Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

V Česku je od první republiky zvykem autorit i formálních vůdců přirovnávat se k uznávaným světovým státníkům a čes­kému T.G.Masarykovi. Ti však byli svě­toví, protože byli unikátní, sví a originál­ní. Churchill nesypal encyklopedicky za­pamatované cizí bonmoty, ale vlastní vtipné myšlenky řešící situaci, které se staly bonmoty pro jiné. Thatcherová ni­kdy nenosila dlažební kostky na bariká­du jako tříletá - vyhrála však válku o Falklandské ostrovy i grandiózní střet se sovětským blokem.

… Totalitní režimy nejpředněji dbaly, aby nikdo nevynikl a když už, pak byl eliminován společensky i majetkově a proklet na generace. To se nezměnilo ani po roce 1989 v nátu­ře, zvycích ani prostředcích. V krajině po orkánech zůstávají stát jen nahodilé stromy, a ne vždy ty nej­schopnější a nejdůvěryhodnější. Český národ přitom rád hledá mesiáše a tatíčky, aby na ně mohl shodit tíhu spoluodpověd­nosti za budoucí národní existenci, suverenitu a osud příštích generací. Jde o národní odpovědnost, jakkoli to může znít I starosvětsky, žádné přimknutí ani k „dubiskům“, ani k „dubovým ratolestím“ ne­přinese zemi ani chlup.

V době historických zvratů jako v roce 1918 a 1989 pak lidé rádi uvěří svým ak­tuálně se prezentujícím vůdcům, že jsou to ti praví mesiáši a současně beránci boží snímající předchozí hříchy z české­ho světa. Zejména pak, když se tito vůdci v takové roli cítí velmi komfortně, blaho­sklonně a rádi plují na auře monarchistických zkušeností, pocitů i poct.

Vznikají pak iluze o nepolitické politi­ce, užitečnosti národních a občanských front a fór a také o dosažení ráje, konce dějin. V bezbřehosti nepolitické politiky se pak rychle zorientují ekonomické a mocenské zájmy, subjekty, osoby a na­konec i strany. Vše končí u opozičních smluv, loutkoherců, viditelně vystrče­ných zdánlivých kmotrů (i když jde jen o prostředníky s marží).

V pozadí jsou pak v mlze vládnoucí „rodiny“. Nejsou to jen ty, které konkrét­ně vyjmenoval Američan Eric Best. A navíc - jména českých oligarchů mo­hou být jen krytím jiných skutečných vlastníků a jiných hybatelů neautonom- ních českých dějin.

* * *

Politika dědičných náčelníků

Hlavní strany od roku 2002 nemohly, a asi ani nesměly, najít své nové vůdce vel­kého formátu, jen osoby neúplné, nehoto­vé a nehodné. A notoricky „nedospělé“.

Celé desetiletí se ve vedení státu, krajů i municipalit smluvně obnovovali niko­liv vůdci, ale pouze dědiční náčelníci. V praktickém řízení státu, v samém jádru moci výkonné i v podivně nabujelých, velmi autonomních krajích došlo k patu typu „nejsou lidé“. Nejsou vůdci, nejsou věrohodné strany, není nikdo. Vraťte nám tedy stát - pociťuje lid a říkají noví nestraničtí a neformální vůdci.

Posledním výkřikem a zdánlivým vý­chodiskem pro zoufalou veřejnost byl manévr uskupení zánovních a starých po­litiků - TOP 09. V naději na novou dů­stojnost si naběhl i autor těchto řádek (vo­ličsky i jako publicista).

Garancí měl být odpovědný a dlouhou historii důstojně reprezentující vůdce - aristokrat. Pružné manévrování v ne vždy nekalných vodách mu měl zajistit vždy schopný Miroslav Kalousek. Krytí bederní zástěrkou notoricky zbabělý Petr Nečas a jeho do propadliště odcházející ODS.

Avšak dvakrát do stejné řeky nikdo ne­vstoupí. Karla Schwarzenberga uspokoji­lo mezinárodní dekorum, nekontrolova­telný vliv v ekonomice zase jeho místo­předsedu. Skončilo to trapnými avantýra­mi formálního předsedy vlády. Aristokra­cie se ukázala být zárukou ničeho.

Ani „pražská kavárna“ nic negeneruje (ostatně jako vždycky). Jen si vegetuje v rozdaných obrocích na věčné časy a v záborech rodinných klanů. Vysloužil­ci z „barikád na poslední chvíli“ jsou ply­nule obměňováni pokrevními i smluvní­mi nástupci - a nic. Není to ani láska, ani pravda. A to v době tak analogické zvra­tům před sto lety. Jakýkoliv pokus o Huxleyho ostrov pro vybrané špičkové „alfy+“, které poněkud překážejí reálpolitickému vládnutí, se nekoná. Není jím ani Fórum 2000, ani akademie na Hanspaulce.

Evropa bez vůdců

Jenže inventura skutečných demokratic­kých vůdců v dnešní Evropě je stejně ža­lostná. Nejsou zde Winston Churchill, Charles de Gaulle, Konrád Adenauer. Ani François Mitterrand, Helmut Kohi či Margaret Thatcherová.

