Až bude president České republiky schopen vyznamenat ke 28.říjnu nejen „Jiřiny Bohdalové“, ale i takovéto velikány lidskosti a lidství, bude naše země už mnohem dále. Teprve potom přestane být považována za malou a brána vyspělým světem vážně. Zatím předvádíme světu velmi pokleslé představení s ještě pokleslejšími principály, které už nikdo soudný, rozumný a slušný, nebere vážně, kromě jich samotných.
Vynálezce Adolf Linka slavil v Trutnově v květnu 1945 konec 2. světové války jako všichni ostatní. Radost ho přešla ve chvíli, kdy k němu domů vtrhly Revoluční gardy, mladí kluci z okolních vesnic ozbrojení puškami a pistolemi. Vyrabovali jeho dům, ponižovali jeho staré rodiče. Za kopanců a fackování ho odtáhli do koncentračního tábora. Otrocky pracoval na statku českého sedláka, později v kamenolomu a nakonec ho zatkla StB. Ve vyšetřovně mu estébáci rozkopali varlata, u soudu dostal šest let vězení za údajnou sabotáž ve výzkumném ústavu. V kriminále si na něj počíhalo komando složené z „vlasteneckých“ politických vězňů, kteří mu zpřelámali prsty. Kvůli svému německému původu přišel o všechno: svobodu, rodinu i majetek. - Alice na rande nedorazila. Byla zasnoubená se starším ředitelem jakéhosi pražského podniku, navíc jí rodiče zakázali se s Linkou, bývalým vězněm, sejít. Alice se ale rodičům vzepřela a snoubence odmítla. Nakonec se s Adolfem Linkou potkali. Po čase se vzali. Děti mít kvůli Linkově zranění ve vyšetřovně nemohli. … V roce 1965 jim úřady povolily vystěhovat se, odjeli žít do Německa. V roce 1995 Alice zemřela na rakovinu. Adolf Linka se letos odstěhoval zpátky do České republiky. Říká, že přes všechno, co tu prožil, je doma.
Portál iDNES.cz vám přináší ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum další Příběhy 20. století.
Linkův dědeček byl Němec, který v Trutnově založil tkalcovskou továrnu: „Doma jsme mluvili oba jazyky – česky i německy. Jsem typický Středoevropan. Mám německé předky, ale i židovské a české. Tenkrát mezi Čechy a Němci žádná nenávist neexistovala. Naše domy obývali Češi, byli jsme přátelé. Jako malý kluk jsem trávil hodně času mezi tkalcovskými stroji v dědečkově továrně. Stroje vydávaly ohromný rámus. Přemýšlel jsem, jak je vylepšit,“ začíná vyprávět svůj příběh technicky nadaný Linka. S vynikajícím prospěchem ukončil na začátku války Vysokou školu textilní technologie v Brně.
Linka promýšlel své první vynálezy, žil výkresy a akademickým světem doktorandského studia. Hitlera odmítal, ale musel jako Němec s říšským občanstvím uposlechnout povolávací rozkaz. Jako technika ho přidělili do speciálního útvaru Luftwaffe do pražských Kbel: Ingenieurkorps. Jednalo se o speciální útvar pro německé inženýry. Když nacisté ukořistili nový nepřátelský přístroj, tito inženýři ho rozmontovali a zjišťovali, co všechno umí a jak by se dal využít. Linka se podílel na vývoji nového motoru. Ve chvílích kasárenského volna kreslil plánek na svůj soukromý vynález, který se měl stát jeho strašným osudem.
Nacisté chtěli více látky na uniformy
Japonci do svých letounů instalovali nový kompas využívající až čtyřicetkrát silnější magnet, než který znali v Evropě: „To je ono! To mi chybělo. Tím by se dalo tkát do kruhu. Začal jsem pracovat na kruhové tkací turbíně. Díky magnetu by byl stoj mnohem tišší a výkonnější než měl dědeček v továrně,“ vysvětluje Linka, který v roce 1943 navštívil v Praze patentní úřad. Tam mu sice vynález zaregistrovali, ale s notnou dávkou opovržení. Ať s tím prý přijde po válce, teď se má věnovat novým zbraním. Linka se znechucen vrátil na útvar, kde se nemluvilo skoro o ničem jiném, než že i je – inženýry – čeká dříve či později východní fronta.
