Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Feierabend avers100.000 liber sterlingů, které přiznala londýnská vláda, se jí zdálo málo…Feierabend revers

Ukázky z knihy, vydané v roce 1986v Londýně, nakl. ROZMLUVY

… Je čas na hledání vnitřních útočišť nad záznamy o uplynulé půlce století, v níž několikrát zahynuly pokusy o československou demokracii. A je také příležitost k porovnávání a doplňování zpráv a výpovědí.

Tvrdě a bezohledně uháněl český čas po pět desítiletí, nyní zpomalil a vybízí k nahlédnutí zpět. Co zklamalo? Co selhalo? Byl jsem to snad já, čas, který vypověděl poslušnost, či lidé, jednající nebo nejednající, kteří mne nedokázali zkrotit podle svých přání a potřeb? Jak se mohlo stát, aby země, opírající se o tisíciletou tradici, byla v tak krátkém časovém úseku opakovaně, bez boje obsazena cizími tlupami a dnes přeměněna v ubohý satelit? Odkud pramenil, a dodnes trvá, onen příkaz české vůli, nebránila své území a své domovy. …

Benes vytah… V případě svědectví doktora Drtiny je proto třeba uvítat zprá­vy jiného člena a ministra exilové vlády, doktora Ladisla­va Feierabenda, který však nesouhlasil s prezidento­vou důvěřivou politikou východní a skončil v zatrpklém mlčení dalšího exilu, zatímco Drtina, Benešův stoupenec nej­věrnější a neoddanější, se nakonec pokusil o sebevraždu ze zoufalství, když byl svou modlou opuštěn... ", jak oba muže charakterizuje Václav Černý ve své knize. Skutečností ovšem je, že Prokop Drtina skočil z okna, když do jeho bytu vnikaly policejní orgány komunistické hrůzovlády a Feierabend v poválečném exilu nemlčel, nýbrž v průběhu dlouhých a existečně obtížných let postupně svoje svědectví uložil do osmi svazků vzpomínek a zápisků, které dnes představují prospěšný doplněk i zajímavý kontrapunkt k verzi Drtinově. Ještě jako člen protektorátní vlády Feierabend posílal Benešovi hlášení o situaci v Čechách. Po svém Útěku za hranice v lednu 1940 byl po celou dobu války v osobně přátelském a pravidelném styku s preziden­tem a jeho podrobné záznamy o hovorech s Benešem přiná­šejí posud neznámé poznatky k státně politické práci závěrům, činům a nakonec prohrám Masarykova dědice.

… V jednotlivých svazcích Feierabend podává rozbor Be­nešovy osobnosti a postupně se měnící orientace jeho politiky od uznání čs. provizorní a později reprezentativní vlády až k první cestě do Moskvy a zdůvodňuje svůj rozchod s Beneem, který opustil nejen princip kontinuity první republiky, ale také zásadu, že všechny změny musí schválit příslušné instituce po návratu domů na domácí půdě. S otázkou mnichovské kapitulace se však prezident nedokázal vyrovnat a stále se k ní vracel při každé veřejné příležitosti i v soukromých rozmluvách:

„… rozhovory mi ukazovaly, že si není jist, zda jeho rozhodnutí za Mnichova, nebojovat, bylo správné. K výročí Masarykovy smrti Beneš rozhlasem domů řekl, že Masarykův úsudek o nacismu byl zdrcující a jediný: ať se děje co děje, vytrvat a nepovolit v boji. Říkal tím, že jsme měli bojovat, kdybychom se řídili Masarykem?

Také věty v Benešově projevu k Státní radě, že národ svou svobodu musí vždycky vojensky bojovat a že Československo bylo hotovo válku podniknout v roce 1938 i za cenu jednoho miliónu životů, jsem si nedovedl dobře srovnat se skutečností, že jsme nebojovali.

Nebo na oficiálním obědě, kde řekl Britům: potřebovali jsme k svému rozhodnutí nebojovat více hrdinství a odvahy než k útoku na nepřítele. Naši vojenští velitelé žádali, abych odmítl kapitulovat a dal rozkaz k postupu proti německému vojsku, jež by vstoupilo na československé území. Odmítl sem jejich návrh. A řekl jsem: národ to musí vydržet, při­pravte sebe i vojsko. V témže projevu však Beneš prohlásil: nové hranice byly Mnichovem stanoveny tak, že Českoslo­vensko nebylo nadále schopno vojenského odporu.

Bylo tedy správné nebojovat, když jsme věděli, že tím ztrácíme možnost odporu? Nebude mnichovské rozhodnutí zdrojem oportunistické a dokonce defétistické nálady náro­da? Nebude pramenem mravní slabosti? Snad v každém rozhovoru dotkl se Beneš Mnichova a dával Britům vinu. Dospěl jsem k závěru, že Benešovo politické myšlení trpí komplexem Mnichova a že s tím musíme do budoucna počítat…“

… „...čím více jsem přemýšlel o výsledku návštěvy Beneše v Americe v roce 43, tím více jsem cítil, že největší užitek z ní měli Sověti, a nikoli Československá republika. Nezdů­razňoval Američanům důležitost států ležících mezi Sovět­ským svazem a Německem pro evropský, a tím pro světový mír, a nesnažil se zainteresovat Západ pro tuto oblast. Jeho projevy naopak naznačovaly; že střední Evropa svou geo­grafickou polohou je sovětskou zájmovou sférou. To ve mně vzbuzovalo obavy, poněvadž jsem nevěřil, že by se Česko­slovensko, politicky závislé na Sovětech, mohlo hospodářsky opírat o Západ. Posílil Beneš Rooseveltovu víru v poctivé úmysly Stalinovy? Něco napovídá Herbenův rozhovor s Be­nešem z 22. srpna 1945. “

V předposledním svazku, nazvaném „Soumrak českoslo­venské demokracie“, Feierabend obsáhle komentuje stále se zhoršující vnitřní poměry v exilové vládě, události ve Slo­venském národním povstání, situaci na Podkarpatské Rusi a nátlak komunistů, aby se londýnská vláda nevrátila domů ani v demisi. Jeho nesouhlas s Benešovou politikou narůstal a v únoru 45 podal demisi na svou funkci ministra financí. Dne 11. března prezident Beneš odletěl do Moskvy, kde se podřídil Stalinovi. Do poslední chvíle Feierabend na prezi­denta naléhal, aby setrval v Londýně a vrátil se do Prahy s první vlnou západních osvobozovacích jednotek. Autorovo střízlivé, podrobné svědectví o rozpadu československé zahra­niční akce zde dosahuje vrcholu podáním věcných podkladů o změnách v politické orientaci četných pracovníků druhého odboje. Tehdy již byly citelně oslabeny některé předpoklady, bez nichž obnova demokracie měla málo naděje na úspěch v osudném tříletí 1945-48.

V posledním svazku, nazvaném „Pod vládou Národní fronty“ Feierabend vzpomíná na svůj návrat domů v polo­vině černá 1945, kdy se setkal s manželkou Hanou, která se právě vrátila z koncentračního tábora v Ravensbrúcku. Se svým otcem, který byl spolu s celou řadou dalších Feieraben­dových blízkých příbuzných vězněn v Dachau, se již neset­kal, protože otec zemřel dříve než si autor v Londýně vyřídil povolení, aby se po pěti letech směl vrátit do Prahy. Tuto neuvěřitelnou překážku musel zdolat spolu s jinými pracov­níky, včetně československých vojáků a letců, kteří se rovněž museli doprošovat nové, takzvané košické vlády, aby se po šesti letech a po šedesátiprocentních ztrátách z fronty směli vrátit domů. V předmluvě k poslednímu svazku mimo jiné zaznamenal:

„... Chci zdůraznit, že moje kniha nechce být obžalobou těch, kteří vedli politiku Národní fronty od konce druhé svě­tové války do únorových událostí... věřili, že Sovětský svaz podle svého smluvního závazku nebude zasahovat do česko­slovenských vnitřních věcí a nebude jednostranně podporo­vat československé komunisty. Věřili, bohužel příliš dlouho, když už bylo jasné, že se Sovětský svaz a československé komunistické strany neřídí tím, co slíbily a k čemu se zavá­zaly, a že už začínají otáčet provaz kolem krku českosloven­ské demokracie... “

Po válce se Feierabend málo zúčastnil politického života, shromáždil však a předložil informace vztahující se k odmít­nutí Marshallova plánu. Velmi významné jsou doklady o zro­du, růstu a rozsahu činnosti vyslance Zdeňka Fierlingera v Moskvě, který svým rozvratnictvím po válce dovršil dílo zkázy a neštěstí. Benešovu přítomnost v Moskvě a jeho ne­schopnost zabránit Fierlingerovým manipulacím při nesmyslně okamžité ratifikaci moskevské smlouvy, považuje autor za jednu z kardinálních příčin pádu demokracie, která se tak vzdala jedné z mála ze svých zbraní, totiž souhlasu parlamentu na domácí půdě. Vývoj ovšem ukázal, že přítomnost a skutečnost trvalého mocenského faktoru – jednotek Rudé armády – způsobila, že československý parlament nikdy svou zbraň nesouhlasu nepoužil. …

Z úvodu Václava Šikla

* * *

Ve vládách druhé republiky

Str. 18

O půlnoční přestávce mně řekl jeden kolega, že mnoho nechybělo a první Syrového vláda mohla být vystřídána vo­jenskou diktaturou generála Krejčího, šéfa generálního štá­bu. Také jsem se dověděl, že určitá část l´uďáků chce odtrhnout Slovensko od republiky a vyhlásit samostatný slovenský stát, a že na Podkarpatské Rusi je chaos.

Ve vládě Protektorátu

Str. 26

V předmluvě dr. Feierabend uvedl: Druhý díl pojednává o údobí, o němž zatím nevyšly žádné objektivní doklady. Komunistům už mezi lety 1945-1948 šlo o to, aby docela umlčeli domácí demokratický, nekomunistický, odboj proti nacistům a aby celý odboj vyvlastnili pro sebe. Domnívám se, že je povinností nás, kteří žijeme ve svobodném světě, podat pravdivé svědectví o tom, co se u nás dálo.

Podařilo se mi získat vylíčení odbojové činnosti od ně­kolika účastníků, mezi nimi od profesora Vladimíra Kraji­ny, který byl ve středu domácího odbojového hnutí. Věřím, že tato svědectví, doplněná mými zkušenostmi, budou příspěvkem pro budoucího historika.

Tento díl mých pamětí zabírá údobí od 16. března 1939 do ledna 1940, kdy se mi podařilo uprchnout z Protektorá­tu Čechy a Morava. Jedná tedy o době, kdy národ až na mizivé výjimky byl jednotný v odporu proti nacismu a pro­ti okupantským vetřelcům; výjimkou byli jen fašisté a ko­munisté, přisluhující v té době Stalinově smlouvě s Hit­lerem. Právě v té době vznikaly četné civilní a vojenské od­bojové organizace, ovládané spontánně Masarykovou ideo­logií humanitní demokracie, které bojovaly na dvou fron­tách současně: proti nacistickým okupantům i proti komu­nistickým rozvracečům národní jednoty.

Knihu jsem začal psát v roce 1952. Musel jsem při sepi­sování spoléhat na svou paměť a na pomoc těch, kteří doma prožili líčené události nebo byli o nich informováni, a žijí ve svobodném světě.

V tom směru jsem díky zavázán mnohý přátelům a zná­mým, mezi nimiž byli zejména paní a pánové: dr. Zděnka Černá, Ljuba Veselá, dr. Antonín Basch, D. R. Brower, Antonín Cekota, Dominik Čipera, dr. Jaroslav Drábek, Arnošt Heidrich, Ivan Herben, dr. Jiří Horák, dr. Matěj Josko, Lt. Marcel Ludikar, Josef Maendl, Václav Majer. Dr. Jaroslav Němec, Jindřich Nosek, dr. Jan Opočenský, inž. Antonín Pavel, dr. Adolf Procházka, dr. Theodor Procházka, dr. František Schwarzenberg, dr. Juraj Slávik a dr. Ediard Táborský.

Návrat do Prahy obsazené Němci

Str.29

Eliáš se mnou živě souhlasil a odůvodňoval to takto: Po provedení mnichovských usnesení byli jsme bezbranní jako strom v bouři. Nemohli jsme se ani mobilizovat, neřku-li bránit se. Němci mohli obsadit Prahu dříve než bychom vylepili mobilizační vyhlášky. Muniční továrny v Plzni, Brně, Poličce, Moravské Ostravě i jinde byly na dostřel německých děl nebo dokonce i kulometů. Hácha byl v Berlí­ně stejně bezbranný jako národ doma. Berlínský podpis je důsledkem Mnichova. Vojáci byli proti mnichovské kapitulaci a chtěli bojovat třeba proti všem, ale konečné rozhodnutí nebylo v jejich rukou, nýbrž v rukou politiků, Voják musí v demokracii poslouchat politika a československá armáda byla opravdovou demokratickou armádou. Proto nesmí nikdo přijít a obviňovat vojáky, že se nebránili.

Byl jsem přesvědčen stejně jako Eliáš, že nikdo nemůže přijít s tvrzením, že se republika měla bránit 15. března 1939, když se nebránila za mnichovské krize. Měl jsem však obavu, že se bude vyčítat, že armáda aspoň nezničila zásoby a vydala je bez výstřelu.

Eliáš odpověděl, že ani za to nikdo nesmí vinit vojáky. Prezident Hácha jako nejvyšší velitel dal ministru národní obrany Syrovému rozkaz, že vojenská skladiště a zásoby mají být Němcům odevzdány netknuté. Syrový poslechl Háchu a Syrového poslechli generálové i jejich podřízení.

Armáda zůstala i po Mnichově demokratickou, jak byla vychována T. G. Masarykem. Ostatně všechno se seběhlo tak rychle, že Němci mnoho vojenských objektů obsadili dříve než do posádek přišel Syrového rozkaz. Hitler poslal na nás asi 20 divizí, tedy asi 200.000 vojáků plně vyzbroje­ných a čekajících na přepadení u hraničních sloupů. Za dvě hodiny byla jimi republika prolezlá, a nebyl ani čas položit nálože, ba někde ani čas vydat rozkaz, aby nálože byly po­loženy. Někde se tak sice mohlo stát, jako například v Pra­ze na Ořechovce, ale zase byla obava, že by to mohlo stát mnoho nevinných životů. I tam však, kde snad bylo možno skladiště a zásoby zničit, přišel rozkaz politického vedení nic nedělat a vojáci museli poslechnout. Eliáš zdůraz­nil, že na vojně se rozkaz plní a nad rozkazem se neuva­žuje, ale dodal, že i přesto někteří velitelé se chtěli brá­nit a že mnoho letců, nebýt sněhové bouře, by bylo odle­tělo se svými letadly a neuposlechlo rozkazů svých nadří­zených. V Praze se o to pokoušelo mnoho letadel, ale jen některým zpravodajcům se podařilo odletět ve sněhové vá­nici. Nutno děkovat Bohu, že vojáci měli aspoň tolik času, aby mohli spálit zpravodajské archivy.

Eliáš mluvil zaníceně. Bylo vidět, že je rád, může-li ně­komu vyložit svoje stanovisko k situaci a tak ulehčit svému vojenskému srdci.

Pokud jde o Anglii, listy konstatovaly, že nějaká vojenská intervence nepřichází v úvahu, neboť mni­chovské záruky za československé hranice nikdy nevstoupi­ly v platnost. Rothemerův tisk si ovšem nemohl odpustit jedovaté poznámky a napsal, že zhroucení Československa bylo nevyhnutelné, poněvadž Beneš v roce 1919 žádal o při­pojení národů, které by se podle zásady sebeurčení rozhod­ly připojit se k jiným státům, a že si Anglie nemusí dělat žádné výčitky, když Československo zaniklo, neboť jeho zánik osvobozuje britskou vládu od povinnosti ručit za československé hranice.

Francouzský tisk byl přece jen trochu zneklidněn, ale nevěřil, že by Němci chtěli anektovat to, co zbylo z čes­kých zemí, poněvadž Hitler prohlásil, že nechce mít žádné Čechy v německých hranicích. Zdálo se to neuvěřitelné, jak je možné najít ještě někoho, kdo věří Hitlerovým prohlášením!

Zato polská reakce nad zánikem Československa byla velmi znepokojivá. Ve Varšavě je prý ve vládních kruzích zmatek a nepokoj. Polský tisk však konstatoval, že se v dě­jinách nevyskytuje obdobný případ, aby se některý národ tak snadno vzdal své samostatnosti jako Češi.

Opočenský nevěděl o reakci ciziny více než bylo v českých novinách a také nevěděl, zda bývalý prezident Beneš učinil nějaký projev. Vzpomněl si však, že sociálně demokratický poslanec František Němec bude asi více vědět, poněvadž má silný rádiový aparát, který chytá i Ameriku, proto jsme se hned vydali do Němcova domku pod letohrádkem Hvězdou v Liboci. Bohužel ani Němec nic nevěděl, protože nezachytil žádnou Benešovu zprávu.

V sobotu 18. března dopoledne jsem byl u prezidenta ir Háchy. Byl jsem dojat, když mně řekl: „Prodělal jsem peklo v posledních dnech. Byl jsem nečekaně postaven před osudové rozhodnutí za mimořádných poměrů. Nemohl jsem jednat jinak než jak se stalo. Nechci na to ani myslet. Byl jsem zaskočen a znásilněn. Vím, že historie mne bude soudit, ale doufám, že bude soudit spravedlivě.“ Hrůzu berlínské noci bylo stála vidět na prezidentově tváři.

Bylo mi Háchy upřímně líto. Na sklonku svého nepolitického života se octl v situaci, která nebyla záviděníhodná. Musel rozhodnout o osudu národa, daleko od svých a daleko od vlasti, v jediné noci, unaven po cestě a zdolán řítícími se událostmi. A pod výhrůžkou, že Praha bude zničena a za obav z krveprolití. Nepokládal jsem za vhodné, když jsem na Háchově obličeji viděl dozvuky strašné berlínské noci, ptát se na podrobnosti, a obrátil jsem předmět hovoru na svou cestu do Říma.

… Karpatoruský sněm vyhlásil 15. března samostatnost své zemičky, Vološin se stal ministerským předsedou a Julian Révay ministrem zahraničí. Oba doufali, že se jim s pomoci Němců podaří uhájit podobnou samostatnost, jakou měli Slováci a jednali s Maďary, ale nepořídili. Maďaři se souhlasem Hitlerovým anektovali území bývalé Podkarpatské Rusi a začali do něho hned vojensky pronikat, ač českosloslovenské vojsko a ukrajinská Sič jim kladly statečný odpor.

Protektorát za vojenské zprávy

Str. 38

Několik dní po okupaci Němci donutili ředitele Česko­slovenské národní banky dr. Františka Peroutku a Josefa Malíka, aby podepsali transfer československého zlata v hodnotě asi 6 milionů anglických liber, které bylo uloženo na účtě Banky pro mezinárodní platy v Basileji, a to na Německou říšskou banku (Deutsche Reichsbank). Basilej­ská banka rozkaz provedla, ač její vedoucí činitelé znali po­litickou situaci a tedy věděli, že jde o politickou loupež.

Němečtí vojáci i civilisté kupovali v Protektorátu všechno možné. Krámy jich byly plny a museli být před­nostně obslouženi. Běda obchodníku, který odepřel prodat s poukazem, že žádané zboží nemá, a gestapo u něho později toto zboží našlo. Přitom vojenská okupační správa vydala nařízení, že Češi nesmějí nakupovat nad svou denní potřebu. Němci začali odvážet do Říše československou vojenskou výzbroj a rabovat vojenské sklady. Zabrali mate­riál pro 20 divizí, 1582 letadel, 501 protiletadlových děl, 2175 děl, 785 vrhačů min, 469 pancéřových vozů, 43976 ku­lometů, 114000 pistolí, přes milion pušek, miliardy střel a tisíce tun kovů.

Okupační správa rozkázala vládě, aby vydala nařízení o zvýšené lesní těžbě. Marně jsem se snažil Němcům vyložit, že zvýšená těžba může mít v našich geografických poměrech zlé klimatické následky. Museli jsme vydat vládní nařízení, podle něhož majitelé lesů ve výměře přes 50 hektarů byli povinni těžit do října 1939 50% nad schvá­lený hospodářský plán roční těžby jehličnatých dřevin. To­to nařízení bylo pak každý rok za německé okupace prodlužováno.

Český lid vyjadřoval hořkost nad svým osudem různým způsobem. Ulehčoval si šibeničním humorem a události charakterizoval pojmenováními — pronášenými s polským přízvukem (s přízvukem na druhou slabiku od konce slova) — jako například „dědek podpisový“ byl Hácha, „Žižka aušusový“ byl Syrový, „cirkus plechový“ byly německé obrněné vozy apod. Polský přízvuk byl výraz zklamání z toho, jak nás Beckovo Polsko za mnichovské krize na­padlo a zabralo naše území. Anebo, aby lid vyjádřil své pravé city, kladl květiny ke hrobu Neznámého vojína a k pomníku mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí, a nosil tam obrazy prezidentů první republiky T. G. Masa­ryka a Edvarda Beneše.

Němci se zpočátku nedovtípili, že to jsou známky je­jich neoblíbenosti a ukazatele českého odporu. Teprve za několik dnů pochopili smysl těchto typických demonstrací, a generál Blaskowitz dal 21. března postavit německou vo­jenskou stráž k hrobu Neznámého vojína a 26. března osobně k němu položil věnec. K této ceremonii pozval ge­nerála Syrového.

Syrový, místo aby jako významný legionář, symboli­zující československé politické osvobození, pozvání odmítl nebo s nějakou výmluvou zůstal doma, doprovázel k hrobu národního hrdiny vrchního velitele okupační moci, která nám vzala politickou samostatnost. Tímto činem se poli­ticky znemožnil. Syrový ztratil popularitu hned po 15. březnu, když vešlo ve známost, že na Hradě podal Hitle­rovi ruku a jedl jeho chlebíčky. Tehdy se jeho chování snad dalo omluvit tím, že ještě nevěděl, že bude žít v ně­meckém Protektorátu, a že si mohl myslet, že byl pozván Hitlerem jako ministr národní obrany k projednání vojen­ských věcí.

Generál Syrový byl však takové politické dítě, že si ne­byl vědom toho, čeho se dopouští. Přesvědčil jsem se o tom ke konci prázdnin roku 1939, když jsem byl návštěvou v je­ho vilce v Dobřichovicích u Prahy. Ve velké mansardě své­ho domku mně Syrový ukázal mnoho proutěných košů, které obsahovaly tisíce dopisů. „Podívej se, co jsem si vy­sloužil. To jsou všechno rozsudky smrti od bratří legio­nářů,“ řekl mi se slzami v očích a dodal: „V mnoha dopisech je přiložen provaz na oběšení. A to všechno za to, že jsem se šel poklonit památce národního hrdiny v do­provodu Blaskowitze.“ Syrový ani později nepochopil, že se stal přisluhovačem okupantů.

