Který navrhuje pojmenovat evropský četnický sbor „Gendarmerie Corps“ podle vatikánského policejního útvaru... proč? Aby bylo vidět, že studoval historii, anebo aby dal nějakou potravu čtenářům Dana Browna? Který svou kandidaturu charakterizuje jako „radikálně přímou / radikálně transparentní“, ale jediné, co radikálního v té uhlazené, opatrňoučké kampani najdete, je porušení úvodních slibů o tom, že nebude pouhý „protikandidát“ Miloše Zemana a že nebude používat služeb reklamní agentury? Který se jako Babiš zaštiťuje svými penězi jako něčím, co z něj dělá lepšího kandidáta oproti chudákům, kteří musí shánět sponzory a sbírat drobné dary od občanů?
Být jeho fanoušek, nemusel bych přemýšlet, zda ho volit jen proto, aby se Zeman - bezkonkurenčně nejhorší kandidát - nedostal zpátky na Hrad, anebo zda zariskovat jako kníže Rohan a doufat, že Horáčka zvolí i beze mě a já za to nebudu spoluzodpovědný. Buď jak buď, bude to pořádná česká valcha!
TOMÁŠ BALDÝNSKÝ, LN, Poslední slovo, 20.9.2017
P.S.
Pan Horáček je vskutku „prázdný krasoduch“. Potvrdil to i na Staroměstském náměstí loni na podzim, tuším na výročí 17.listopadu. Kdy jen trapně krasořečnil a odmítl sdělit veřejnosti, že po skončení jeho akce začíná akce Pochod na Hrad. Jeho zvolení by bylo zvolení dalšího poslušného služebníka mocných. Nebyl by schopen udělat nic rozhodného a co bude muset příští prezident umět, má-li být co k čemu a začít vyvádět zemi z hospodářské a mravní krize. Psal texty když Zdeněk Rytíř nestíhal - a dobré. Na pohřeb mu nepřišel, nechtěl se prý zviditelňovat…
Jan Šinágl, 22.9.2017