Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Pronásledování českých katolíků v letech 1412–1434 patří mezi největší náboženská pronásledování v celé Evropě, je však přitom ve světě jedním z nejméně známých. Pozdější následovníci Husových žáků a ctitelů, ať již se hlásili k Lutherovi či Kalvínovi, Robespierrovi či Marxovi, Leninovi či Hitlerovi, páchali své zločiny v těch oblastech, kterým bývá obvykle v historiografii věnována větší pozornost, a nadto na rozsáhlejším území Evropy a posléze i celého světa, takže ve srovnání s těmito událostmi české pronásledování v povědomí ciziny do velké míry upadlo v zapomnění.

Čeští katolíci ovšem dobře věděli o mučednických osudech svých rodáků v husitské době a čeští katoličtí autoři je ve svých dílech již v pozdním středověku a renesanci často připomínali. Evropu tehdy na pronásledování v českých zemích upozornil Enea Silvio Piccolomini (pozdější papež Pius II.), jenž ve své Historii české zdůraznil, že „není žádné země, která by v naší době vydala více Kristových mučedníků než Čechy“.[1] Obzvláštní pozornost mučedníkům husitské doby věnovali hlavně historici doby katolické reformace Bohuslav Balbín a Jiří Crugerius a spolu s nimi i další barokní autoři; ve stejné době pak zvláště jednotlivé kláštery (Sedlec u Kutné Hory, Velehrad, Zlatá Koruna) dávaly zobrazovat umučení svých členů malbami ve svých chrámech. O jednotlivých martýriích se i později zmiňovali všichni historici zabývající se husitskou dobou (čeští liberální a nacionalističtí historici se přitom více či méně skrytě pokoušeli a leckdy dosud pokoušejí mučitele aspoň částečně omlouvat), avšak jedinou souhrnnou odbornou prací věnovanou této problematice je monografie zasloužilého moravského historika, starobrněnského augustiniána Augustina Neumanna, vydaná v Hradci Králové roku 1927,[2] jejíž autor byl tehdejším československým episkopátem oficiálně pověřen sebráním archivních dokladů, jež by posloužily v beatifikačním procesu (dosud bohužel nezahájeném) těchto mučedníků.

Husitská tragédie vyrostla z určitého podhoubí. Již na přelomu čtrnáctého a patnáctého století ji do jisté míry ohlašoval konflikt mezi králem Václavem IV., tímto nehodným synem velkého otce, a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna; tento konflikt kulminoval umučením sv. Jana Nepomuckého. Na Moravě současně probíhala válka mezi tamními markrabaty Joštem a Prokopem, přičemž zvláště v táboře Prokopově můžeme pozorovat určité proticírkevní tendence. Po Prokopově smrti se situace uklidnila, ale nový, stále rostoucí neklid měla za následek kazatelská činnost Jana Husa, podporovaná samotným králem Václavem IV., i když i mezi nimi docházelo později ke konfliktům – připomeňme jen popravu tří mladých Husových stoupenců, provedenou na panovníkův rozkaz.

Za počátek husitského pronásledování českých katolíků můžeme pokládat rok 1412, kdy v důsledku stížností českého duchovenstva kardinál Pietro degli Stephaneschi koncem července ztížil klatbu z předešlého roku a pohrozil místům, na nichž by se Hus zdržoval, interdiktem. Protože se Hus nepodrobil, stihl Prahu v termínu ustanoveném bulou (asi 28. září) interdikt. Husovi stoupenci, mnohdy podporovaní světskou vrchností, zareagovali násilím proti kněžím, kteří interdikt dodržovali, a tak – jak dosvědčuje Štěpán z Pálče – „v důsledku jeho [tj. Husových] rad, pobídek a povzbuzování bylo mnoho svatých kněží pronásledováno“, přičemž „někteří z nich byli usmrceni, jiní oloupeni, jiní vyhnáni z vlastních kostelů, s jinými bylo špatně a nedůstojně zacházeno, jiní pak trpí ve vyhnanství“.[3] Toto pronásledování katolických kněží stoupenci „falešného proroka Husa“ popisuje Páleč na více místech svých traktátů De Ecclesia (ze kterého je vzat uvedený citát) a Antihus. Známe konkrétní případy z Klatov a Žatce, kde byli tamní kněží a klerikové upáleni či utopeni v řece,[4]nevíme zato nic o tom, že by se Hus pronásledovaných jakkoli zastal či aspoň napomenul své stoupence. Jména těchto prvních katolíků usmrcených zjevně Husovými přívrženci neznáme, ovšem až na jednu výjimku – je jí klatovský dominikán Jan řečený Malík, který v neděli 2. října 1412 sloužil v místním dominikánském kostele mši svatou, ale hned poté (můžeme předpokládat, že při kázání ohlásil uvalení interdiktu) byl jat a ještě téhož dne utopen v řece Úhlavě. Jan Malík se tak stal, pokud je nám známo, prvomučedníkem husitské doby.[5]