… Britský ministerský předseda Chamberlain prohlásil 31. března v britské Dolní sněmovně, že britská vláda dala Polsku záruku, že bude hájit jeho územní integ­ritu, a že je zmocněn tuto záruku oznámit také jménem francouzské vlády.

… Uvědomoval jsem si, že vláda a její jednotliví členové budou muset s Němci spolupracovat. To bylo dáno pova­hou úřadu a rozložením mocenských sil. Pokud tato spo­lupráce nepřestoupí určitou míru, nebude patrně vzbuzo­vat pohoršení, poněvadž průměrnému českému člověku bude jasno, že je dána nutností. Kde však je mez této spo­lupráce, která bude českou veřejností považována ještě za únosnou a čestnou? To byla velmi choulostivá otázka a odpověď na ni byla velmi nesnadná. Bude moci na ni spraved­livě odpovědět člověk, který nebude zasvěcen do podrob­ností složitého poměru mezi protektorátní vládou a Úřa­dem říšského protektora, a přitom také nebude znát sku­tečnou mezinárodní situaci? Nebude zítra hříchem, co se dnes pokládá za ctnost? Nezmaří jedna chybička protektorátního ministra sto jeho dobrých skutků? Nestane se pak najednou „ze svátého sviňákem“? Kdo bude moci být spra­vedlivým soudcem nad činy protektorátní vlády?

Ve vládě generála Eliáše

Str. 43

Eliáš mně oznámil, že přijal Háchovu nabídku v pevné víře v mé setrvání ve vládě, která bude mít dva velké úkoiy: chránit existenci národa, již Němci určitě budou ohro­žovat, a zabraňovat demoralizaci, o niž se Němci jistě pokusí. Tyto úkoly bude možno splnit, bude-li vláda v určité míře s Němci spolupracovat. Bude to spolupráce nechtě­ná a odporná, ale není vyhnutí, poněvadž odporovat mohlo znamenat národní sebevraždu. Připustil, že členové vlády budou vystaveni velkým rizikům a dokonce snad budou národními radikály nenáviděni, ale otázka osobního postavení ministrů není podle jeho názoru důležitá. „Žádá se na nás oběť, velká osobní oběť, a je na nás, zda ji chceme přinést. Pevně doufám, že stejně budou uvažovat ti, co povedou odboj doma a za hranicemi, a že ty přijdeš ke sejnému názoru a místo ve vládě přijmeš.“

… Někdy na začátku května dostali jsme od Franka pří­kaz, abychom vydali protižidovské zákony podle norimberského vzoru. Ve vládě byla dlouhá debata o tom, zda máme vyhovět a snažit se vymoci pro české židy nějaké úlevy, ač jsme všichni byli zásadně proti takovému zákonu. Ministr Kapras tvrdil, že se německému nátlaku neubrání­me, a navrhoval, abychom vydali mírnější protižidovský zá­kon, ale většina ministrů se usnesla příkaz zamítnout. Asi 14 dní po zamítnutí Frank opakoval svůj příkaz, tentokráte písemně. Odpověděli jsme, že židé byli v Pro­tektorátu odstraněni ze všech veřejných míst a z význam­ných hospodářských pozic, nemají žádný politický a hospo­dářský vliv a proto že není potřebí vydávat zvláštní pro­tižidovské zákony. Od Franka však přišel třetí příkaz, zase písemný a se lhůtou. Havelka se při jeho projednávání v ministerské radě kategoricky postavil proti vydávání pro­tižidovských zákonů a navrhl vládě podat demisi, kdyby Úřad říšského protektora trval na svém. Havelkův návrh jsme schválili jednomyslně a byli jsme zvědavi, jaké to bu­de mít následky. Němci však na nás nežádali, abychom vydali protiži­dovské zákony a Reichsprotektor je vydal 21. června sám ve svém Verordnungs-Blattu. Velkou zásluhu o to, že jsme vyhráli, měl Hácha, který se plně postavil za naše stanovis­ko. Protektorát bylo jediné území pod nacistickým vli­vem, které nevydalo protižidovské zákony.

Začátky mé podzemní práce

Str.48

Na schůzkách s vybranými členy výboru Národního souručenství jsem se blíže seznámil s architektem Vladimírem Grégrem, vnukem slavného mladočecha dr. Ed. Grégra. Poznal jsem, že hloubka Grégrova češství je silnější než jeho fašistické sklony, že nenávidí nacisty a horlivě proti nim pracuje, a stali jsme se přáteli.

Když se Grégr stal předsedou organizace české mládeže Národního souručenství, dovedl si ji zorganizovat tak, že měl oči po celém Protektorátě. Od něho jsme se dovídali, jak se český lid dívá na Háchu a na Eliášovu vládu. Národ pokládal Háchův podpis v Berlíně za politickou chybu, ale nikoli za zločin. Hácha byl v očích lidu tragic­kou postavou v tragické situaci, kterou nezavinil a větši­nou ho litoval. V okupaci národ viděl důsledek Mnichova a nevytýkal, že jsme se nebránili 15. března, neboť věděl, že by to bylo zbytečné prolévání krve. Věřil, že Českosloven­ská republika bude obnovena, a spoléhal, že nás osvobodí síla zvenku. Také k Eliášově vládě měl lid dobrý poměr a ne­pokládal nás za zrádce. Viděl, že při vší své nemohouc­nosti chráníme jeho zájmy, a nepřál si, abychom se nacis­tickými činy dali odradit a popustili svá místa fašistům.

Měl jsem příležitost přesvědčit se, že Grégrovy infor­mace jsou správné. Bylo to při zájezdu na Vizovicko na Moravě, kam jsem jel potěšit oběti záplavy Dřevnického potoka, a při návštěvách skautských táborů, v nichž na Sá­zavě byla dcera Hanka a na Lužnici syn Ivo. Při zájezdu na Moravu jsem mluvil ve Zlíně s vedoucími i dělníky Baťo­vých závodů, a od nich a od paní Marie Baťové, vdovy po zakladateli závodů Tomáši Baťovi, jsem se také dověděl, jak Baťovy podniky pomáhají rodinám těch, kdo byli od Němců perzekvováni, i jinak postiženým lidem a také židům, a jak umísťují přebytečné státní úředníky a vojáky.

Grégrovo zpravodajství bylo neocenitelné. Měl celkem spolehlivé zprávy o tom, co Němci chystají, a zachránil několik lidí před zatčením, poněvadž je dal včas varovat.

Byl jsem přesvědčen, že Grégr musí mít podzemní in­formační službu, a jednou, když jsme byli sami, jsem se ho na to zeptal. Dostal jsem však asi tuto odpověď:

„Mám k vám důvěru, ale z důvodů bezpečnosti nemo­hu na vaši otázku odpovědět. Pamatujte si, že zvědavost nepatří do podzemní práce a že organizace podzemní práce vyžaduje, aby ten kdo zprávu dostává, nevěděl, kdo mu ji poslal, a ten, kdo zprávu dává, neměl ponětí, pro koho je určena. Tak nemůže jeden druhého prozradit. Dále je nutné, aby každý podzemní pracovník jednal tak, aby v případě zatčení měl pohotově zdánlivě správný důvod svých činů a svých pohybů. Nejlepší jsou takové omluvy, které se dají svědecky dokázat, a nejlepšími svědky jsou osoby, které o podzemní činnosti postiženého nic nevědí. A konečně je třeba, aby každý podzemní pracovník byl ho­tov raději zemřít, nebo skončit sebevraždou, než by něko­ho prozradil. Hlavně není-li si jist, že dovede snášet tělesná a duševní muka. Proto má při sobě nosit nějaký smrtící prostředek.“

Gen. Eliáš: „Buď opatrný, víš že politici nedovedou mlčet.“

Začátek války

Str. 54

Souhra mezi bolševiky a nacisty byla dokonalá. Německo, díky Sovětům, se stalo vojensky nejmocnějším státem na světě a mělo zabezpečenou svou východní hranici. Stanovisko Sovětského svazu k nacistickému Německu vy­jádřil ministerský předseda Molotov, když 1. listopadu 1939 mluvil před Nejvyšším sovětem SSSR o zahraniční si­tuaci. Podle českých novin zdůraznil „V první řadě úplný převrat v poměru mezi Německem a Sovětským svazem, který vedl k vytvoření trvalého přátelství mezi těmito největšími státy v Evropě.“ V dalších svých vývodech řekl: „Válečný cíl západních mocností je prý zničení hitlerismu. Tento válečný cíl je prostě zločinný. Státní ideu jako je nacionálně-socialistická, možno odmítnout nebo přijmout, prohlásit ji však za důvod k válce je nesmyslné a zločinné. Pravým válečným cílem západních mocností je tedy uhájení jejich světovlády a další nerušené vykořisťování koloniál­ních národů“... „Sověty mají přátelský poměr k Německu. Bylo dosaženo praktické spolupráce a politická podpora ně­meckých mírových snah Sovětským svazem se již osvěd­čila. Hlavně při obtížné otázce ustanovení zájmových hranic na území bývalého polského státu. Sovětský svaz sleduje s hlubokým porozuměním boj Německa za odstra­nění versaillského systému, neboť trvá na stanovisku, že silné Německo je nezbytnou podmínkou míru v Evropě“... „Žvást o sovětizaci Baltických států je výrokem protisovětských provokací a má prospívat jenom našim nepřáte­lům. Nedotknutelnost suverenity Baltických států a zásada nevměšovat se do jejich vnitřních poměrů je docela jasně obsažena ve smlouvách o vzájemné pomoci.“

Jak se najednou otočil všemocný diktátor Stalin! Býval jedním ze strážců versaillského uspořádání v Evropě, ale nyní „s hlubokým porozuměním sledoval boj Německa za odstranění versaillského systému!“ Najednou Stalinovi ne­vadilo, že ho Hitler nepozval k mnichovské konferenci! Tak vypadal bývalý spojenec Francie a Československa.

Sovětské přátelství k Československu brzy vyprchalo. Sovětský svaz uznal Slovenský stát a zařídil v něm své dip­lomatické zastoupení. Do Moskvy přijel vyslanec Sloven­ského státu František Tiso. Byl bratrancem dr. J. Tisa, který byl 26. října jednomyslně zvolen prezidentem Slo­venského státu. Československý vyslanec v Moskvě Zdeněk Firlinger dostal consilium abeundi a musel v prisinci 1939 vyklidit československé velvyslanectví a odejít ze Sovětského svazu.

Krvavý listopad 1939

Str. 69

Večer 27. října jsem odejel do Mirošova, abych strávil národní svátek v rodinném kruhu. 28. říjen byl pracovní den, ale městečko mělo sváteční ráz. Mnoho lidí obléklo sváteční šaty a rolnická mládež nosila poděbradky. Lidé se chovali podle směrnic tajných letáků, které už několik dní kolovaly a vyzývaly k tiché oslavě svátku samostatnosti, a neřídili se podle komunistických letáků, které nabádaly k demonstracím a nepokoji. V Mirošově byl důstojný klid. Klid byl však jen na povrchu. V nitru každého dobrého Čecha to vřelo a musel se ovládat, aby se to neprojevilo na venek.

Dny úzkosti

Str. 84

Také ko­munisté byli činní v podzemí a měli zájem, aby byli informováni o akcích národního odboje, ale nějakou plodnou práci neprojevili. Moskva chystala pakt s Hitlerem, a tak komunisté podle instrukcí z Kominterny nechtěli projevovat aktivitu proti Němcům, když by to současně znamenalo desavuování Moskvy.

1) „Politické ústředí“(P.U.), o němž jsme už mluvili.

2) Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ), v němž vedle doc. dr. Josefa Fischera se zúčastnili zejména: dr. Karel Bondy, Fran­tišek Andršt, dr. Milada Horáková, dr. V. Kaufmann, prof. Wolf­gang Jankovec, Rudolf Mareš, prof. Zdeněk Peška, prof. Čížek a dr. K. J. Beneš.

3) „Obrana národa“ (ON), vojenská organizace, v níž byly vý­značné osoby vojenské. V době počátku války to byli zejména: mjr. Jaroslav Hájíček, generál Miroslav Neuman, pplk. Čeněk Kud­láček, plk. B. Boček, generál Olek Homola, pplk. Josef Balabán, pplk. Josef Mašin, škpt. Václav Morávek, plk. Jan Churavý, plk. Tomáš Berka a pplk. Jirků. Tím nejsou ovšem všechna jména vyčerpána.

Vedle časopisu „V boj“ vycházely ještě „Český kurýr“, „Informační služba národního osvobození“ (INSO), „RČS“ a ko­munistické „Rudé právo“, které bylo tištěno v Melantrichu. Ko­munisté se v letácích a v „Rudém právu“ až do přepadení Sovětského svazu věnovali zejména útokům proti dr. Edvardu Be­nešovi a západním demokraciím. V září 1939 byl gestapem zatčen první redaktor časopisu „V boj“ mjr. gšt. Zuzka; na jeho místo nastoupil týž den Ivan Herben.

Podobná akce byla opakována 28. října 1939. Letáky, psané podle instrukcí P.U., stylizoval a rozšiřoval doc. dr. V. Krajina, pplk. Josef Mašin, mjr. Hájíček, ředitel Melantrichu Vitásek a ta­jemník Blažej Vilím. Podplukovník Josef Mašin opatřil (za pomoci univerzitních docentů) několik pum, které vybuchly pod okny Protektora na Hradě. K 28. říjnu vydal také Ivan Herben zvláštní číslo časopisu „V boj“ s anonymní básní od Josefa Hory. Hora však věděl, pro jaký list píše. Toto číslo obsahovalo mnohé pasáže z Háchova dopisu Hitlerovi, které Herben dostal přes Elišku Jun­kovou a plk. Plasse od ministra Dominika Čipery.

Před vánocemi bylo zatčeno 180 důstojníků, když se prozradila zpravodajská služba, organizovaná Zdeňkem Schmoranzem v tis­kovém odboru předsednictva vlády. Poslanec F. Richter při vý­sleších na gestapu prozradil plk. Třebického, Schmoranze a jeho zástupce Oswalda Svobodu, a ti pak prozradili další důstojníky. Z civilistů byli zatčeni Ivan Herben a před ním Arnošt Bareš; oba byli členy této skupiny.

Vánoce 1939 se staly mezníkem v domácím odboji, neboť část nejdůležitějších pracovníků po prozrazení P.U. odešla do ciziny, a bylo nutné domácí odboj reorganizovat. Domácí odboj sestoupil plně do podzemí a rozvinul se v letech 1940 až 1942, kdy se sou­středil na zpravodajství a sabotáž. V letech 1940 až 1941 byla od­halena úskočnost komunistů (viz citáty našich zpráv v pamětech dr. Beneše).

Honolulu, Havaj, duben 1962

Prof. dr. V. Krajina

K tomuto článku dodává dr. Jaroslav Drábek, který se souhlasem Krajinovým některé jeho údaje doplnil, toto:

Vcelku nutno konstatovat, že nejen na začátku, nýbrž i poz­ději, vedoucí a rozhodující složkou odboje proti nacistům byla česká inteligence. To je patrno nejen ze složení odbojových sku­pin, ale potvrzují to hlavně doklady, které se staly přístupnými teprve po válce. K. H. Frank, Heydrich i ostatní předáci nacistů se proto opětovně a naléhavě dožadovali úplného a naprostého vy­hubení české inteligence. To bylo základním požadavkem plánu na vyhubení českého národa a poněmčení českých zemí, který schválil a předložil K. H. Frank. Byl to takzvaný Grundplannung OA, který byl nalezen v archivu Konrada Henleina, a který byl Hitle­rem přijat a také do značné míry i proveden. Vyhlazení české inte­ligence také opětovně požadoval K. H. Frank ve svých zprávách Hitlerovi, které byly objeveny v takzvaném Štěchovickém archivu. Doporučoval proti inteligenci použít takzvané „Sonderbehandlung“, to je prakticky vyvraždění bez soudu nebo zahubení v kon­centračních táborech. Frank neustále zdůrazňoval ve svých zprá­vách Hitlerovi, že česká inteligence je prakticky neasimilovatelná. Skutečnost, že česká inteligence byla rozhodující složkou od­boje, dosvědčuje i to, jak se komunisté nenávistně chovají ke všem složkám nekomunistického odboje bez výjimky, a jak se zoufale snaží vybudovat legendu o komunistickém odboji, používajíce o tom takových pochybených zjevů jako Julius Fučík, volavka getapa, a jiných.

Dr. Jaroslav Drábek

Z vlády doma do vlády v exilu

Str. 95

Po roce 1945 až do komunistického puče, kdy se daly strany tzv. Národní fronty terorizovat od komunistů, nebo aspoň pasivně přihlížely, jak komunisté falšují nejnovější ději­ny, byl uměle zveličován každý čin komunistického pří­slušníka. V tomto temném období jsme si museli často říkat, že generál Alois Eliáš měl vlastně štěstí, když byl popraven nacisty, neboť komunisté by ho jistě hnali na lavici hanby, na lavici obžalovaných před Národním soudem. Také obrovské odbojové zásluhy Vladimíra Grégra byly zcela umlčeny, protože nebyl komunista, a nota bene vnuk z rodiny vzorných českých patriotů Julia Edvarda Grégrů.

První setkání s dr. Benešem

Str. 110

Ve věci svého existenčního zajištění jsem řekl, že za­tím mám prostředky, a kdyby se exil protáhl, že si najdu přiměřené zaměstnání, abych mohl být řádně živ. Beneš mi kladl na srdce, abych — kdyby toho byla potřeba — od nikoho nepřijímal žádné peníze a obrátil se na něho. Neskrý­val jsem, že v Paříži dr. Outrata mi nabízel půjčku, ale že jsem ji nepřijal. „Ode mne byste však peníze přijal,“ po­dotkl Beneš, a když jsem záporně zavrtěl hlavou, řekl s úsměvem: „Kolego, pamatujte si, že nejsem Outrata.“

Poměry v československém exilu

Str. 112

Brzy po svém návratu z Londýna do Paříže jsem se ná­hodou na ulici nedaleko našeho bytu sešel s význačným československým představitelem, armádním generálem Lvem Prchalou. Byl v civilu a nepoznal jsem ho. Připadal mi usta­raný a sešlý. Sám mne zastavil a vykládal, že po svém příjezdu do Francie byl internován a vyšetřován jako nespo­lehlivý. Tvrdil, že všechna udání proti němu byla vymyšle­na, aby mohl být odstaven a nepřekážel Benešovi. Prchala zle láteřil na Národní výbor a na Beneše. Dr. Beneše ne­uznával jako hlavu odboje, protože kapituloval za Mni­chova, ač vojáci — Prchala mezi nimi — ho žádali, aby bo­joval třebas proti všem. O Národním výboru nemluvil jinak než jako o „odbojové sebrance“

V Paříži jsem slyšel, že Prchala chtěl v Polsku společně s poslancem inž. Františkem Schwarzem, bývalým členem Národní ligy, organizovat samostatný odboj. Dr. Juraj Slávik mne dodatečně informoval, že byl poslán Benešem z Ameriky zpět do Polska, aby Prchalu usměrnil. Prchala pak skutečně uznal Beneše za hlavu odboje a Slávika za po­litického zástupce pro Polsko, ale později se zase dostal do odmítavé pozice k Benešovi a Národnímu výboru v Paříži, když naši vojáci zavedli proti němu řízení, protože opustil v Polsku svoji jednotku. To bylo moje první a poslední setkání s generálem Prchalou v druhém odboji. Později v Londýně jsem o něm hodně slyšel, když za podpory ně­kterých Poláků byl v opozici proti československé vládě v exilu.

Spor v exilu se zakládal na dvou různých koncepcích, jedné takzvané „vyslanecké“ a druhé takzvané „prezident­ské“.

Podle „vyslanecké“ koncepce byli vyslanci, kteří se po 15. březnu 1939 nevzdali svých míst, jedinými právoplatnými představiteli československé státní suverenity u vlády, u níž byli akreditováni. Byli mezinárodně uznanými zbytky autority republiky a měli tedy politicky mimořádně důleži­tou pozici.

Tuto koncepci prý zastával pařížský vyslanec dr. Osuský. Prakticky to znamenalo, že se po 15. březnu 1939 po­kládal za jediného uznaného politického zástupce Česko­slovenska ve Francii. Osuský pokládal dr. Beneše za soukromou osobu a nikoli za prezidenta republiky. Odů­vodňoval to takto: Beneš se doma právoplatně, a to podle svých slov při loučení s národem dobrovolně a bez nucení, 5. října 1938 vzdal prezidentského úřadu a od té doby ni­kdy ani v Anglii, ani ve Spojených státech neprohlásil, že je­ho demise byla neplatná, poněvadž byla vynucena zahranič­ní silou. Beneš uznával svého nástupce v prezidentském úřadě, dr. Emila Háchu, a dokonce mu k zvolení zvláštním dopisem blahopřál. Dr. Osuský se na základě této koncep­ce pokládal za oprávněna, aby s francouzskou vládou vy­jednával ve všech věcech, týkajících se československého exilu. Osuský uznával Národní výbor, vždyť se stal jeho členem a měl v něm na starosti věci zahraničně politické, ale ve Francii vůči francouzské vládě byl podle svého přesvědčení jedinou osobou, která mohla s úspěchem jed­nat ve věcech našeho vojska a politické reprezentace.

Podle„prezidentské“ koncepce byl dr. Edvard Beneš stále právoplatným československým prezidentem, poně­vadž jeho demise byla vynucena cizími politickými vlivy.

Na lodi v koncentráku

Str.134

… Únava a večerní chlad mne zahnaly na moje místo v tru­pu lodi, kde jsem něco pojedl ze svých zásob. Můj soused, kanadský katolický bohoslovec, půjčil mi noviny, z nichž jsem se dověděl, že německá vojska nepřetržitě postupují, ač Pétain dal rozkaz k zastavení palby. Němci překročili Loiru u Orleansu, v Burgundsku obsadili Langres a ve Fran­che Comté Besançon na švýcarské hranici. Kdyby takto po­kračovali, měli by celou Francii obsazenou za dva tři dny. Prchal jsem opravdu v poslední chvíli. V novinách jsem také četl, že Sovětský svaz vojensky obsadil Litvu. Když Rusové nemohli dosáhnout toho, aby jim litevská vláda byla po vůli, zabrali prostě zemi. Vzpo­mněl jsem si na Molotovovu řeč z 1. prosince 1939, v níž každé sovětské zasahování do vnitřních poměrů baltských států prohlásil za žvást a protisovětskou propagandu. Moje přesvědčení, že Stalin má tajnou smlouvu s Hit­lerem, bylo znovu potvrzeno. O Velké Británii jsem se z novin nic nedověděl.

