Odpověď Rady ČT: Neinformování veřejnosti o 120.výročí narození jediného čs. maršála letectva
Karla Janouška, není selháním zpravodajství!
Netvrdím, že za dnešní krizi zastupitelské demokracie může výhradně televizní zpravodajství. Ale je nikoli bezvýznamnou součástí šířící se atmosféry – Česká republika se tak stává raritou mezi ostatními vyspělými zeměmi, protože takové zprávy žádná trochu významná zahraniční televize nevysílá.
… To, že se domácí média veřejné služby vydala tímto směrem, má závažné důsledky na celospolečenskou debatu a proces vytváření veřejného mínění. Oslabuje se tím veřejný prostor, v němž se „zveřejňováním informací a veřejnou argumentací dospívá ke sjednocujícím příběhům, které určují rozdíl mezi relevantním a irelevantním a rezonují proto v celé společnosti“, jak říká filozof Václav Bělohradský. Nejen že lidé téměř nic neznají o dění ve světě. Takto ani nemůže vzniknout celospolečenská diskuse o nejrůznějších problémech, protože se o nich společnost ani nedoví. Nemáme-li společné události, nemáme ani společný příběh. Přitom demokracie je založená na existenci veřejné racionální debaty, která předchází všem většinovým rozhodnutím. Bez existence veřejné debaty může těžko kvalitně fungovat. Vzniká ideální prostředí pro nejrůznější populisty a demagogy. …
Souboje na malém písečku
V dobách, kdy se ještě věřilo, že novináři jsou hlídacími psy demokracie, mělo zpravodajství v televizi výsadní postavení v tom smyslu, že bylo podřízeno i jiným pravidlům, než byl příkaz co nejvyšší sledovanosti za co nejmenších výrobních nákladů, který platil pro zbytek programové skladby televize. S fragmentací televizního trhu danou nástupem nových a nových stanic, stejně jako s rozvojem obrazového zpravodajství na internetu a s mužností si jakékoli video kdykoli a kdekoli prohlédnout, se zprávy staly stejným zbožím jako kterýkoli jiný program. Nicméně ve většině významných televizních stanic si udržely poněkud výsadní postavení, byť mají někde třeba trochu bulvárnější charakter a jinde jsou zaměřeny více na lokální události.
Avšak v našich podmínkách došlo k paradoxníma vývoji. Zatímco v jiných zemích se žádná ze soukromých televizí nepustila do přímého střetu s televizí veřejné služby, u nás Nova při svém startu postavila své zprávy proti zprávám ČT a po třech měsících ji, pokud jde o sledovanost, předhonila. Tento úspěch se několikrát pokoušely domácí stanice zopakovat, nikomu se to ale již nepodařilo. Přesto se stále - naprosto neproduktivně - přetlačují svými zprávami v čase od 19 do 20 hodin, ačkoli se ukázalo, že existují nezpravodajské pořady, jimiž v tomto čase lze uspět. Zatímco v sousedním Německu si každá televizní stanice našla pro své zprávy jiný čas, u nás z prestižních důvodů nechtěl nikdo ustoupit.
Svoji roli sehrály i megalomanské plány Adriana Sarbua, který byl přesvědčen o samospasitelnosti zpráv TV Nova a její zpravodajství - i za cenu vysokých nákladů - neustále rozšiřoval. Ostatní ho v tom nepochopitelně následovali, čímž se dostali do pasti. Přitom delší zprávy rozhodně neznamenají lepší servis, a to ani v případě veřejnoprávní televize. Tagesschau vysílaná na ARD - suverénně nejsledovanější zprávy v Německu - trvá jen 15 minut, ale dozvíte se srozumitelně a přehledně to podstatné. Důkladnější rozbor a hodnocení událostí najdete v jiných, publicistických pořadech, kterých německá veřejnoprávní televize vysílá večer několik.
