Množství informací, ve kterých se občan přestává orientovat a je o to snadněji manipulovatelný aniž tuší, je alarmující. Volby slouží daleko více k tomu, aby se páchalo méně lumpáren, než aby se uskutečňovaly dobré a potřebné změny.
„Chybí silné, inspirativní osobnosti a ideály. Mladá generace má sice, na rozdíl od té mojí, obrovské šance, ale víc žije virtuální realitou a
jejím jediným ideálem je blahobyt. Proto chci představovat lidi, kteří měli a uměli realizovat svoje, sny, mají nás čím inspirovat a můžou být podnětem všem generacím, ať to zní jakkoli pateticky.“ – „Po revoluci musela dokumentaristika především napravovat chyby z minulosti, odtabuizovávat témata, narovnávat do té doby ideologicky interpretovanou historii a odhalovat pravdu o zločinech komunismu. Já jsem však cítil, že je stejně tak důležité napravit vztah k české elitě, která byla často v naší historii, a za komunismu zvlášť, likvidována.“ – „Nebudu se vymlouvat ani lhát. Je to například Helena Vondráčková nebo Vladimír Dlouhý. Za první se stydím a ten druhý, který byl tehdy zařazen brzy, i když jako nejpopulárnější politik doby má ještě před sebou cestu, na které by měl své kvality dokázat.“ – „Svobody v médiích ubývá, přibývá byrokracie, ve společnosti narůstá lež a nenávist. Samolibí kariéristé a zrádci zase hrají východními kartami. Ve skutečnosti jim nemůže jít o nic jiného než o vlastní prospěch. Kdyby jim šlo o tuto zem a tyto lidi, tak by se do takových riskantních her nepouštěli. Ale možná se to vše dnes děje jen proto, abychom si oživili cenu naší svobody.“
ZA CO BOJUJU
Filmový režisér a dokumentarista FERO FENIČ o dětství na slovenské vesnici, zarputilosti a o tom, proč Češi potřebují další díly jeho cyklu GEN.
“Zase nás zaplavuje falešná elita. Stačí se podívat na úroveň některých politiků včetně prezidenta. Chybí silné ispirativní osobnosti a ideály.” – „Na Národní třídě mi jeden muž plivl do tváře s tím, že je to „za toho hajzla, kurevníka a ožralu Havla".
Máte jakési buditelské ambice? Představovat osobnosti inspirující, s přesahem?
Ano, vystihujete to velice dobře. Zase nás zaplavuje falešná elita. Stačí se podívat na úroveň některých politiků včetně prezidenta. Chybí silné, inspirativní osobnosti a ideály. Mladá generace má sice, na rozdíl od té mojí, obrovské šance, ale víc žije virtuální realitou a jejím jediným ideálem je blahobyt. Proto chci představovat lidi, kteří měli a uměli realizovat svoje, sny, mají nás čím inspirovat a můžou být podnětem všem generacím, ať to zní jakkoli pateticky.
Politiky jste tentokrát úplně vypustil, jsou příliš pomíjiví?
Přesně tak, politiky odvane čas. Kritéria pro to, koho do cyklu zařadíme, krystalizovala postupně. Po revoluci musela dokumentaristika především napravovat chyby z minulosti, odtabuizovávat témata, narovnávat do té doby ideologicky interpretovanou historii a odhalovat pravdu o zločinech komunismu. Já jsem však cítil, že je stejně tak důležité napravit vztah k české elitě, která byla často v naší historii, a za komunismu zvlášť, likvidována. Znovuzrozená demokracie ji mohla opět utvářet. Ale právě politici, ale třeba i podnikatelé, kteří se v těch divokých letech objevovali a rychle získávali popularitu, se často stejně rychle ztráceli v propadlišti dějin.
Vyřadil byste dnes někoho z té původní natočené série?
Přiznám se, že ano. Trápí mě to, ale u několika portrétů bych se dnes rozhodoval jinak.
Například?
