Omyly a přeludy Emila Háchy - Beznaděj, dítě, je hořký druh, beznaděj sestra je smrti, jedna mne sevřela ve svůj kruh, druhá mne nazítří zdrtí.
Ještě krok, krok pojďme jen spolu, ještě jen krok a poslední květ, poslední růži a půjdem už zpět, půjdem zas do rovin dolů...
Je to zvláštní čtení. Knížečka silná ani ne centimetr, osmatřicet básní, které se dají přelétnout za chvíli. Někdo s jejich křehce milostnou lyrikou souzní, jiný by je možná odložil, kdyby pod nimi nebyl podepsán: Emil Hácha.
Protektorátní prezident, na jehož hodnocení se neshodují ani renomovaní historikové. Postava, kterou jsme si přinejmenším zvykli označovat jako tragickou. Byl slabochem ustupujícím nacistickým tlakům? Nebo mužem, který po Benešově abdikaci přijal prezidentský post jako loajální oběť ohrožené vlasti, ale vývoj ho převálcoval?
Pětasedmdesát let nás dělí od 30. listopadu 1938, kdy byl dlouho váhající Hácha uveden do funkce prezidenta republiky okleštěné mnichovskou dohodou. Načal tak poslední, hořkou životní etapu, jenže rozhodnutí nakonec kývnout nebylo v tom roce jeho jediným osobním dramatem. Na jaře mu zemřela manželka Marie, s níž prožil šestatřicet šťastných let, byť poznamenaných její dlouhou nemocí: „Ve své samotě jsem často s ní. Tragika je v tom, že teprve po její smrti vidím, jak to bylo bohaté srdce,“ zapsal si.
V následujícím roce 1939 posbíral touhy a žaly své životní cesty a vyznal se z nich sbírkou básní Omyly a přeludy, vydanou v bibliofilském počtu padesáti výtisků. „Přísně soukromý tisk pro malý kruh autorových přátel“ stálo v ní, autor měl zůstat utajen. Ovšem skrytě v básních zřejmě figuruje kromě Marie ještě jiná žena, s níž se jako čerstvý vdovec hodlal oženit, ale jako prezident se snu musel vzdát. Jak jinak si vysvětlit verše: Co klíčilo až v době zrání, bez plodu musí zakrnět...
Pro Háchovo okolí nebyl básníkem neznámým, časopisecky publikoval od mládí. Ostatně měl pověst nejen brilantního právníka, ale i člověka umělecky založeného a múzami políbeného. Vlastnil rozsáhlou knihovnu a sbírku grafických listů, s Marií, která dobře zpívala, se věnovali hudbě, osvědčil se jako znalec anglosaské literatury a překladatel, který k nám uvedl Kiplingovy Povídky z Indie a spolu s bratrem Theodorem slavné Tři muže ve člunu.
Těžce nemocný Hácha byl už 13. května 1945 zatčen a 24. června ve vězení zemřel. Jeho Omyly a přeludy zůstaly na dlouho veřejnosti utajené, nejen na autorovo přání. Stal se zatracovanou osobou, souhlas s případným vydáním blokovala i dcera Milada, která ho podmiňovala změnou politických poměrů. Vynořovat se básně začaly až v 90. letech, knižně vyšly v roce 2001. A s mrazivým vědomím básníkova osudu tu můžeme číst: Beznaděj, dítě, je hořký druh, beznaděj sestra je smrti, jedna mne sevřela ve svůj kruh, druhá mne nazítří zdrtí.
METRO, Marie Homolová, 27.11.2013
* * *
Připomínám, že Edvard Beneš, abdikoval jako president a vrchní velitel armády, po válce se vrátil a bez zvolení se stal opět presidentem. Pro dr. Emila Háchu „nehnul ani prstem“, ačkoliv ho zprvu z Londýna podporoval. Nechal ho žalostně a nedůstojně umřít na Pankráci, kde na něho vězeňští dozorci „hrdinně“ močili… Nemorální a nemravný Edvard Beneš se ze zákona zasloužil o stát – a jeho zničení. Není divu, že i zásluhou poslanců KSČM. Tématu se věnují i LN ze dne 30.11.2013 v článku Postava z antické tragédie, kde se ho tři historici (Zdeněk Hazdra, Josef Tomeš, Jaroslav Šebek) a redaktor Petr Zídek, v podstatě zastávají. Nemohu jen zcela souhlasit s tvrzením Jaroslava Šebka: „Bylo tu vládní vojsko, z něhož většina přeběhla, když bylo vysláno do Itálie bojovat proti partyzánům. U nás se na rozdíl od ostatních okupovaných zemí, včetně třeba Jugoslávie, nikdy nevytvořila žádná skupina, která by chtěla bojovat za „Třetí říši“. Na to bychom mohli být hrdi.“ Je známou skutečností, že do wehrmachtu se hlásilo mnoho Čechů, ale protože jim Němci nedůvěřovali, byli nasazováni do strážní služby. Nebudu raději spekulovat do jaké. Na to bychom, pro změnu, neměli být hrdi. Je otázkou, zda má historik Jaroslav Šebek takové mezery ve znalostech, nebo si je dobře vědom co si jako historik Akademie věd, tedy státní zaměstnanec, může dovolit říci. I jiní „státní historici“ mi to mezi čtyřma očima potvrzují a i jiné dosud utajované skutečnosti. Nikdy to veřejně neřeknou natož napíší. Např., že u nás existovala i česká Hitlerjugend a že čeští studenti mohli studovat na německých vysokých školách.
Stále žijeme v pohodlné lži a tvoříme nové. Není potom divu, že nemravné chování se rozšířilo a začínáme si na ně zvykat jako normu normálnosti. O to bude naše budoucnost horší, chceme-li ji vybudovat na lžích a neprojevíme-li vůli po pravdě a spravedlnosti. Pravda osvobozuje, lež dělá z lidí jen otroky.
Hezký první Advent
Jan Šinágl, 1.12.2013
Komentáře
Žijeme ve zfalšovaných dějinách XX. a desetiny XXI. století
Okolnosti zrodu ČSR: otřesné informace, fakta a důkazy
Z archivu Sněmovny ČSR 4.6.1925: Ruský zlatý poklad, legionáři, interpelace a odpověď E.Beneše
Viz odkazy na bohatou literaturu: vznikcsr.wordpress.com/ - bohužel díla zahraničních autorů nebyla přeložena do češtiny a asi jen tak hned přeložená nebudou.
Debata k tématu: www.youtube.com/.../
Do wehrmachtu nastupovali povinně čeští Němci ze Sudet, kteří se po připojení pohraničních českých území - Sudet - museli přihlásit k německé národnosti. O Češích v českém vládním vojku je v článku řeč, většina jich přeběhla k partyzánům při nasazení v Itálii. Můžete dát nějaký odkaz na počty Čechů sloužících ve wehrmachtu. Výše uvedený odkaz na zajatce v SSSR hovoří o kolem 69.000 Čechů a Slováků, kteří se přihlásili k jejich rodné národnosti. U Slováku bojujících po boku nacistů je to jasné, Češi však měli být sudetští Němci - viz odkaz. Opravdu Češi (ne Sudetští Němci) sloužili ve strážních jednotkách, třeba v koncentračních táborech, jak naznačujete ?
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.