Ideový původce těchto násilností byl v roce 1415 v Kostnici popraven, ale situace se tím nezlepšila; roku 1419 se pronásledování rozhořelo s mnohem větší intenzitou a trvalo až do porážky husitské revoluce u Lipan v roce 1434. Svědkové této perzekuce se o ní vyslovují s naprostým zděšením. Tak Ondřej z Brodu, bývalý rektor pražské univerzity, ve svém traktátu O původu husitů, napsaném již v emigraci v Lipsku, o husitském běsnění mimo jiné psal: „Tito se však nespokojovali vylupováním kostelů, nýbrž chvátali, aby je, požárem již strávené, strhli a se zemí srovnali, zajaté mnichy, mistry i kněze vrhali do plamenů k hořícím sochám, jiné nechávali ležet údů tělesných zbavené, jiné divou rukou usmrcené; a nejsouce usmířeni smrtí, nýbrž zuříce, což je krutější, proti mrtvým, i mrtvoly jejich snažili se neb hleděli spálit.“ A o kus dále dodává: „A tak zuřili po celých Čechách i na Moravě, vraždíce muže počestné i urozené, duchovní i světské, pro nic jiného, než že nechtěli přijmout nevěru.“[6]

Stejně zhrozen však přistupoval k těmto událostem i husitský kronikář Vavřinec z Březové, jenž ve své kronice nejprve zevrubně vylíčil učení táborů, tedy nejradikálnějšího křídla husitů, načež jejich řádění popisoval těmito slovy: „Neboť »nikdy předtím ani oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani v srdce lidské nevstoupilo« [1 Kor 2, 9], které a jaké škody svrchuřečenými zkázonosnými naukami napáchali a způsobili obyvatelé českého národa, kteří o sobě říkali, že vzali na sebe zbraň za svobodu zákona Božího proti všem služebníkům Antikristovým. A tak všechny, kteří nesouhlasili anebo odporovali svrchuřečeným fantastickým naukám, pronásledovali mnohými způsoby, olupujíce chudé, trápíce žalostně a nemilosrdně poddané, nešetříce kněží, ani mnichů, ani jeptišek, ani řeholníků, ani kostelů, ani domů, nýbrž zavrhnuvše všechnu bázeň Boží, co mohla dosáhnouti ruka táborů, roztrhávali, bořili, pálili nebo vniveč obraceli. Není péra, které by bylo s to vypsati tolik a tak strašných skutků a kolik tehdy »pohubil nepřítel v svatyni« [Ž 73, 3]. Rozmohli se nepřátelé církve, posíleni byli »pachatelé nepravosti« [Mt 7, 23], mučíce a pronásledujíce jako služebníci Neronovi křesťany.“[7] Táboři ovšem nebyli jedinými pachateli husitských zločinů – mnohdy jim zdatně sekundovali i pražané a později zvláště (rovněž radikální) sirotci.

