Rusové skoro vždycky – vyjma snad těch prvních pár let stalinského běsnění po druhé světové válce, do diktátorovy smrti - velmi dobře věděli, co si mohou dovolit v Polsku a v Maďarsku, a že když si dovolí více, budou mít pořádný malér. Proto se v době Solidarity neodvážili v Polsku přímo ozbrojeně zasáhnout a proto v osmdesátých letech nebránili nijak energicky pomalému, samovolnému rozšiřování prostoru svobody v Maďarsku. Zároveň taky dobře věděli, že u nás si mohou dovolit skoro všechno. …
… Češi tehdy kvůli neschopnosti vyřešit v Čechách (na Moravě se to vcelku zdařilo) své vztahy s českými Němci působili v rámci předlitavského parlamentu jako rozvratná a zcela nekonstruktivní síla. Na rozdíl například od haličských Poláků, kteří možnosti, již jim národnostně velice tolerantní i postupně plně demokratické Předlitavsko dávalo, využili a na řízení rakouské části monarchie se zásadním způsobem podíleli. …
… Rakousko jako „žalář národů“ se ale přes nekonstruktivní postoj české politické reprezentace stal součástí české národní mytologie až za první republiky a v této tradici pak pokračovali i komunisté. Přestože Vídeň byla i naším hlavním městem a tamní parlament i naším parlamentem, existuje dnes v Česku pocit, že se nám odtamtud jen vládlo. Přestože v Bruselu nesedí dnes žádný evropský císař pán a Unie je nejdemokratičtější nadnárodní uspořádání, které kontinent kdy zažil, dodnes tu zůstává starý český syndrom, kdy Unie jsou „oni“, ten Brusel, nikoli ,my“. Až se tento pohled změní, pak bude šance, že budeme hrát v Unii roli, která nám přísluší. Roli jednoho z důležitých evropských národů.
Jedním z nejhanebnějších pozůstatků klausovské éry je přirovnávání Evropské unie k Sovětskému svazu. Václav Klaus ho používal často a rád. A to nejen v České republice, ale i za jejími hranicemi. Sám jsem byl svědkem, jak při cestě do tehdy už oranžové Ukrajiny při besedě s ukrajinskými novináři přirovnával svojí gymnaziální ruštinou unijní euro k sovětskému rublu. Tato klausovská rétorika se v kruzích českých euroskeptiků ujala, byť její reálný základ byl nicotný a optika Václava Klause a jeho souputníků pokřivená.
Klause bych tak na týden poslal třeba do Lotyšska nebo Estonska, zemí, kde Sovětský, svaz povraždil velkou část elit, obrovské množství lidí deportoval na Sibiř, zavedl totalitní komunistický režim a z tamních národů málem udělal národnostní menšinu ve vlastní zemi.
Klausovo přirovnání Unie k Sovětskému svazu by tam považovali zřejmě za tak do nebe volající drzost, že by byl bývalý český prezident zřejmě rád, pokud by výhrady zůstaly v rovině slovní.
Chci proto doufat, že se Lubomíru Zaorálkovi, coby novému šéfovi české diplomacie, podaří „sovětskou nálepku“, kterou od Klause Unie dostala, rychle odstranit. Nebude to zas až tak těžké, dnešní Klaus je jen stínem Klause prezidenta. Větším problémem bude jiný pohled na Brusel, který má v Česku daleko hlubší kořeny. Je jím pohled Čechů na Brusel jako na Vídeň v časech rakousko-uherské monarchie.
Češi tehdy kvůli neschopnosti vyřešit v Čechách (na Moravě se to vcelku zdařilo) své vztahy s českými Němci působili v rámci předlitavského parlamentu jako rozvratná a zcela nekonstruktivní síla. Na rozdíl například od haličských Poláků, kteří možnosti, již jim národnostně velice tolerantní i postupně plně demokratické Předlitavsko dávalo, využili a na řízení rakouské části monarchie se zásadním způsobem podíleli.
Rakousko jako „žalář národů“ se ale přes nekonstruktivní postoj české politické reprezentace stal součástí české národní mytologie až za první republiky a v této tradici pak pokračovali i komunisté. Přestože Vídeň byla i naším hlavním městem a tamní parlament i naším parlamentem, existuje dnes v Česku pocit, že se nám odtamtud jen vládlo.
Přestože v Bruselu nesedí dnes žádný evropský císař pán a Unie je nejdemokratičtější nadnárodní uspořádání, které kontinent kdy zažil, dodnes tu zůstává starý český syndrom, kdy Unie jsou „oni“, ten Brusel, nikoli ,my“. Až se tento pohled změní, pak bude šance, že budeme hrát v Unii roli, která nám přísluší. Roli jednoho z důležitých evropských národů.
