Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Havel VaclavTalmud: „Všechny věci stvořil Bůh, ale člověka stvořil  pro naději“

Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že  něco má smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne. … Člověk, který smysl života opravdu ztratil, vegetuje a nevadí mu, že jen vegetuje, parasití, a nevadí mu, že jen parasití, je zcela  zaměstnán  problémem své výměny látkové a dál ho už v podstatě nic nezajímá: druzí lidé, společnost, svět, bytí - to všechno jsou pro něj jen věci, které lze buď sníst nebo obejít nebo si na nich ustlat. Člověk upadlý do tohoto stavu si otázky smyslu už neklade. … Tu skutečnou a základní nejdůležitější naději, tu jedi­nou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, tak tu bereme "odjinud". A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu se pokoušet o něco  nového v podmínkách tak navenek beznadějných, jaké nabízí současnost. … Naděje je dimenzí ducha. Není mimo nás, ale v nás. Když ji ztratíš, musíš ji znovu hledat v sobě a v lidech kolem  sebe - ne v předmětech nebo pravděpodobných dějích. Je jediným skutečným zdrojem vůle k životu, jakožto vnitřní jistota, že i  to, co se nám může jevit jako nesmyslné, může mít svůj hluboký smysl a že je naším úkolem, abychom ho hledali. Proto se musíme učit hovořit spolu o naději, pokud to má hlavu a patu. Povolání k jedné  naději a k jedné důstojnosti je mnohem silnějším poutem lidí, než jakákoliv námi vyrobená duchovní uniformita. Není a  nebude lidské ani ďábelské moci, jež by se mohla postavit proti naději lidí, kteří jí důvěřují.

* * *   

Co lze říci o naději? Kde se vlastně v člověku bere? V nejhlubším slova smyslu není něčím, co přichází zvenčí, co mohu hledat kolem sebe v podobě příznaků, že ta či ona věc dobře dopadne. Naději nemůžeme čekat od  nějakých jejich profesionálních dodavatelů, ale musíme ji hledat především v sobě. Je to orientace k určitým hodnotám, ideálům a cílům a víra v jejich  dobrý smysl, a tudíž i v dobrý smysl všeho, co v jejich duchu dnes a denně děláme. Naději v sobě prostě buď máme nebo nemáme, je rozměrem naší duše. Je součástí na­šeho já. Není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech jeho situace. 

Naděje není předpovídání. Je to orientace ducha, orientace srd­ce, přesahující svět bezprostředně prožívaného a zakotvená kdesi da­leko za jeho hranicemi. Nedá se vysvětlit jako odvozenina nějakých pozemských dějů či znamení. Její nejhlubší kořeny přesahují, stejně jako kořeny odpovědnosti daleko mimo naší zkušenost, mimo naše poznání, aniž o tom můžeme co konkrétního říci. Naděje souvisí se sa­motným pocitem smyslu života: dokud ji máme, máme proč žít. Je to prostě  výraz naší bytostné potřeby trvale  se vzpínat k budoucnosti a znovu a znovu v ní hledat důvody, a směr a smysl své cesty životem. Ztratíme-li ji, máme jen dvě možnosti: buď si život vzít, anebo volit obvyklejší cestu - prostě přežívat - živořit.    

Mírou naší naděje v tom nejsilnějším smyslu slova není míra radosti z jejího viditelného naplňování a zaručenosti  úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že je to dobré. Čím nepříznivější jsou okolnosti v  nichž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že  něco má smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.    

Naděje není jednou daný projekt, podle kterého pak už jen bezstarostně žijeme a pracujeme. Musíme ji trvale hledat, tvořit, for­mulovat a pěstovat. I naděje je práce. Práce možná obtížná, ale pře­ce stokrát radostnější než  život bez ní. Nepřítomnost takové víry a naděje poznáme podle lhostejnosti, apatie, resignace a poklesnutí existence na úroveň vegetování - živoření.    

Dnes možná lépe než kdykoliv dříve může člověk zatrpknout. Po­kušení Nicoty je ohromné, všudypřítomné a má stále víc o co se opí­rat a na co se odvolávat: proti  němu stojí člověk sám, slabý a vyzbrojený hůř než kdykoliv v dějinách. A přece neexistuje v tomto slzavém údolí nic, co by samo o sobě mohlo vzít člověku naději, víru, smysl života. Ty ztrácí jen a jen tehdy, když selhává on sám, když podléhá pokušení Nicoty. Člověk, který smysl života opravdu ztratil, vegetuje a nevadí mu, že jen vegetuje, parasití, a nevadí mu, že jen parasití, je zcela  zaměstnán  problémem své výměny látkové a dál ho už v podstatě nic nezajímá: druzí lidé, společnost, svět, bytí - to všechno jsou pro něj jen věci, které lze buď sníst nebo obejít nebo si na nich ustlat. Člověk upadlý do tohoto stavu si otázky smyslu už neklade.    

Tu skutečnou a základní nejdůležitější naději, tu jedi­nou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, tak tu bereme "odjinud". A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu se pokoušet o něco  nového v podmínkách tak navenek beznadějných, jaké nabízí současnost. 

* * *

Kdesi za tím vším je přiznaná nebo nepřiznaná nebo různě vyjadřovaná, leč vždycky velmi hluboká zkušenost člověka se samotným vlastním bytím a s bytím světa. Zdá se, že člověk je jedinou známou bytostí, o níž lze  vskutku s  jistotou říci, že ví, že zemře. Jedině  lidský  tvor ví, že mu všechno hledání zdraví a bezpečnosti není v posledku nic platné, protože stejně umře. Nemohli bychom věřit ve smysl vlastního života a chovat naději jako stav ducha, kdyby smrtí vše definitivně končilo.    

Jediné, co nám umožní takovou naději pochopit, je hluboká a v podstatě prapůvodní jistota člověka, byť stokrát  popíraná či nepřiznávaná, že náš pozemský život není jen nahodilou událostí mezi miliardami jiných nahodilých vesmírných událostí, ale že je neopominutelnou součástí velkého tajemného řádu bytí, v němž má vše své nezastupitelné místo. Z toho hlediska se nic, co se jednou stalo, ne­může odestát, vše se nějakým  záhadným způsobem zapisuje a zhodnocu­je. Ano, jedině uvažovaný či tušený rozměr nekonečna a věčnosti může vysvětlit onen nemálo tajemný úkaz, jakým je naděje. Bez této nadro­zumové zkušenosti ztrácí smysl i naděje i sama lidská existence.    

Naděje je dimenzí ducha. Není mimo nás, ale v nás. Když ji ztratíš, musíš ji znovu hledat v sobě a v lidech kolem  sebe - ne v předmětech nebo pravděpodobných dějích. Je jediným skutečným zdrojem vůle k životu, jakožto vnitřní jistota, že i  to, co se nám může jevit jako nesmyslné, může mít svůj hluboký smysl a že je naším úkolem, abychom ho hledali. Proto se musíme učit hovořit spolu o naději, pokud to má hlavu a patu. Povolání k jedné  naději a k jedné důstojnosti je mnohem silnějším poutem lidí, než jakákoliv námi vyrobená duchovní uniformita. Není a  nebude lidské ani ďábelské moci, jež by se mohla postavit proti naději lidí, kteří jí důvěřují.

Uveřejněno v EVANGELICKÉM TÝDENÍKU   5/2005

* * *

Před 5 lety, 18.12.2011, zemřel president Václav Havel.

 

J.Š.19.12.2016

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.13 (8 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)