Členem vlády v exilu

Str. 142

Viktor Jansa mi především vysvětlil situaci ve Velké Británii. Dunkirk byl podle jeho slov pro Angličany sice tragédií, ale také štěstím a snad záchranou. U Dunkirku Velká Británie ztratila prakticky všechnu svou výzbroj a do­ma neměla skoro žádné rezervy. Měla jen holé pěsti, ji­miž by se byla mohla bránit, kdyby Hitler spustil invazi. Domobrana, takzvaná Home Guard, která byla organizová­na, aby bránila zemi pro případ německého útoku, neměla většinou kromě loveckých pusek žádné jiné zbraně. Král prý jí zapůjčil ze svých historických sbírek zbraní staré bouchačky, s nimiž se teprve musela učit zacházet. Situace po Dunkirku byla podle Jansy zoufalá, ale Britové nepro­padli zoufalství.

Národní krize zocelila celý národ. Místo aby svěsil hla­vu, plivl si do dlaní a začal horečně pracovat, aby zajistil obranu země. Tři dny po Dunkirku začaly továrny ko­nečně naplno vyrábět tanky, letadla, děla a jiné zbraně, a domobrana se dala do stavby opevnění proti parašu­tistům a proti invazi po moři. Dunkirk připravil národ psychologicky na letecké, parašutistické a námořní útoky na britské ostrovy a lid po slavných Churchillových řečech věřil, že se mu podaří útočníka zadržet.

… Beneš nevěřil v žádnou trvalou dohodu mezi Hitlerem a Stalinem a zabrání Besarábie i Bukoviny komunisty po­kládal za správné, neboť znamená uplatnění národnostního principu a soustředění Ukrajinců do jednoho státního cel­ku. Přitom řekl, že se po válce nebudeme moci bránit požadavku Sovětského svazu, bude-li žádat, abychom po­stoupili Podkarpatskou Rus Ukrajině.Byl jsem zaražen Benešovým názorem na Podkarpat­skou Rus, zejména proto, že její obyvatelstvo podle mých znalostí nebylo jen ukrajinské, a zeptal jsem se Beneše, zda to znamená změnu programu druhého odboje. Stále opa­kujeme, podotkl jsem, že bojujeme za starou Českosloven­skou republiku v předmnichovských hranicích, ale najed­nou jsme ochotní postoupit její součást jinému. Beneš mně ujistil, že jeho stanovisko neznamená, že se něčeho vzdává­me. Znamená prý jen to, že budeme ochotni dobrovolně Sovětskému svazu postoupit Podkarpatskou Rus, neboť po válce bude určitě Sovětský svaz naším sousedem. Znovu zdůraznil, že náš program zůstává nezměněný: obnovení republiky v předválečných hranicích.

… Opočenský se zlobil na Osuského. Nebýt armády, tak prý se někteří spolupracovníci Národního výboru nedostali včas z Francie a padli do rukou Hitlerových. Evakuace Ná­rodního výboru nebyla podle Opočenského názoru řádně organizována. Například Outrata prý jí nevěřil a ujel sám s rodinou do Anglie.

… Londýn začal být plný pověstí a kombinací o příští československé vládě a že vláda má vypadat takto: Šrámek předseda, Masaryk zahraničí, Ingr válka, Slávik vnitro, Ně­mec sociální péče, Ripka propaganda a Osuský, Feierabend a Nečas ministři bez portefeuille. Nečas mi svěřil, že se mu Šrámek jako ministerský předseda nelíbí, ale že se nebude stavět proti němu, protože spolu dobře vycházeli, když doma byli společně ve vládě. Nečas mi potvrdil, že proti Šrámkovi jsou i sociálně demokratičtí odboráři Jiří Štole a Josef Kosina a také dr Jaroslav Stránský. Ohledně Stránského jsem byl překvapen a nechtěl jsem tomu věřit. Konečně mne Nečas informoval, že Beneš jednal s česko­slovenským německým sociálním demokratem Wenzlem Jakschem o účast Němců ve vládě, ale že se dohodli, že se tato otázka odloží na pozdější dobu. Proti Jakschově účas­ti se prý ostře postavili všichni členové pařížského Ná­rodního výboru a někteří z nich se prý staví nejen proti Jakschovi, ale také proti mně.

Od jiných jsem slyšel, že proti mému jmenování minis­trem jsou také komunisté, a četní vojáci, zejména levě orientovaní důstojníci. Ti jsou prý také proti Ingrovi a Šrámkovi a intervenovali proti nám u prezidenta Beneše. Věděl jsem, že námitky proti mně jsou politické. Nevěděli nic o mé činnosti proti Němcům a že jsem byl už doma jako člen Eliášovy vlády ve styku s Benešem. Vadil jsem jim hlavně jako agrárník. Někteří stavěli se proti mně ze zásadních důvodů, že se prý musí dělat dělítko mezi vládou doma a vládou v exilu. Ripka mi to řekl přímo a dr. Pro­kop Drtina to nepřímo vzkázal po Opočenském.

… Všechny tři baltické státy se rozhodly, že se zřeknou politické samostatnosti a připojí se k Sovětskému svazu. Odhlasovaly to prý dobrovolně jejich parlamenty a jejich lid se prý nemůže dočkat, až Nejvyšší sovět schválí jejich připojení k Sovětskému svazu. Tyto tři státy přijaly nové ústavy, vyvlastnily všechen průmysl a banky, provedly po­zemkovou reformu a zatkly všechny, kdo nesouhlasili s „vůlí lidu“. Tak skončily smlouvy baltických států se Sovětským svazem o přátelství a vzájemné pomoci.

Hitler se ve své řeči z 19. července chlubil, že už nikdo nikdy Německo a Sovětský svaz od sebe neoddělí, a litoval britský lid, že na něj přijde bída a hlad, poněvadž Churchill se nechce s Německem dohodnout a uzavřít s ním mír. Němci začali bombardovat britské ostrovy a vše půso­bilo dojmem, že Němci v nejbližší době chystají invazi. …

Československá vláda i když jen provizorní

Str. 162

… Dr. Milan Hodža byl vhodným kandidátem na mini­sterské předsednictvo. Měl ve světě hodně známostí, znal cizí řeči, dovedl vystupovat na mezinárodním fóru a byl iniciativní a energický. Byl jednou z vedoucích politických postav doma a měl značné zásluhy o rychlé vzkříšení a mo­derní náplň slovenského života. Protože prezidentem re­publiky byl Čech, považoval jsem za vhodné, aby minister­ským předsedou byl Slovák, který byl už doma minister­ským předsedou, a to za mnichovské krize. Britské vládní kruhy by byly Hodžu velmi vítaly jako vedoucí osobnost. Proti Hodžovi bylo ovšem možno uplatnit vážnou námit­ku, že se neozval žádným protestem po 15. březnu 1939, když se Slovensko prohlásilo samostatným státem a české země se staly protektorátem Německa, ač žil v té době ve svobodné cizině. Hodža hájil samobytnost Slováků a chtěl, aby ji Beneš uznal už v exilu, a žádal, aby byl nad Ná­rodním výborem v Paříži ustaven ještě zvláštní stranicko-politický orgán. To bylo proti Benešově koncepci právní kontinuity první republiky a nestranickosti druhého odbo­je. Hodža vystupováním proti Národnímu výboru v Paříži jako funkcionář Národní rady rušil jednotu odboje, kterou Beneš pokládal za základní podmínku úspěchu práce v za­hraničí.

Nevadilo Benešovi, že Hodža byl agrárník? Nebyl pře­kážkou záhadný telegram, který francouzský vyslanec v Praze Delacroix poslal 20. září 1938 francouzskému mi­nistru zahraničí Georges Bonnetovi? (O telegramu budu mluvit v kapitole „Práce ve vládě“.) Nepadal v úvahu také zdravotní stav Hodžův, který nebyl uspokojivý?

Bechyně byl bystrý a energický pracovník s velkou poli­tickou zkušeností. Doma byl několikrát náměstkem mini­sterských předsedů. Byl dobrý žurnalista a náležel k levici, kterou Beneš označoval za vedoucí element v osvobozené republice. Bechyně odešel z domova ilegálně, čímž protes­toval proti zřízení protektorátu, stejně jako Šrámek. Ne­znal však cizí řeči, byl v cizině neznám, ač měl určité styky s britskou Labour Party. Dával však často najevo bouřlivácké politické názory, které se do exilu nehodily. Ne­souhlasil také s Benešovou koncepcí nestranickosti druhé­ho odboje. A konečně: byl vážně nemocen. Už doma trpěl tuberkulózou plic a v exilu míval chrlení krve. To byly podle mého názoru důvody, proč se Beneš ze tří nápadníků na místo předsedy vlády rozhodl pro Šrámka a nejmenoval Hodžu nebo Bechyně. Mohu se ovšem mýlit.

Korespondence, která byla vedena mezi britským minis­trem zahraničních věcí lordem Halifaxem a Benešem a ved­la k uznání čs. provizorní vlády v exilu, byla vládě předložena teprve na žádost ministra dr. Osuského. Ukazovala, že britské uznání naší vlády neznamená ani uznání právní kontinuity první republiky, ani jejích hranic, a že naše vláda reprezentuje jen český a slovenský lid, ale nikoli Československou republiku. Čs. vláda v Londýně byla tedy v odlišné situaci v porovnání s ostatnímu exilovými vláda­mi v Londýně.

Proč tomu tak bylo? Velká Británie spolupodepsala mnichovskou dohodu a nechtěla prohlásit, že ji pokládá za neplatnou. Přímým důsledkem Mnichova bylo nejdříve okleštění a pak rozdělení republiky na tři části. Britská vláda se nechtěla uznáním právní kontinuity první republiky vázat ve věci československých hranic. Mimo to v Protektorátě stále byla česká vláda a Slovensko mělo také svou vládu.

Beneš ve své rozhlasové řeči k domovu z 24. července 1940 stál na stanovisku právní kontinuity první republiky a jejích předmnichovských hranic. Prohlásil, že jsme ne­uznali Mnichov, že Masarykova republika žije právně a po­liticky dále, že právně on sám nepřestal být prezidentem republiky, že právně a politicky neexistuje nic, co provedl nacismus po 15. březnu 1939, a že je neexistující a bez­právné všechno, k čemu jsme byli od září 1938 nezákonně a neústavně přinuceni. Také Ripka jako mluvčí naší vlády v exilu trval ve svých veřejných projevech na kontinuitě první republiky a na předmnichovských hranicích.

… Československý exil přijal nově jmenovanou vládu bez nadšení. Komunisté žijící ve Velké Británii vydali zvláštní šestnáctistránkovou brožuru „Czechoslovakia’s Guilty Men, What The Czechoslovak Provisional Government Stands For“(Českoslovenští viníci; oč usiluje československá pro­zatímní vláda). Stavěli se v ní ostře proti vládě a dokonce ji činili odpovědnou za tragické osudy našich vojáků ve Francii, ač v té době vláda ještě neexistovala. Stejně ostře napadali prezidenta Beneše. Beneš se prý nemůže opírat o podporu krajanů za hranicemi, neboť se dvě třetiny orga­nizací amerických Čechů a Slováků na sjezdu v Chicagu ve dnech 28. a 29. dubna 1939 vyslovily proti podpoře jeho politiky. „Jediná síla, na kterou se může spoléhat ve svém boji, je naše vlastní síla, síla pracujícího lidu všech národů a mocný Sovětský svaz,“ stálo v komunistické brožuře. Sovětský svaz byl v té době ovšem Hitlerovým spojencem a pomáhal mu k vítězství strategickými dodávkami všeho materiálu. Jak vidět, čs. komunistům to nevadilo...

Práce ve vládě

Str. 169

… Masaryk si stěžoval na továrníka Jana Baťu, který místo aby podporoval odboj, chová se tak, že se dostal na anglic­kou černou listinu pro své obchody s nacisty. Zato se vel­mi pochvalně vyslovoval o Tomíku Baťovi, synu zakladate­le závodů Tomáše Bati, který v Kanadě ve vesnici Frankfortu založil nové sídliště Batawu a v něm továrnu podporující spojenecké válečné úsilí a náš odboj. (JAB byl největší podporovatel odboje v ČSR, zachránil i 2000 židovských rodin! J.Š.)

… Dožili jsme se velkého zklamání, když Spojené státy v únoru 1941 jmenovaly vyslance A. P. Drexel Biddlea u emigračních vlád Belgie, Holandska, Norska a Polska, ale nikoli u naší vlády. Byl to novy důkaz, že naše provizornost je něco méněcenného a že je rozdíl mezi námi a ji­nými emigračními vládami. Beneš byl velmi rozmrzen. Prezident byl na důsledky naší provizornosti velmi citli­vý. Viděl jsem to, když mi ukazoval úvodník Timesů z 3. března 1941, který vypočítával, že Bulharsko je už sed­má země, kterou Hitler obsadil, ale nás do obsazených států nepočítal. A Times byly neoficiálním mluvčím britské vlády.

… Když jednotliví ministři poslali prezidentovi svá vyjá­dření o mírových cílech, mluvilo se na schůzkách o našich příštích hranicích a o řešení našeho německého problému. Prezident nám neřekl, od koho dostal jaké návrhy, ale stavěl se proti zabírání cizího území a spíše byl ochoten k hraničním ústupkům. Naznačil, že by bylo možno po­stoupit Německu výběžky Čech a Moravy, jejichž ztráta by neohrožovala politickou a hospodářskou samostatnost naší republiky, a hájil ústupky na hranicích slovensko-madarských.

Hlavní body návrhů, které jsem v březnu 1941 poslal prezidentovi, byly tyto:

1. Obnova hranic první republiky s tím, že hraniční čára proti Německu nebude vedena po hřbetech hor, nýbrž po jejich svazích na německé straně. Navrhoval jsem připojení Petržalky s okolím ke Slovensku. Dával jsem v úvahu žádat na Rakousku úzký pruh země na pravém břehu Moravy, jímž podle projektů měl být veden dunajsko-oderský kanál. Nepřál jsem si žádných změn vůči Polsku a Rumunsku.

2. Konec mezinárodní ochrany menšin. Nové Českosloven­sko musí být státem Čechů, Slováků a Podkarpatských Rusů. Otázka národních menšin a úprava jejich poměrů bu­de vnitřní věcí státu. Kdo by s ní nesouhlasil, může se vystěhovat a dostane za svůj majetek plnou náhradu.

3. Povinnost Německa přijmout všechny říšskoněmecké ob­čany, kteří budou po válce vyhoštěni, poněvadž se provi­nili proti republice nebo jejím českým obyvatelům. Němec­ko nesmí mít právo přezkoumávat důvod vyhoštění.

4. Stejná povinnost jako pod bodem 3 postihne také Maďarsko.

5. Náhrada škody způsobené Německem a Madarskem, ale žádná válečná pokuta.

… Na čajích u prezidenta se také mluvilo o organizaci střední Evropy. Prezident od počátku upozorňoval na to, že žádná středoevropská federace nesmí být nepřátelsky zaměřena proti sousedním státům a musí mít přátelský vztah k Rusku. Všichni jsme se shodovali, že spolupráce s Poláky má být slibným počátkem středoevropské federa­ce nebo konfederace.

… Ve vládě jsme všichni byli jednotni, že naše zahraniční akce nemůže a nesmí být založena na politických stranách, nemáme-li se dostat do vnitřních stranických sporů, které by ohrožovaly naši věc na mezinárodním fóru. Nebylo ani možno postupovat jinak, poněvadž složení politické emi­grace nebylo shodné s politickým rozvrstvením národa. Ripka vyjádřil stanovisko vlády v článku „Strany a stranic­tví“, který uveřejnil v Čechoslováku z 18. dubna 1941. V tomto článku napsal také svoje mínění o stranickém dě­lení v budoucnosti:

„...bývalé politické strany, tak jak byly v první republice, jsou v národě celým vývojem od Mnichova překonány. Ne­chci tím říci, že vymizeli jednotlivci neb i skupiny agrární, lidovecké, živnostenské, sociálně demokratické, národně so­ciální, národně demokratické atd. Jistě, že existují dále; přezimují doufajíce, že jejich čas se navrátí a že budou po­kračovat v tom, kde museli přestat v říjnu 1938. Ale to jsou lidé byvší. Minulost se nevrátí a nikdo rozumný si ani nemůže přát, aby se vrátila... Mluvíme-li proti obnovování stran, máme na mysli strany staré; jsme přesvědčeni, že jsou vývojem překonány, a že by bylo přímo národu škodlivé, kdy­by se obnovovaly anebo se dály pokusy o jejich obnovení...“

Nahrážka parlamentu. Státní rada

Str. 177

… Komunisté se stavěli proti Národnímu výboru v Paříži, sabotovali ve Francii naše vojenské úsilí, rozvraceli naše vojsko v Anglii, dělali intriky před jmenováním naší exi­lové vlády, a tak všemožně zeslabovali náš odboj. Stavěli se také proti Velké Británii a podporovali politiku Stalinovu, který spolupracoval s Hitlerem.

… Prezident oponoval tak ostře mému názoru, že jsem měl dojem, že o zastoupení Němců je už dohodnut s poslancem Wenzlem Jakschem, představitelem německých so­ciálních demokratů z ČSR. Beneš mi v rozhovoru řekl, že v předmnichovských jednáních dával svým takzvaným čtvr­tým plánem henleinovcům všechno, co si přáli, a že by ne­bylo spravedlivé, kdybychom v exilu chtěli našim demokra­tickým Němcům odpírat politické zastoupení. Jestliže jim dáme zastoupení ve Státní radě, ještě jim nic nedáváme, nýbrž jim jen poskytujeme fórum, na němž mohou přichá­zet se svými požadavky. A prezident dodal, že Němci ve svých požadavcích musí být velmi opatrní vzhledem k to­mu, co se stalo 15. března 1939 a co se děje v Protektorátě, a že to řekl Jakschovi, a ten to vzal na vědomost.

… Ve Státní radě bylo 12 členů vlády, kteří neměli hlaso­vací právo, takže zbývalo 19 členů s hlasovacím právem. Poměr Čechů a Slováků byl 21:9 a za Podkarpatskou Rus byl členem dr. Pavel Cibere. Komunističtí členové Národ­ního shromáždění bez ohledu na národnost a demokratičtí němečtí členové téhož shromáždění byli vyloučeni z člen­ství ve Státní radě. V Anglii žili komunističtí senátoři Ka­rel Kreibich, František Malík, Karla Pfeiferová, Josef Svoboda a Vítězslav Mikulíček, a komunističtí poslanci Kurt Babel, Gustav Beuer, Alfred Hádek, Anežka Hodinová-Spurná a Josef Valo. Demokratičtí němečtí členové Národního shromáždění v exilu byli: Wenzel Jaksch, Irena Kirpalová a Fr. Kógler. Z českých poslanců nebyl členem Státní rady inž. František Schwarz, příslušník Národní li­gy, žijící také v Anglii.

… Sledoval jsem pozorně každé Benešovo slovo. Beneš prohlásil, že jsme nikdy Mnichovskou dohodu nepřijali a neuznali, že naše zákonná vláda nikdy nedala souhlas k provádění obsazení našeho území. To neodpovídalo sku­tečnostem. Dále prohlásil, že náš parlament nic z toho, co se stalo, ani neschválil, ani neratifikoval. To bylo správné, a byla to zásluha druhé vlády generála Syrového a vlády Beranovy, a tím se podle naší ústavy Mnichov nestal plat­ný. Beneš dále správně konstatoval, že takzvaná druhá re­publika, mezinárodními kruhy fakticky považovaná za pokračovatelku první republiky, byla zničena mezinárod­ním zločinem, který se kryl podlým, nečestným a zbabělým atentátem spáchaným na prezidentu druhé republiky.

V celé prezidentově řeči nebylo jediné slovo namířeno proti Háchovi nebo proti protekorátní vládě. Považoval jsem to za důkaz, že Beneš věří mým referátům, které jsem mu přednesl po příchodu z domova, zejména že si je vě­dom těžkého postavení, v němž se Hácha a Eliášova vláda nacházejí po francouzské porážce.

Plně jsem souhlasil, když prezident prohlásil, že „vše, co děláme, je dočasné, a to jen po dobu války, a že ty věci nemají tvořit žádných trvalých precedentů, a že svobodný lid československý si rozhodne pak sám, jakou cestou pů­jde a co změní.“

Nebyl jsem překvapen, že Němci nejsou zastoupeni ve Státní radě, poněvadž jsem věděl od Beneše i od Jaksche, že se neshodli. Silně mě však překvapilo, když jsem slyšel z prezidentových úst, že jednal o vstup do Státní rady s komunisty, že chce v ní mít živel, který osvobozovací boj sabotoval a že se mi o tom ani slovem nezmínil. To a jak jsem se dodatečně od něho samého dověděl, měl už soukromý příslib Benešův, že bude jmenován nasvědčovalo, že mi nedůvěřuje a vidí ve mně jen agrárního straníka.

Beneš si ve svém poselství postěžoval, že Francie a Vel­ká Británie neuznaly naši vládu v první den vypovězení vál­ky, a že Velká Británie neuznala právní kontinuitu první republiky a její hranice. Sovětskému svazu však nevytkl, že svou politikou podporuje Hitlera a že neuznal naši vládu. Vysvětloval jsem si to tím, že se mu nezdálo diplomatické zmiňovat se o těchto nepříjemných věcech, poněvadž ve své řeči vyslovil přesvědčení, že Sovětský svaz přejde v pra­vou chvíli na druhou stranu.

První schůze Státní rady dávala mnoho látky k přemýš­lení. Benešovo poselství mělo v sobě mnoho rozporů, kterým jsem nerozuměl, ale které jsem později pochopil. Také věty odpovědi předsedy Státní rady Bechyně: „Moudrý člo­věk ví, že jeden mozek všechno nepromýšlí, jedny ruce všech­no nevykonají a jedna osobnost všechno neobsáhne... Chci dá­le říci, že vůdcem demokratického národa nemůže být dik­tátor...“ naznačovaly, že mezi ním a Benešem jsou stále velké rozpory, a to nebylo dobré znamení do budoucnosti.

