Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Císař František Josef I.“ „Mým hlavním úkolem je chránit mé národy před jejich politiky.“

„Nabubřelý vřed naší hrozné vnitřní politiky prasknul. Žil jsem také v přesvědčení, že nám politika něco přidá na chlebu. Jsme tedy v tomto ohledu už vyléčeni.“ J.A.Baťa k Mnichovu 1938

V seriálu ČT Naše století je scénka, kdy se britský premiér lord George Lloyd ptá Masaryka: „Proč chcete rozbít Rakousko-Uhersko?“. Masaryk odpověděl: „Protože jsou to Rakušáci.“ Tím rozhovor skončil a britský premiér odešel bez podání ruky. „Nedokážu zapomenout na válku a na zánik jediné vlasti, kterou jsem kdy měl, rakousko-uherské monarchie," vzpomínal Roth. „Svoji vlast jsem miloval. Umožňovala mi, abych byl současně vlastencem i světoobčanem. Měl jsem rád ctnosti a přednosti své otčiny a dnes, kdy je mrtvá a pryč, mám rád dokonce i její chyby a nedo­statky."

EU ve světle nostalgie po Františku Josefovi

Před 100 lety zemřel císař Franti­šek Josef I. Nebyl to ještě konec Rakouska-Uherska jako takové­ho ani habsburské nadnárodní monar­chie (ještě další dva roky vládl císař Karel a pokračovala Velká válka). Ale byl to konec jejího symbolu. Konstato­vat, že po této éře dnes vládne nostal­gie, je jako nosit dříví do lesa. Stačí se podívat na cimrmanovský kult, který z té nostalgie těží. Ale k tomuto A je třeba dodat B.

Tato nostalgie se prosadila až dlou­ho po smrti Františka Josefa. Až v situ­aci generálů po bitvě, kteří vědí, jak to nakonec dopadlo. Že alternativou k cí­saři, jeho „prohnilé monarchii" a „žalá­ři národů" nebyl jen vznik národních států ve střední Evropě a rozvoj demo­kracie zvláště v masarykovském Čes­koslovensku, jak se tím rádi chlubíme, ale že k této alternativě patřil i rozvoj totalitních ideologií a nacionalismů, nástup nacismu i komunismu.

Ten stát byl mou vlastí

Při úmrtí císaře ani o dva roky později při vyhlášení Československa to hlav­ně v českém prostředí tak jasné neby­lo. Ale lidé, kteří neuvažovali etnocentricky, už to tušili. Patřil k nim spisova­tel Joseph Roth, Žid z nejvýchodnější Haliče, jenž našel svůj domov ve Víd­ni, a v roce 1932 napsal asi nejznáměj­ší elegii na éru Františka Josefa - román Pochod Radeckého.

„Nedokážu zapomenout na válku a na zánik jediné vlasti, kterou jsem kdy měl, rakousko-uherské monar­chie," vzpomínal Roth. „Svoji vlast jsem miloval. Umožňovala mi, abych byl současně vlastencem i světoobčanem. Měl jsem rád ctnosti a přednosti své otčiny a dnes, kdy je mrtvá a pryč, mám rád dokonce i její chyby a nedo­statky."

V Praze se po roce 1918 slavil ko­nec habsburského „žaláře národů" a ta­ková slova, jaká použil Roth, zněla legračně, zpozdile, ba zrádcovsky. Vždyť v české optice mířila proti étosu Masaryka, naší republiky i demokra­cie. Ale teď se na konec éry Františka Josefa i monarchie můžeme dívat pest­řeji a nuancovaněji.

Pěkně to dokládá první díl televizní­ho cyklu České století, nazvaný Velké bourání, který byl nedávno opět vysí­lán. Když profesor Masaryk v roce 1914 v Praze hovoří s místodržícím knížetem Thunem, nevyznívá to jako rozhovor vizionáře s reakcionářem, ale jako soupeření argumentů, jež u obou mužů stojí za úvahu. Když Thun říká: „Vyvoláváte duchy, kteří se mohou obrátit proti vám," z dnešní­ho pohledu je to docela racionální vý­straha před všemi riziky, která přines­la následující léta - před Leninem, Sta­linem i Hitlerem.