V Česku je od první republiky zvykem autorit i formálních vůdců přirovnávat se k uznávaným světovým státníkům a čes­kému T.G.Masarykovi. Ti však byli svě­toví, protože byli unikátní, sví a originál­ní. Churchill nesypal encyklopedicky za­pamatované cizí bonmoty, ale vlastní vtipné myšlenky řešící situaci, které se staly bonmoty pro jiné. Thatcherová ni­kdy nenosila dlažební kostky na bariká­du jako tříletá - vyhrála však válku o Falklandské ostrovy i grandiózní střet se sovětským blokem. Franklin Delano Roosevelt dal na Johna Maynarda Keynese v aktuální situaci 30. let, dnes by možná bez pokání uznal, že je třeba jednat jinak, a nechal si radit třeba Warrenem Buffettem. John Fitzgerald Kennedy byl schopen vyřešit krizo­vé situace srovnatelné s tou dnešní výcho­doevropskou včas, pružně a bezpečně, na rozdíl od bývalých novolevicových akti­vistů toho času ve vedení Evropské unie.

Výjimkou v Evropě bez vůdců se zdá být spolková kancléřka Angela Merkelová. A pak ještě jeden zjev. Zvláštní situaci v oboru vůdcovství vy­tvořil na mezinárodní scéně nově zvole­ný papež. Jen si představme situaci: troufl by si cizoložný katolický český pre­miér s katolickou manželkou, vysmívají­cí se po straně starozákonnímu Desateru, před takovou osobnost předstoupit a pletichařit s majetkem? Bral by František ta­kové církevně pokrytecké vyjednavače církevních restitucí?

Hic salta

Vraťme se však do prostoru, kde se ak­tuálně nejúspěšnějším politikem jeví An­drej Babiš, výrazný solitér. Vyznačuje se ďábelským pracovním tempem, zkuše­ností a nebojácností kombinovanými s rozvahou.

Prokázal to ostatně už při kontaktu s StB, kterážto spolupráce je mu předha­zována. Sám přiznal, že jako manažer podniku zahraničního obchodu Petrimex s komunistickou tajnou policií jednal, a dodal jí dokonce materiál o dovozu fos­fátů ze Sýrie a Maroka. Někdy je však dobré zamyslet se, co se ve skutečnosti při konkrétní „spolupráci“ mezi StB a budoucím miliardářem vlastně stalo. Babiš nedoporučoval dovoz těchto fos­fátů. Přinesl cennou informaci, která na­konec vedla k uchránění nejen kousku tehdejšího československého hospodář­ství, ale i krajiny. Ty syrské fosfáty zkou­šeli totiž cvičně (a neúspěšně) přepracovávat Italové a exhalacemi si nadlouho poničili velký kus své vlastní krajiny. Syřané je tehdy chtěli vnutit českosloven­ským ekonomům a bankéřům jako splát­ky prošlých úvěrů.

Ale k věci. Poslední parlamentní vláda starých časů, nominálně Nečasova, padla před více než rokem. Země vyhlíží jako po požáru. Nejprve bylo třeba na mlat udusaný povrch české politiky rozrýt si­lou buldozeru. To zvládl Miloš Zeman, jakkoli na jeho osobu lze nahlížet nejed­noznačně. Vykonal nezbytné dílo - uká­zal, že politická mapa se mění a dědiční nositelé klanových zásluh, spanilí anebo trapní řečňující politici, nemají nic jisté. Dávno nestačí teoretičtí, katedroví a seminářoví prezentanti dobových teorií a experimentů, svobodný mírový vývoj v zemi se musí „odmakat“. Slovo, s nímž se část rozumné veřejnosti ztotožňuje a část smiřuje, si vetkl do sloganu Babiš.

Je to ten vůdce? A jaké nároky máme na vůdce? Jistě to musí být někdo domá­cí, kdo prožil s ekonomikou i společností dobré i zlé. A hlavně, kdo na vlastní kůži něco vytvořil. Ne staré tváře, ti primáto­ři, hejtmani a ministři, kteří uměli „podnikat“ jen se svěřeným veřejným majetkem jako se stoprocentní investiční pá­kou. A ještě bez špetky vlastního rizika.

Přihlásil se „fenomén Babiš“. Co za­tím předvedl? Že umí zasáhnout do po­divných zákoutí české ekonomiky a poli­tiky, do karuselových obchodů, elektrá­renských utilit či letecké dopravy, odstřihuje penězovody. Nejsou to vždy jednoduché a bezchybné cesty, jako se ukázalo v případě vlastnicky a manažersky zabe­tonovaného hotelu Thermal. Sází na ma­nažery s úspěšným životopisem a s proká­zaným výsledkem. Do vítězícího hnutí a strany se mu však nabízí spousta dobro­volníků až po vybojované bitvě.

Japonsku se na profesní úspěšné mana­žery před časem vsadit vyplatilo. Vytvo­řilo pro řízení své ekonomiky vlastně jed­nu státní zájem ctící kapitalistickou fir­mu. Před několika desetiletími dalo vlast­nímu japonskému ministerstvu obchodu a průmyslu rozsáhlé pravomoci pro ce­lou ekonomiku (MITI), čímž vytvořilo jedno velké „The Japan Inc.“. A dobylo světovou ekonomiku. Pak se sice věci zvrtly také špatným řízením zvláště fi­nanční sféry, bank. Tam ale ani zdaleka nejsme. Jsme u potřeby toho „Inc.“.

V Česku je již 20 let zabetonovaný es­tablishment. Jestliže buldozer Zeman do­kázal krustu již rozrýt, nová setba padla na Andreje Babiše. Doba si o něj řekla a on si řekl o tu šanci. Kýženým vůdcem být může, ale také nemusí. Ale rozhodně může pomoci najít osobnosti pro novou dobu.

Nezbývá než říci: Hic Rhodos hic salta, pane Babiši, a opatrnou ruku při vý­běru manažerů.

Bohumil J.Studýnka, celý článek LN 6.9.2014

Autor je advokát a bývalý bankéř

* * *

J.Š.10.9.2014

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)