… Druhou plenární schůzi konala Státní rada 14. ledna 1941 už ve svém domě v Gwendolen Avenue v Putney. Umístění Státní rady v této části Londýna bylo hodně kri­tizováno a tvrdilo se, že se tak stalo na přání Bechyňovo, protože bydlel pár kroků nedaleko. Sídlo Rady bylo daleko od středu města, daleko od všech ministerstev a chodit tam znamenalo velkou ztrátu času. Mimoto místnost urče­ná pro zasedání byla nevhodná. Měla tak špatnou akustiku, že musela být přepažena záclonou, aby bylo slyšet. Když jsem přišel poprvé do nových místností Rady, viděl záclonu a vzpomněl si na rozpory mezi Bechyněm a Benešem, prohodil jsem k Bechyňovi: „Tady je to jako v loutkovém divadle. Kdopak tady bude hrát? A kdopak tady bude tahat za provázky?

… Státní rada byla od začátku živnou půdou, v níž klíčila stranická politika, a „Nová svoboda“ byla pokusem vytvořit v exilu socialistický tiskový orgán. Sváděl k tomu příklad komunistů, kteří ustavili ve Velké Británii svou stranickou organizaci za vedení poslance Gustava Beuera a později Václava Noska, a organizaci mládeže s časopisem „Mladé Československo“.

Co jsme věděli o situaci v Protektorátu

Str. 187

… Když jsem se stal členem vlády, byl jsem přesvědčen, že budeme v ministerských radách dostávat pravidelné zprávy o situaci doma. Od Jansy jsem věděl, že plukovník Mora­vec je první osoba, kterou prezident Beneš každé ráno přijímá, a předpokládal jsem, že prezident bude zprávy o situaci odevzdávat vládě. V ministerských radách jsme se vsak o poměrech doma nedověděli nic; zprávy od zpravodajské služby nebyly nám předkládány a nikdo o nich nereferoval.

Intermezzo o Janu Masarykovi

Str. 189

… V Londýně jsme se rychle spřátelili. Masaryk nezakrý­val, že úřad ministerstva zahraničních věcí přijal teprve po dlouhém zdráhání a jenom na Benešovo výslovné přání. Od Ripky jsem věděl, že mezi prezidentem a Janem Masary­kem bylo vyměněno několik telegramů, než Jan konečně k tomu svolil. Když jsme se s Janem sblížili, řekl mi, že ho nebaví být ministrem a poslouchat různé hádanice v mi­nisterských radách, ale že úřad ministra zahraničních věcí přijal, poněvadž otec mu před smrtí řekl: „Nikdy ne­opouštěj Beneše.“ Jan ten příkaz přijal a otrocky věrně ho vykonával. Přesvědčil jsem se mnohokráte — a patrně také moji kolegové v londýnské vládě —, že Masaryk svůj úřad vyko­nával bez nadšení. V zahraniční politice byl poslušným ná­strojem prezidenta Beneše a byl rád, že nemusí dělat žádná vážná rozhodnutí. Když se v ministerských radách jednalo o kontroverzních věcech a stanoviska se ostře rozcházela, Masaryk se většinou neúčastnil debat, a když mělo dojít k bojovnému hlasování, odešel ze schůze s omluvou, že má nějakou důležitou věc. Jan Masaryk byl výborný propagátor. Nepřeženu, že v tom směru měl rys geniálnosti. V každé situaci věděl, co má říci, aby to chytlo posluchače. Jeho rozhlasové projevy z Londýna za války ho udělaly doma známým a popu­lárním, a každý se těšil na „Honzovy řeči“. V druhém od­boji se svou propagační činností ohromně zasloužil o naši věc, zejména ve Spojených státech. Všichni, kdo s ním při­šli do styku, měli ho rádi, poněvadž hýřil humorem a rád pomáhal lidem. Hlavně malým lidem. Masaryk byl v tom směru jedním z nejušlechtilejších lidí, které jsem v životě potkal.

Rozhovory s Benešem

Str. 192

Princip kontinuity neplatí pro vnitřní naše poměry. Neplatí pro poměr mezi Čechy a Slováky nebo mezi Čechy a našimi Němci, který se v nové republice jistě změní. V exilu však nemůžeme dělat žádné změny; o nich může rozhodnout po osvobození jen národ doma. V hospodářských a sociálních poměrech platí princip revoluce. Nastane-li v Evropě po válce radikální změna hospodářských a sociálních poměrů, začleníme se do toho­to revolučního hnutí. Není však v našem zájmu toto hnutí předcházet, jako by bylo chybou zůstávat za ním. Zatím nevidíme jeho obrysy, ale můžeme předpokládat, že bude znamenat doplnění demokracie politické demokracií hos­podářskou a sociální. Tak bude dokončen vývoj demokra­tizace světa, který se začal za první světové války. Musíme však dbát toho, abychom tuto revoluci udrželi v ro­zumných mezích a zabránili zkomunizování vlády a země. Podle Beneše je náš národ tak vyspělý, že se to podaří. Ale zároveň se Beneš netajil obavami pro případ, že by se to nepodařilo.

… Molotov prohlásil, že Francie prohrála, poněvadž pod­ceňovala roli Sovětů, a vysvětloval britskou neochotu přijmout Hitlerovu nabídku z 19. července 1940 na uzavření míru tím, že Velká Británie chce podržet kolonie a pokra­čovat v imperialistické politice. Molotov ubezpečil Hitlera, že Sověti zůstanou neutrální a dodrží smlouvu, která Hit­lera zabezpečuje na východě. Události v Evropě jen posílily sovětsko-německou smlouvu, a proto každý pokus o vyvo­lání nepřátelství mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem je marný. Molotov řekl, že vtělení baltických republik do Sovětského svazu se prý stalo na přání lidu, jak ukázaly plebiscity, a liboval si, že se Sovětský svaz zvět­šil o 2,888.000 Litevců, 1,950.000 Lotyšů a 1,120.000 Estonců. Zabrání Ukrajiny a Bílé Rusi přidalo 13 miliónů osob a zabrání Besarábie a Bukoviny 10 miliónů lidí, takže Sovětský svaz má 193 miliónů obyvatel.

Netajil jsem se před Benešem svým odporem k chování Sovětů a svými obavami, aby se nakonec Sověti nedohodli s Hitlerem o rozdělení zájmových sfér na celém euro-asijském kontinentu a v Africe. Prezident vtělení baltických států do Sovětského svazu neschvaloval, ale sovětský postup nepokládal za tak hodný zavržení jako já. Řekl, že chování Sovětů je vysvětlitelné z důvodů politické a vojenské bezpečnosti. Přitom pozna­menal, že Britové — na rozdíl od Spojených států, které ihned a jasně sovětský zábor neuznaly — rozmýšlejí, jaké stanovisko mají zaujmout. Baltické státy, řekl Beneš, se Britům zdají příliš malé a jejich geografická poloha taková, že jednání Sovětů má jakési oprávnění. Když jsem se ostře postavil proti takovému názoru, prezident neodporoval.

Při této návštěvě jsem se zeptal Beneše, zda jednal o uznání naší vlády se Sověty. Dověděl jsem se totiž od Bechyně, že Beneš jednal se sovětským velvyslancem u britské vlády Majským, aby Sověti uznali naši vládu a právní kontinuitu i hranice první republiky. Bechyně tvrdil, že se Beneš zlobí na Angličany, že neuznali práv­ní kontinuitu a hranice první republiky a chtěl by je k to­mu donutit sovětským uznáním.

… Churchillův projev v tento černý den a v této smutné době měl podle mého přesvědčení ohromný význam pro naše doma. Slavnostně vyhlásil, že Velká Británie odmítla uznat výboje Německa ve střední Evropě a kdekoli jin­de, že obnovu čs. svobody učinila jedním z hlavních váleč­ných cílů a že hodina osvobození přijde. Navrhl jsem proto v ministerské radě, aby vláda Churchillovi poděkova­la. Můj návrh byl zamítnut, poněvadž prý Churchillův pro­jev nevyzněl podle Benešova přání.

… Za britskou vládu prezidentovi odpověděl diplomatický zástupce u naší vlády Bruče Lockhart dopisem z 11. listo­padu 1940 tohoto znění:

Vážený pane prezidente,

odvolávaje se na Váš dopis z 10. října, v němž se zmiňu­jete o některých výkladech v československých kruzích, tý­kajících se řeči ministerského předsedy v rozhlase k čes­koslovenskému národu z 30. září 1940, jsem nyní s to dá- ti Vám pro soukromou informaci Vaší Excelence tuto odpověď:

Projev ministerského předsedy z 30. září musí být čten jako celek a nesmí být nesprávně vykládán vytržením jistých pasáží z celého kontextu. Mluvě o mnichovské do­hodě pan Churchill pouze konstatoval, že tato dohoda byla zrušena, a každý jiný výklad neb interpretace této poznám­ky by byly zbytečné. V této souvislosti dovoluji si Vaši Ex­celenci upozornit na dopis lorda Halifaxe Vám z 18. července 1940. V tomto dopise Jeho Lordstvo praví: „Přeji si, aby bylo jasno, že vláda Jeho Veličenstva, přikročujíc k tomuto uznávacímu aktu, nemá v úmyslu se tím předem zavázat, že v budoucnu uzná nebo bude podporovat stano­vení kterýchkoli hranic ve střední Evropě.“

Jsem zmocněn oznámit Vám oficiálně, že tento výklad byl míněn tak, aby se vztahoval na všechny hranice vůbec, včetně takzvaných mnichovských hranic. Věřím, že toto prohlášení umožní Vaší Excelenci odmítnout kritiky, které, zdá se, nejsou na místě v době, kdy oba naše národy bojují za své bytí.

Rozhovory s Benešem mi ukazovaly, že si není jist, zda jeho rozhodnutí za Mnichova nebojovat, bylo správné. Také to prozrazovaly veřejné projevy. K výročí Masarykovy smrti Beneš rozhlasem domů řekl, že „Masarykův úsudek o nacismu, jejž mu často až do své smrti opakoval, byl zdrcující, a že Masarykův závěr byl vždy jen jediný: „Ať se děje, co děje, vytrvat a nepovolit v boji proti tomuto zlu a zničit je až do kořenů.“ Beneš v témže projevu řekl, že „zachovat Masarykovi věrnost znamená jít do boje do všech důsledků, nekompromisně a bez ohledu na cokoli, do boje na všech frontách proti ně­meckému barbarství.“ Neříkal tím, že jsme měli bojovat, kdybychom se řídili Masarykem?

Také věty v Benešově projevu k Státní radě, 11. prosin­ce 1940, že „národ o svou svobodu musí vždycky vojensky bojovat“ a že „Československo bylo hotovo válku podnik­nout v roce 1938 i za cenu jednoho miliónu českosloven­ských životů“, jsem nedovedl dobře srovnat se skutečností, že jsme nebojovali.

Na obědě pořádaném 8. ledna 1941 Britským národním vý­borem pro obranu (British National Defence Committee) Beneš řekl:

„Československo potřebovalo k svému rozhodnutí (nebojo­vat) více hrdinství a odvahy, než bylo třeba k tomu, aby byl dán rozkaz k útoku na nepřítele. V onom kritickém okamžiku si naši vojenští velitelé vyžádali poradu se mnou jako s prezidentem republiky a nejvyšším velitelem česko­slovenské armády. Za rozpravy žádali, abych odmítl kapitu­lovat a dal rozkaz k postupu proti německému vojsku, jež by vstoupilo na československé území. Vyhrožovali i prosi­li, někteří plakali. Řekl jsem jim, že plně uznávám jejich smysl pro povinnost i odpovědnost armády k národu a stá­tu. Odmítl jsem však jejich návrh a zakončil rozhovor slo­vy: Válka přijde rychle, Anglie a Francie by dnes nebojova­ly, ale naprosto jistě budou přinuceny bojovat později. Stůjte pevně, připravte sebe i vojsko. Národ to musí vy­držet. Nedejte se unést, ať se stane cokoli, a vyčkávejte správný okamžik. Pak se dáme znovu do boje jako v roce 1914.“

Současně však řekl: „...nové hranice byly (Mnichovem) sta­noveny tak, že tento stát (Československo) nebyl nadále schopen vojenského odporu.“

Bylo správné za Mnichova nebojovat, když jsme věděli, že mnichovskými hranicemi ztrácíme možnost vojenského odporu? Neznamenalo to vydat se na milost a nemilost Hitlerovi? Neměli přece jenom vojenští představitelé pravdu?

… Ve veřejných projevech Beneš tvrdil, že události mu da­ly za pravdu a že naše mnichovská politika bude zdrojem ohromné mravní síly národa. Přitom se mě vsak snad při každém setkání ptal, jak se máme z Londýna chovat, aby­chom udrželi národ v odporu proti nacistům, ale nevysta­vovali ho zbytečným obětem. Možnost omylu ve svém mnichovském rozhodnutí mi nikdy nepřiznal, ač sám sobě v tom směru patrně kladl mnoho otázek: Nebude mni­chovské rozhodnutí nebojovat působit opačně, než jak veřejně hlásám? Nebude zdrojem oportunistické, a dokon­ce defétistické nálady národa? Nebude pramenem mravní slabosti, zejména pro slabší jedince? Nebude svádět ke ko­laboraci s Němci, když každý odpor je nemožný?

Na začátku roku 1941 jsem si už byl jist, že Mnichov Beneše pronásleduje těmito otázkami a že se jich nemůže zbavit, ač o to v duši usilovně bojuje. Byl jsem přesvědčen, že prezident žije v hrozném dilematu. Začíná cítit, že se za Mnichova bojovat mělo, ale nechce to přiznat. Jen ve veli­konočním poselství roku 1941 řekl: „Dodnes litujeme, že jsme nebojovali.“ Beneš byl asi ve stejném duševním sta­vu jako Hácha, když uvažoval o správnosti svého berlín­ského podpisu. Hácha to však ve svých soukromých rozhovorech přiznal, a tím trochu odlehčil svému svědomí.

… Beneš naproti tomu byl ochoten Sovětům odpustit, co by jiným neodpustil, poněvadž — jak mi několikrát řekl — jejich chování za Mnichova bylo bezvadné a byli ochotni nám pomoci. Nevadilo mu, že měli smlouvy s Hitlerem, pomáhali mu strategickými dodávkami a brojili proti „im­perialistické válce“ západních mocností. Také mu nevadilo, že neuznali naši exilovou vládu. Pro všechny sovětské činy nacházel nějakou omluvu. Jednou to byla vojenská nepřipravenost, a tedy snaha zís­kat čas, a jindy to bylo úsilí vyhnout se válce před tím. než do ní budou strženy Spojené státy. Dospěl jsem k zá­věru, že Benešovo politické myšlení trpí komplexem Mni­chova, a že s tím musíme do budoucna počítat.

Poměry v Protektoráte

Str. 202

… Když přišly zprávy, že Němci chtějí doma pořádat plebiscit a po něm dát Protektorátu větší autonomii, president se se mnou dlouho radil. Soudil jsem, že ani Hácha ani Eliáš by plebiscit nepřipustili a raději odešli z vlády. Ripka však měl z plebiscitu obavu, aby se pod nátlakem nenašla velká část obyvatelstva, která by hlasovala pro německé stanovisko, byl pro útočnější způsob našeho londýnského vysílání a chtěl, aby se doma politika vůči Němcům zradikalizovala. Varoval jsem prezidenta před tím, abychom z Londýna přikazovali, co se doma má a co nemá dělat. Zdůraznil jsem, že plně věřím Háchovi Eliášovi a ti že nejlépe dovedou posoudit, co je doma únosné. Po nějaké době mi prezident řekl, že se potvrdilo moje stanovisko, že ani Hácha ani Eliáš žádný německý plebiscit nepřipustí. Vzkázal Háchovi, že se plebiscit nesmí za žádnou cenu konat a Hácha mu obratem odpověděl, že by on i Eliášova vláda odstoupili, kdyby tomu nemohli zabránit, a že by sám, kdyby toho bylo třeba, následoval příkladu maďarského ministerského předsedy hrabětě Telekiho. Be­neš mi řekl, že měl z těchto dopisů velkou radost a ukázal je Angličanům. Háchovy dopisy prý udělaly na Foreign Office ohromný dojem.

Poměr k našim Němcům

Str. 204

… v Tatranské Lomnici jsem v roce 1937 poznal poslance Wenzla Jaksche. Czech a Jaksch byli němečtí sociální demokrati a z rozho­vorů s nimi jsem se mohl přesvědčit o jejich loajalitě k na­ší republice. Na našem statku Šmikousech na Podbořansku měl jsem příležitost poznat své sousedy,, německé rolníky. Postupem času jsem měl mezi našimi Němci řadu dobrých přátel, hlavně mezi německými družstevníky a ně­meckými agrárníky.

… Nebyl jsem překvapen, že Němci nejsou zastoupeni v první Státní radě, poněvadž jsem věděl od Jaksche, že se s prezidentem nedohodl. Jaksch mi řekl 30. října 1940, když jsem ho navštívil, že žádal Beneše, aby s ním před vstupem Němců do Státní rady jednal o jejich postavení v nové Československé republice. Jaksch se odvolával na svou politiku před Mnichovem a po Mnichově a chtěl od Beneše písemný příslib, že se Němci v republice budou těšit zvláštní teritoriální autonomii. Beneš mu to odepřel s poukazem, že nikdo — ani prezident republiky — ne­může dát podobný slib, poněvadž o postavení Němců po válce bude muset rozhodnout národ doma. Jaksch mi řekl, že se za těchto podmínek vyslovil proti účasti Němců ve Státní radě. Řekl jsem Jakschovi, že plně souhlasím s prezident- tovým stanoviskem. Ukázal jsem na to, že poměr Čechů a Němců po válce budou určovat dosud neznámé okolnos­ti. Zatím nevíme, jaké budou naše hranice a kolik Němců v nich zbude, a proto je předčasné o těchto věcech mluvit. Stejně nesnadné je posoudit, jaký vliv budou mít válečné události na spolužití obou národů. Konečně jsem řekl Jak­schovi, že, pokud vím, je proti němu i jeho vlastní tábor, a citoval jsem mu prohlášení, které 18. října 1940 vydalo 24 bývalých funkcionářů německé sociální demokracie v Československu, mezi nimi členové parlamentu Irena Kirpalo- vá a František Kögler.

Jaksche jsem vsak nepřesvědčil. Tvrdil, že jeho Treuge­meinschaft Sudeten-deutscher Sozialdemokraten má právo mluvit za Němce v Československu, poněvadž ti, kdo se od ní odštěpili, doma neměli žádný vliv a ani v exilu mno­ho neznamenají. Z rozhovoru jsem poznal, že Jaksch příliš myslí v představách posledních dvaceti let a pod vlivem jednání Josefa Seligera, vůdce německých sociálních de­mokratů, s Tuzarem. Litoval jsem, že politika henleinovců ovlivňuje Jakschovo stanovisko a že Jaksch pokládá za únosné přijít s požadavkem autonomie v době, kdy český národ doma v Protektorátě trpí a Československá republi­ka byla nacisty zničena. Litoval jsem toho tím více, že jsem za návštěvy Jaksche v Beckenhamu poznal, že Jaksch i má český lid velmi rád.

Když jsem 6. listopadu 1940 referoval Benešovi o svém rozhovoru s Jakschem, Beneš mi řekl, že Jakschovi jasně vyložil, že v exilu nemůže být řeči o německé autonomii a že český národ nesnese, aby stále, jako dosud, žil pod ně­meckým tlakem. Z Benešovy řeči jsem však poznal, že za­stoupení našich Němců ve Státní radě stále pokládá za důležitou věc. Beneš v té době pomýšlel vytvořit po válce ryze německé okresy a říci Němcům, že mohou žít v nich nebo se vystěhovat z Československa. Nebylo mi známo, zda byl v tom směru pod tlakem Angličanů.

Při této příležitosti Beneš také se mnou mluvil o svém jednání se zástupci Henleiriovými Kundtem a Sebekovským v září 1938. Oznámili Benešovi, že nevěří minis­terskému předsedovi Hodžovi, a proto přicházejí se svými požadavky přímo k němu. Beneš se jich nejdříve zeptal, zda budou věřit jeho podpisu, a když přisvědčili, požádal je, aby sepsali své požadavky. Učinili tak, a on je podepsal. V henleinovské straně prý z toho bylo zděšení. Jeden z ve­doucích nacistů se vyjádřil: „Um Gottes Willen, der Mann hat uns alles gegeben.“ Odpovědí na tento podpis však byla cesta Henleinova k Hitlerovi a henleinovské povstání. Be­neš mi současně prozradil, že stejně jednal o slovenských požadavcích s dr. Josefem Tisem a dr. Martinem Sokolem, ale že Tiso přesto intrikoval proti republice.

I na začátku roku 1941 Beneš se mnou často mluvíval o otázce takzvaných sudetských Němců. Viděl jsem, že intenzívně přemýšlí, jak se vyrovnat s německým problé­mem, aby jednak uspokojil naše demokratické Němce, jednak zajistil bezpečnost našeho státu. Z rozhovoru jsem usuzoval, že Beneš pokládá obě stránky problému za stejně důležité. Já jsem zajištění republiky pokládal za důležitější než uspokojení našich Němců, a referoval jsem o roz­mluvě, kterou jsem v tom směru měl s Jakschem 30. ledna 1941. Řekl jsem tehdy Jakschovi, že kdybych já rozhodo­val, dal bych přednost odstoupení určitých výběžků Čech a Moravy, které nepotřebujeme z důvodů hospodářských, před teritoriální autonomií Němců. Upozornil jsem Jak­sche, že svými požadavky na teritoriální autonomii nás nutí k tomu, abychom chtěli mít v republice co nejméně Němců a co nej zabezpečenější hranice. Poznamenal jsem, že politika, kterou provádí, je podle mého názoru proti Němcům v Československu. Připomněl jsem ovšem, že mluvím jako soukromá osoba, a nikoli jako člen českoslo­venské vlády, a že jsem o svých názorech zatím se žádným kolegou z vlády ani s Benešem nemluvil. Jakschovi jsem dále řekl, že jsem proti jeho účasti ve vládě, která je vládou československého odboje, a že by to nebylo ani v jeho osobním zájmu, kdyby dával souhlas k věcem, kterými se vláda musí zabývat.

Jaksch namítal, že můj návrh je vlastně zakryté vystě­hování Němců z republiky, že s ním nemůže souhlasit, poněvadž neví, zda by neskončil počeštěním Němců, kteří by v republice zůstali. Řekl mi, že uznává, že nebude možné po válce držet německé ostrovy v českých krajích ani německou univerzitu v Praze apod. Zdůrazňoval mi, že svými požadavky na územní autonomii chce zabezpečit spokojenost našich Němců a jejich loajalitu k našemu stá­tu, a že tedy přijetí jeho návrhu je v československém záj­mu. Jaksch tvrdil, že dohoda mezi Čechy a Němci je nutná velmi brzy, poněvadž jinak je obava, aby na konci války nedošlo ke krveprolití mezi oběma národy, které by jejich spolužití učinilo nemožným. Jaksch se zdál spokojen, když jsem mu řekl, že přes všechny nacistické krutosti bude nutné všemi prostředky zabránit krveprolití mezi Čechy a Němci a že můj návrh neznamená zčechizování Němců.

