Advokátka - Pořádková pokuta aneb Balada o odstávajících uších plukovníka Šlachty - Červencový Osel měsíce zůstává v Praze - Vazební důvod podle písm. j): pro jistotu - Turecká inspirace - Na extremistické frontě klid – Advokátka
…. České soudnictví, jak víme, bylo personálně zdecimováno ve dvou vlnách: nejprve, na začátku minulé války, odstraněním židovských soudců, poté, arci daleko důsažněji a definitivně, zgleichschaltováním stavu komunistickými čistkami, vulgo zlidověním soudnictví, jež proběhlo především v letech 1948–50. Polistopadový régime se ukázal sametovým i v tomto směru: špatní, totalitnímu státu loyalní (čti: ustrašení a/nebo oportunističtí) soudci zůstali a všichni se svorně tvářili, že tak to má být, že být soudcem je přece odborná – a toliko odborná – záležitost. Soudce nemusí být charakterní člověk, postačí, bude-li dobrým odborníkem-právníkem. Výsledek vidíme na každém soudu, kde bezmála co soudce, to morální zrůda, representující to nejhorší z polistopadového vývoje. Dokonce bych řekl, že v této zemi neexistuje horší a mravně zkaženější společenská skupina, než jsou soudci: líní, k právu a spravedlnosti indiferentní, oportunističní, namnoze úplatní, charakterem plně srovnatelní se zločinci, které soudí. Dokonce, myslím, i politici jsou proti soudcům v průměru hotovým vzorem občanských ctností. Pokud by se našel diktátor, který by zemi soudců zbavil tak, jako to činí turecký president (nyní spíš už jen diktátor), udělal by pro tuto zemi to nejlepší, co by udělat mohl. Jen, pochopitelně, by je nesměl nahradit lidmi ještě horšími než jsou ti, kteří dnes taláry s fialovým lemem oblékají. A to by asi byl problém, protože kvalitní a sebevědomou justici nevybudujeme za pět ani za deset let, ta vzniká dlouhá desetiletí. Přesto, bohužel: i nic by bylo více než to, co máme nyní.
* * *
Úkolem obhájce v trestním řízení je napomáhat soudu při odsouzení pachatele, to už víme. Povinnosti advokáta se tím ovšem nevyčerpávají, v souvislosti s paragrafy neustále obrůstající legislativou proti praní špinavých peněz se má za to, že advokát by měl svého klienta přímo udat. ČAK k tomu – přirozeně – dlouhodobě mlčí.
Vezměme dnes medialisovaný případ údajného daňového úniku ve výši 1,2.109 Kč. Trestná činnost advokátky (předesílám, že nevím, zda jde o Kláru Samkovou, arci v posledních týdnech je jaksi automatické, že když se v mediu napíše advokátka, nemůže to být nikdo jiný), tedy trestná činnost oné advokátky byla Novinkami popsána takto:
Poté, co správce daně pojal podezření a zahájil kontroly, se muži obrátili na advokátku. Podle policie vypracovala projekt fúze jejich společnosti a snažila se o vymazání firmy z obchodního rejstříku, čímž chtěla znemožnit státním orgánům další komunikaci.
Máme tedy před sebou nový trestný čin, poskytování právní pomoci kriminálně závadové osobě. Zcela v souladu s čermákovským pojetím advokacie: advokát musí být předzvědnou osobou, která neschopné policii dodá informace o trestné činnosti, optimálně včetně kompletního důkazního materiálu.
Pořádková pokuta aneb Balada o odstávajících uších plukovníka Šlachty
Policejní orgán je bytost křehká a citlivá, jíž se lze dotknout pouhým náznakem. Neradno arci orgána popouzet, neboť onen má k disposici institut pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 trestního řádu, jímž může – alespoň podle svých představ – jakékoli urážky své osoby, ať na souši, na vodě či ve vzduchu, nemilosrdně pronásledovat a viníky stíhat.