Nebudu se vymlouvat ani lhát. Je to například Helena Vondráčková nebo Vladimír Dlouhý. Za první se stydím a ten druhý, který byl tehdy zařazen brzy, i když jako nejpopulárnější politik doby má ještě před sebou cestu, na které by měl své kvality dokázat. Už tehdy mi jeden statistik tvrdil, že vždy musí dojít aspoň k jednoprocentní chybě. Ani té jsme nedosáhli, přesto se i teď trápím tím, abych obstál nejen v čase, ale i před svým svědomím.
V padesátých letech vám komunisté vyvlastnili rodinný statek. Jak to rodiče nesli?
Tátu to zlomilo, začal pít. Prý nikdy předtím alkohol nepil, byl zvyklý tvrdě pracovat, ale přes tohle se nepřenesl. Cítil se za to zodpovědný, tvrdil, že to nebyl jeho majetek, ale dědictví generací, které spravoval. Když mi bylo osmnáct, umřel v hospodě. Dal si svoji poslední slivovici a padla mu hlava rovnou na rameno mého strýce. Nechtěl žít.
Viděl jste ten film od té doby?
Ne, představte si, že byl zničený společně s další mou ročníkovou prací Tak jako pták o jednom kočovném cikánovi. Nevím, jestli to byl omyl, nebo to někdo udělal záměrně. V tom prvním ročníku mě všichni nejdřív brali jen jako do počtu. FAMU byla jediná celostátní fakulta tohoto typu, a tak vždy v ročníku musel být i nějaký Slovák. Když se pak ukázalo, že do počtu jsou spíše někteří jiní spolužáci, je možné, že ty moje filmy zničil někdo z nich, z řevnivosti, žárlivosti. Ve druhém ročníku jsem jako jediný dostal za své filmy nejvyšší známku. Šlo se na pivo a tam jsem od dvou opilých spolužáků dostal pěstí, že nedržím partu. Netušil jsem, že se má držet parta s průměrností. Vždy jsem ke všemu přistupoval zodpovědně. Už po prvním ročníku jsem přemýšlel, jestli neodejít. Připadal jsem si strašně osamělý a měl pocit, že mi nikdo nerozumí. Za normalizace kolem mě mnoho lidí jiné věci říkalo a jiné dělalo. Jiné ve škole, jiné v hospodě. Byl jsem ještě naivní a občansky nevyzrálý. Moje přímočarost v tom sebestředném uměleckém prostředí selhávala a já každé nepochopení velmi prožíval.
Tohle vaše vlastenectví se projevilo i v době, kdy jste usiloval o přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla. Počítal jste s tak tvrdým odporem?
Ne, myslel jsem, že bude menší. Na druhou stranu jsem těm nenávistným odpůrcům vděčný, protože jen díky jim jsem nasbíral sílu, abych ten nápad nakonec prosadil. Do mě se nevyplatí kopat, to mě pak daleko více vybudí. Přiznávám, že nejvíc jsem byl překvapený některými reakcemi blízkých přátel Václava Havla. Mnozí z nich říkali, že to je nesmysl, že k Havlovi se více hodí něco z kultury, navíc nerad létal a podobně. Nepochopili, že letiště je především symbolická brána země a také že ta chvíle, kdy je možné Havla takto ocenit a zpřítomnit, je jen právě teď - a nikdy jindy už možná nebude. Petici podpořily tisíce lidí, ale vše jsem organizoval a komunikoval sám. Několik měsíců jsem nedělal nic jiného, jen do úmoru telefonoval, psal na všechny strany, hledal podporu a poté i pomáhal v komunikaci s letištěm a tak dále.
Cítil jste alespoň nějakou podporu?
Za celou dobu mi přišlo pár děkovných e-mailů, denně jsem se ale brodil stovkami anonymů a výhrůžek. Atakovali mě i lidé na ulici, na Národní třídě mi jeden muž plivl do tváře s tím, že je to „za toho hajzla, kurevníka a ožralu Havla", a jeden člověk má pro mě zřejmě dodnes schovanou kulku ve své pistoli kulku, jak mi psal... Mě to vše ale jen přesvědčovalo o tom, že se to musí dotáhnout do konce, protože až do té doby jsem sám netušil, že je naše společnost až takhle rozdělená.
Abychom nekončili tak pesimisticky, co vám teď dělá radost?