Jaksch mnoho neodporoval, když jsem rozhořčeně mlu­vil o chování německých rolníků, kteří léta patřili k německé agrární straně a zdáli se loajální k republice, ale pak najednou táhli za jeden provaz s Henleinem. Řekl mi, že zastupoval průmyslové dělnictvo, o jehož výchovu se staral, a to že zůstalo do posledního okamžiku věrné českoslo­venskému státu. Odmítl každou odpovědnost za politiku německých agrárníků. Přitom podotkl, že chování němec­kých rolníků bylo také ovlivněno postojem české agrární strany k Henleinovi, a naznačil, že při hledání viníků se musím poohlédnout také po politicích ve své vlastní straně.

Z mého referátu o této rozmluvě s Jakschem nejvíce Beneše zajímalo, že Jaksch přiznal, že situace na konci války bude jiná než před Mnichovem a že některé německé ostrůvky v čistě českém kraji bude záhodné nějakým způ­sobem zlikvidovat.

Sotva jsem skončil referát o rozmluvě s Jakschem, ptal se mě Beneš, jak bych si konkrétně představoval řešení ně­mecké otázky, aby bylo doma i mezinárodně přijatelné. Odpověděl jsem, že bych po válce chtěl mít zabezpečeno území pro český národ nejméně v těch hranicích, jak jsme je za Eliášovy vlády připravili Angličanům. Beneš znal přesně tento návrh, protože jsem mu o něm podrobně refe­roval.

V tomto českém území bych chtěl počet Němců snížit na nejmenší možnou míru a nepřál bych si v něm mít veřejné německé školy. Němci, kteří by chtěli posílat své děti do veřejných německých škol, museli by se odstěhovat do okresů mimo české území. Neměl bych námitek, kdyby si Němci v českém prostředí vydržovali ze svých pro­středků doplňovací německé soukromé školy. V okresích mimo české území byl jsem pro školskou rovnopráv­nost obou národů. Tímto způsobem by bylo možno zajistit bezpečnost státu. Podle mých výpočtů dali by se státu věrní Němci umístit v okresích, které podle návrhu ležely mimo území nutné k zabezpečení našeho nezávislého politického a hospodářského života. Počítal jsem, že počet Němců s jejich rodinnými příslušníky, kteří se provinili proti našemu národu, přesáhne jeden milión duší a že budou muset být podle mezinárodních smluv, pokud neodejdou dobrovolně, vyhoštěni z republiky. Zdůraznil jsem prezi­dentovi, že při tomto řešení se nemusíme ani v budoucnos­ti obávat německé iredenty, poněvadž v nejhorším případě budeme moci na mezinárodní nátlak uvedené smíšené okre­sy odstoupit, aniž ohrozíme svůj národní a státní život.

Beneš velmi pozorně poslouchal. Řekl, že můj návrh je pozoruhodný, ale o jeho meritu se nevyjádřil. Věděl jsem však už z rozhovoru s ním ze 6. listopadu 1940, že by se nechtěl při mírových jednáních zatěžovat požadavkem po připojení určitých částí Německa k naší republice a že by byl spíše ochoten postoupit Německu Javornicko až k úpa­tí Jeseníků.

Věci hospodářské

Mnoho hodin jsme v rozhovorech s prezidentem věno­vali věcem hospodářským. Beneš mi řekl, že budoucnost Československa bude z valné míry záviset na tom, jak úspěšně rozřešíme své poválečné problémy hospodářské a sociální. Byl přesvědčen, že Evropa po válce prožije poli­tickou revoluci a že tato revoluce zasáhne také sociální a hospodářskou oblast našeho života. Beneš předpokládal, že budeme muset provést dalekosáhlé změny svého předvá­lečného hospodářského systému, abychom ve svých zemích zabránili sociálním otřesům a popřípadě komunistické re­voluci. Řekl mi, že se musíme připravit na omezení sou­kromého vlastnictví, a vyslovil se pro znárodnění přírodních a energetických zdrojů, základního a těžkého průmyslu a také určitých podniků v průmyslu spotřebního zboží. Cedulová banka musí být ve státním vlastnictví a stát musí mít také rozhodný vliv na vedení soukromých obchodních bank. President poznamenal, že se už nesmí opakovat, aby dr. Preis a Živnobanka diktovali státu různé podmínky, a že je nemyslitelné, aby průmyslové kolosy jako Škodov­ka, Vítkovice, Baťovy a podobné podniky mohly prosazo­vat své soukromé zájmy. Vyslovil přesvědčení, že doba liberalismu v hospodářství je nenávratně za námi a že se musíme připravit na řízené hospodářství, musíme připravit na řízené hospodářství.

Celkem jsem souhlasil s Benešovým stanoviskem, že máme-li po válce zabránit sociálním otřesům, popřípadě komunistické revoluci, musíme se připravit na změny hos­podářského systému první republiky. Už doma jsem veřejně hájil, že naše demokracie politická musí být po­stupné doplňována demokracií hospodářskou a sociální a jako jeden z vedoucích mužů zemědělského družstev­nictví a předseda Obilního monopolu jsem to také v praxi prováděl. Práce v tomto směru byla blízká mému myšle­ní i mému srdci.

Vyslovil jsem však před prezidentem obavy, abychom překotnými změnami hospodářského systému nezavedli místo hospodářské demokracie hospodářskou státní totali­tu, která by s ohledem na nutnost udržet vývoz byla pro naši republiku a její lid zhoubnou. Jako předseda Obilního monopolu jsem získal v řízeném hospodářství velké zkuše­nosti a v praxi jsem poznal, jak je to ohromný problém srovnat soukromou iniciativu jednotlivců, která je rozho­dujícím činitelem v hospodářství, s ústřední vůlí řídícího orgánu.

Beneš hned namítal, že hybnou silou v hospodářské ob­lasti musí i při řízeném hospodářství zůstat osobní iniciativa, a že bych mu špatně rozuměl, kdybych z jeho slov usuzoval, že chce odstranit soukromé vlastnictví ve velkém měřítku. Žádal mě, abych přemýšlel o celé naší poválečné hospodářské problematice, poněvadž se k ní ve svých ho­vorech budeme častěji vracet a rád by slyšel mé návrhy na její řešení.

Jakmile se Beneš dověděl, že byla vládou vytvořena hospodářská komise, která by připravila zásady budoucí úpravy našich hospodářských poměrů, vyslovil nad tím své uspokojení a žádal mě, abych ho o průběhu prací komise pravidelně informoval. Přitom vyslovil naději, že se komise dohodne na řešení odpovídajícím nové době a že svým hos­podářským myšlením a svými zkušenostmi k němu pod­statnou měrou přispěji.

Nevím, zda jsem byl jediným Benešovým informátorem o pracích komise. Neptal jsem se ho na to, a on mi sám v tom směru také nic neřekl. Beneš vyslechl vždy s velkým zájmem moje podrobné referáty o našich schůzích a o růz­ných názorech, které jednotliví členové komise zastávali. Nikdy mi však neřekl, zda souhlasí s tím či oním řešením. Když jsem dával najevo obavy, abychom socializační pro­gram nepřehnali, a své zklamání nad tím, že se nemůžeme v ničem dohodnout, Beneš nebyl znepokojen. Upozornil mě, že tyto věci musí definitivně schválit národ doma, a proto netřeba si dělat těžkou hlavu z neshod v exilu.

Když se prezident dověděl od Masaryka, že by An­gličané rádi viděli, abych jel do Spojených států a tam pro­pagoval výrobky českých průmyslníků usazených nyní ve Velké Británii, velmi to uvítal. Podotkl, že Angličané po­třebují každý dolar na válečnou výzbroj a že by moje cesta mohla být příspěvkem k válečnému úsilí Spojenců. „Kromě toho,“ poznamenal prezident, „mohl byste v Americe zís­kat různé poznatky, které by nám po válce mohly být do­ma velmi užitečné. Jako jeden z našich vedoucích národo­hospodářů jste povolán k tomu, abyste při rekonstrukci československého hospodářství hrál vedoucí roli, a cesta do Spojených států by obohatila vaše vědomosti.“

Slováci a Češi

Str. 211

… Beneš mi řekl, že to nepůjde, aby si jen Slováci dávali podmínky pro společný život s Čechy. Také Češi musí mít právo schvalovat rozsah koncesí, které při řešení poměru mezi oběma národy bude možno Slovákům povolit, a také Češi musí mít právo říci, zda za podmínek, diktovaných Slováky, chtějí s nimi žít ve společném státě. Souhlasil jsem s Benešovým názorem, že Češi si nemo­hou dát líbit, aby Slováci přicházeli stále s novými, někdy ultimativními požadavky. Měl jsem však dojem, že Beneš stále myslí v rovině předmnichovského československého poměru a pomnichovský poměr nebere na vědomost. Proto sem prezidentovi jasně řekl, že poměr mezi Čechy a Slo­váky, jak existoval před Mnichovem, je věcí historie a nikdy se už nevrátí.

Osobní poměr ke mně

Str. 213

Beneš zcela výjimečně se mnou mluvil o soukromých věcech. Snad se nikdy nezeptal, co dělá v Protektorátě moje žena a moje děti. Lidská stránka ho nezajímala. Jaký rozdíl proti Háchovi. Bylo to snad proto, že Beneš neměl děti a že kromě politiky neměl žádné jiné zájmy. Když jsem se ho po uznání naší vlády přímo zeptal, zda se Něm­ci nemstí na příslušnících členů vlády, řekl, že nic neví, ale slíbil, že mi řekne, jakmile se něco doví. Opravdu si mě brzy nato volal a řekl, že přišla zpráva, že mi Němci vše zkonfiskovali. Ač se mě ztráta jmění nedotkla, těšil mě, abych si z toho nic nedělal, že se mu to také stalo. Teprve na mou otázku, zda ví něco o mé rodině, řekl, že dostal zprávu, že je na svobodě. Vědomí, že žena i děti jsou na svobodě, mě blažilo, neboť jsem nevěřil, že by moje rodina mohla mít materiální starosti, když nad ní bděli Hácha, Eliáš a družstevní obec, zejména Stanslický. …

Václav Majer: V československé armádě ve Franciia av Anglii

Str. 216

… Když jsme konečně po sedmnáctidenní plavbě zakotvili v Li­verpoolu, nebyl na nás právě pěkný pohled. Byli jsme armádou jen podle jména. Ale to, zdá se, Angličanům nijak nevadilo. Přijali nás přátelsky, s láskou a důvěrou. Naši letci, kteří se později účastnili letecké bitvy o Anglii, mohli to Angličanům aspoň částečně vynahradit. Také v Coventry, které bylo barbarskými nálety nacistů téměř srovnáno se zemí, se naše zákopnické čety vyznamenaly při záchraně raněných, při odklizování trosek a pomoci obyvatelstvu. Do smrti budu hrdý na to, že jsem se mohl těchto záchranných prací se zákopnickou četou druhého pluku také zúčastnit...

Reorganizace naší zahraniční armády v Cholmondeley Parku u Chesteru nebyla snadná. Rány utrpěné ve Francii byly příliš hlu­boké. Staly se také chyby a hledali se viníci. Disciplína a morálka utrpěly. Spalo se na zemi pod stany a strava byla zpočátku mizer­ná, neboť naši kuchaři se nevěděli rady s příděly uzených ryb, sko­pového, „sosičů“ a kapusty. Byla sice radost z uznání českoslo­venské zahraniční vlády, ale ta podle názoru některých nedělala nic nebo dělala věci, které se mnohým nelíbily. Sebevědomí důs­tojníků a jejich autorita byly otřeseny, troufalost rozkladných živlů vzrůstala. Nerad na tu dobu vzpomínám. Takzvaní „španěláci“, kteří se vstupem do československé armády vysvobodili z in­ternačních táborů ve Francii, vedení několika skrytými i otevřenými komunisty — jedním z nich byl Vládo Clementis — zahájili mezi vojáky nebezpečnou kampaň. Vydali hesla, že válka je ztracena, dříve či později i Anglie bude kapitulovat, že je to konec konců enom imperialistická válka a že je nutno armádu rozpustit a žá­dat prostřednictvím Sovětů, kteří mají s Hitlerem smlouvu, gene­rální pardon a zajištění beztrestného návratu domů.

Naštěstí komunističtí agenti podcenili inteligenci a sílu demo­kratického uvědomění našich vojáků. Spolu s Václavem Holubem, Frantou Klátilem a s několika jinými chlapci jsme po večerech na­vštěvovali jednotlivé stany a hovořili s vojáky o nesmyslnosti, bláz­novství a zradě komunistických rozvratníků. Také důstojníci pomáhali a mimoto na naší straně byli Valčík, Bubník a Gabčík, steří později byli vycvičeni jako parašutisté, byli vysazeni doma a vykonali spravedlivý trest na Heydrichovi.

Rozvratnický pokus selhal. Několik set mužů, ponejvíce „španěláků“ a komunistických agentů, bylo z československé ar­mády v Anglii vyřazeno, Angličané je internovali ve zvláštním tá­boře pracovních oddílů a v československém táboře byl pokoj. Právem mohl Jan Masaryk již v říjnu 1940 oznámit domovu, že navštívil naše vojáky a že lid doma může být na svou zahraniční armádu hrdý. „Chlapci pochodovali nádherně. Muži staří a pro­šedivělí šli společně s mladými chlapci, disciplinovaně a pevně — a mašírovali směrem ku Praze,“ řekl našim doma tehdy Jan Masa­ryk.

A tak se o několik let později také skutečně stalo. Cesta vo­jáků naší zahraniční armády skončila vítězně. Ale svoboda země a lidu porážkou nacistického Německa zajištěna nebyla. To však je již jiná, tragická kapitola.

Psáno v Greebeltu, ve státe Maryland, dne 3. prosince 1963.

Londýn po červnu 1941

Str. 226

… Hitlerovým vpádem do Sovětského svazu se podstatně změnila vojenská situace a měla také pronikavý vliv na čs. politické prostředí v Londýně. Kdežto ještě 20. černá 1941 Jan Masaryk řekl, že „náš osud je spjat s osudem britské říše“, napsal 25. července 1941 Hubert Ripka: „Dospěli jsme zase k té mezinárodní pozici, které jsme si vždy přáli. Chceme spolupracovat v nejtěsnější shodě se Zá­padem i Východem. Byla to koncepce Masarykova i Benešo­va, aby celá naše politika zahraniční i vnitřní byla oriento­vána evropsky a světově, aby vyjadřovala organickou syntézu všech konstruktivních elementů civilizace západní i východní.“ Politická orientace se však postupně začala točit k Vý­chodu.

Češi a Slováci obraceli k východnímu spojenci naděje na válečné vítězství a na své osvobození. … Rusofilství a slovanofilství z Čechů a Slováků nikdy nevymizelo a nyní dostalo novou injekci. Mnozí z nich viděli jen slovanské Rusko a zapomněli na komunis­mus.

Komunisté a někteří sociální demokraté, jejichž mluvčí­mi byli hlavně Rudolf Bechyně, Zdeněk Fierlinger, Bohu­mil Laušman a Václav Patzak, měli pro Sověty bezmezný obdiv a vůči Západu byli tak slepí, že neviděli — nebo nechtěli vidět — jeho přínos ke konečnému vítězství, ze­jména heroický postoj Velké Británie, když stála v boji osamocena. Tato skupina zesílila, když se zástupci komu­nistů stali členy naší Státní rady. Tvrdila, že je v čs. zájmu přimknout se co nejtěsněji k Sovětskému svazu a vše­mi prostředky pracovat k tomu, abychom se se svou republikou dostali do sovětské sféry a v novém státě žili pod sovětským politickým a hospodářským vlivem.

Tyto názory byly pro nás v britském prostředí nebez­pečné. Potvrzovaly Angličanům, že naše oblast patří do východní Evropy a do vlivu Sovětského svazu, jak tvrdil úvodník londýnských Timesů „Power and Peace" z 1. srpna 1941, který hájil politiku starých velmocenských bloků. Budu z něho citovat:

„Vůdcovství ve východní Evropě je důležité, má-li se zabrá­nit dezorganizaci posledních dvaceti let a nemají-li být slabší země vystaveny hospodářské katastrofě nebo prudké útočnosti. Toto vůdcovství může připadnout jenom Ně­mecku nebo Rusku. Ani Velká Británie, ani Spojené státy nemohou hrát — a ani nechtějí hrát — v této oblasti ve­doucí úlohu, a bylo by osudné oživit politiku Spojenců z roku 1919, která vytvořila jednotné pouto mezi Německem a Ruskem proti západní Evropě. Nemůže být pochyb­nosti, že britské a ruské — a možno říci také americké — zájmy souhlasně vyžadují, aby ruský vliv ve východní Ev­ropě nebyl zastíněn vlivem německým.“

Vlivný časopis „Economist“ z 16. srpna 1941 v článku „Eastern Fringe“ ukázal na nebezpečnost názorů vyslovených Timesy. Napsal:

„Ti, kdo jsou silně zamilováni do nevyhnutelnosti velmo­censké nadvlády, vidí východisko v ruském vůdcovství. Za­tím však Rusko neukázalo, že by osud státu k němu přidruženého mohl být něco jiného než pohlcení — pohl­cení do ideologické stavby, která je neslučitelná s tradičním evropským konceptem svobody. ,Realismus4 nesmí omlouvat skutečnost, že osud baltických států je přesně to, čemu se Velká Británie snaží zabránit. Víra v »nevyhnutelnost* ruské hegemonie je odrůda převráceného mnichovanství.“

… Národní socialisté, ač tehdy neměli v exilu svou politic­kou organizaci, měli rozhodný vliv na exulantské ovzduší, poněvadž měli v Londýně hodně silných osobností a poně­vadž s nimi šel ruku v ruce ministerský předseda Šrámek. Mnoho lidí bylo zmateno tím, že se od začátku roku 1943 v Ripkově bytě za přítomnosti jeho spolubydlících, šéfa Ripkova kabinetu dr. Ivo Ducháčka a člena Státní rady Ju­lia Firta, konaly schůzky s komunisty. Byly prý při nich i jiné osobnosti národně-socialistického zaměření, které by­ly blízko prezidentu Benešovi, a také se jich prý často účastnil ministr dr. Juraj Slavik. O účelu těchto schůzek kolovalo mnoho pověstí, které se nedaly ověřit, poněvadž schůzky byly účastníky považovány za důvěrné. Tvrdilo se, že se schůzky konají za souhlasu, a dokonce z návodu pre­zidenta Beneše, který má zájem na spolupráci národních socialistů s komunisty. Houževnatě se tradovalo, že úče­lem schůzek je nejen to, aby byla zajištěna loajalita komu­nistů k prezidentovi a vládě, nýbrž aby se připravila jednota dělnického hnutí po návratu do vlasti.

Východní tábor také podporovala skutečnost, že po­stupně mizel strach z komunismu a obavy ze zkomunizování Československa. Komunisté ve Státní radě mluvili více o vlastenectví než o socializaci. Dr. Prokop Drtina dokonce řekl Opočenskému (26. září 1942), že by neměl ná­mitek, kdyby Sověti zbolševizovali Rumunsko a Maďarsko. Opočenský, který byl s Drtinou ve velmi přátelských stycích, poznamenal k Drtinovu výroku ve svém deníku, že Drtina „vidí jen sousedství Ruska, nikoli naše ohrožení“.

Když ministr Masaryk byl redaktorem „Čechoslováka“ 8. května 1942 interviewován o strachu v Americe z bolševizace Evropy, odpověděl: „Strach z bolševizace Evropy je dosud značný, ale spíše v kruzích, které nejsou dobře in­formovány a které se spíše řídí pocity než fakty. Já osobně z bolševizace Evropy strach nemám...“ Masarykův výrok ukolébával v bezstarostnost i ty, kteří v Sovětech cítili ne­bezpečí.

K východnímu táboru se začali postupně připojovat oportunisté, kteří nesympatizovali ani se socialismem, ani se Sovětským svazem, ale cítili ve vzduchu, že by z pří­slušenství k východnímu bloku mohli mít prospěch. Vý­chodní blok pokládali za správnou stranu, a být na správné straně bylo pro ně důležitější než politické přesvědčení, poněvadž si chtěli po návratu domů zachovat pozice a moc. K nim náležel dr. Eduard Outrata.

Východní tábor rostl a sílil a začal ztotožňovat kaž­dého, kdo nebyl socialistou, s fašismem; na mušce měl hlavně agrárníky. Zdůrazňoval negativní postoj agrární strany při Benešově kandidatuře na prezidentský úřad v ro­ce 1935 a námluvy agrární strany s Henleinem, ale mlčel o zásluhách agrární strany při dvacetiletém budování republiky. Největšími protiagrárníky byli dr. Prokop Drtina a dr. Hubert Ripka.

Vyneslo mi mnohou nepříjemnou chvilku, že jsem se stavěl proti těmto názorům. Nesouhlasil jsem s protibe nešovskou politikou agrární strany při prezidentské volbě v roce 1935, ale v Londýně jsem hájil, že v demokracii má každá politická strana právo postavit za kandidáta osobu, která se jí zdá vhodná, a proto se to nesmí vykládat jako fašismus. Také jsem se ohrazoval proti tomu, aby námluvy agrární strany s Henleinem, ač jsem s nimi doma nesouhla­sil, byly pokládány za protistátní, ba velezrádnou politiku. Zdůrazňoval jsem, že strana jednala s henleinovci z vlaste­neckých pohnutek, aby zamezila jejich šilhání za hranice, a že každá strana má v demokracii právo dělat politiku, kterou pokládá za nejlepší v zájmu národa a státu. Uváděl jsem, že Angličané nepokládají Nevilla Chamberlaina za zrádce.

Když Stalin hrozil, že uzavře s Německem separátní mír, nebude-li rychle zřízena v Evropě druhá fronta,, po­znamenal jsem, že mohl mít druhou frontu už v roce 1939, kdyby býval šel na pomoc Polákům proti Hitlerovi. Levičáci mě označili za protistalinského a protisovětského. Chodili a šířili náladu, že nepatřím do vlády, poněvadž ne­chápu, že jedině Rusko nám může přinést svobodu, neboť bez Sovětského svazu nemohou Spojenci válku vyhrát.