Soudobé písemné prameny (z nich zásadní význam má právě latinsky psaná kronika Vavřince z Březové) popisují jednotlivé akty pronásledování Církve nejprve v husitských Čechách a poté i v dalších zemích České koruny, přičemž největší zděšení vzbudily masakry v Prachaticích (12. listopadu 1420), kde – jak píše Vavřinec z Březové – táboři, poté co se zmocnili města, ubíjeli místní obyvatele po ulicích „jako vepře“[8] a Žižka dal upálit pětaosmdesát mužů, jež nahnal do sakristie místního kostela,[9] v Chomutově (16. března 1421), kde po dobytí města a pobití chomutovských mužů táborské ženy, rovněž podle líčení Vavřince z Březové, „vyvedly z města ženy a panny, oplakávající své muže a rodiče, slíbivše jim bezpečný odchod, ale když ony vyšly z města, svlékly z nich roucha, pobraly jim peníze a jiné věci, a zavřevše je do jedné viničné boudy, zahubily je plameny ohně a nešetřily ani těhotných, aby rozmnožily nenávist své nepravosti,“[10] v moravské Mohelnici (podzim 1424), kde máme doklad o martýriu jejích obyvatel z pera olomouckého biskupa Tasa z Boskovic,[11] a v hornolužické Lubáni (16. května 1427), o jejímž dobytí a následujícím pobití jejích obyvatel bude podrobněji pojednáno níže. Počty obětí těchto, ale i mnohých dalších masakrů dnes nedokážeme přesně stanovit (jistě byly menší než čísla uváděná středověkými autory, kteří obecně při svých odhadech velkých mas lidí přeháněli), je však nesporné, že pobitých bylo značné množství.

Většina zmínek pramenů o jednotlivých martýriích je však spíše stručná, podává jen jména či několik základních fakt a zdaleka nám neposkytuje tolik informací, kolik bychom si přáli. Jako příklad můžeme uvést Vavřincovy stručné zápisy o umučení břevnovských benediktinů a zbraslavských cisterciáků, ke kterým došlo v červnu roku 1420: „Potom na svátek Božího Těla, jinak dne 6. června, upálili táboři ohněm dva mnichy z Břevnova, kteří nechtěli souhlasiti s přijímáním z kalicha, s jedním knězem a s jedním Němcem zajatým u Hradčan. Potom 12. dne června táboři, ještě v poli ležíce, upálili u hradčanských zdí čtyři mnichy ze Zbraslavi, jak se říkalo, kteří nechtěli nijak souhlasiti s přijímáním z kalicha a s odložením kápí.“[12] Jména těchto mučedníků (jejich spolubratřím se zřejmě podařilo uprchnout), jejich předcházející životní osudy, průběh jejich martýria – to vše pro nás zůstává neznámým.

Spíše ojediněle se setkáváme s opačným přístupem, kdy totiž známe jisté podrobnosti martýria, avšak bez uvedení nejen jmen, ale i názvů a data. Tak je tomu v případě již citovaného Ondřeje z Brodu, který popisuje toto mučednictví, jehož čas, místo a osoby mučedníků bohužel neznáme (nejde-li o níže zmíněné martýrium berounských mučedníků z roku 1421): „I nemohu proto mlčením přejít zázrak, který Všemohoucí ukázal na několika mrtvých tělech. Zajato bylo od viklefovců několik kněží, z nichž jsem některé znal podle jména i podle života. Když je za ruce i za nohy přivázali k suchému plotu, navzájem se napomínali, aby trpěli pevně i mužně pro obecnou víru. Plot se zapaluje, sláma s hojným dřívím se přikládá, už přistupuje a blíží se k nim hltavý plamen. Každý z nich poroučí do rukou Páně duši svou. Tak pevně odevzdali mrtví své duše Pánu. Avšak viklefovští katové vidouce, že nebyli zcela stráveni ohněm, ač byl ohromný, nýbrž že jen duši vypustili, řídíce se zuřivostí i zlobou a rozhodujíce se, že se nemá ani mrtvých šetřit, snesli na řečené mrtvoly mnohem více slámy s dřívím i suchými sudy. Když to bylo naloženo a zapáleno a když vše shořelo, byla svrchu řečená těla nalezena stejně jako dříve nedotčena.“[13]

