“Nesluší se člověku, aby se kořil a podlézal! Žádná předpověď, žádný úpis, žádný program, žádný sněm neosvobodí národ, jehož mysl je spoutána.“ - „Je nutno pozvednout lidské srdce a připomenout mu kromě solidarity, soucitu a obětavosti také odvahu, čest, hrdost a naději.“
… A nešlo jen o Sedmikrásky, v nichž novotnovský režim zjevně uzřel metaforu svého vlastního destruktivního díla, jehož následky už nikdo neposkládá dohromady. Filmy sedmdesátých a osmdesátých let jako Kalamita (1981), Šašek a královna (1987) či Kopytem sem, kopytem tam (1988) zase svým akcentem na osobní morálku a vztah k moci vybízely k rovné páteři. A to dokonce už jen svou vyvzdorovanou existencí, na níž nevidíme žádné šrámy ústupků a kompromisů.
… Soucit totiž považovala za samozřejmou druhou stranu svého vzdoru. Nikoli ve smyslu uslzeného poplakávání a sentimentu, nýbrž ve smyslu sounáležitosti s druhými, pochopení pro druhé. Cítila, že právě tahle základní lidská vlastnost se z naší společnosti vytrácí, a nemohla to necítit i na často zcela nechápavém přijetí svých filmů. Nepamatuji si, že by se někdy pokoušela o jejich smyslu a výkladu polemizovat, ostatně byla jistě svými osobními vzlety a pády dostatečně zocelená.
Svému krédu dostála
Tuto středu nezaplašila naše ustrnutí a smutek ani láhev vína. Až pozdě v noci, když jsem se znovu díval na film Kopytem sem, kopytem tam, to přešlo. Nervní nápor kácejících se filmových obrazů a bizarních scén jednoho střepu velké lidské tragikomedie mě vrátil na zem. „Je nutno pozvednout lidské srdce a připomenout mu kromě solidarity, soucitu a obětavosti také odvahu, čest, hrdost a naději,“ řekla Věra Chytilová v roce 1963. Tohle přesvědčení nejenže neodložila za normalizace, neodložila je ani po listopadu 1989. Možná proto, že i o něm už věděla, že nám bude asi ještě více potřeba než tehdy. Její filmy ho naplnily způsobem, který ani největší škarohlídi nemohou nazvat karatelstvím či kazatelstvím, a přesto je v nich hlubinná morálka.
Věra Chytilová netočila filmy pro filmy, neexperimentovala s formou pro ni samu, jak se dnes zhusta děje, ale svou tvorbu považovala za ten nejlepší způsob debaty o člověku a společnosti.
Jan Lukeš, filmový historik, citace ze článku Odvaha, čest, hrdost, naděje. LN, 15.3.2014
* * *
Konzervativní poučka z pera Mistra Jana Husa: „Kdo žije bezúhonně, Kdo jedná spravedlivě, Kdo plní co odpřísáhl, Kdo ze srdce zastává pravdu, Kdo nemá pomlouvačný jazyk, Kdo druhému nedělá nic zlého, Kdo na svého druha nekydá hanu, Kdo nepůjčuje na lichvářský úrok, Kdo se nedá podplatit proti nevinnému. Ten kdo takto jedná - nikdy se nezhroutí.“
* * *
Jan Šinágl, 25.3.2014
Komentáře
S tímto pane Holínku - tyden.cz/.../...
Nechápu souvislosti s níže uvedenou a diskutovanou problematikou pane Šinágle, ale bude to zřejmě můj problém vzniklý mrtvicí...
Co na to říká počestný novinář Martin Komárek v Babišových službách? Není mu alespoň stydno, když už mu peníze nedovolují psát o tom, že po tak hrozných slovech by měl Babiš okamžitě zmizet zpátky do Agrofertu?
Jak to, že nevnímá plíživý počátek konce demokracie v tomto státu, a bohužel opět za mlčení zmanipulované většiny veřejnosti i zbytku hlídacích psů demokracie, kteří si spíše vyřizují účty mezi sebou, než aby společným úsilím Babiše donutili s hanbou odejít.
Jak to vše hodnotí Babišův další veřejný podporovatel a nezávislý publicista Jan Šinágl?
V duchu výše uvedených slov paní Věry Chytilové je třeba hodnotit i slova oligarchy Babiš, který na dotaz novináře z Echo24.cz, co říká na vyjádření o protektorátu, která pronesla ministryně spravedlnosti Válková, mj. odpověděl:
"Doufám, že váš bílý kůň, ten Klenor, protože se povídá leccos, kdo to financuje, má dostatečně velké majetkové přiznání, aby prokázal ty vaše náklady."
Je téměř jisté, že i toto otevřené zastrašování mu projde, neboť strach z berňáku v rukou Babiše má kdekdo.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.