Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

… Slavná píseň Teskně hučí Niagara poprvé zazněla v podání mladičké Ljuby Hermanové (!) v roce 1932 a již při premiéře bylo představení diváky přerušeno a píseň musela být opakována.

… Eduard Ingriš je i autorem prvního aranžmá slavné polky Jaroslava. Vejvody "Škoda lásky", která pod názvem Beer Barell se spojeneckými vojsky za II. světové války obletěla celý svět.

… Mezi světovými válkami patřil Ingriš mezi nejúspěšnější a nejplodnější autory, jeho tvorbu nahrávaly všechny významné gramofonové firmy a i on sám hrál a zpíval svoje písně. Tehdy vzniklo i jeho přátelství s významnými kulturními osobnostmi umělecké avantgardy - s F. Futuristou, E. Fialou, E. A. Longenem, J. Kohoutem, V. Burianem, J. Ježkem, J. Werichem, J. Voskovcem i R. A. Dvorským. Pražský rozhlas vysílal pravidelné Ingrišovy půlhodinky, ve kterých Ingrišovo kvarteto a Ingriš Babies zpívali jeho skladby, které vycházeli zároveň na gramodeskách a tiskem. Do roku 1947 napsal hudbu k 11 krátkým filmům, včetně filmu "Práce je jako písnička" pro firmu Baťa.

… V roce 1944 jej kniha H. Rittingera "Sjížděl jsem dravé řeky" inspirovala k novoročnímu předsevzetí: "Až tato válka skončí a my budeme moci opustit tento koncentrák (náš stát), odjedu do míst, kde se lidé nezabíjejí." Již koncem roku 1947 pochopil, kam směřuje vývoj v naší zemi a vyrazil s 50 dolary bankovního přídělu a dvěma zavazadly do Jižní Ameriky, kde měl dohodnuté místo v orchestru v Argentině. Cesta lodí byla dlouhá a "Vítězný únor" 1948 ho zastihl nedaleko slavné pláže Copacabana a udělal z něj nežádoucí osobu z komunistické země!

… Poté co zakotvil v Limě, seznámil se s kolonií Baťovců a vyučoval děti v jejich rodinách hudbu. Spolu s krajany založil České divadlo v Peru a při slavnostech krajanského spolku uváděl své nové hry a písně - vydal dvě alba Písně z Peru. Svoji píseň "Peru mi amor" věnoval manželce prezidenta Peru a vynesla mu peruánské občanství! Ještě v Československu řídil Ingriš Symfonický orchestr města Prahy, v Limě pak Peruánský státní symfonický orchestr, s nímž natočil na gramodesku vlastní symfonii "Pod peruánským nebem". V roce 1951 se Eduard Ingriš zúčastnil několika fotografických soutěží. Vyhrál sedm prvních cen a předstihl i profesionály. Výstavu oceněných snímků zhlédl i americký vicekonzul Loren McIntare, zastupující i zájmy Holywoodu, který Ingriše vyhledal s přáním naučit se od něj fotografovat.

… Během filmování přiletěl vlastním letadlem velký americký herec John Wayne a pobyl s námi několik dní. Vzešla z toho láska na první pohled - při mé kytaře.

… Adventure is my bussines (dobrodružství je můj byznys - při natáčení těchto filmů byl Ingriš prohlášen za mrtvého, poté co na něj během natáčení v pralese u Rio Napo skočila puma. Zprávu pustil do světa jeho těžce raněný pomocník, když se probral po útoku pumy v nemocnici a Ingriše tam nenašel. Zprávu otiskl v roce 1953 i krajanský list Náš domov v Kanadě odkud ji zřejmě převzalo vysílání Svobodné Evropy. Z Mnichova byla zpráva o jeho úmrtí do Československa oznámena spolu se vzpomínkovým pořadem z jeho skladeb, brzy byla ale zpráva odvolána.