V Londýně se najednou zapomnělo na všechnu komunis­tickou podvratnou činnost za první republiky. Nikdo si nevzpomněl na Gottwaldovu řeč z 21. prosince 1929 v čs. parlamentě, v níž prohlásil: „...Tvrdíte o nás, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Ano, naším nejvyšším revolučním štábem je Moskva a my se chodíme do Moskvy učit! A víte co? My se chodíme do Moskvy od ruských bolševiků učit, jak vám zakroutit kr­kem. V tom neuhneme ani o krok. Budeme rozkládat ten­to kapitalistický stát až do úplného zničení.“ Zapomnělo se, že komunisté stavěli kandidáty proti prezidentu Osvo­boditeli T. G. Masarykovi, a jak nevlastenecky se chovali v exilu až do vstupu Sovětského svazu do války. Hodnota politické práce komunistů se najednou posuzovala jen pod­le toho, jak podporovali Beneše při prezidentské volbě v roce 1935 a podle jejich loajality ke Státní radě v Lon­dýně.

... Jak hluboko vnikla východní atmosféra do Ripkova mi­nisterstva, ukazoval článek komunistického člena Státní ra­dy Václava Noska v „Čechoslováku“ k 28. říjnu 1942.

Nosek tvrdil, že masy dělníků vyšly 14. října 1918 do ulic a zasadily rakousko-uherské monarchii tak pádnou ránu, že se Rakousko do 14 dnů zhroutilo. Podle Noska byl 14. říjen, a nikoli 28. říjen 1918, vyvrcholením zápasu za svobodu. Komunista Nosek mohl být přesvědčen, že je to­mu tak, ale náš vládní list neměl takový článek otiskovat. Od té doby jsem byl přesvědčen, že všechna krásná slova komunistů jsou jen taktikou, že však svou politiku ne­změnili.

Západní tábor politicky ponenáhlu slábl. Odchod Mila­na Hodži v září 1941 do Ameriky a vystoupení dr. Štefana Osuského v dubnu 1942 ze Státní rady, když už předtím přestal být členem vlády, znamenaly velkou ztrátu. Dr. Juraj Slávik stále více inklinoval k národním socialistům, tak­že jsme ho přestali pokládat za agrárníka. Později potvrdil naše podezření, když nevstoupil do naší londýnské agrární organizace a soukromě mi řekl (16. března 1944), že vstoupil jako hospitant do strany národně socialistické.

Nevýhodou západního tábora bylo, že se mnoho jeho příslušníků, kteří s obavami sledovali politický vývoj v na­ší londýnské emigraci, nesmírně radikalizovalo. Bylo mezi nimi mnoho důstojníků a vojáků, zejména letců,, kteří svým obavám dávali výraz často nespravedlivou kritikou prezidenta a vlády.

Opoziční kruhy proti prezidentu Benešovi a čs. vládě, reprezentované generálem Prchalou, ředitelem Malíkem, Pridavkem a jinými, nepatřily ani k jednomu, ani k druhému táboru. Jejich útoky se soustřeďovaly proti prezidentu Be­nešovi, kterého pokládali za samozvaného vůdce odboje, ale orientace čs. exulantského prostředí je mnoho nezají­mala. Dokazovala to brožurka „Naše akce“, kterou v Lon­dýně vydal v roce 1942 dr. Karel Locher. V ní byl s obli­bou citován Rudolf Bechyně, jeden z významných a vy­hraněných představitelů východního tábora.

Na začátku roku 1943 politické poměry v čs. exilovém prostředí dospěly tak daleko, že vše, co bylo pravé, se zatracovalo, a vše, co bylo levé, se vychvalovalo. Kdo nepatřil k některé socialistické straně, a za takovou se pokládala i Šrámkova strana, byl považován za anachronismus, ne­hodící se do přítomné doby, a za reakcionáře patřícího mi­nulosti. Mnoho se mluvilo o národní jednotě, ale pravičáci byli z národa vylučováni.

Konečně máme plnoprávnou vládu

Str.245

… Masaryk referoval, že pokládal za vhodnése psat článek, že také jiné národy měly své Lidice. Naše propaganda, tak draze vykoupená krví nejlepších českých vlastenců, nesla ovoce. Skoro ve všech státech svo­bodného světa vznikly nebo byly přejmenovány osady na Lidice. Ve Velké Británii i v jiných zemích se začalo sbírat na oběti Lidic a na jejich znovuvybudování. Angličtí horní­ci předcházeli dobrým příkladem a 6. září 1942 uspořádali velkou slavnost hornického lidu ve Stowe on Trent, jíž se zúčastnil prezident Beneš a která byla úvodem pro vybírání příspěvků na Fond pro vybudování nových Lidic. Postupně fond dosáhl částky milión liber šterlinků. Po zastřelení Eliáše si prezident pozval ministry na po­radu o tom, máme-li učinit projev. Nečas navrhl, abychom vzhledem k situaci doma mlčeli, kdežto já usiloval o to, aby vláda o Eliášovi něco řekla. Pokládal jsem to za dluh vlády a také dluh osobní, ač jsem si byl vědom, že musíme být opatrní, abychom neztížili situaci doma. Ministr Fran­tišek Němec rozhodl svým hlasem proti mému návrhu, a tak londýnská vláda žádný projev neučinila.

… Podrobnosti celé věci vyjevil přednosta naší vojenské zpravodajské služby generál František Moravec, v březnu 1964, kruhu pozvaných ve Washingtone, D.C. Uvedl, že prezident Beneš nejen o vyslání parašutistů k atentátu na Heydricha věděl, nýbrž je dokonce v jeho přítomnosti přijal a dojemně — se slzou v oku — jim za odvahu děkoval. Dr. Jaroslav Drá­bek, bývalý generální prokurátor třetí republiky, který vyšetřoval zničení Lidic a Ležáků a byl také jako člen do­mácího odboje přímo či nepřímo od doc. dr. Vladimíra Krajiny, jednoho z vůdců domácího odboje v době atentá­tu, podrobně informován, referoval témuž kruhu pozva­ných v dubnu 1964 toto:

Vyslání parašutistů k zabití Heydricha se stalo bez vě­domí představitelů ÚVODU (Ústředního výboru domácí­ho odboje), který byl prezidentem Benešem uznán za oficiální organizaci domácího odboje. Když se jeho představitelé dověděli o úkolu parašutistů, varovali před jeho provedením telegramem Londýn, ale nedostali odpověď. Po válce prezident Beneš řekl několika zástupcům domácího odboje, mezi nimiž byli dr. Drábek i dr. Krajina, že v Lon­dýně nevěděl, že zpravodajská služba posílá domů parašu­tisty k zavraždění Heydricha. Je těžko věřit, že věděl-li o úkolu parašutistů ministr vnitra dr. Slávik, že by o něm nebyl informován prezident republiky.

Sověti proti spolupráci s Poláky

Str. 247

… Polský ministr vnitra Stanislav Kot mi (8. července — řekl, že Rusové začali jednat s podfukem, a proto je k nim nedůvěra. Nabízeli vrátit jen 20 000 polských zajatců z kampaně roku 1939, ač sami v květnu vypočítávali, že mají v zajetí 119 000 polských vojáků a 11 000 polských důstojníků. Kot mi řekl, že Němci hlásili, že je Sověti nemohou propustit, poněvadž je povraždili. Přitom podotkl, že nacistům sice nevěří, ale že je otázka, zda v tomto případě nemluví pravdu.

… Beneš byl pevně přesvědčen, že Sověti jsou pro česko-slovensko-polskou spolupráci, neboť mi řekl, že podle Fierlingerova referátu náměstek sovětského ministra zahraničí Vyšinskij vítá konfederaci polsko-československou. Sikorski vyslovil v dopise Benešovi z 21. října 1941 souhlas s pokračováním v československo-polských pora­dách a prohlásil, že hraniční spor o Těšínsko je nepatrná věc ve srovnání s významem federace obou států.

Za této situace se sešel koordinační výbor. Na české straně byl rozšířen o ministra Františka Němce a člena Státní rady dr. Jaroslava Stránského. Masaryk nebyl příto­men, poněvadž byl v Americe. Poláci předložili výboru návrh na československo-polskou unii, která by mohla být rozšířena o Maďarsko, Litvu a Rumunsko. Unie měla začít politickým sjednocením a od něho mělo být závislé sjedno­cení hospodářské. Na počátku měla zůstat národní cla, ná­rodní měny a národní cedulové banky, a teprve postupně se mělo pracovat k celní unii, k volné směnitelnosti měn a k stejné finanční politice. My předložili návrh konfedera­ce. Jednotlivé státy konfederace měly si podržet svou suve­renitu mimo vytčené věci společného zájmu, v nichž se postupně měla uplatňovat nadstátní suverenita. Mělo se začít ve věcech hospodářských: celní unie, společné ob­chodní smlouvy s cizími státy, společné dopravní instituce a společná měna. Pak se mělo přejít na věci politické: společné diplomatické zastoupení, společná armáda, společný parlament atd.

… V naší Státní radě Bechyně a Laušman měli však proti dohodě mnoho námitek, prohlásili, že konfederace s Pol­skem není v zájmu našeho národa. Také komunisté nebyli spokojeni. Na dohodu útočil ve Státní radě dále ministr dr. Outrata, a to z důvodu, že neobsahuje celní unii. Outrata mluvil proti dohodě, poněvadž byl, jak se dodatečně ukázalo, informován o pravých sovětských úmyslech a chtěl se zalíbit komunistům. Po debatě ve Státní radě nebyl jsem překvapen, když „Mladé Československo“, časopis komunistické strany v Londýně, se vyslovil proti československo-polské konfe­deraci a v témže smyslu také psala Bechyňova „Nová svoboda“. Nedlouho potom byly mi jasné příčiny našich radikálních levičáků i chování Outratova (otec emigranta do Kamady a bývalého senátora, který často vystupuje v českých médiích a na veřejnosti. Jeho manželka je z příbuzenstva slavného pražského železářství u Rotta. Zabránili jeho privatizaci, kdy měl připraven na jeho obnovu skvělý projekt Vladimír Rott z Curychu! J.Š.)

…Příští schůze koordinačního výboru se konala 3. června 1942. Sikorski totiž odejel koncem března do Washingto­nu, aby jednal o hraničních otázkách. V Americe však ne­pořídil, jak nám referoval Ripka. Prezident Roosevelt byl pro odložení řešení hraničních otázek až po ukončení vál­ky. Poláci byli také zklamáni smlouvou britsko-sovětskou ze 26. května 1942, poněvadž doufali, že uzná jejich staré východní hranice, ale ve smlouvě nebylo o nich ani slova. Citlivost Poláků v hraničních otázkách jsem také poznal ze svého hovoru s ministrem Strassburgerem o Těšínsku. Řekl mi, že Poláci nikdy nezapomenou, jak Češi využitkovali ve Spa v roce 1920 těžkou situaci Polska, když Sověti stáli před Varšavou, a museli dát souhlas k dělení Těšínská, aby si zajistili pomoc Francie. Nemá nám za zlé, že se zlobíme na Bečka za to, jak se choval za Mnichova, ale také Poláci pokládají dohodu o Těšínsku za polský Mnichov.

Po tom všem jsem si uvědomil, že schůze koordinační­ho výboru 3. června bude nepříjemná, a nemýlil jsem se. Poláci na ní hned vznesli otázku rezoluce naší Státní rady o československé zahraniční politice. Státní rada totiž uví­tala 18. května 1942 na návrh referenta komunisty Václava Noska polsko-československou práci, ale pokračovala takto:

„Československá republika, majíc plné pochopení pro ži­votní zájmy polského národa, respektuje zároveň životní potřeby Sovětského svazu, a proto nemůže nedbat skuteč­ností, které Sovětský svaz pokládá za základní nezbytnosti své státní politiky a své bezpečnosti...“

… Sovětské stanovisko proti politické a hospodářské spo­lupráci středoevropských států, také proti konfederaci pol- sko-československé, mi potvrdil 5. října 1942 Bogomolov. Řekl mi prudce nediplomaticky, že Sovětský svaz každý ta­kový pokus považuje za nepřátelský čin vůči sobě. Dokud válka není vyhrána, Sověti si nepřejí, aby se mluvilo o ja­kémkoli uspořádání střední Evropy.

Den nato (6. října 1942) jsem obědval s novým polským vyslancem u naší vlády Tarnowským. Ani nepřímo jsem nenaznačil, co vím o stanovisku Sovětů k naší spolupráci s Poláky, ale on hned začal mluvit o prolhanosti Sovětů: Poláci stále marně hledají 10 000 svých důstojníků, kteří padli do ruských rukou a byli ubytováni ve dvou táborech. Přes intenzívní snahy nebylo možno zjistit, co se s nimi stalo, ale jeden sovětský komisař se prý podřekl, že byli pobiti Sověty. Tarnowski dodal, že on a mnoho členů polské vlády je přesvědčeno, že Sověti tento zločin spácha­li, ale Poláci nejdou s tím na veřejnost, aby se poměr polsko-sovětský dále nezhoršil. Tarnowski mluvil proti naší zahraniční politice, která zakládá budoucnost Českosloven­ska na Sovětském svazu a snaží se o to, aby také Poláci šli touto cestou. Je prý zhoubné cokoli budovat na sovět­ských slibech a Sovětům věřit.

O sovětském zákazu československo-polské konfedera­ce jsme se oficiálně nedověděli v ministerské radě, nýbrž teprve 8. prosince 1942 na neformální schůzce ministrů u prezidenta Beneše. Beneš nám oznámil, že je nutné opus­tit myšlenku československo-polské konfederace, poněvadž Sovětský svaz se staví proti ní. Poznamenal, že tím ne­opouští myšlenku spolupráce mezi oběma státy, že však tato spolupráce musí mít jinou formu. Navrhne prý Polákům alianci, jakmile se ujistí, že Sověti nemají námitek.

Prezidentovým prohlášením jsem nebyl překvapen. Na­še zahraniční politika stála na stanovisku, že se proti přání Sovětů nezúčastníme žádných spolků. …

Středoevropský manifest – další zásah Sovětů

Str. 257

Politickou hladinu československého exilu rozvířil v druhé polovině roku 1942 takzvaný Středoevropský ma­nifest. Při konfederaci Mezinárodní organizace práce v New Yorku podepsali 5. listopadu zástupci Polska, Českoslo­venska, Jugoslávie a Řecka v knihovně Columbijské univer­zity prohlášení, v němž vyjádřili vůli spolupracovat po válce. Současně byl v New Yorku ustaven „The Central and Eastern European Planning Board“, jehož úkolem bylo spolupráci připravovat. Tuto událost komentoval londýn­ský „Economist“ takto:

„Ukáže-li se, že toto politické prohlášení je prvním krokem k vytvoření silného a jednotného bloku států střední Evro­py, budou datum jeho podepsání a knihovna Columbijské univerzity, kde byl podpis uskutečněn, zapsány jako mezní­ky na dlouhé a obtížné cestě k evropskému míru. (...) Střední Evropa je však zeměpisně tak vzdálená od středisek světové moci, v nichž se mluví anglicky, že by bylo katas­trofální, kdyby se chtěla výhradně spoléhat na jejich podpo­ru. Jedinou alternativou je vytvořit silný a nezávislý blok, který by přemohl vnitřní tření, a jako politická, hos­podářská a vojenská jednotka mohl uhájit své postavení, a tak se stát opěrným pilířem evropského míru.“

Komentář „Economistu“ posiloval mé staré přesvědčení, že státy středoevropské oblasti mají povinnost zapomenout na dřívější antagonismy a spolupracovat politicky i hospo­dářsky, mají-li trvale udržet svou nezávislost. Také při­pomínal, že není radno spoléhat na anglosaské mocnosti, nýbrž věřit především vlastním silám.

… „Spojenectví československo-sovětské je základním pilířem československé politiky vedle těsného spojenectví se zá­padními mocnostmi a nejužší spolupráce s Polskem a ostat­ními středoevropskými státy.“

Na jaře 1942 všichni českoslovenští představitelé byli pro středoevropskou spolupráci a neměli námitek, aby se začala připravovat už za války. Také se nikdo neozval, když vešlo ve známost, že se středoevropská skupina usta­vila a v dubnu 1942 začala pracovat. Když jsem politické krédo skupiny oznámil prezidentu Benešovi, doporučoval, abychom se v programu zmínili, že při jeho provádění spoléháme také na Sovětský svaz. Na mou námitku, že je těžko mluvit o Sovětském svazu v sou­vislosti s potíráním diktatur a hájením demokratické for­my, Beneš odpověděl, že se můžeme snadno odvolat na to, že Sovětský svaz souhlasí se zásadami Atlantické charty a nechce se míchat do vnitřních věcí cizích států. Jinak prý můžeme při sovětské nedůvěřivosti vzbudit dojem, že jsme protisovětští, že naše střední Evropa je namířena proti Sovětskému svazu, a vyvolat podezření, že chceme budo­vat „cordon sanitaire“. …

Starosti s naší armádou

Str. 263

… Nato se Bechyně a Laušman ohlásili k prezidentu re-^ publiky, aby mu referovali o poměrech v armádě, a když je nepřijal, poněvadž byl o účelu jejich návštěvy předem in­formován, poslali na Ingra písemnou stížnost. Dopis byl podepsán Bechyněm, a prezidenta se velmi dotkl, poněvadž Bechyně v něm mimo jiné uvedl, že jeho syn nemůže sloužit v takové fašistické společnosti, jakou je naše armá­da.

To jsem věděl od Ingra. Ve vládě se o tom nemluvilo. Bechyně později uveřejnil v „Nové svobodě“, že se dověděl od jednoho čs. generála, který přijel v červenci 1939 do Krakova, že po osvobození budou v republice vládnout vojáci a že příští forma vlády bude vojenská dik­tatura, a nikoli demokracie.

Generál Ingr svou odpověd uveřejnil v „Čechoslováku“ ze 17. října 1941:

„V časopise „Nová svoboda“, č. 6-7 na str. 112, pan Rudolf Bechyně napsal několik vět o tom, co prý vykládal a mluvil „československý generál, který v červenci 1939 přijel do Krakova.“ Pan předseda Státní rady písemně potvrdil, že oním generálem myslel mne. Nepokládám nyní za vhodno ani za potřebno, abych se zabýval všemi tvrzeními, která se v tom článku mne dotýkají, reaguji jen na tyto věty: „Dověděl jsem se /rozuměj Bechyně od Ingra/, že po osvo­bození republiky budou povoláni vojáci, to je členové gene­rálního štábu, aby rozhodovali a vládli. Tady jsem měl vojensky přímé sdělení, že příští forma vlády už nebude de­mokracie, nýbrž vojenská diktatura.“ Prohlašuji, že jsem nikdy ani panu Rudolfu Bechyňovi, ani nikomu jinému, podobných sdělení a názorů nepřednášel, a že jsou v naprostém rozporu s mým přesvědčením. Uvedená tvrzení jsou nejen nesprávná, nýbrž i naprosto nepravdivá.“

13. října 1941, generál Ingr.

… Z Ingrova referátu jsme však vycítili, že není spokojen s velitelem naší jednotky plukovníkem Ludvíkem Svobodou. Podle naší úmluvy se Sověty byla v Moskvě zřízena čs. vojenská mise při sovětském vrchním velitelství, a ta měla jménem vrchního velitelství čs. armády v Londýně projednávat s příslušnými sovětskými místy všechny pří­slušné otázky. Bylo samozřejmé, že ministerstvo národní obrany chtělo mít stejnou organizaci u všech svých vojen­ských jednotek, ať se nalézaly kdekoli.

To nebylo příjemné Sovětům, kteří chtěli organizovat naši jednotku podle svých přání. Zejména si přáli, aby vo­jáci byli prodchnuti marxistickými ideami a dostali v tom směru důkladnou výchovu. Generál Ingr souhlasně s prezidentem Benešem stáli na stanovisku nepolitičnosti naší ar­mády, jak tomu bylo v první republice.

Plukovník Svoboda byl ochoten se podrobovat sovět­ským přáním a neměl námitek proti pronikání politiky, ji­nými slovy marxismu-leninismu-stalinismu do naší jednot­ky. Tak docházelo mezí ním a šéfem naší vojenské mise generálem Heliodorem Pikou ke konfliktům, které se po­stupně zostřovaly. Londýn měl nadbytek důstojníků vojen­sky vychovaných v Československu, a proto je chtěl odeslat k naší jednotce v Sovětském svazu, která měla důs­tojníků nedostatek. Sovětské vedení nemělo radost z pří­chodu důstojníků z Anglie, kteří pro ně zaváněli západnickou mentalitou, a chtělo na důstojníky povyšovat vojáky, kteří v politickém směru — bez ohledu na vojenskou kvali­fikaci — byli blíže Sovětům. Někteří důstojníci do Ruska poslaní byli dokonce Londýnu vráceni.

Z toho vznikaly od začátku konflikty, o nichž se ve vládě nemluvilo, ale o nichž jsem se dovídal od Ingra nebo z jiných pramenů. Už tehdy bylo jasno, že plukovník Svo­boda, ač tehdy komunistou nebyl a snad ani s komunismem nesympatizoval, je ochoten z důvodů osobní ctižá­dosti vyhovovat sovětským přáním. Chtěl dělat rychlou vojenskou kariéru, ale té překážely předpisy, jimiž se připovyšování řídila naše vojenská správa v Londýně, neboť Svoboda neměl kromě dvouleté hospodářské školy žádné vzdělání. Nestačilo mu, že byl jmenován plukovníkem, chtěl být co nejdříve generálem, a k tomu mu měla dopomoci sovětská vojenská správa bez ohledu na to, že to by­lo proti předpisům a přání naší vojenské správy a preziden­ta Beneše. Dělal proto mnoho věcí na svůj vrub. Například o nasazení naší jednotky v Sovětském svazu do boje se neradil se svými čs. nadřízenými, ale psal dopis přímo Stalinovi, aby náš prapor byl odeslán na frontu. Tak se antagonismus mezi ním a generálem Pikou a ministrem Ingrem stále zvětšoval. To nebylo dobré znamení do budouc­nosti.

V letních měsících roku 1942 rozdíly názorů mezi ko­munisty a jejich pomocníky z řad sociální demokracie a me­zi naší vojenskou správou, resp. prezidentem a vládou, na úlohu naší pozemní jednotky ve Velké Británii, se začaly jasně projevovat. Nepokládali jsme za účelné, aby naše ma­lá jednotka byla zasazena do boje při otevření druhé fron­ty. Komunisté si to vykládali tak, že si chceme šetřit své vojáky pro správu čs. území zbavených nepřítele a ne­chceme svými vojáky pomáhat Sovětskému svazu.

