Co se tu od listopadu ’89 změnilo? Skoro všechno: komunismus už nepovažujeme za nepřátelský režim, politiku už vnímáme jen jako záležitost peněz a moci. Kde jsme udělali chybu? Jak jsme mohli klesnout tak hluboko?
Ptát se, co se tu od listopadu ’89 změnilo, je otřepaným hospodským klišé. Očekávaná odpověď je totiž: „Nic.“ Dva slovenské filmy, které přišly do kin v minulých týdnech, však ukazují, že se toho změnilo hodně. Výročí vzniku Československa je na Slovensku památným dnem, 17. listopad státním svátkem. Ani jeden z nich se však příliš neujal. Osmadvacátého října se obvykle setká pár desítek lidí u Masarykovy sochy před Slovenským národním muzeem, zazní několik projevů, položí se pár kytic, zazpívá se československá hymna a všichni se v klidu rozejdou. Večer v televizních zprávách z toho uvedou zpravodajský šot a nějaký historik řekne, že první republika byla pro Slovensko velmi důležitá. Sametový listopad se zase většinou připomíná „havlovsky“: uspořádá se pár koncertů v klubech (i letos přijedou na Slovensko Plastici), pamětníci se sejdou v divadle a televize uvede nějaký dokument. Současný slovenský premiér svého času řekl, že si listopadu ’89 „nevšiml“, předseda slovenského parlamentu si vzpomíná jen na to, že v té době „kachlíčkoval koupelnu“...
Povrchní pozorovatel tak snadno nabude dojmu, že život na Slovensku plyne podobně jako voda v Dunaji: s majestátním klidem, který nějaké změny režimů jen tak lehce nenaruší. Ale není to tak. Země, v níž žiji, se pozvolna, ale výrazně mění. Uvědomil jsem si to po zhlédnutí filmů Sametoví teroristé a Kandidát a diskusi, kterou vyvolaly.
Tři o třech
Sametoví teroristé je dokument, který natočili tři režiséři (Palo Pekarčík, Ivan Ostrochovský a Peter Kerekes) o třech mužích dosouzených v 80. letech podle tehdejšího paragrafu 93 za terorismus. Jsou to podivní „teroristé“: jeden chtěl v předvečer prvomájového průvodu vyhodit do vzduchu prázdnou tribunu, ale ještě předtím se opil a policista ho našel spícího s dynamitem v igelitce. Druhý poslal úmyslně nefunkční bombovou zásilku okresnímu tajemníkovi KSS, třetí po nocích na Moravě (s pomocí výbušnin) ničil lokální vývěsky KSČ. Všichni tři skončili ve vězení, odsouzeni k dlouholetým trestům. Trochu osamělí bojovníci, trochu blázni, trochu idealisté.
Okamžitě po premiéře se rozpoutala prudká polemika, jejíž podstatou bylo to, zda v 80. letech minulého století bylo vůbec v Československu proti čemu protestovat. Studená válka byla podle respektovaného sociologa Miroslava Tižika jen „mediálně oživovaná metafora“, jíž hrdinové filmu uvěřili. I donkichotská hrozba násilím byla podle mnohých diskutérů obludná a nepřijatelná (i hrozba terorem je teror). Neboť komunismus, tedy minimálně jeho normalizační podoba, nebyl totalitou, proti níž bylo třeba bojovat. Byla to spíš zajímavá alternativa vůči bezduchému kapitalismu. Vždyť se podívejte, kam nás ten kapitalismus přivedl!
Nýmand prezidentem
To, kam nás přivedl, ukazuje film Kandidát režiséra Jonáše Karáska. Je to film fenomén. Přestože jde o nízkorozpočtový snímek (180 tisíc eur), díky zajímavé režii, kameře, střihu a produkci nepůsobí vůbec levně. Ale hlavně: za první měsíc ho na Slovensku vidělo více než 58 tisíc diváků, čímž se dostal mezi 10 nejúspěšnějších slovenských filmů od roku 1993.
Film má poměrně prostý děj: reklamního mága Lamberta navštíví tajemný farář a nabízí mu lukrativní „deal“: pokud se mu podaří v kampani před prezidentskými volbami získat pro jejich kandidáta, zcela neznámého člověka jménem Peter Potóň, aspoň pár procent, nemine ho velká odměna. Bohatému, úspěšnému a cynickému Lambertovi se do toho nejdřív nechce, ale pak se s jiným reklamním mágem vsadí o celý majetek, že z neznámého Potóně udělá prezidenta.
Jelikož film přijde i do českých kin, nebudeme prozrazovat, jak to dopadne. Hlavní myšlenku však prozradit můžeme: v současnosti ve Veřejném životě nejde o žádné myšlenky či hodnoty; politici jsou loutky, které kdosi (opravdu: kdo?) z temného zákulisí potahuje za šňůrky; jde jen o moc a peníze. Nejde o vyšší či nižší daně, nesoupeří navzájem ekonomický liberalismus a sociální stát. Masarykovské ideje či odpor vůči komunistickému režimu jsou v lepším případě příklady trapného romantismu a historické naivity, v horším jde o projevy nebezpečného dogmatismu. Plná kina svědčí o tom, že to tvůrci docela přesně pojmenovali za diváky. Nebo nám chtěli „nastavit zrcadlo“?
Co se tu od listopadu ’89 změnilo? Skoro všechno: komunismus už nepovažujeme za nepřátelský režim, politiku už vnímáme jen jako záležitost peněz a moci. Kde jsme udělali chybu? Jak jsme mohli klesnout tak hluboko?
Juraj Kušnierik
hudební kritik, zástupce šéfredaktora slovenského časopisu Týždeň
LN, STŘEDOEVROPSKÉ OKNO, 16.11.2013
* * *
Juraj Kušnierik: „Vždyť se podívejte, kam nás ten kapitalismus přivedl!“ Nikoliv kapitalismus, ale naše povaha a sklony. Dostali jsme nabídku a z velké části jsme ji zneužili, jak je u nás častým zvykem. „Ten třetí“ nebyl jen Milan Paumer, ale ve filmu dokonce i sám sebe hrající Vladimír Hučín, bývalý kpt. BIS, který k faktu níže v komentáři roky zarytě mlčí…?!
Je ostudou, že předseda ČSBS (Český Svaz Bojovníků za Svobodu) Jaroslav Vodička, řečnil 17.listopadu před Hlávkovou kolejí. Tento „hrdina“, narozený v roce 1948, byl také vyznamenán Zemanem Za zásluhy v oblasti bezpečnosti státu a občanů. Škoda, že se neuvádí za jaké? Zřejmě za založení firmy na opravu vojenských vozidel…
Jan Šinágl, 17.11.2013
Diskutujte: Hučín versus Stropnický, Babiš a Šinágl…?!
Karel T. 2013-11-15 23:59
Hučín, Hučín, Hučín... To je ten agent SNB, co podle záznamů v archívu USTR udal po okupaci ČSSR Sovětskou armádou 10 lidí za nedovolené ozbrojování, což sám připustil (dva udaní byli komunisti, ale ostatních 8 jmen odmítá uvést) a poslal je tak k soudu a do vězení? To je ten osobní přítel estébáků a komunistů Zejda, Komorous, Kutal? Děkuji nechci.
Read more...