Dojde-li k takovému případu, výsledkem bývají komická policejní usnesení a méně vtipné a lakonické, leč, doufejme, úspěšné stížnosti proti nim.
Červencový Osel měsíce zůstává v Praze
Musel jsem se hluboce zamyslet, abych si vzpomněl, kdy jsem se s něčím podobným setkal naposledy. Bylo to cca před patnácti lety, kdy bývalý vojenský prokurátor, tehdy soudce – naštěstí již dosluhující – Obvodního soudu pro Prahu 7 Rudolf Šídlo uložil Janu Kopalovi, provinivšímu se autorstvím hanopisu na kteréhosi lokálního severočeského spektábla, trest zákazu publikační činnosti. Trest v dalším řízení pochopitelně neobstál, an obviněného nelze zbavovat základního politického práva – stejně jako mu nelze rozsudkem upřít kupříkladu právo volební.
Dámy prominou, případně následující pasáž přeskočí, ale mírnější formulace by byla neupřímnou a nepřiléhavou: Crétin k pohledání, soudce Vrchního soudu v Praze (a samozřejmě exkomunista, jak jinak!) Petr Píša dnes tento kousek zopakoval a spolu se svým senátem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze nad ruským anarchistou Igorem Ševcovem a namísto vyhoštění mu za domnělý přečin sprayerství formou natáčení kamerou uložil tříletý zákaz účastnit se veřejných shromáždění. Rozsudek je pravomocný, odsouzenému nyní zbývá pouze dovolání, což ve světle toho, že u Nejvyššího soudu má soudruh soudce Píša mnoho mentálních souputníku (říci, že na onom místě, minimálně pokud jde o trestní kolegium – dámy opět, prosím, o řádek níž! – co soudce, to debil, by bylo neuctivé, bohužel, obávám se, obsahově téměř přesné), není akcí skýtající výraznější naději na úspěch: už proto, že Nejvyšší soud by mohl trest jako neústavní zrušit a delikventa potrestat něčím mírnějším, třebas vyhoštěním.
Odměna senát Vrchního soudu v Praze samozřejmě nemine: za tento mimořádný počin na poli českého práva dostávají všichni tři soudci prestižní cenu tohoto blogu Osel měsíce spojenou s právem nosit oslí uši ve tvaru paragrafů. Blahopřejeme!
Vazební důvod podle písm. j): pro jistotu
K případu dvacet let staré vraždy mafiána Antonína Běly budiž řečeno, že poškozeného nebyla škoda, tak jako nebyla o několik let později škoda Františka Mrázka, kterýžto si zřejmě vraždu prvně jmenovaného objednal. Obě vraždy byly skutkem společensky nanejvýše prospěšným, žel, zákon vidí věc jinak a policie se proto rozhodla, těsně před uplynutím dvacetileté promlčecí doby, z Bělovy vraždy obvinit Pavla Šrytra a Jána Kaca.
Neuvěřitelné ovšem je, že soud vzal oba obviněné do vazby. To máme za frapantní zneužití toho institutu, neboť vazba je subsidiárním prostředkem, jak zajistit účast obviněného v trestním řízení a zároveň chránit společnost před jeho další trestnou činností, případně mu zabránit v ovlivňování svědků. Když Šrytr s Kacem nikoho dalšího nezavraždili během uplynulých dvacet let, není důvod k obavě, že by tak učinili nyní (ostatně tento vazební důvod zpráva neuvádí), a obavy z útěku musí být podloženy konkrétními skutečnostmi, které ji vytvářejí: nemůže postačit, že obviněným hrozí vysoký trest a proto se možná – třeba – snad pokusí vzít roha.
Výsledek trestního řízení, prováděného s tak enormním časovým odstupem od skutku, je vždy nejistý; i to měl soud vzít v úvahu. Ale to bychom nesměli být v České republice, nejzápadnější výspě Orientu v Evropě, kde nemůže být pro soudce méně významné hodnoty, než je osobní svoboda občana.