Luboš Palata, LN, 3.2.2014
* * *
… Každá vláda, i ta nejdespotičtější (což mimochodem, podotýkám, platí i pro vlády totalitních států), musí nějakým způsobem brát v potaz veřejné mínění: „..každá vláda, byť se i k tomu veřejně nehlásila, přece potají velmi dobře o tom ví, že všechna moc vlastně leží v národu a že vláda jest jen zosobnění této národní moci. Vláda každá dobře o tom ví, že kdyby proti ní bylo smýšlení celého národu, neobstojí dlouho, a proto se musí vždy varovati toho, aby celé veřejné mínění aneb alespoň příliš velikou část jeho neměla proti sobě,“ přitom platí: jaká veřejnost, taková vláda. Politicky uvědomělá veřejnost si dokáže vydobýt respekt i u despotické vlády: „... jsou ku př. vlády, které se proti rozličným svým provinciím zcela jinak chovají, a sice tím spravedlivěji a tím šetrněji, čím probuzenější jest národ, čím důrazněji jeví touhu po svobodě. Čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá.“ (Slovan, 10. srpna 1851). Mimochodem, naše zkušenost z doby pobytu v ruské koloniální říši smutně potvrzuje tato Havlíčkova slova: Rusové skoro vždycky – vyjma snad těch prvních pár let stalinského běsnění po druhé světové válce, do diktátorovy smrti - velmi dobře věděli, co si mohou dovolit v Polsku a v Maďarsku, a že když si dovolí více, budou mít pořádný malér. Proto se v době Solidarity neodvážili v Polsku přímo ozbrojeně zasáhnout a proto v osmdesátých letech nebránili nijak energicky pomalému, samovolnému rozšiřování prostoru svobody v Maďarsku. Zároveň taky dobře věděli, že u nás si mohou dovolit skoro všechno. …
… Tak například konzervativní nacionalista Josef Pekař hovoří o tom, že německý vliv „uváděje k nám Evropu vykonal mnoho velikého a požehnaného v naší vlasti, přizpůsobuje ji - opakuji, že v kooperaci s přímými vlivy ostatní západní Evropy - vyšším formám života v kultuře duchovní i hmotné, v právních i společenských poměrech i v hospodářství.“ A Masarykův žák, evangelík a sociální demokrat Rádi, hovoří velmi podobně: „Ale pravda je, že nesprávná teorie Palackého zakalila naše oči pro mírumilovný styk mezi Čechy a Němci. Němci u srovnání s jinými národy nám v historii většinou nejlépe rozuměli a také nám pomáhali. Byli od začátku státního našeho života našimi sousedy; vzdělanost, přicházející k nám od západu, přicházela ve skutečnosti z Německa.“ Bohužel, vlna nacionalismu po druhé světové válce i to, jak ho komunisté šikovně využili (Nejedlého „rudý šovinismus“ se stal součástí státní ideologie bolševické ČSSR a byl jí až do jejího nedůstojného konce), nás od těchto rozumných hlasů jaksi odřízla, takže je musíme znovu pracně vyhledávat. … To, co nás spojuje s ostatními středoevropskými národy a co z nás dělá součást Evropy, nebo šířeji řečeno atlantického společenství, jsou právě liberální a demokratické zásady. To, že je sdílíme například s Maďary, ukazuje, oč jsou významnější než rasový a kmenový původ. Kdysi, v raně středověké době, vstoupily tyto národy, jak říká Pekař o Češích, do Evropy v podstatě s prázdnýma rukama. Křesťanství a evropský středověk položily základy, na nichž stojí naše dnešní politické uspořádání: jde především o nezastupitelnou hodnotu jednotlivce (individualismus) a o vyvažování mocí ve společnosti. V průběhu svých dějin je tyto středoevropské národy přijaly za své a stavěly na nich.
To, co je takto, dejme tomu ideově spojuje, je významnější než to, co je kmenově rozděluje. Musí proto, zvlášť v dnešní nebezpečné době, stavět na těchto společných základech a na nich nacházet porozumění. Porozumění mezi sebou navzájem i porozumění Západu, k němuž dosud - díky rudimentům kmenového nepřátelství, jímž je bohužel hodně zasažena právě česká společnost - patříme všichni jen napůl. Osvobodit se od nich a pochopit naše evropské zakotvení je předpoklad úspěšné a úplné integrace do západního společenství a zároveň příspěvek k tomu, aby toto společenství bylo samo pevnější a dokonalejší, než je dnes. …
Bohumil Doležal: Karel Havlíček, portrét novináře
* * *
Komunisté dobře věděli proč Havlíčka prezentovat a dostat do učebnic a podvědomí nevědomých jen jako básníka, ne jako novináře a politika. Je aktuální svými postřehy o našem národě a povaze i dnes. Český člověk, jeho povaha a sklony se vůbec nezměnily.
Jan Šinágl, 3.2.2014
Bohumil Doležal: Karel Havlíček – portrét novináře
Karel Havlíček Borovský: Politický realismus
Read more...