Talmud: „Všechny věci stvořil Bůh, ale člověka stvořil pro naději“
… Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne. … Člověk, který smysl života opravdu ztratil, vegetuje a nevadí mu, že jen vegetuje, parasití, a nevadí mu, že jen parasití, je zcela zaměstnán problémem své výměny látkové a dál ho už v podstatě nic nezajímá: druzí lidé, společnost, svět, bytí - to všechno jsou pro něj jen věci, které lze buď sníst nebo obejít nebo si na nich ustlat. Člověk upadlý do tohoto stavu si otázky smyslu už neklade. … Tu skutečnou a základní nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, tak tu bereme "odjinud". A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu se pokoušet o něco nového v podmínkách tak navenek beznadějných, jaké nabízí současnost. … Naděje je dimenzí ducha. Není mimo nás, ale v nás. Když ji ztratíš, musíš ji znovu hledat v sobě a v lidech kolem sebe - ne v předmětech nebo pravděpodobných dějích. Je jediným skutečným zdrojem vůle k životu, jakožto vnitřní jistota, že i to, co se nám může jevit jako nesmyslné, může mít svůj hluboký smysl a že je naším úkolem, abychom ho hledali. Proto se musíme učit hovořit spolu o naději, pokud to má hlavu a patu. Povolání k jedné naději a k jedné důstojnosti je mnohem silnějším poutem lidí, než jakákoliv námi vyrobená duchovní uniformita. Není a nebude lidské ani ďábelské moci, jež by se mohla postavit proti naději lidí, kteří jí důvěřují.
* * *
Co lze říci o naději? Kde se vlastně v člověku bere? V nejhlubším slova smyslu není něčím, co přichází zvenčí, co mohu hledat kolem sebe v podobě příznaků, že ta či ona věc dobře dopadne. Naději nemůžeme čekat od nějakých jejich profesionálních dodavatelů, ale musíme ji hledat především v sobě. Je to orientace k určitým hodnotám, ideálům a cílům a víra v jejich dobrý smysl, a tudíž i v dobrý smysl všeho, co v jejich duchu dnes a denně děláme. Naději v sobě prostě buď máme nebo nemáme, je rozměrem naší duše. Je součástí našeho já. Není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech jeho situace.
Naděje není předpovídání. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně prožívaného a zakotvená kdesi daleko za jeho hranicemi. Nedá se vysvětlit jako odvozenina nějakých pozemských dějů či znamení. Její nejhlubší kořeny přesahují, stejně jako kořeny odpovědnosti daleko mimo naší zkušenost, mimo naše poznání, aniž o tom můžeme co konkrétního říci. Naděje souvisí se samotným pocitem smyslu života: dokud ji máme, máme proč žít. Je to prostě výraz naší bytostné potřeby trvale se vzpínat k budoucnosti a znovu a znovu v ní hledat důvody, a směr a smysl své cesty životem. Ztratíme-li ji, máme jen dvě možnosti: buď si život vzít, anebo volit obvyklejší cestu - prostě přežívat - živořit.
Mírou naší naděje v tom nejsilnějším smyslu slova není míra radosti z jejího viditelného naplňování a zaručenosti úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že je to dobré. Čím nepříznivější jsou okolnosti v nichž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tato naděje je. Naděje prostě není optimismus. Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.
Naděje není jednou daný projekt, podle kterého pak už jen bezstarostně žijeme a pracujeme. Musíme ji trvale hledat, tvořit, formulovat a pěstovat. I naděje je práce. Práce možná obtížná, ale přece stokrát radostnější než život bez ní. Nepřítomnost takové víry a naděje poznáme podle lhostejnosti, apatie, resignace a poklesnutí existence na úroveň vegetování - živoření.
Dnes možná lépe než kdykoliv dříve může člověk zatrpknout. Pokušení Nicoty je ohromné, všudypřítomné a má stále víc o co se opírat a na co se odvolávat: proti němu stojí člověk sám, slabý a vyzbrojený hůř než kdykoliv v dějinách. A přece neexistuje v tomto slzavém údolí nic, co by samo o sobě mohlo vzít člověku naději, víru, smysl života. Ty ztrácí jen a jen tehdy, když selhává on sám, když podléhá pokušení Nicoty. Člověk, který smysl života opravdu ztratil, vegetuje a nevadí mu, že jen vegetuje, parasití, a nevadí mu, že jen parasití, je zcela zaměstnán problémem své výměny látkové a dál ho už v podstatě nic nezajímá: druzí lidé, společnost, svět, bytí - to všechno jsou pro něj jen věci, které lze buď sníst nebo obejít nebo si na nich ustlat. Člověk upadlý do tohoto stavu si otázky smyslu už neklade.
Tu skutečnou a základní nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, tak tu bereme "odjinud". A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu se pokoušet o něco nového v podmínkách tak navenek beznadějných, jaké nabízí současnost.
* * *
Kdesi za tím vším je přiznaná nebo nepřiznaná nebo různě vyjadřovaná, leč vždycky velmi hluboká zkušenost člověka se samotným vlastním bytím a s bytím světa. Zdá se, že člověk je jedinou známou bytostí, o níž lze vskutku s jistotou říci, že ví, že zemře. Jedině lidský tvor ví, že mu všechno hledání zdraví a bezpečnosti není v posledku nic platné, protože stejně umře. Nemohli bychom věřit ve smysl vlastního života a chovat naději jako stav ducha, kdyby smrtí vše definitivně končilo.
Jediné, co nám umožní takovou naději pochopit, je hluboká a v podstatě prapůvodní jistota člověka, byť stokrát popíraná či nepřiznávaná, že náš pozemský život není jen nahodilou událostí mezi miliardami jiných nahodilých vesmírných událostí, ale že je neopominutelnou součástí velkého tajemného řádu bytí, v němž má vše své nezastupitelné místo. Z toho hlediska se nic, co se jednou stalo, nemůže odestát, vše se nějakým záhadným způsobem zapisuje a zhodnocuje. Ano, jedině uvažovaný či tušený rozměr nekonečna a věčnosti může vysvětlit onen nemálo tajemný úkaz, jakým je naděje. Bez této nadrozumové zkušenosti ztrácí smysl i naděje i sama lidská existence.
Naděje je dimenzí ducha. Není mimo nás, ale v nás. Když ji ztratíš, musíš ji znovu hledat v sobě a v lidech kolem sebe - ne v předmětech nebo pravděpodobných dějích. Je jediným skutečným zdrojem vůle k životu, jakožto vnitřní jistota, že i to, co se nám může jevit jako nesmyslné, může mít svůj hluboký smysl a že je naším úkolem, abychom ho hledali. Proto se musíme učit hovořit spolu o naději, pokud to má hlavu a patu. Povolání k jedné naději a k jedné důstojnosti je mnohem silnějším poutem lidí, než jakákoliv námi vyrobená duchovní uniformita. Není a nebude lidské ani ďábelské moci, jež by se mohla postavit proti naději lidí, kteří jí důvěřují.
Uveřejněno v EVANGELICKÉM TÝDENÍKU 5/2005
* * *
Před 5 lety, 18.12.2011, zemřel president Václav Havel.
J.Š.19.12.2016
Read more...