Výroky obviněného přirovnávající průběh řízení k politickým procesům 50. let jsou spíš kontraproduktivní, faktem ovšem je, že rozhodnutí se zařadí mezi ty nikoli nečetné výkony české justice, kde nad právem dostal přednost politický zájem: jmenujme, pars pro toto, hanebné stanovisko Ústavního soudu o majetku Františka Oldřicha knížete Kinského.

Soudci Nejvyššího soudu jsou z velké části bývalí komunisté, tedy lidé s narušenou morální integritou; nemá smysl vyčítat celoživotnímu ničemovi, že se chová jako ničema, taková je jeho přirozenost.

Nejfrapantnějším porušením práva v tomto případě je ignorance judikatury Ústavního soudu, která zakázala Nejvyššímu soudu rozhodovat v neprospěch obviněného jinak než akademickým výrokem; toto omezení bylo následně vyjádřeno i v trestním řádu, který v § 269 odst. 2 výslovně stanoví, že kasační účinky má rozhodnutí o SPZ toliko za situace, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného. To odpovídá důležité zásadě rovnosti zbraní, která vyžaduje, že každý opravný prostředek musí být přístupný za rovných podmínek obžalobě i obhajobě.