Čím je to dnes zajímavé? Například i tím, že Evropská unie získává v očích čím dál většího počtu svých obyvatel podobný cejch nereformovatelného „žaláře národů" (i tento výraz se obje­vuje na webu), jaký byl před sto lety připisován Rakousku-Uhersku. A že ti, kteří proti tomu bojují, také vyvolá­vají duchy, již se mohou obrátit proti nim. Možná bude jednou i sama sou­časná EU vzbuzovat podobnou nostal­gii po klidu a pořádku, jakou budí éra Františka Josefa.

Otázka je, zda EU najde tak silného a uznávaného spisovatele, jakým byl Joseph Roth. Romanopisce, který by si jí cenil natolik upřímně, že by po je­jím rozklížení od srdce napsal: „Byla mou vlastí. Umožňovala mi, abych byl současně vlastencem i světoobčanem. Měl jsem rád její ctnosti i přednosti, a s odstupem mám rád dokonce i její chyby a nedostatky."

LN, 21.11.2016, Zbyněk Petráček

* * *

„Velkým plusem rakousko-uherského sytému oproti systému normalizačnímu, však byla garance občanských práv a především existence právního státu. – František Josef dokázal jazyky od sebe odlišovat a kromě rodné němčiny, hovořil plynně francouzsky a maďarsky, bezchybně česky a ovládal také i základy dalších jazyků monarchie, zejména italštiny a polštiny. – Uvidíme, zda na pomník Gustava Husáka budeme také muset čekat 100 let. Skoro bych se vsadil, že ne“. LN, 19.11.2016, Petr Zídek, Gustav Husák 19.století.

P.S.

V seriálu ČT Naše století je scénka, kdy se britský premiér lord George Lloyd ptá Masaryka: „Proč chcete rozbít Rakousko-Uhersko?“. Masaryk odpověděl: „Protože jsou to Rakušáci.“ Tím rozhovor skončil a britský premiér odešel bez podání ruky (hrál ho skvěle Miroslav Donutil). Národ to chtěl a dodnes si neumí vládnout. TGM se vymluvil na národ a popřel tím svůj ideál lidského humanismu. Přišli jsem o vlast od moře k moři. Kdo dnes ví, že např. strojvedoucí byli něco jako dnes piloti dopravních letadel? Jejich rodinní příslušníci dostávali zdarma jízdenky od Belgie až k Jadernému moři.

Skvěle představila císaře Františka Josefa I. ČT v pořadu HISTORIE.CZ – doporučuji! Málo se ví, že na Národní divadlo se vybralo málo peněz. Částkou 5.000 zlatých přispěl právě císař František Josef I. – z osobního majetku!  Chudý lid na své divadlo do sbírky mnoho nepřispěl, ale především šlechta.Dr. Emil Hácha měl pravdu: „Neštěstí naší země začalo rozpadem Rakousko-Uherska.“ Stát má být řízen principy osvědčené rodiny, ne neosvědčené volby. Za Rakousko-Uherska bylo ve vězení méně lidí než dnes. Trefný postřeh historika z diskuse - na kolika hrobech máte zmínku o službě císaři a na kolika zmínku „hrdina socialistické práce“? Byla to největší doba rozkvětu naší země. Císař František Josef I. rozlišoval své národy jen politicky – Češi, Němci, Moravané a Slezané pro něho byli Bohemianové, nerozlišoval etnicky.  

Válku si zcela jistě císař František Josef I. nepřál, ale podlehl tlaku války chtivého pruského císaře Viléma II. Podobně podlehl tlaku „jestřábů“ japonský císař Hirohito. Oba byly vladaři, hodní úcty a obdivu.  

Jan Šinágl, 21.11.2016

* * *

Děsivá výpověď, pravda o naší zemi a o nás!

USA 2012: CÍSAŘ

* * *

„Nabubřelý vřed naší hrozné vnitřní politiky prasknul. Žil jsem také v přesvědčení, že nám politika něco přidá na chlebu. Jsme tedy v tomto ohledu už vyléčeni.“ J.A.Baťa k Mnichovu 1938

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)