… Díky McIntarovi fotil Ingriš pro časopisy Time i Life, ale jednou od něj dostal nečekanou nabídku - pracovat pro Thora Heyerdahla, který přeplul Pacifik na balzovém voru Kon-Tiki a nyní sháněl dobrého fotografa pro pořízení snímků do své knihy o incké kultuře. Toto setkání bylo pro Ingriše osudové - 4. 12. 1955 a 12. 4. 1959 - se vydal dvakrát (poprvé ztroskotal!) na voru s vlastní posádkou z Peru do Polynésie. Potvrdil teorie Thora Heyerdahla a také to, že úspěšná plavba voru Kon-Tiki nebyla náhodou. Na Tahiti se spřátelil s účastníkem plavby voru Kon-Tiki, švédským spisovatelem Bengtem Danielsonem a setkal se i s potomkem malíře Paulu Gauguina…

… Když v roce 1957 v Peru, na pobřeží u Capo Blanco, natáčela společnosti Warner Brothers záběry pro film Stařec a moře, byl u toho i autor románu, Ernest Hemingway. V časopise Life se dočetl o Ingrišových plavbách a požádal producenta filmu, aby jej našel a získal jako poradce pro natáčení. Ingriš nabídku přijal a při filmování se s ním spřátelil.

… V roce 1958 odjel poprvé do Los Angeles se svým filmem o Kantutě. Společnost Bill Burrud - zastupovaná českými krajany Pelcem a Krátkým - jej podvodně připravila o autorská práva k filmu o Kantutě, Ingrišův filmový materiál sestřihala na 30 minut a vydělávala na jeho promítání v televizi po celých USA. Ingriš se vrátil do Peru, ale kvůli soudům o autorská práva se v roce 1962 vrátil do USA znovu. Bylo to v době "kubánské jaderné krize" a ¨jeho letadlo hurikán zahnal až ke Kubě. Pilot se bál Castrova režimu tolik, že po riskantním letu přistál, jen se zbytky paliva, na Miami.

… Ač polovinu života strávil v Americe, zůstal Eduard Ingriš navždy Čechem a s krajany se vždy rád stýkal - ať již s J. Hanzelkou a M. Zikmundem v Jižní Americe, tak i s R. Frimlem, J. Voskovcem, W. Matuškou či cestovatelem J. Havlasou a dalšími krajany a emigranty žijícími v USA.

… V roce 1983 poslal Ingriš materiály dokumentující jeho dobrodružný život J. Škvoreckému do kanadského Toronta, který jimi byl fascinován a obratem jej požádal o sepsání pamětí a měl veliký zájem o jejich vydání v nakladatelství "68 publishers". V roce 1985 Ingrišovi k 80. narozeninám poslal blahopřání prezident USA R. Reagan. K napsání pamětí bohužel nedošlo, tento záměr zhatila krutá nemoc. V roce 1991, měsíc před svými narozeninami, 12. ledna zemřel v nevadském Renu. Jeho popel byl převezen zpět do vlasti, do rodných Zlonic, kde se v 21. 7. 1991 v chrámu Nanebevzetí P. Marie konalo poslední rozloučení. V roce 1994 byla ve Zlonicích otevřena jeho pamětní síň jako součást Památníku A. Dvořáka.

… Pro komunistický režim Eduard Ingriš neexistoval a jeho úspěchy měly být občanům Československa utajeny. Mlčení v Československu prolomila po řadě let až jeho neteř Melanie Neřoldová, která v roce 1969 napsala a "propašovala" krátký článek o Ingrišovi do časopisu Lidé a země. Tam, i přes počínající komunistickou "normalizaci", vyšel pod názvem Čech na balzovém voru přes Pacifik v prvním čísle roku 1970. My trampové můžeme mít radost také z toho, že velký článek o jeho cestě na voru do Polynésie napsal trampský písničkář Tony Hořínek, a publikoval jej v pionýrské Stezce v roce 1975.

… Díky Tonymu Hořínkovi bylo v 70. letech pár Ingrišových písní vydáno i na LP deskách. CD, věnované pouze Ingrišově tvorbě vyšlo až v samostatné ČR. Vydal je Český rozhlas v roce 2003. Ve výběru G. Gösssela pod názvem "Chci věčně vzpomínat" vyšlo na CD 24 Ingrišových skladeb v původních nahrávkách z let 1930 - 1944.