Za několik týdnů k překvapení Linky přišlo na útvar předvolání před komisi v Berlíně. Němcům došlo, že by stoj, pakliže by fungoval, výrazně urychlil například výrobu uniforem. Dostavil se do budovy říšského ministerstva vyzbrojování a válečného průmyslu, kterému vládl Albert Speer: „Seděli tam profesoři, nejvyšší funkcionáři patentního úřadu, zástupci ministerstva a chtěli vědět, jestli bych turbínu dokázal sestrojit. Říkal jsem, že pokud bych měl malý tým spolupracovníků a dílnu, tak ano.“ Linka dostal vše, co požadoval. V říjnu 1943 nastoupil do brněnského výzkumného ústavu, kde pracoval na stoji nazvaném: Linka Wiebturbine.
V dubnu 1945 kráčel do ústavu kolem brněnského nádraží. Uslyšel letouny. Sovětské pumy mířené na nádražní sklady a vlaky dopadly i do parku a na okolní domy. Linka se stačil schovat: „To bylo strašné! Viděl jsem umírat maminky s dětmi. Ten nářek nelze zapomenout,“ vypráví Linka, který druhý den cestoval do Norimberku přednášet na vysoké škole. Otřesen hrůzou, kterou předchozí den viděl, odjel místo na přednášky domů za rodiči do Trutnova: „Na nádraží stála německá hlídka. Zastavovala vojáky v uniformě. Já byl v civilu, takže jsem prošel bez povšimnutí. Jenomže jiného mladíka chytli a zastřelili,“ popisuje děsivé násilí na konci války.
Po městě visely plakáty se jmény popravených s hrůzným nápisem, jež si dobře vybavuje: „Popraveni ze zlosti národa!“. Několikrát se mu tento nápis vybavil, když si odpykával trest v jáchymovských a příbramských dolech. Linka u rodičů zůstal až do konce války.
Adlof Linka po válceFoto: Post Bellum
Brno osvobodila Rudá armáda, která se chovala oproti Čechům – jak říká Linka – „částečně slušně“, i když vojáci znásilňovali dívky osvobozené z továren, kde je nacisté týrali otrockou prací: „Mnohem horší byli Češi. Nějací kluci z Úpice ozbrojení flintami chytli otce, řvali na něj, dali mu koště a nutili ho zametat. Objevil se tam nějaký Rus, který otci koště vytrhl a zahnal je. Zachránil ho, protože tahle lůza Němce vraždila,“ popisuje Linka, pro kterého si přišla 20. května 1945 Revoluční garda.
Revoluční garda vedla průvod Němců přes Trutnov. Rozlícení obyvatelé pokřikovali na Němce, nadávali jim do nacistických sviní, na některé útočili pěstmi. Linka patřil mezi nejmladší, protože v té době se ještě někdejší vojáci wehrmachtu nevrátili z francouzských, amerických zajateckých lágrů a sovětských gulagů. Po několika dnech Němce shromáždili na dvoře jihlavské školy, kam si chodili místní sedláci vybírat dělníky: „Pracoval jsem u jednoho z nich na poli, dělal jsem všechno, co rozkázal. Nikdo o mně nic nevěděl a nikoho to také nezajímalo,“ smutně poznamenává Linka, pro kterého za pět měsíců po válce přišli četníci. Sedláka se ptali, jestli tu pracuje inženýr Linka? Sedlák se smál, že tady inženýry nemá, ale nějakého Linku ano. Příkaz k uvolnění vydal Národní výbor na základě dopisu z ministerstva průmyslu.