Tento příspěvek nezamýšlí přinést soupis všech husitských zločinů, ale hodlá se zabývat jen několika epizodami tohoto smutného (ale heroismem mučedníků také slavného) období českých dějin. Vybrány byly přitom takové epizody, kdy máme k dispozici obšírnější texty či více pramenů, informujících nás i o jménech mučedníků, přičemž je nesporné, že pachatelé zločinů byli vedeni nenávistí vůči katolické víře; mnohdy nás dochované prameny dokonce zpravují nikoli pouze o samotném aktu vraždění katolických kněží i laiků rukama husitských kacířů, ale také o vědomém přijetí mučednické smrti ze strany obětí. Můžeme se tedy domnívat, že v uvedených případech šlo o pravé mučednictví v kanonickém slova smyslu.

Dodejme ještě, že slova „mučedník“ je v tomto textu používáno v původním, katolickém slova smyslu, totiž jako „martys“ (řecky), „martyr“ (latinsky), což znamená „svědek“, tj. svědek Kristův, rozumí se věrný učení Kristovu, tedy katolické církve. V tomto významu se toto slovo v katolické terminologii vyskytuje již od druhého století po Kr.; ani tehdy přirozeně nebyli za mučedníky označováni ti, kdož sice zemřeli násilnou smrtí z rukou pohanů, ale nenacházeli se v jednotě s katolickou církví, neboť – jak lapidárně říká sv. Cyprián, jenž se později sám stal mučedníkem – „esse martyr non potest, qui in Ecclesia non est“ (nemůže být mučedníkem, kdo není v Církvi).[14] Dnes je ovšem tohoto výrazu často používáno v přeneseném slova smyslu, takže se hovoří o „mučednících“ protestantismu, „mučednících“ demokracie, „mučednících“ socialismu či „mučednících“-vyznavačích mnoha dalších náboženství či politických ideologií. Jelikož je v tomto článku slovo „mučedník“ používáno v původním slova smyslu, jeví se zbytečným dodávat upřesňující adjektivum „katoličtí“ (jak – zřejmě z praktických důvodů – učinil ještě Augustin Neumann); oprávněně tak můžeme mluvit jednoduše o mučednících husitské doby, stejně jako běžně mluvíme o mučednících doby francouzské revoluce, španělských mučednících z let 1934–1939, mučednících doby komunismu apod. (i když i tehdy samozřejmě také existovali vyznavači nejrůznějších politických ideologií či náboženských směrů, kteří kvůli svému přesvědčení podstoupili smrt).

Velehrad 1421

Z Moravy máme zpráv o mučednictvích katolických kněží i laiků poněkud méně než z Čech, kolébky husitské revoluce, jíž se kronikáři věnovali zevrubněji. Ani zde však prameny tohoto druhu rozhodně nechybějí. Dokladem toho mohou být zprávy týkající se zničení velehradského kláštera a vyvraždění jeho obyvatel.

Také o násilné smrti velehradských mnichů se zmiňuje Vavřinec z Březové, který ve své kronice píše: „Rovněž téhož roku, totiž 1421, v měsíci únoru začal se na Moravě nový Tábor na jednom ostrově řeky Moravy ve vsi řečené Nedakonice blízko Strážnice. A tito táboři, totiž sedláci s některými kněžími a spolu s panoši, obsadivše klášter Velehrad, upálili opata samého sedmého s klášterem a přemnohými knihami.“[15] Ve skutečnosti byl ovšem klášter na Velehradě dobyt a jeho obyvatelé povražděni o něco dříve, totiž 12. ledna 1421;[16] historici kromě toho diskutují o tom, zda vrahové přišli vskutku z ostrova u Nedakonic, anebo spíše z Uherského Ostrohu, jenž tehdy představoval husitskou základnu v kraji. Podle Vavřince byl, jak vidíme, na Velehradě upálen opat se šesti dalšími spolubratřími, takže celkem bylo umučeno sedm cisterciáků. Vavřincův zápis je stejně stručný jako výše citované zápisy téhož autora o martýriích břevnovských a zbraslavských mnichů, na rozdíl od nich však zde máme k dispozici i další pramen.

