… Byl jsem opravdu vyděšený. Druhý den hned ráno jsem stáhl všechny tři zprávy z Vladimírova 
BlackBerry, i se všemi podrobnostmi, a odnesl je do SOI5, protiteroristického oddělení Scotland Yardu. Skupina vyšetřovatelů vyslechla mě a Vladimíra a jejich technici prozkoumali elektronickou stopu zpráv. Všechny byly odeslány z Ruska, z neregistrovaného telefonního čísla, což bylo nezvyklé. Steven Beck, náš specialista pro bezpečnost, později řekl, že neregistrovaná telefonní čísla mohou v Rusku používat pouze příslušníci FSB. 12. listopadu měl jít Sergej před soud k jednání o dalším prodloužení vazby. Cesta k soudu nebyla nikdy jednoduchá. Začínala obvykle v pět hodin ráno.
Dozorci vytáhli vězně z cel a odvedli je k transportnímu vozu. Do skříňového auta určeného pro zhruba deset lidí jich nacpali dvojnásobek. Několik hodin potom stálo auto na parkovišti, zatímco nějaký úředník vazebního střediska vypisoval papíry. Sergej a další vězňové museli v přecpaném voze stát a čekat. Neměli vodu, vzduch, nemohli na záchod. Totéž se opakovalo zase po soudu a vězňové se do cely vraceli až po půlnoci. Za celý den nedostali nic k jídlu a někdy zůstali bez jediného sousta i šestatřicet hodin. Převoz k soudu byla v podstatě mučicí metoda, jejímž účelem bylo lámat a demoralizovat vězněné, kteří bojovali o svou mizivou šanci na propuštění.
Toho dne dorazil Sergej k soudu dopoledne. Odvedli ho na chodbu a připoutali k radiátoru. Když tam seděl a procházel žádosti, které v uplynulých dvou týdnech sepsal, objevil se Silčenko a s úšklebkem řekl: „Předal jsem soudu ty dokumenty, které jste chtěl.“
Sergej za uplynulých šest týdnů pětkrát žádal o některé dokumenty ke svému případu. Potřeboval je k přípravě řádné obhajoby, ale Silčenko je ke spisu přiložil teprve teď, pouhých deset minut před jednáním. Sergej se k nim proto už nemohl dostat. Ještě než mu to úplně došlo, dozorce Sergeje odpoutal, odvedl ho do soudní síně a strčil do klece pro obviněné.
Sergej si sedl a v první řadě na galerii spatřil svou matku a tetu. Trochu jim zamával a snažil se nasadit statečný výraz.
Soudkyně Jelena Stašinová požádala o ticho v soudní síni. Sergej nejdřív přečetl stížnost na neposkytnutí lékařské péče. Soudkyně Stašinová ji zamítla. Potom přečetl stížnost na padělané důkazy ve spisu. Soudkyně ji také zamítla. Když začal číst stížnost proti svému nezákonnému zatčení, Stašinová ho v polovině věty přerušila a stížnost také zamítla. Celkem zamítla více než tucet Sergejových stížností. Když Sergej požádal o čas, aby se mohl seznámit s „novými materiály“, které Silčenko přinesl k soudu, Stašinová mu nařídila, aby zmlkl.
Sergej však nemlčel. Naopak, v kleci se postavil a zvučným hlasem, jenž se neshodoval s jeho tělesným stavem, obvinil soudkyni z porušování zákona a svých práv. Řeč uzavřel větou: „Odmítám se účastnit dnešního jednání, jelikož všechny mé žádosti o dodržování mých práv soud ignoruje.“ Pak se posadil, odvrátil se od soudkyně a jednání pokračovalo bez něj. Se Stašinovou to nepohnulo. Prošla pár formalit a pak Sergejovi chladně prodloužila vazbu. Jednání skončilo a dozorci vytáhli Sergeje z klece. Když ho odváděli, už v sobě nedokázal najít dost sil, aby se usmál na příbuzné.
Pak byl vyveden na chodbu a znovu připoután k témuž radiátoru. Až do večera k němu nesměl advokát ani nikdo z rodiny. Matka s tetou čekaly v chladu na ulici dlouhé hodiny, než vyjede auto, které Sergeje odveze zpět do Butyrky, aby mu mohly ještě alespoň zamávat a naznačit, jak ho mají rády. Vůz se však neobjevil ani v devět večer. Zimy, beznaděje a smutku už na ně bylo příliš. Nakonec to vzdaly a odešly.
O tom, co se u soudu dělo, jsem se dozvěděl druhý den ráno. Když jsem to sdělil Jeleně, velice ji to znepokojilo. „To se mi nelíbí, Bille. Tohle se mi opravdu nelíbí.“
Souhlasil jsem.
„Musíme najít někoho z Butyrky,“ naléhala. „Někdo se musí na Sergeje podívat, a ještě dnes.“ Nikdo však nesměl. Jeho advokát, který k němu měl jako jediný přístup, odjel z Moskvy a vrátit se měl až v pondělí.
V noci, ve čtvrt na jednu, zavibroval můj BlackBerry. Přišlo sdělení, že mám hlasovou zprávu. Na BlackBerry mi nikdy nikdo nevolal. Nikdo neznal číslo. Podíval jsem se na Jelenu a vytočil hlasovou schránku. Byla tam jedna zpráva. Uslyšel jsem surové bití člověka. Křičel a prosil. Nahrávka trvala dvě minuty a uprostřed jednoho výkřiku náhle skončila. Přehrál jsem to Jeleně. Potom jsme seděli v posteli, nedokázali usnout a přemýšleli o všelijakých ohavných věcech.
Jakmile se rozednilo, obvolal jsem všechny, které jsem znal. Byli v pořádku. Jediný, komu jsem zavolat nemohl, byl Sergej.