Turecká inspirace
V rámci nezdařeného pokusu o putsch (či co to bylo) provedla Erdoğanova exekutiva masivní útok na místní justici; jejím cílem se staly přes dva tisíce soudců a blíže neupřesněný počet prokurátorů. Což je jistě neblahou známkou věcí budoucích: justice, representovaná především svým personálním substrátem, tedy soudci, je nesmírně cenným aktivem každé demokratické společnosti, protože soudy jsou vposledku tím jediným, co dokáže čelit mocenské zvůli. Když selžou ony, přicházejí na řadu presidentem, tedy nikoli tureckým, nýbrž pro změnu českým, zmiňované kalašnikovy. Demokracie skončila, zapomeňte.
Aby byly soudy schopny tuto důležitou roli zastávat, musí být splněny dva předpoklady: formální, jímž je pravomoc soudů postupovat proti exekutivě, a materiální, daný ochotou a začasté odvahou soudců tuto pravomoc využít. Chybí-li kterýkoli z nich, je justice k ničemu a stává se toliko potvrzovací instancí exekutivního rozhodování.
České soudnictví, jak víme, bylo personálně zdecimováno ve dvou vlnách: nejprve, na začátku minulé války, odstraněním židovských soudců, poté, arci daleko důsažněji a definitivně, zgleichschaltováním stavu komunistickými čistkami, vulgo zlidověním soudnictví, jež proběhlo především v letech 1948–50.
Polistopadový régime se ukázal sametovým i v tomto směru: špatní, totalitnímu státu loyalní (čti: ustrašení a/nebo oportunističtí) soudci zůstali a všichni se svorně tvářili, že tak to má být, že být soudcem je přece odborná – a toliko odborná – záležitost. Soudce nemusí být charakterní člověk, postačí, bude-li dobrým odborníkem-právníkem.
Výsledek vidíme na každém soudu, kde bezmála co soudce, to morální zrůda, representující to nejhorší z polistopadového vývoje. Dokonce bych řekl, že v této zemi neexistuje horší a mravně zkaženější společenská skupina, než jsou soudci: líní, k právu a spravedlnosti indiferentní, oportunističní, namnoze úplatní, charakterem plně srovnatelní se zločinci, které soudí. Dokonce, myslím, i politici jsou proti soudcům v průměru hotovým vzorem občanských ctností.
Pokud by se našel diktátor, který by zemi soudců zbavil tak, jako to činí turecký president (nyní spíš už jen diktátor), udělal by pro tuto zemi to nejlepší, co by udělat mohl. Jen, pochopitelně, by je nesměl nahradit lidmi ještě horšími než jsou ti, kteří dnes taláry s fialovým lemem oblékají. A to by asi byl problém, protože kvalitní a sebevědomou justici nevybudujeme za pět ani za deset let, ta vzniká dlouhá desetiletí. Přesto, bohužel: i nic by bylo více než to, co máme nyní.
Na extremistické frontě klid
Letní příměří panuje v zápase mezi silami prosluněného Dobra a pravicově-extremistického Zla.
Výjimkou je kausa Adama B. Bartoše a Ladislava Zemánka, v jejichž případu nařídil soud hlavní líčení na 6. září (na osmou ráno, patrně aby delikventy přišlo podpořit co nejméně příznivců), a případ Lucie Šlégrové, jenž dospěl po pěti letech, pěti měsících a osmadvaceti dnech do pravomocné koncovky v podobě promlčení. Státní zástupce proti usnesení o zastavení trestního stíhání nepodal stížnost, čímž případ definitivně končí. Za újmu způsobenou vleklým a nedůvodným trestním stíháním se bývalá sprostá obviněná, nyní sprostá poškozená domáhá po státu náhrady ve výši cca 393 tisíc korun: jako daňovému poplatníku mi nezbývá než výkonu soudkyně Bohumily Huňáčkové i senátu soudu odvolacího zatleskat: bravo, soudruzi!
* * *
Past
J.Š. 23.7.2016
Read more...