Náměstek ministra průmyslu měl na stole Linkovy plány na kruhovou tkací turbínu. Odehrála se podobná situace, jako ve Speerově úřadu za války. Aby dokončil tkací přístroj, dostal budovu v Úpici u Trutnova a tým spolupracovníků. Po komunistickém puči v roce 1948 se všechno změnilo i v ústavu. Linku nařkli, že vynálezy chce ukrást a utéci s nimi do západního Německa: „Úplně otevřeně se mluvilo o mém zatčení. Slýchával jsem taková hesla: To by bylo, aby za dělnické peníze Němec získal slávu!“ vypráví Linka, kterému 1. května 1952 přinesla StB domů dopis. V něm mu oznámili, že v ústavu definitivně končí a nastupuje do kamenolomu. Prototyp tkací turbíny byl dokončen.
V kamenolomu se Linka proslavil. Vymyslel nové odolnější vrtáky s kuželovým závitem, které se rozšířily po všech kamenolomech a dolech v Československu. Za tento zlepšovák ho soudruzi vyznamenali medailí „nejlepší pracovník v severočeském průmyslu kamenném“. Ve stejném roce ho zatkla StB. Jeho manželka byla těhotná.
Estébáci vězně doživotně zmrzačili
„Vedli mě dlouhými chodbami do kobky. Vůbec jsem nevěděl, proč. V cele byla strašná zima, na stěnách led. Celé dny a noci na mě svítila silná žárovka, když jsem usnul, kopali do dveří,“ popisuje Linka. Ve vyšetřovně ho přivázali k židli. Chtěli po něm, aby udal své bývalé spolupracovníky z ústavu. Údajně vedl skupinu, která ukradla vynálezy a chystala se přejít hranice. Linka odmítl cokoliv podepsat. Estébácký vyšetřovatel ho srazil ze židle a kopal ho do varlat. Linka omdlel. Probudil se ve své kobce se silnými bolestmi.
Po třech měsících se vyzáblý a zmrzačený Linka nemohl postavit na nohy. Do vyšetřovny ho táhli. Opět odmítal podepsat vymyšlené protokoly. „Přemístili mě na hromadnou celu. Nějaký vězeň se zděsil z toho, jak vypadám. Zavolal službu, že je tu umírající člověk. Tento vězeň mi zachránil život. Dali mě do nemocnice,“ popisuje Linka, vedle kterého několik měsíců ležel vězeň se štítkem na posteli: Winkler. Ve skutečnosti se jednalo o odsouzeného vraha jménem Ponocný, agenta StB, před kterým ho varoval jiný vězeň, který mu každý den přivážel jídlo na pokoj.
Málo vynalézal, proto ho zavřeli
Po třech letech od zatčení se konal neveřejný soudní proces s obviněným Linkou: „Stál tam táta, který se se mnou chtěl pozdravit, nepustili ho ke mně. Jako svědek vystoupil Ponocný, který mě obviňoval z úplných nesmyslů. Prohlásil jsem, že je to vrah a že jsem s ním za celé měsíce nepromluvil ani slovo! Soudce zařval, že člověk má právo se někdy neudržet, ale já jako protisocialistický kapitalista jsem vyvrhel a mnohem horší než vrazi!“
Linku odsoudili na šest let vězení za údajnou sabotáž. StB nakonec ustoupila od obvinění za pokus o útěk za hranice. Nesedělo jim to: Linka byl vyznamenaný, měl těhotnou ženu a prokazatelně nebyl v době práce v kamenolomu v kontaktu s kolegy z ústavu. Proto připravila nové obvinění ze sabotáže, které se měl dopustit tím, že příliš dlouho vynalézal tkací turbínu a výzkum záměrně zdržoval.
Vlastenečtí vězni vraždili
Linka se svým vynálezem sněhových bruslíFoto: Post Bellum
O Linkovi někdo na příbramských a jáchymovských dolech rozhlásil, že ho odsoudili podle retribučních zákonů, je tedy usvědčený nacista a kolaborant: „Pracoval jsem jako údržbář na dolech. Jednou vykolejil za podivných okolností vozík a zabil vězně Schrammela. Bachař mě varoval, že to udělalo komando vězňů, kteří mají cíl zavraždit každého Němce na dolech. Spáchali to Benešovci, političtí vězni, kteří o sobě prohlašovali, že jsou vlastenci.“ Linka byl sám a věděl od ostatních vězňů, že se na něj chystají. Jednou, když vyvážel naložené kolečko, ho komando přepadlo. Zasypali ho cihlami a zpřelámali prsty. Zchromlého ho nakonec nechali na pokoji.