V pondělí 16. listopadu 2009 se do Butyrky vydal Sergejův advokát Dmitrij. Úředníci mu však sdělili, že Sergeje nemohou přivést, jelikož „je mu nevolno a nemůže opustit celu“. Když Dmitrij požádal o lékařskou zprávu, dozvěděl se, že má jít za Silčenkem. Zavolal mu a požádal o kopii zprávy, Silčenko mu však sdělil, že zpráva „je interní materiál nezbytný pro vyšetřování“, a odmítl Dmitrijovi sdělit jakékoli podrobnosti.
Dmitrije úmyslně honili od čerta k ďáblu, ale Sergejovi bylo mnohem hůř než „nevolno“. Po měsících neléčeného zánětu slinivky, žlučových kamenů a zánětu žlučníku Sergejovo tělo podlehlo a dostal se do kritického stavu. Vedení Butyrky v minulosti odmítalo jeho žádosti o lékařskou péči, toho dne ho však konečně posleli do zdravotnického střediska v Matrosské Tišině na pohotovost.
Když tam byl přivezen, nedopravili ho do nemocničního traktu. Strčili ho do izolační cely a připoutali k lůžku. Pak k němu přišlo osm dozorců ve výstroji určené k potlačování nepokojů. Sergej požádal velitele oddílu, aby mu zavolal advokáta a prokurátora. Řekl: „Jsem tu proto, že jsem odhalil krádež 5,4 miliard rublů policisty.“ Dozorci tam však nebyli, aby mu pomohli. Přišli, aby ho zbili. A pak se do něj nelítostně pustili gumovými obušky.
Po hodině a osmnácti minutách přišel civilní lékař a našel Sergeje Magnitského. Ležel na podlaze a byl mrtvý.
Jeho žena už nikdy neuslyší Sergejův hlas, jeho matka už nikdy nespatří Sergejův milý úsměv, jeho děti už nikdy neucítí dotek Sergejových něžných dlaní.
„Drží mě ve vazbě,“ zapsal si Sergej do svého vězeňského deníku, „přitom to nemá nic společného se zákonným účelem vazby. Je to trest, jenž na mě byl uvalen jen a pouze za to, že jsem hájil zájmy svého klienta a zájmy ruského státu.“
Sergej Magnitskij byl zavražděn pro své ideály. Byl zavražděn, jelikož věřil v zákon. Byl zavražděn, jelikož miloval svůj lid a protože miloval Rusko. Bylo mu třicet sedm let.
* * *
Knihu Rudý zákon doporučuji přečíst. Nedělejme si iluze, že to je dnes v Rusku lepší. Takové zločinný Putinův režim vyznamenal Václava Klause a dnešní prezident Miloš Zeman patří k jeho obdivovatelům. Přituhuje občané. Právě přijíždí na návštěvu České republiky ministr zahraničí komunistické Číny. Ještě ho nemusíme vítat mávátky, ale budeme-li se chovat stále tak nezodpovědně a naivně, i na ty mávátka může dojít dříve než tušíme!
U nás se zatím novináři, podnikatelé a právníci nevraždí jako v Rusku, ale ve vězení je i u nás mnoho nevinných, kteří příliš ohrožovali mocné, např. ing. arch. Marek Řičář. Pouhých 733 lidí dosud podepsalo petici na jeho podporu? Jako bychom se opět začínali bát. Teď se ještě bránit můžeme – a měli bychom bránit i ty, kteří se sami bránit už nemohou! Můžeme být snadno na jejich místě a kdo potom pomůže nám?!
Jan Šinágl, 13.10.2015
* * *
LN 10.10.2015: Potíže nepohodlného občana M.
Neuvěřitelný příběh ruského podnikatele, který se znelíbil ruským státním orgánům.
„Po rozpadu SSSR místo sovětské elity zaujala elita mnohem horší - zlá, drsná, krutá, bez principů. Pokud se dnes odvrátíte od Ruska a nepomůžete lidem, kteří se snaží ve jménu občanské společnosti konat, střetnete se jednou s velmocí s jadernými zbraněmi, obrovskými zdroji, velkou armádou a s rozzuřeným lidem, který povede elita ještě mnohem horší než ta dnešní. A kam ho povede? Na Prahu, Berlín a možná i dál.“
Vladimír Melichov: „Nesmyslnými žalobami mi ukradli veškerý volný čas. Během 3 let jsem čelil 380 procesům. Každý druhý den jsem stál před soudem. I když žaloba neměla nic v ruce, soud se přiklonil na její stranu. Ode mne si přitom soudce odmítl převzít i základní dokumenty – prý je nepotřebuje“.
Umlčet!
Film Biochemie zrádcovství byl vyroben bezpochyby na zakázku. Melichov se na jeho vzniku trochu naivně podílel. Šest hodin vyprávěl novinářům Konstantinu Sjominovi a Olegu Sergejevovi z televizního kanálu Rossia o svých pohnutkách. Provedl je muzeem. Netušil, že v pořadu nebývale dlouhém - 45 minut - bude mistrným způsobem vykreslen jako nepřítel národa, obdivovatel fašismu a zbohatlík. „Dokument“ se vysílal v nejsledovanějším čase 17. února 2014. Melichov s rodinou usedl před obrazovku a s napětím čekal... „Ke dnešnímu dni se u nás v Rusku zformovala pátá kolona, která zradila vlastní národ, a proto je třeba proti ní bojovat,“ zněl hlas redaktora. Na obrazovce je tvář Melichova - „vraga naroda“. Není slyšet, co říká, protože ruské státní televizi se jeho názor na současnost nehodí. …
* * *
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.