Prezident, vláda i vojenská správa byli pro rychlý a účin­ný nástup našich vojenských jednotek proti Němcům, a do­kázali to tím, že hodně vojáků převedli do královského britského letectva, v němž naši chlapci bojovali hrdin­ně a měli velké ztráty. Byli jsme hrdi na své letce a po­kládali jsme je za největší přínos našemu boji. Naše pozemní brigáda nemohla však při největší statečnosti přispět spojeneckému úsilí podstatným způsobem. Podle našeho názoru úloha naší pozemní jednotky mohla být vý­znamná teprve v posledních obdobích boje, když už vítězství, a tak cesta domů, budou v dohledu.

Také jsme nepokládali za vhodné, jako to dělali komu­nisté ve Státní radě a zejména ve svém časopise „Mladé Československo“, abychom ovlivňovali spojenecké vedení války voláním po brzkém otevření druhé fronty v Evropě. Ač jsme si přáli, aby západní spojenci ulehčili Rudé armádě účinným způsobem na jiném bojišti, nebyli jsme povoláni k tomu, abychom v tom směru dávali rady. …

Spory o postoj k domovu

Str. 268

… Vstup Sovětů do války národ uvítal radostně a byl si vědom, že Rusové budou muset určitou dobu ustupovat před německým náporem. Jen komunisté věřili, že Rudá armáda brzy začne ofenzívu a objeví se ve střední Evropě. Komunisté ve vlasti dostali z Moskvy rozkaz, aby se při­pojili k národní frontě, a ti tak hned učinili. Nacistický nátlak se zvýšil, další české listy byly zastaveny, další školy zavřeny a zatýkání pokračuje ve zvýšené míře, hlavně na venkově. Průmyslová činnost je sabotována zpomalováním práce a častou poruchou strojů a dopravních prostředků. Slovenští vojáci bojující na frontě přebíhají k Rusům. Věci prý došly tak daleko, že slovenské pluky budou muset být z fronty staženy a poslány domů.

Nálada mezi německým obyvatelstvem v Protektorátu je pokleslá a mnozí Němci prý Protektorát opouštějí. Z okolí Neurathova přišla zpráva, že německé ztráty na východní frontě jsou obrovské a vojenská situace neutěšená. Ruská kampaň, která měla skončit podle původních očeká­vání německých vojáků v roce 1941, se určitě protáhne, a proto se rychle dělají opatření na ruskou zimu, na niž není nic připraveno.

Po výměně Neuratha za Heydricha a po odsouzení Eňáše k smrti zprávy z domova byly stále hroznější a pokovaly, že nový nacistický režim v Protektorátě bude chtít přimět český národ násilím, ukrutnostmi a popravami k spolupráci s Říší. Bolestně se nás dotýkaly vzkazy o straš­ném údělu Josefa Čapka v koncentračním táboře a mnoha jiných. Primátor Prahy dr. Otokar Klapka byl prý ve stavu úplného duševního zhroucení dovlečen k soudu, aby vy­povídal proti Eliášovi. Kancléř Přemysl Šámal byl prý od­vezen do sanatoria v Berlíně, když bylo jasno, že nevydrží při životě déle než týden.

Domov vzkazoval, že za Benešem jde celý národ. Ná­rod není komunistický, ale má více sympatií k Rusům než k Angličanům. K politikům první republiky je všeobecná nedůvěra. Hácha ani Chvalkovský nevěří ve vítězství Němců, a Hácha je težce nemocen. Plné uznání vlády při­jali domácí odbojoví představitelé s nadšením a poslali pre­zidentu Benešovi zvláštní poděkování. Vysílání londýn­ského rozhlasu se prý obecně poslouchá a v Praze se brzy objevilo užívání písmene V jako znamení spojeneckého vítězství.

V lednu 1942 jsme věděli, že doma byla jmenována no­vá vláda. Ministerským předsedou byl dr. Krejčí, který si ponechal spravedlnost, dr. Bienert měl vnitro, dr. Kalfus finance, Hrubý zemědělství, plukovník Moravec školst­ví a národní osvětu, dr. Kamenický komunikace a Němec dr. Walter Bertsch hospodářství. Hácha zrušil 1. května 1942 Národní souručenství.

Zdánlivý klid v Protektorátě byl přerušen 27. května 1942 atentátem na Reichsprotektora Heydricha. Pak nasta­lo období hrůzy, v němž Němci popravovali nejlepší syny a dcery českého národa. Mezi nimi byli moji spolupra­covníci a přátelé, zejména také dr. Vladimír Matějka, dr. Veleslav Wahl a jeho bratr Karel. Také jsem dostal zprávu, že můj tajemník v Kooperativě Jan Filípek a architekt Vla­dimír Grégr byli odsouzeni k trestu smrti.

Různý tón moskevského a londýnského rozhlasu doka­zoval, že se komunisté nedovedou podřídit národní disciplíně, ač stále tvrdili, že jsou pro národní odbojovou jednotu a podporují prezidenta Beneše a jeho vládu. Od začátku, tedy i před nastoupením Heydrichovým, vedli kampaň proti Háchovi a protektorátní vládě generála Eliáše, a nazývali je zrádci, ač Londýn na ně tehdy neútočil.´

Atentát na Heydricha byl dokladem, že teror byl v té době nesprávnou politikou, na niž nacisté jen čekali, aby jí mohli co nejvíce využít proti českému národu. Štvaní mos­kevského rozhlasu k sabotážním činům dělalo na mne do­jem, že komunistům nezáleží na tom, když nacisté odpravují českou inteligenci, poněvadž po návratu domů budou mít o mnoho rozhodných a statečných odpůrců méně.

Kdykoli jsem mluvil rozhlasem do vlasti a vybízel rol­nický lid, aby nezapomněl na své sestry a bratry ve měs­tech a průmyslových střediscích, schovával pro ně potraviny a tak sabotoval německý zásobovací systém Protektorátu, nikdy jsem nevybírej k teroristickým činům.

Vojenská situace té doby

Str. 273

… Stanovisko Čechoslováků a Poláků se tak diametrálně lišilo, že v Londýně kolovalo toto úsloví: „Je-li na ruské frontě dobře, mluvte s Poláky, a budete chráněni před nezdravým optimismem; a je-li tam zle, ptejte se Čechoslováků, a nepropadnete škodlivému pesimismu.“

… Vstup Spojených států do války znamenal však takové aktivum, že jsme přes všechny tragické události na Dálném východě pokládali vítězství Spojenců za zajištěné. Náš op­timismus potvrdil prezident Roosevelt na začátku ledna 1942 svou řečí v Kongresu, v níž oznámil, že americký průmysl v roce 1942 vyrobí 60 000 letadel, 45 000 tanků, 20 000 protiletadlových děl a 8 milionů tun lodního pros­toru, a že v roce 1943 tato produkce stoupne na 125 000 letadel, 75 000 tanků, 35 000 protiletadlových děl atd. Op­timismus Spojenců také potvrzovalo prohlášení, které 31. prosince 1941 vydalo 26 států — takzvaných Spojených ná­rodů —, že povedou válku až do konečného vítězství a ne­uzavřou ze žádným z nepřátel ani příměří, ani mír. Československo bylo mezi nimi.

Politicky sovětsko-britská smlouva z 26. května 1942 ukazovala navenek, že mezi oběma zeměmi je plná, dlouhodobá dohoda. Oba státy si slíbily všestrannou pomoc za války a po válce, dokud nebude vybudován všeobecný bez­pečnostní systém. Zároveň se zavázaly, že jeden bez dru­hého nebudou s Německem a ostatními nepřáteli jednat ani o příměří, ani o mír. Věděli jsme však, že britsko-sovětská jednání byla obtížná, poněvadž Britové zamítli uznat zábor baltických států, východních polských a rumunských ob­lastí, a Sověti nepřistoupili na britskou žádost, aby se vy­slovili pro federalizaci střední Evropy.

Ještě neuschly podpisy na britsko-sovětské smlouvě, a Rusové hrozili, že uzavřou separátní mír s Německem, nebude-li zřízena v Evropě druhá fronta. Poměr mezi obě­ma státy charakterizovala anekdota: Bůh byl už syt války, a proto poslal archanděla Gabriela, aby se informoval u ve­doucích státníků, za jakých podmínek by byli ochotni skon­čit nepřátelství. Gabriel nejdříve navštívil Hitlera a slyšel: „Uzavřu mír, když bude zničen bolševismus.“ Pak odjel k Stalinovi a ten mu řekl, že by mu stačilo, kdyby byl po­třen nacismus. Nakonec Gabriel navštívil Churchilla a do­stal otázku, zda už někde vyjednával. Archanděl odpově­děl, že slyšel v Berlíně a v Moskvě, že by bylo možno zastavit válčení, kdyby byl zničen bolševismus a nacismus. Nato Churchill: „Nemám, co bych dodal k těmto podmín­kám.“

Ministrem financí

Str. 279

… Po jednání s ministrem financí sirem KIngsleym Woodem, s hlavním poradcem Treasury lordem Johnem Maynardem Keynesem a se spojkou Treasury na spojenecké vlády L. W. Frazerem jsem dosáhl, že Britové budou žádat po­drobnosti o kapitolách civilního rozpočtu jen tehdy, kdyby se jim některá položka zdála proti jejich zájmům. Frazer mi přímo řekl, že by mi plně vyhověli, kdyby věděli, že zů­stanu ministrem financí, že vsak ve Státní radě máme ko­munisty, a komunista se může stát ministrem financí a vy­dávat peníze na věci, které by britské vládě byly nepříjem­né. Nová finanční smlouva vstoupila v platnost 22. ledna 1942.

Ve stejný den byla podepsána finanční smlouva naší vlá­dy se Sovětským svazem, která zajišťovala finanční potřeby čs. vojenských jednotek na sovětském území. Ostatní po­třeby, zejména náklad na naše diplomatické zastoupení v Sovětském svazu, jsme museli platit ze svého úvěru od britské vlády. Přitom Sovětský svaz ještě nesplatil úvěr 250,000.000 Kč, který mu poskytla první československá republika.

… O tisku státovek v exilu nebylo nikde psáno, a proto myslím, že je správné zachovat o něm něco historii. Před tiskem bylo nutno rozhodnout několik otázek, především otázku jazykovou. Prezident nedoporučoval jiné texty než český a slovenský. Byl proti německému, maďarskému a polskému textu, a teprve doma se prý rozhodne, jaký ja­zyk bude platit na Podkarpatské Rusi. Tato odpověď pro mne znamenala, že Beneš počítá s odsunem Němců a Maďarů z republiky, že se s Poláky vyrovnáme tak, aby u nás vlastně žádní nezbyli a že Podkarpatskou Rus neudržíme.

Hovory s Benešem

Str. 288

…Sovětský svaz, Velká Británie a Mnichov

Beneše překvapilo, že Hitler napadl Sovětský svaz. Naše zpravodajská služba měla o přepadení předem zprávu přímo z německého generálního štábu a Beneš o tom zpra­vil Stalina. Také Churchill dostal o Hitlerových úmyslech důvěrnou zprávu a dal Stalinovi včas výstrahu. To jsem se dověděl od Beneše 27. června 1941. Přitom mi prezident řekl, že dostal v sobotu před německým úto­kem z Moskvy telegram, podle jehož znění se Moskva obá­vala, že se Velká Británie a Spojené státy dohodnou s Ně­meckem proti Rusku. Beneš mi naznačil, že podle jeho mínění zpráva nebyla daleko od pravdy.

… Beneš mi dále řekl, že i britští vojenští odborníci posu­zují vojenskou situaci Sovětů celkem příznivě, byť i něk­teré britské politické kruhy měly o sovětské situaci špatné mínění. Podle těchto kruhů Hitler spoléhá na to, že oby­vatelé baltických států, ukrajinská iredenta a nespokojený rolnický živel budou podporovat německého útočníka a že finští a rumunští vojáci se budou bít se zápalem, aby doby­li zpět ztracená území. Když jsem vyslovil pochybnost, že by Sověti mohli vojenskou kampaň vyhrát, budou-li si počínat jako dosud, prezident hned namítal, že o ruském vítězství nepochybuje a že dokonce nelze vyloučit mož­nost, že Velká Británie spolu se Spojenými státy budou zastavovat pochod Rusů na západ. Přitom dodal: „Není ji­sto, zda bychom v tom případě nebyli s Rusy.“ Když jsem vyslovil obavu, aby pak nevzniklo u nás bolševictví, prezi­dent jen poznamenal, že by odešel do Sezimova Ustí a psal paměti. „A myslíte, že byste je mohl uveřejnit?“, ptal jsem se prezidenta. „O to bych se už postaral,“ byla jeho od­pověď.

Nato jsem řekl, nevylučuje-li možnost obsazení Česko­slovenska Sověty, že by bylo nutno už nyní znát sovětské úmysly o reorganizaci střední Evropy a jednat s SSSR, do­kud vojenská situace neovlivňuje jednání. Dovozoval jsem, že by bylo záhodno dostat od Sovětského svazu záruky, že nebude chtít zbolsevizovat země střední Evropy.

Prezident v zásadě se mnou souhlasil, ale podotkl, že není radno na Rusy spěchat, neboť každé naléhání je dělá nedůvěřivými. Svěřil mi, že je už čtyři měsíce v přímém styku s Moskvou. Děje se to přes naši vojenskou misi, kte­rou si Rusové sami vyžádali a která je v radiotelegrafickém spojení s Londýnem. Sám byl s Majským na dvou čajích a na dvou obědech, ale nebylo to žádné politické jednání. Proto by snad bylo dobře, kdyby naše vojenská mise ve svém jednání s Rusy položila politické podmínky.

Plnoprávné uznání naší vlády Sověty, které zahrnovalo uznání právní kontinuity a hranic první republiky, bylo pro Beneše velkým triumfem. Za co tak houževnatě bojoval a čeho nemohl u Britů dosáhnout, stalo se skutkem. Sověti to dali lehce, rychle a z vlastní iniciativy. V hovorech s Be­nešem jsem pozoroval, že si tím Sovětský svaz Beneše kou­pil a že osten proti Angličanům se opět přiostřil. Beneš se styděl veřejně doznat, že Angličané jsou stále ještě na po­chybách o právní kontinuitě a o předválečných hranicích naší republiky. Ve své rozhlasové řeči k domovu z 26. čer­vence 1941 ani slůvkem nenaznačil, že Mnichov a 15. březen 1939 nebyly britským plnoprávným uznáním vymazány.

Netajil jsem se Benešovi, že zazlívám Britům jejich po­stup, ale poznamenal jsem, že nejsem nadšen sovětským chováním. Sovětský svaz měnil své stanovisko k Českoslo­vensku podle svých potřeb, jako člověk mění šaty podle počasí. Sovětský svaz najednou zapomněl, že uznal samo­statné Slovensko, že nedovolil, aby naše diplomatické za­stoupení mohlo v Moskvě pokračovat ve své práci a že v Londýně už od července 1940 existovala naše provizorní vláda. Sovětské plnoprávné uznání nebylo výrazem přá­telství k Československu nebo k Benešovi, nýbrž bylo dá­no, aby bylo jím rychle smazáno a zapomenuto, co se stalo od 23. srpna 1939, kdy byl podepsán sovětsko-německý pakt o neútočení.

Beneš se díval na Sovětský svaz jinýma očima. Sovět­skou politiku po Mnichově omlouval chováním západních mocností, které nepozvaly Sověty k mnichovskému jed­nání, ač vzhledem k smlouvě francouzsko-sovětské a sovětsko-československé tam měli být zastoupeni. Zdůraznil, že Sověti byli ochotni nám pomoci v době předmnichovské krize i v tom případě, kdyby Francie své závazky vůči nám nesplnila. Podle Benešova přesvědčení nám Sovětský svaz zůstal vždy věrný, ač mnohé jeho činy musely dělat dojem, že nás opustil.

O Mnichově jsem byl postupně informován jednak od Beneše, jednak od Opočenského. Už jsem věděl, že sovětský vyslanec v Praze Alexandrovskij nabídl jménem své vlá­dy Československu pomoc i v případě, kdyby Francie nesplnila své smluvní povinnosti. To také potvrdil dr. Mi­lan Hodža ve své odpovědi na článek „Věku rozumu“, kte­rá byla uveřejněna 25. prosince 1941 v časopise „Slovenský Hlásnik“. V ní napsal: „Po schódzi Chamberlaina a Hitlera v Godesbergu bola Moskva ochotná pomáhat Česko-Slovensku aj bez Francie. To bol se strany Ruska vážný poli­tický zásah. Podfa franko-britskej zmluvy bolo Rusko povinné nám pomáhat len vo zmluvnej vojenskej súčinnosti s Francúzskom. Ked Francúzsko vypadlo, bolo Rusko závazkov zbavené. Nebola tedy moskovská ochota dósledkom nějakých zmluv, ale prejavom vlastnej ruskej politiky. Od okamžiku tejto novej politiky dalo sa už tedy o ruskej po­moci hovořit’.“ Po tomto Hodžově prohlášení jsem se nedivil, že Ripka byl pevně přesvědčen, že by nám Sovětský svaz býval přišel na pomoc, kdybychom byli bojovali, a že po­kládal za chybu, že jsme nebojovali.

Beneš své rozhodnutí za Mnichova nebojovat mi vysvětloval takto: V předmnichovských dnech měl obavu, že reakční západoevropské kruhy mají plán dostat do války nacismus proti komunismu, aby nacistické Německo zniči­lo nebo aspoň zeslabilo Sovětský svaz, a tak zastavilo ná­stup bolševismu proti zbytku Evropy. Beneš připouštěl, že by se tehdy uvedené kruhy daly strhnout k přímé vojenské pomoci Německu proti Sovětskému svazu, a proto nechtěl riskovat v roce 1938 válku československo-německou, ač věřil ve vojenskou pomoc Sovětů, i kdyby Francie bývala nesplnila vůči nám své smluvní závazky.

Beneš vykládal Opočenskému i mně, že celá jeho před­mnichovská politika směřovala k tomu, abychom v boji, kte­rý s určitostí očekával, byli na správné straně. Říkal, že v září 1938 mnoho uvažoval o tom, jak se zachovat, zda bojovat, či nebojovat. Uvažoval také o tom, má-li se posta­vit v čelo vojska a s ním na poslední ústupové čáře pad­nout, či má-li spáchat sebevraždu, aby vyburcoval Západ. Konečně se rozhodl, uváživ vše velmi svědomitě a dokona­le, nebojovat, rezignovat a odejít na Západ.

Po tom všem, co jsem se v Londýně postupně dověděl, začal jsem chápat Benešovo stanovisko k Sovětskému sva­zu. Také jsem nepochyboval o dobré vůli Sovětů přijít nám na pomoc bez ohledu na chování Francie, ale byl jsem přesvědčen, že sovětská pomoc nemohla mít pro nás žádné nebo jen zcela nedostatečné praktické důsledky. V nej­lepším případě mohli nám Sověti pomáhat podobným způ­sobem jako pomáhali španělským republikánům; tedy poslat nám letadla a dobrovolníky. Pozemní účinná pomoc by se nebyla mohla k nám včas dostat, poněvadž ani Pol­sko ani Rumunsko nebyly ochotny povolit průchod sovět­ských vojsk svým územím. Ostatně jak jsem věděl z re­ferátů Chvalkovského, Sovětský svaz s těmito státy ani vážně nejednal o průchod svých vojsk.

… Správnost mé analýzy Benešova nitra, v němž alfou a omegou byl Mnichov, potvrzovala řeč, kterou Beneš pro­nesl rozhlasem domů 8. srpna 1942. Prohlásil, že „odčinění Mnichova a jeho důsledků a všechno to, co jsem pro to se svými přáteli a spolupracovníky mohl učinit, stalo se mi od posledních čtyř let už jediným cílem života.“ Potvrdil ji také Benešův článek „Tři roky světové války“, uveřejněný 28. srpna 1942 v „Čechoslováku“:

„...a kdybych se měl sám o svém postupu dnes vyslovit a říci, co bychom tehdy měli udělat jinak ve všech podstat­ných a hlavních věcech, ve věcech mezinárodně skutečně rozhodujících, musel bych říci, že jiného lepšího a správněj­šího postupu a rozhodování nebylo. Už ten fakt, že o třetím výročí vypovězení války je právě Mnichov za souhla­su celého světa a za zuření Berlína a Budapešti slavnostně odvoláván jako mravní satisfakce Československu za vše to, co vytrpělo, a dále všechno to, co se stalo v Rakousku, Pol­sku, Francii, Jugoslávii a v Rumunsku, je dokladem správ­ného postupu v době krize v roce 1938 a v roce 1939, a po celá tři léta. Není tím řečeno, že Mnichov neměl být odvo­lán již 3. září 1939... To velké naše národní a státní drama, jež se odehrálo v roce 1938 a 1939, a v němž naše vláda, náš stát a náš národ neztratil čest, neztratil víru, neztratil stateč­nost duše a srdce... je dnes správně viděno celým světem...“

Článek ukázal, že červíček Mnichova stále ještě hlodá v Benešově duši a že z ní zůstal vroubek proti Britům. Dosvědčovala to věta: „Není tím řečeno, že Mnichov neměl být odvolán již 3. září 1939.“

Bylo mi jasné, že ani odčinění Mnichova nepřineslo Be­nešovi vnitřní klid a že vzpomínka na Mnichov ho podlamuje i tělesně. Prezident nevypadal dobře. Byla to první známka, že není zdráv. Nasvědčovala tomu také podráždě­nost, kterou dával najevo při některých rozhovorech. Ze­jména když jsem mluvil o agrárním zastoupení ve Státní radě, o poměru česko-slovenském, o postavení Lichnera ve vládě a o Hodžovi. Více než předtím jsem si uvědomoval tragiku Benešovy postavy po Mnichově a dilema, v němž od té doby žil, a bylo mi Beneše upřímně líto. Řekl jsem si, a také jsem to řekl Lichnerovi, že nutno respektovat vnitřní bolest, kterou prezident trpí, a chápat, že bude mít následky v jeho politice. Poznamenal jsem, že je nutno bdít nad tím, aby Beneš vzpomínkami na Mnichov nebyl vyšinut z politické rovnováhy.

Sovětský svaz a komunismus

Sovětizace baltických států určitě nebyla Benešovi po vůli, ale snažil se ji omlouvat. Nesmíme se divit — řekl mi —, že Estonsko, Lotyšsko a Litva byly přivtěleny do Sovětského svazu. Byly součástí carského Ruska, byly to malé státy s mnohými politickými a hospodářskými problé­my, a Sověti potřebovali lepší přístup k moři.

Prezident si byl vědom, že Sovětský svaz bude chtít bolševizovat území, která získá ve válce. To se týkalo Východních Prus, o nichž byl přesvědčen, že nezůstanou Pol­sku, a polských a rumunských území zabraných v roce 1939. Poněvadž mi Beneš řekl, že není ochoten bojovat s Rusy o Podkarpatskou Rus, předpokládal jsem, že be­re v úvahu také její sovětizaci.