Onen nesmyslný souboj vede v našich podmínkách k významnému posunu v obsahu zpravodajství. V 90. letech televizní zpravodajství mezi sebou soutěžila jak výběrem událostí, tak především způsobem jejich zpracování. Totiž jak v obsahové rovině - sehnat k dané události co nejvíce informací a nabídnout různé možnosti její interpretace, tak v rovině formální - hledat co nejnázornější a dynamický způsob zpracování i tak obrazově chudých a pro širokou veřejnost nudných zpráv, jakými může být pokles ratingu ČNB. Nepochybovali jsme o tom, že naším úkolem je informovat diváky o nejdůležitějších událostech dne. Ale dnes? Stanice se nesnaží vítězit lepším zpracováním aktuálních událostí, nýbrž pomocí reportáží, které diváci takzvaně chtějí vidět. Nebo přesněji, o nichž si managementy televizí myslí, že je lidé vidět chtějí.
Zprávy pro jedince bez paměti
To, že se domácí média veřejné služby vydala tímto směrem, má závažné důsledky na celospolečenskou debatu a proces vytváření veřejného mínění. Oslabuje se tím veřejný prostor, v němž se „zveřejňováním informací a veřejnou argumentací dospívá ke sjednocujícím příběhům, které určují rozdíl mezi relevantním a irelevantním a rezonují proto v celé společnosti“, jak říká filozof Václav Bělohradský. Nejen že lidé téměř nic neznají o dění ve světě. Takto ani nemůže vzniknout celospolečenská diskuse o nejrůznějších problémech, protože se o nich společnost ani nedoví. Nemáme-li společné události, nemáme ani společný příběh. Přitom demokracie je založená na existenci veřejné racionální debaty, která předchází všem většinovým rozhodnutím. Bez existence veřejné debaty může těžko kvalitně fungovat. Vzniká ideální prostředí pro nejrůznější populisty a demagogy.
Netvrdím, že za současnou krizí zastupitelské demokracie v této zemi může výhradně televizní zpravodajství. Ale je nikoli zcela bezvýznamnou součástí šířící se zdejší atmosféry zbanalizovaného bezčasí.
Jan Vávra, někdejší šéfredaktor zpravodajství TV NOVA
Celý článek v LN, ORIENTACE, 18.1.2014
* * *
Právě jsem sledoval přímý přenos finále z Australian Open v tenise z Melbourne se slovenskou finalistkou Dominikou Cibulkovou. Viděla ho cca miliarda lidí. Nádherná presentace tenisu, prostředí a způsobů odpovědných o kterých nemá většina obyvatel ČR ani tušení a díky ČT nadále mít nebude - stanici ČT sport finále nezajímalo. Při sledování pořadu si člověk uvědomil ten nebetyčný rozdíl turnaje v Melbourne a v Praze na Štvanici. I kdyby byl tenisový areál na Štvanici větší, vždy zůstane malý. To co má Austrálie se buduje generace, zatímco my jsme pořádně ještě ani nezačali. Z tohoto pohledu se jeví areál na Štvanici jako bezduchý „Stalinův pomník“, kdy jeho velikost ukazovala současně malost. Tím samozřejmě neříkám, aby se zboural, ale zůstane provinčním, dokud bude společnost provinciální. Ne nadarmo je prezidentem tenisového klubu na Štvanici bývalý prezident Václav Klaus, autor zločinné amnestie. Ani miliarda korun neudělá ze Štvanice to, co jsme mohli vidět, zažít a prožít v Mebourne, tedy slovenští televizní diváci a majitelé satelitů. Mimochodem, při vší úctě, slovenské komentáře s komentářem ARD, nelze vůbec srovnávat. Stejný rozdíl jako mezi Štvanicí a Melbourne. Skvělá práce komentátora ARD tak tento zážitek ještě více umožnila. Proto doporučuji německy hovořícím sledovat zítřejší mužské finále na ARD.
ČT tak opět ukázala svoji provinciálnost a malost. Opravdu nevím, proč potřebuje GŘ více peněz? Aby snad za více peněz produkovala veřejnoprávní ČT ještě více braku a podbízivých, nenáročných pořadů bez podstatných informací o dění u nás a ve světě? Skutečně schopné vedení by za daleko méně dokázalo daleko více.
Jan Šinágl, 25.1.2014
Read more...