Tímto pramenem je výslech svědků, kteří mohli poskytnout informace o dobytí a vyvrácení kláštera husity. Výslech se na rozkaz papeže Martina V. konal 23. října 1425 a jeho průběh zaznamenal kroměřížský probošt Petr z Račic. Vyslýchaných svědků bylo celkem šest, přičemž na prvním místě byl uveden opat cisterciáckého kláštera ve Vizovicích Martin. Vizovický opat potvrdil, že „přívrženci prokleté sekty hereziarchů Jana Husa a Jana Viklefa spolu se svými pomocníky jakožto nepřátelé ortodoxní víry a svaté matky Církve nepřátelsky a krutě napadli řečený klášter, zpustošili jej, vypálili a zničili, oloupili jej o všechno zboží a skvosty a nelidsky upálili ctihodného pana Jana, kdysi opata řečeného kláštera, jakožto pátého spolu s dvěma konvrši, rodným bratrem a sklepmistrem.“[17]Ostatní svědkové vypovídali souhlasně s vizovickým opatem, pouze mezi zničeným majetkem kláštera výslovně uváděli i knihy (těch si, jak víme, povšiml i Vavřinec z Březové) a Hereš z Krumsína nadto uvedl ještě jméno jednoho z mučedníků, totiž sklepmistra Petra.[18]Podle těchto výpovědí tedy v klášteře nezahynulo sedm cisterciáků, nýbrž pět, totiž opat Jan se svým rodným bratrem, klášterní sklepmistr Petr a dva konvršové, tedy bratři-laici. Ostatním cisterciákům se podařilo včas uprchnout do Uherského Hradiště, kde si brzy po zničení kláštera zvolili nového opata. Umučení velehradských cisterciáků v samých začátcích husitských válek jasně ukázalo, že ani Morava nebude husitských krutostí ušetřena.

Památka velehradských mučedníků byla na Velehradě uctívána i v následujících staletích. Dne 10. července 1705 opat Florián Nezorin uložil do hlavního oltáře klášterního chrámu kámen, který byl dosud položen uprostřed kostela a na kterém podle podání stála hranice, na níž byli mučedníci upáleni. Roku 1722 pak týž opat dal upálení opata Jana a jeho spolubratří vymalovat na klenbě kostela Františkem Řehořem Ignácem Ecksteinem. Po zrušení kláštera v josefínské době bohužel památka mučedníků zanikla; bylo by jistě užitečné její obnovení, k čemuž jako první krok může sloužit plánované zřízení cisterciáckého náhrobku na velehradském hřbitově (i když na samotném náhrobku zmínka o mučednících není předpokládána).

Pavel Zahradník

Celý text v Te Deum 1/2013

http://www.tedeum.cz/1_2013/mucednici_husitske_doby_0113.htm

* * *

Ptejme se, proč se o tom všem dnes nevyučuje na školách, není to tématem v médiích, filmech, seriálech a dokumentech? Stále žijeme ve lži. Kdo se brání pravdě a považuje za ní lež, nemůže očekávat do budoucna nic dobrého. I o tom jistě kázal Mistr Jan Hus, jehož odkaz byl zneužit.

Nemohu se ubránit myšlence, jak nádherné a spravedlivé by bylo v roce 1918 založit stát s názvem ČECHIE (Böhmen). Byl by historicky podložen. Dnes mohla být naše země vskutku perlou Evropy, v jejím středu, ne jejím opakem…

Jan Šinágl, 24.6.2015

* * *

„Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie...“ (Jan Hus, Výklad viery 1412)

* * *

„Člověk se má varovati svědomí příliš širokého i svědomí příliš úzkého. Neb svědomí široké často má zlé za dobré, hřích za negřích… Svědomí úzké vede člověka k zoufalství, neb dí člověku, že jest příliš zlý… že nic dobře nečiní, a tak že dobré položí člověku za zlé.“ (Dcerka)

* * *

„Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme — avšak jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti? Nejsme. Ještě nejsme.“ TGM

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)