Beneš však nevěřil, že by Sovětský svaz chtěl bolševizo­vat samostatné středoevropské státy, především Českoslo­vensko a Polsko. Řekl mi, že Rusko musí mít zájem, aby byly silné a samostatné, poněvadž leží mezi Německem a Sovětským svazem. Svoji víru dokládal smlouvou sovětsko-britskou ze 27. května 1942 a výroky sovětských před­stavitelů, že si přejí mít silné Československo a Polsko.

Zdálo se mi, že rozhovor s Molotovem z 9. června 1942 rozptýlil určitou nedůvěru, která v Benešovi zůstala. Pozoroval jsem totiž při rozmluvě 7. května 1942, že Be­neš není spokojen, jak Sověti s ním jednají. Stěžoval si mi, že Majský stále na něm něco vyzvídá, ale sám mu ani o So­větech ani o jejich vojenské situaci nic neřekne. Prezident podotkl, že rozumí sovětské nedůvěřivosti, poněvadž Sověti byli mnoho let izolováni od světa a nikdo nechtěl s nimi mluvit, ale že se ho jednostrannost v poměru československo-sovětském nepříjemně dotýká. Přitom mi řekl, že zdůrazňuje Majskému, že Československo bude po válce spojkou Sovětského svazu se Západem, a proto Sověti musí mít zájem, aby bylo co nejsilnější, a musí mít k ně­mu více důvěry.

Stín nedůvěry se znovu objevil, když Bogomolov jmé­nem své vlády se postavil proti konfederaci polsko-česko- slovenské. Pro Beneše to muselo být nepříjemné překvapení, poněvadž sovětský zásah zničil to, čemu přikládal velký význam jako hrázi proti komunismu, a ukázal nespolehli­vost sovětské politiky. Svůj vnitřní neklid však Beneš nave­nek omlouval, zejména také tím, že naše snahy o konfede­raci měly Achillovu patu ve staré polské východní hranici, pro niž bychom se mohli dostat do vážných sporů se Sově­ty i s Polskem.

O širší středoevropské spolupráci se Beneš od začátku vyslovoval skepticky, a proto jsem se ani mnoho nedivil, že po sovětském protestu proti Lichnerovu a mému podpisu Středoevropského manifestu hájil sovětské stanovisko, že jednání o takovou spolupráci je před koncem války před­časné.

Beneš se postupně vyrovnal s danou situací, a záruku, že státy střední Evropy nebudou zbolševizovány, viděl v úloze, kterou chtěl hrát mezi Východem a Západem. Byl přesvědčen, že Sověti jeho úlohu uvítají a budou ji podpo­rovat. V rozhovoru s Opočenským (21. srpna 1942) Beneš vyvracel obavy, že by Sověti chtěli udělat z Madarska sovětský stát. Já jsem však Benešovi netajil, že nemám důvěru k Sovětům, a dokládal jsem to různými skutečnost­mi. Koncem ledna 1942 měli jsme v Beckenhamu na obědě úředníka sovětského velvyslanectví Jakubovského s chotí. Jakubovští přijeli do Londýna z Moskvy, ale do srpna 1941 byli ve Vichy ve Francii. Chtěli jsme se něco dovědět o Francii a kladli jsme svým hostům jen takové otázky, abychom je nepřiváděli do rozpaků. Přesto bylo trapné po­zorovat, jak se paní Jakubovská, než otevřela ústa, podíva­la na manžela, může-li mluvit, a on byl stejně rozpačitý, dokud nedostal od manželky očima pokyn. O věcech, o nichž měli instrukce — to jsme hned poznali — mluvili bez nesnází. O Francii jsme se dověděli jen to, že na cestě z Paříže je doprovázel německý důstojník a řekl jim, že Němci neuvažují o Hitlerových rozkazech, poněvadž co Führer činí, dobře činí. Po obědě spěchali tak rychle domů, že to bylo společensky neslušné. Takhle se choval a mluvil diplomatický úředník Sovětského svazu k svým spojencům Čechoslovákům!

Jiný pohled na Sověty jsem získal při obědě s polskými ministry (26. března 1942), na němž byli přítomni tři polští důstojníci, kteří se právě vrátili ze sovětského zajetí. Byli zajati v roce 1939 ve východní Haliči při sovětské okupaci. Vypravovali, že po okupaci Sověti sebrali každého, tedy i Ukrajince, kdo měl větší majetek, a poslali je bud na Sibiř na nucenou práci, nebo do vězení. Po uzavření smlouvy se Sikorským byli však všichni Poláci propuštěni a odvezeni do vojenských táborů. Důstojníci se zdáli věrohodnými, poněvadž k nelibosti Poláků tvrdili, že v Sovětském svazu je všude dobrý duch, a byli přesvědčeni, že Rusové Němce porazí.

Beneš odmítal podezření Poláků, které jsem mu tlu­močil, že Sověti zavraždili u Katynu 10 000 polských důstojníků, ale sám si nebyl hluboce jist, protože jedním dechem mi naznačil, že za války může dojít k různým přehmatům a nedopatřením.

Obědval jsem každý měsíc s Bogomolovem a obsah svých rozmluv jsem vždy věrně a podrobně referoval prezidentovi. Bogomolov zdůrazňoval, že se sovětský hospodář­ský systém nehodí na čs. poměry a že si musíme své věci řešit po svém. Tvrdil to tolikrát, že to bylo podezřelé, a bylo vidět, že jedná podle instrukcí. Dokazoval to ostatně tím, že na marxismus nedal dopustit a nechtěl proti němu slyšet žádné námitky. A tento marxistický fanatik mi na­jednou namlouval, že se sovětské hospodářství nehodí pro Československo! Pohnutý oběd s Bogomolovem jsem zažil 5. října 1942. Prohlásil, že každý pokus o spolupráci mezi státy střední Evropy je nepřátelským činem proti Sovětům a žádal mě, abychom zanechali hospodářských jednání s Po­láky. Přitom v rozčilení řekl, že se tato jednání v mnohém směru nelíbí Outratovi. Byl jsem tím zaražen, poněvadž naše osobní jednání byla prohlášena za důvěrná. Týž den mi Bogomolov řekl, že Sověti jsou proti vytvoření podkar patskoruských jednotek při naší brigádě v Rusku. Poklá­dají Podkarpatorusy za nepřátele, poněvadž bojovali proti Sovětům s madarskými pluky. Bogomolov nebyl také nadšen, když ode mne slyšel, že naše pohledávky u Sovětské­ho svazu jsou vyšší než potřeba našeho úvěru v Rusku.

Moje referáty o těchto zkušenostech se Benešovi zřejmě nehodily. Měl jsem dojem, že kazím nebo aspoň ztěžuji je­ho víru, že se Sovětský svaz nebude míchat do vnitřních věcí sousedních států. Beneš ostatně ukázal, že se plně ne­zbavil obavy před zbolševizováním Československa, když se snažil o to, aby Sovětský svaz smluvně zajistil, že se nebu­de míchat do československých vnitřních věcí. Na podobné zajištění nepomyslil při sdělávání smluv se žádným zá­padním státem.

Benešova víra, že Sovětský svaz bude loajálně spolupra­covat, byla také jistě nahlodávána činností čs. komunistické strany, pokud šlo o taktiku exilu vůči domovu. Masový teror hlásaný komunisty proti vyčkávání hlásané­mu Benešem, byl velký průlom do jinak loajálního postoje komunistů a naznačoval, že svoje plány kladou před ná­rodní celek a jeho jednotu. Proto Beneš nikdy našim ko­munistům, na rozdíl od Sovětského svazu, plně nevěřil, ale byl ochoten jim v mnohém ustupovat, aby si tak zajistil přízeň Sovětů. Měl jsem dojem, že prezident si vsadil na naději naše komunisty nějakým způsobem zdisciplinovat a přivést je do národního společenství.

Němci a komunisté

Beneš mi řekl 18. září 1941, že na druhé období Státní rady zamýšlí jmenovat zástupce našich demokratických Němců. Prezident kladl důraz na to, že chce, aby ve Státní radě Němci seděli s Čechy, Slováky a Podkarpatskými Rusíny byli vázáni k Československé republice a nedělali politiku Deutsch-Böhmen. Bylo to v době, kdy měl obavy, že nacisté budou v zimě 1941-42 nebo na jaře 1942 nabí­zet mír prostřednictvím neutrálů, a tak si chtěl zajistit loa­jalitu Němců. Prezident kladl důraz na to, že Němci nesmí klást žádné podmínky o spolužití s Čechy a musí jasně pro­hlásit, že se stavějí za půdu Československé republiky v před­válečných hranicích.

Vzhledem k zvýšenému nacistickému tlaku doma dopo­ručoval jsem, aby prezident jmenování Němců odložil, ale zdálo se mi, že se mu moje rada nelíbila. To bylo před na­stoupením Heydricha do úřadu říšského protektora. Podi­vil jsem se, že chce jmenovat komunisty do Státní rady po tom po všem, co podnikali proti odboji a proti němu osobně. Zdůraznil jsem, že podle mého názoru komunisté nepatří do žádné demokratické společnosti. Strana, která hlásá diktaturu proletariátu, jíž má lid dosáhnout revolucí, není stranou demokratickou.

Demokracie, jako každý živý organis­mus, má projevit zákazem stran, které ji chtějí zničit, pud sebezáchovy. Dále jsem dokazoval, že komunisté vlastně nejsou československou stranou, poněvadž přijímají rozka­zy z Moskvy a řídí se jimi. Pokud jsem byl doma, vzpomí­nal jsem, komunisté nepodporovali národní odboj, a byla by to chyba, když dostali z Moskvy rozkaz k němu se při­pojit, abychom jim umožnili jmenováním zástupců do Státní rady po návratu domů tvrdit, že osvobodili národ. Řekl jsem prezidentovi, že moje politické stanovisko ke komunismu není ovlivňováno hospodářským systémem Sovětského svazu. Jsem sice odpůrcem všeobecného zespolečenštění výrobních prostředků a jsem proti jeho ze­mědělské politice…

Prezident prudce reagoval na moje vývody. Jsem prý pěkný demokrat, když se takto dívám na politickou stra­nu, s jejímž programem nesouhlasím. T. G. Masaryk byl jistě dobrý demokrat, a nedal zakázat ani komunisty, ani henleinovce. Tím se v exilu musí řídit také on, zejména když chce, aby Státní rada reprezentovala celý národ, tedy všechny politické strany. „Mimo to,“ dodal, „musím dělat takovou politiku, která počítá se všemi eventualitami.“ Při­tom utrousil poznámku, že je vidět, že nejsem politik.

Odpověděl jsem, že jsem špatný politik, poněvadž jsem se nestaral o jmenování agrárních zástupců do Státní rady. Tehdy jsem už věděl, že dr. Milan Hodža navrhoval při prvém jmenování do Státní rady pět agrárních kandidátů: Čapka, Mečíře, Hatalu, Sahánka a Nováka, a řekl jsem Benešovi, že je budu prosazovat, abych se ukázal jako politik. Beneš podotkl, že svou poznámku tak nemyslil a že všichni Hodžou navrhovaní kandidáti jsou nevhodní. Nato jsem řekl, že snad do druhého zasedání bude jmenovat agrární­ky, kteří se mu budou hodit. Beneš nereagoval a bylo vidět, že mu tento hovor není právě příjemný.

Beneš a agrární strana

Po jmenování členů do druhého zasedání, mezi nimiž nebyl ani jeden agrárník, ač agrární strana byla nejsilnější československou stranou v první republice, jsem si na toto nespravedlivé zastoupení (14. listopadu 1941) Benešovi trp­ce stěžoval. Byli nově jmenováni další národní socialisté, sociální demokraté, komunisté, ale žádný agrárník. Beneš mi řekl, že by byl ochoten jmenovat jednoho agrárníka, a to zástupce malorolníků, a takového prý nemám. Stat­káře a velkostatkáře nemůže jmenovat, ty zastupuje Slávik a já.

Když po tomto rozhovoru Beneš jmenoval sociálního demokrata Václava Majera jako zástupce malozemědělců, začal jsem prosazovat zastoupení agrárníků velmi in­tenzívně. Byl jsem u prezidenta třikrát rychle za sebou (20. a 24. listopadu a 2. prosince 1941) a nepokrytě mu řekl, že je to diskriminace vůči největší straně a dává do rukou zbraň agrárníkům, kteří byli proti němu. Nemýlili se, když tvrdili, že je protiagrární. Beneš se bránil, že nikdy nebyl proti agrární straně, ale že agrární strana byla proti němu. Vykládal mi o agrární opozici proti jeho zahraniční politice a o chování strany při prezidentské volbě v roce 1935, a svoje vývody doklá­dal různými příhodami z parlamentu a z jednání stranicko-politických. Nevěděl jsem o tom mnoho, poněvadž jsem doma nebyl politicky činný, a znovu jsem to Benešovi při­pomněl. Zdůraznil jsem však, že — ať tomu bylo jakkoli — jsou to věci, které překonal čas a na něž je nutné zapo­menout, zejména v nynějších dobách, a žádal jsem, aby jmenoval tři agrárníky do Státní rady. Podotkl jsem, že se mi loajalita k němu nevyplatila. …

První úvahy o odsunu Němců

Str.308

… Zdůrazňoval jsem ovšem, že od­sunutí Němci z české oblasti, kteří se ničím neprovinili proti republice nebo proti Čechům, musí za svůj majetek dostat plnou náhradu a budou si smět své osobní věci vzít s sebou. Přitom jsem byl i nadále ochoten postoupit Ně­mecké říši území, které bychom nepotřebovali z důvodů své bezpečnosti nebo z důvodů hospodářských. …

Prezident chtěl vědět, zda vyhoštěním Němců neo­hrozíme některé průmyslové obory a kde seženu prostředky na vyplácení náhrady odsunutým. Tvrdil jsem, že většina průmyslového německého dělnictva dá přednost starému domovu a nebude se chtít stěhovat do neznámých končin, a slíbil jsem, že otázku průmyslových odborníků budu stu­dovat. Co se týče náhrady, chtěl jsem ji vyplatit na účet pohledávek Protektorátu vůči Německé říši. Odhadoval jsem, že tyto pohledávky dosáhnou koncem války závratné výše. Už na začátku roku 1942 jsem věděl, že částky říš­ských pokladničních poukázek v majetku českých ústavů, válečného příspěvku Protektorátu Německu a pohledávek protektorátní banky vůči Říšské bance jdou do mnoha miliard korun. Nevěděl jsem sice, kolik Němců bude mu­set dostat náhradu, ale odhadoval jsem, že už na začátku roku 1942 bych mohl vyplatit 1,500.000 Němců průměr­ně 20.000 na hlavu. Byl jsem přesvědčen, že postupem doby bude možno náhradu zvyšovat.

Prezidentovi se můj plán náhrady líbil a okamžitě ho přijal. Jen mě žádal, abych o něm nikomu, ani Opočenskému, nic neříkal, poněvadž jeho předčasné prozrazení by jej znehodnotilo a případně znemožnilo. Sám se však zmínil Opočenskému (7. února 1942) o mém plánu.

Na začátku roku 1942 Beneš v soukromých hovorech se mnou už připouštěl možnost odsunu Němců a 28. dubna 1942 to řekl ve svém projevu k British Press Association. Tehdy to bylo poprvé, kdy se veřejně přihlásil k principu odsunu při řešení minoritních problémů.

Od Opočenského jsem věděl, že se prezident velmi in­tenzívně zabývá německým problémem. Již v prosinci 1941 žádal Opočenského, aby mu připravil práci o pangermanismu. Potřebuje prý ji pro Bruce Lockharta a chce Britům ukázat, že českoslovenští Němci byli stejní od Georga Schonerera až po Konrada Henleina.

… Situace v Protektorátě pohnula Beneše, že začal sondo­vat u Britů možnosti odsunu Němců. Prezident mi to neřekl, ale vykombinoval jsem si to z toho, co jsem věděl od Opočenského. Ten mi řekl (17. září 1942), že Královský institut pro mezinárodní záležitosti v Londýně požádal prezidenta Beneše o vydání textu čtvrtého plánu z roku 1938 na úpravu poměru našich Němců. Beneš svolil, aby Opočenský jej poslal Britům s tím, že schválil plán proti svému přesvědčení a na Runcimanův nátlak, a že jej pova­žoval za neproveditelný, protože v demokratickém státě ne­lze připustit, aby se minorita spravovala totalitním reži­mem. Když Opočenský byl u Beneše (26. září 1942), aby mu plán identifikoval, Beneš žádal Opočenského, aby Královskému institutu ještě oznámil, že plán nebyl nikdy vlá­dou schválen ani nebyl předložen parlamentu, protože britský vyslanec v Praze Newton oznámil Benešovi, že si britská vláda nepřeje, aby čs. vláda přijala jakákoli opa­tření, která by neměla souhlas Henleinovy strany, nebo aby čs. parlament odhlasoval nějakou vládní osnovu proti vůli Henleinovy strany. Konečně měl Opočenský Britům oznámit, že henleinovci plán nepřijali.

Z toho jsem usuzoval, že Britové studují historický vý­voj našeho jednání s henleinovci a že se v zákulisí jedná o otázce odsunu našich Němců. Od Beneše jsem věděl, že spojuje otázku odsunu s odstoupením postradatelné sudetské oblasti. Odstoupení území mělo podle Beneše za­ručit odsun velké části našeho německého obyvatelstva, jemuž, pokud se neprovinilo proti republice, měla být vy­placena plná náhrada za majetek zanechaný v Českosloven­sku. Zdálo se mi, že Beneš stojí už celkem na stejném stanovisku jako já. Ripka však stále hájil, že se musíme zbavit všech Němců, a to bez odstoupení území.

Britská veřejnost byla velmi citlivá k problému odsunu. Když se Beneš na obědě British Press Association dotkl otázky odsunu, posluchači byli dotčeni a tvrdili, že Ně­mecko by nikdy nenabylo klidu, kdyby se měl provádět odsun jejich krajanů z jiných zemí.

O našich Němcích se také diskutovalo v naší Státní radě 31. srpna 1942. Komunista Kreibich oznámil, že se bude konat konference všech Němců, kteří stojí na půdě republiky, odsoudil ukrutnosti páchané nacistickým reži­mem na českém národě a prohlásil, že valná část sudetských Němců zůstala věrná demokratickým principům. Rudolf Bechyně chválil Kreibichův projev a řekl, že nesmí­me tvrdit, že takových Němců, jako je Kreibich je málo, ale že musíme říkat, že je jich většina. Tyto projevy se zdály nasvědčovat, že leví socialisté jsou proti odsunu německého obyvatelstva.

Po změně vlády v roce 1942 se jednalo o našich Něm­cích na neformálních schůzkách u prezidenta Beneše (20. li­stopadu a 8. prosince 1942). Na nich se prezident už vyslovil pro odsun Němců ve velkém měřítku — Ripkův vliv byl zřejmý — a já věděl od Opočenského, že už odevzdal Britům první memorandum ve věci odsunu Němců. Beneš řekl Opočenskému, že musí v tom směru postupovat velmi opatrně a dávat to Britům po lžičkách, poněvadž je stále dost významných osob v parlamentě i mi­mo parlament, které podporují mnichovskou politiku a bu­dou ochotné dát přednost rozdělení českých zemí před odsunem Němců z republiky. Na neformálních schůzkách dospěli jsme s prezidentem k jednomyslnému názoru, že jsme ochotni k územním obětem, které by byly pro nás politicky i hospodářsky únosné a zajišťovaly naši nezávis­lost, za předpokladu, že Německo převezme dva miliony našich Němců. Zároveň bylo přijato, že jsme ochotni k rektifikaci hranic s Maďarskem, bude-li ono souhlasit s odsu­nem našeho maďarského obyvatelstva. V ministerské radě jsme o odsunu Němců žádné usnesení neučinili. Otázku odsunu sledoval dále jen prezident.

Ve své řeči při zahájení třetího zasedání Státní rady 12. listopadu 1942 Beneš nepřímo naznačil, že je pro od­sun většího rozsahu. Řekl totiž, že jsou celé statisíce Něm­ců, kteří zradili Československo před Mnichovem a nyní se přímo nebo nepřímo účastní gestapáckého vraždění a lou­pení, a že jen „nějaká část našich Němců, ať větší ať menší, v republice po této válce zůstane.“ Beneš prohlásil, že by bylo předčasné probírat konkrétní řešení národnostní otáz­ky u nás po válce, ale že „správné její rozřešení bude zna­menat stát vnitřně i mezinárodně silnější, ucelenější a za­jištěnější.“ …

* * *

„President Edvard Beneš se zasloužil o stát“ - pro tento zákon hlasovali i všichni komunisté. Není divu, když jim umožnil nástup k moci a zničení demokratického Československa. Barbarské vyhnání českých Němců bylo válečným zločinem, genocidou v době míru a z tohoto pohledu je třeba na E.Beneše pohlížet jako na válečného zločince. Nejenom že byla vyhnána třetina národa ze svých staletých domovů, své rodné země, ale ještě byly o vše, bez náhrady, okradeni - o násilí, primitivních zvrácenostech pod dohledem státu a smrti desítek tisíců nevinných, včetně žen, dětí, kojenců a starých lidí, nemluvě. To jsme byli hrdinové, ale když nás Německo přepadlo, tak jsme se vzdali bez jediného výstřelu, zbraně odevzdali a začali poslušně pracovat pro říšský válečná průmysl. Bylo co jíst, kina a restaurace byla v provozu, většina obyvatelstva jistě doma nadávala, ale v podstatě jí stav vyhovoval, hlavně, že se u nás neválčilo a měli jsme „pohodu“!

 

Jan Šinágl, 10.1.2015

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.00 (4 Votes)
Share

Komentáře   

-1 #2 Bergmann 2016-01-11 12:38
Stále nemohu pochopit, že Beneš k prezidentství druhé republiky Háchovi z Londýna gratuloval,aby pak nemocného a starého člověkanechal hned po válce zemřít ve vězení.
Byl by snad lepší než donucený a týraný Hácha prezidentem třeba otřesný kolaborant
české povahy Moravec?
0 #1 Horský 2016-01-10 17:38
Bibliografická poznámka:
Feirabendovy vzpomínky vyšla celekm třikrát, prvně u pana Švehly v USA, Universum Press,New York,
pak v lepší a dokonalejší úpravě v Rozmluvách u pana Tomského v Londýně a nakonec neexilově po roce 1989 v aktualizovaném vydání s předmluvou Pavla Tigrida ve třech dílech v brněnském nakladatelství Atlantis s názvem Politické vzpomínky 1994-1996.Event . k nahlédnutí v knihovně exilu i samizdatu Libri Prohibiti, Senovážné náměstí 2, Praha, pan Gruntorád.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)