Lásku potkal ve vlaku
V květnu 1960 přišla amnestie. Před věznicí ho čekala žena s dítětem, které téměř neviděl. Linka si podle pokynů bachařů balil své osobní věci. Když přišel do kanceláře, oznámili mu, že rozhodnutím vyššího soudu se ho amnestie netýká. V jeho případě prý převýchova nebyla dostatečná, a tudíž stále hrozí, že by se jako Němec pokusil o ilegální překročení hranic. Linka se zhroutil. Dostal dva roky k trestu a odvezli ho do věznice v Kartouzích mezi vězněné katolické kněží. Ti mu prý dodali sílu a naději, proto se nepokusil o sebevraždu. Za dva roky ho pustili.
Žena už na něj před věznicí nečekala. Po celou dobu jeho věznění udržovala vztah s jiným mužem, což se od ní dozvěděl v den propuštění na večerní procházce v pražské Stromovce. Oznámila mu, že si nehodlá kazit život s bývalým vězněm. Linka se rovnou ze Stromovky vydal na hlavní nádraží. Byl den před Silvestrem 1962. Na nádraží nocoval: „Víte, nejhorší je, že si ve vězení říkáte, že všechno musíte vydržet, že to jednou všechno skončí. Ale pak najednou zase přijdete o všechno. Neměl jsem nic. Ani zbraň. Chtěl jsem sehnat provaz, abych se mohl oběsit. Tohle už nešlo vydržet,“ popisuje nejhorší chvíle svého života.
Sedl na vlak směrem do Trutnova, kde žili jeho rodiče. Cestou z přecpaného kupé postupně všichni vystupovali. Nakonec zůstal sám. Naproti němu mladá dívka, která ho pozorovala, až se nakonec osmělila: „Ty si mě nepamatuješ?!“ Linka užasl. Poznal v ní dětskou lásku: „A navíc, byla to také původem Němka. Jmenovala se Alice. Pamatuji si, že měla pomeranč, který mi dala. To jsem za osm let v ústech neměl. Hned jsme si dali druhý den sraz,“ vypráví dojatý Linka, který si myslí, že mu toto osudové setkání zachránilo život.
Alice na rande nedorazila. Byla zasnoubená se starším ředitelem jakéhosi pražského podniku, navíc jí rodiče zakázali se s Linkou, bývalým vězněm, sejít. Alice se ale rodičům vzepřela a snoubence odmítla. Nakonec se s Adolfem Linkou potkali. Po čase se vzali. Děti mít kvůli Linkově zranění ve vyšetřovně nemohli. V roce 1965 jim úřady povolily vystěhovat se, odjeli žít do Německa. V roce 1995 Alice zemřela na rakovinu. Adolf Linka se letos odstěhoval zpátky do České republiky. Říká, že přes všechno, co tu prožil, je doma.
http://www.rozhlas.cz/plus/pribehy/_zprava/vynalezce-uveznili-rozkopali-mu-varlata-a-zprelamali-prsty-kvuli-tomu-ze-byl-sudetskym-nemcem--1264414
P.S.
Až bude president České republiky schopen vyznamenat ke 28.říjnu nejen „Jiřiny Bohdalové“, ale i takovéto velikány lidskosti a lidství, bude naše země už mnohem dále. Teprve potom přestane být považována za malou a brána vyspělým světem vážně. Zatím předvádíme světu velmi pokleslé představení s ještě pokleslejšími principály, které už nikdo soudný, rozumný a slušný, nebere vážně, kromě jich samotných.
Jan Šinágl, 7.10.2013
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.