A jak si jí pravověrní čecháčci podle toho nedokážou vážit
Poprvé nám svobodička na chviličku spadla do klína v roce 1945. S ohledem na úsilí, které na její znovunabytí národ vynaložil (bráno počtem lidí, kteří za ni skutečně bojovali a ztráceli životy) jsme si jí opravdu moc nevážili. Skutečné množství životů, které si tato svoboda vyžádala, lze totiž ve skutečnosti měřit jen počtem vlastních padlých vojáků, potom ještě asi našich západních spojenců. Těžko lze do tohoto počtu započítávat mrtvé, kteří padli za oběť čecháčkovského udavačství (to za protektorátu) nebo východních dobyvatelů. Sovětský svaz nás ve skutečnosti totiž neosvobodil, ale vydobyl si nás na svém bývalém totalitním spojenci. Obávám se, že ani kvantitou ztrát Rudé armády nelze přerazit fakt, že Rusové porazili Německo ani ne tak svým válečnickým uměním, jako spíš početní převahou ale především bezohledností se kterou přistupovalo jejich vedení jak k nepříteli, tak ke vlastním silám. … Bohužel i v naší zemi začíná pod rouškou různých politických korektností, postbolševického antiamerikanismu či jen sprostého socanského populismu, sílit tendence nestavět se k problémům čelem. Odpor proti radaru, který je motivován mnohdy pohnutkami ještě nižšími, než byl předmnichovský apeasment je asi tím nejkřiklavějším mementem. Dnes v době, kdy už snad naše euroatlantická civilizace má dostatek zkušeností s ustupováním agresorům, by mělo být absurdní být slepými k latentnímu neostalinismu, který doutná v současném Rusku či otevřené náboženské nenávisti přicházející z islámského světa. Stejně tak je naprosto falešné zakrývat si oči před samolibostí čínského komunismu. Odkaz euroatlantické civilizace by měl být silnější než falešný multikulturalismus či bezmezná tolerance zla.
Takže takto snadno nabyté svobody jsme si vážili tolik, že jsme ji do tří let zaprodali patrně nejhoršímu politickému systému, který novodobá civilizace byla schopna nejen stvořit, ale bohužel i více než 40 let akceptovat.
40 let žila světová civilizace v neustálém napětí a strachu, kdy nějakému sovětskému vůdci rupne v kuli a rozhodne se buď si porobit celý kulturní kontinent (na těch méně kulturních se mu to mnohokrát podařilo), anebo celou civilizaci zničí nukleární válkou.
Až konečně koncem 70. Let minulého století se našli tři lidé, vysoké autority, které se rozhodly s tímto zparchantělým systém zkoncovat. Byli to Ronald Reagan, Margaret Thatcherová a Karol Wojtyla (vulgo Jan Pavel I.) A co vycpaný Lenin nechtěl, do deseti let se jim jejich záměr zdařil.
Tehdy nám v sovětských satelitech spadla svoboda do klína podruhé. Po nějakou dobu to vypadalo, že si snad Evropa (té západní ta svoboda spadla do klína tak nějak mimochodem, mohla se přestat bát nebezpečí z Východu) začne této svobody už konečně vážit.
Opak se však stal pravdou. EU, namísto, aby se starala o co možná nejrychlejší ekonomickou emancipaci kontinentu, který světu demokracii dal, začala naprosto nepochopitelně koketovat se socialismem, jehož se její noví členové s takovou radostí zbavili. Navíc začala být až nepochopitelně vstřícná k takovým uskupením (islámští fundamentalisté apod.) s nimiž by se otcové zakladatelé vypořádali jednou provždy.
Bohužel i v naší zemi začíná pod rouškou různých politických korektností, postbolševického antiamerikanismu či jen sprostého socanského populismu, sílit tendence nestavět se k problémům čelem. Odpor proti radaru, který je motivován mnohdy pohnutkami ještě nižšími, než byl předmnichovský apeasment je asi tím nejkřiklavějším mementem.
Dnes v době, kdy už snad naše euroatlantická civilizace má dostatek zkušeností s ustupováním agresorům, by mělo být absurdní být slepými k latentnímu neostalinismu, který doutná v současném Rusku či otevřené náboženské nenávisti přicházející z islámského světa. Stejně tak je naprosto falešné zakrývat si oči před samolibostí čínského komunismu.
Odkaz euroatlantické civilizace by měl být silnější než falešný multikulturalismus či bezmezná tolerance zla.
http://simonik.blog.idnes.cz/c/35040/O-tom-jak-nam-dvakrat-svoboda-spadla-do-klina.html
Read more...