… Eduard Ingriš si dlouhá léta dopisoval s cestovatelem M. Zikmundem a v řadě dopisů se zmiňoval o cenných archiváliích a možnosti jejich převezení do ČR. M. Zikmund se proto také stal iniciátorem záchrany obsáhlého Ingrišova archivu jeho dopravy do ČR. Oslovil mnohé instituce, ale zájem o archiv projevil až Dr. I. Plánka, ředitel Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Po smrti E. Ingriše navázal M. Zikmund kontakt s jeho ženou Ninou, která řešila jak smysluplně naložit s pozůstalostí. V prosinci roku 2000 se pro něj do USA vydal M. Zikmund s P. Horkým a M. Náplavou. Pořídili podrobnou evidenci a připravili celkem 42 beden, tj. 1100 kg, respektive 40 000 fotografií a dokumentů, korespondence, knih, notového materiálu a také negativů i filmů na přepravu do ČR. Převoz archivu uhradilo, díky vstřícnosti tehdejšího ministra Pavla Dostála, ministerstvo kultury. Od dubna 2001 jsou tyto cennosti uloženy ve Zlíně, jako součást Archivu Hanzelky a Zikmunda. Ingrišovo dílo se tak alespoň symbolicky vrátilo zpět do rodné vlasti, kterou miloval a chtěl ji po roce 1989 navštívit, což se mu, bohužel pro nemoc nesplnilo. M. Zikmund tak splatil Ingrišovi svůj "dluh" za pomoc, kterou jemu i J. Hanzelkovi poskytl při cestách Jižní Amerikou.

… Co napsat na závěr o slavném Čechovi, po němž zůstalo úctyhodné dílo a kterého ani publikace o českých fotografech ani "Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby" vydaná v roce 1990 (!) neznají? Snad pár slov z jeho úmrtního oznámení: "Domove můj, já vrátím se ti zpátky, jak chlapec do pohádky, tak pokorně a sám …" Eduard Ingriš prožil podivuhodný život, který by v jeho rodné zemi neměl být zapomenut - zvláště ne trampským národem. Můžeme doufat, že v nových encyklopediích již tramp Eduard Ingriš nebude chybět….

… Čtenáři tohoto textu a posluchači CD jsou ochuzeni o to, co bylo možné zažít jen při koncertě. Hostem večera, uspořádaného ke 20. výročí úmrtí Eduarda Ingriše byla i jeho manželka Nina, která nadšeným divákům promítla téměř hodinu a půl dlouhý film o plavbách E. Ingriše na vorech Kantuta I a II z Peru do Polynésie a doplnila jej zasvěceným komentářem. Komponovaný pořad s promítáním Ingrišových filmů měli kdysi možnost vidět tisíce diváků a posluchačů v USA a Kanadě, kde s ním vystupovali Eduard a Nina společně. V Čechách byl pořad v klubu Průhon víceméně ojedinělý. Přitom Nina Ingrišová má připraveny i pořady o splouvání Amazonky či o plavbě plachetnicí z Tahiti do USA. Třeba se i letos v Čechách najde osvícené vedení nějakého klubu… Nebo ne? V pořadu Alfréda Strejčka a Štěpána Raka zazněla řada Ingrišových skladeb - Když odejde děvče, Až přijde ta chvíle, V dálce čeká Tahiti… a došlo i na legendární Niagaru. Diváci kromě filmu vyslechli v podání A. Strejčka s napětím celý Ingrišův životní příběh - od "trampského" mládí na chajdě ve Svatojánských proudech, přes první skladatelské úspěchy až po zrození písně Niagara. Zaznělo i vyprávění o strastiplné cestě do Jižní Ameriky, přátelství s T. Heyerdahlem, Hugo Haasem či E. Hemingwayem i vyprávění o dalším pestrém životě E. Ingriše v Jižní i Severní Americe, a také vzpomínky Niny Ingrišové. Alfrédu Strejčkovi se podařilo přenést do našich časů silný příběh i poselství velkého muže naší novodobé historie.