Svoboda, kterou jsem si vrátil tím, že jsem ukončil činnost Febia a o Febiofest už pečují jiní lidé. Dvacet let předtím jsem si nevydechl. Už si nemusím sjednávat schůzky na týdny dopředu, znovu už nesu zodpovědnost jen sám za sebe... Febio bylo dítětem své doby a skončilo s ní. Dnešek by už měla hlídat především mladá generace. Od divokých, ale svobodných devadesátých let se mnohé velmi změnilo. I z tvorby mého studia by dnes mohly uspět už jen GEN a cestopisy, nic jiného by na obrazovku jen tak neprošlo. Svobody v médiích ubývá, přibývá byrokracie, ve společnosti narůstá lež a nenávist. Samolibí kariéristé a zrádci zase hrají východními kartami. Ve skutečnosti jim nemůže jít o nic jiného než o vlastní prospěch. Kdyby jim šlo o tuto zem a tyto lidi, tak by se do takových riskantních her nepouštěli. Ale možná se to vše dnes děje jen proto, abychom si oživili cenu naší svobody.
LN, příloha PÁTEK, 18.11.2016
* * *
P.S.
… Další z bytů o rozloze 149m2 ve vile posléze získal za 12 milionů korun bývalý ministr dopravy Gustav Slamečka, který zde žije se svým partnerem, šéfem bezpečnostního odboru Hradu Janem Novákem. …
* * *
CVVM: Motivací pro vstup do politiky je dle většiny osobní blaho
Více než čtyři pětiny občanů Česka se domnívají, že motivací lidí pro vstup do politiky je blaho jednotlivce. Vstupem do politické strany chtějí podle názoru veřejnosti získat kontakty, výhodné pozice a funkce v budoucnu a také peníze. Nejsilnějším důvodem by přitom podle názoru občanů měla být vůle změnit situaci společnosti k lepšímu. Vyplývá to z výsledků letošního průzkumu, který provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM). O tom, že lidé vstupují do stran kvůli získání kontaktu, bylo v průzkumu přesvědčeno 87 procent respondentů. Získání výhodné pozice a funkce v budoucnu označilo za motiv 85 procent a finanční zisk 82 procent dotázaných. Správné by přitom bylo podle devíti lidí z deseti vstoupit do strany ve snaze změnit situaci k lepšímu. Že tomu tak je, se však domnívá 61 procent dotázaných. Vstup do strany kvůli finančnímu prospěchu odsoudilo osm lidí z deseti. Pro tři čtvrtiny je nesprávnou motivací zisk výhodných funkcí a pozic. ČRo, 5.12.2016
* * *
Nevydělávají lidé, kteří pracují, ale ti, co mají známosti. Zděděné praktiky komunistického systému nemohou trvale fungovat. Stovky miliard ročně už takřka 30 let chybí ve státním rozpočtu, kontrolní komise parlamentu, státní orgány a policie nikdy nic nezjistí, prostě se miliardy někam ztratily... Nikdo se nad tím nepozastaví. Jak se někdo příliš zajímá, nemusí už na druhý den žít v tom nejhorším případě. U nás existuje jedna z vůbec největších mafií, která se řídí a brání sama instinktivně, protože je na ní příliš lidí napojeno a žije se jim blahobytně.
* * *
Ferdinand ´d Este: „Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců, nebo Habsburků – možná i svržením obou dynastií.“
* * *
Adam Michnik v roce 1990 řekl: „Posledním stádiem komunismu bude nacionalimus.“ Obávám se, že to byla věta velmi jasnozřivá. Ta jakási sociální úzkost, důsledek ekonomického neoliberalismu a chování etablovaných politických stran, které přestaly vnímat své voliče… To všechno způsobuje, že vznikají politické subjekty, které nemají zájem o demokracii, ale díky populismu mají reálnou šanci, získat velkou část voličů na svou stranu. Volič se cítí osamělý a opuštěný. Když Kesslerův Ústavní soud zrušil ve volebním zákoně bonus milion korun za každého mandát poslanci a poslanci týž den zrušenou cifru nahradili novou částkou, tuším, že 900 tisíc korun.
LN, 26.11.2016, Demokracie může zničit sebe sama – z rozhovoru s Pavlem Rychetským.
* * *
„Slepý je národ, když tvrdí, že se dívá.“
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.