Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Jde-li o nové a méně známé tváře, tím lépe. Je třeba přestat volit jen ty, které dobře známe – protože je známe až příliš dobře - Strany již nemohou nabídnout nic jiného, než další (stále stejně prázdná) prohlášení, neschopnost, sliby, slogany, billboardy, retušované portréty, klišé a zcela nepotřebné ideologie dávno nefunkčních idejí. Změna je, bude a má být plně v rukou občanů, jejich hnutí a jejich kandidátů

… Stranický systém byl už za první republiky odmítán myslícími lidmi. Typický je průzračný výkřik mladého Čapka, v ještě nepoplužních mediích:

„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy... Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“

Karel Čapek: Politikum, Lidové noviny, 21. 9. 1925

… Politická strana je organizovaná skupina lidí, kteří chtějí zvýšit své šance k získání politické moci, vlivu a kontroly státu. Za tímto účelem se vymezují jednotou sdílených názorů, nominují své kandidáty a předkládají volební programy, zaměřené na širší populaci. Jde vlastně o formu politického podnikání, jakési politické s. r. o. nebo s. r. v. o. (ručení velmi omezené). Taková skupina nepotřebuje širokou členskou základnu, ale jen spolehlivou masu voličů. …

Bez trpělivosti, učení se a usilovného hledání autenticky nezávislých osobností se k demokracii nelze dopracovat. Rozklad stranické demokracie v České republice není náhodný, ale je odrazem širšího světového trendu mésalliance mezi starým systémem a novým kontextem lidských potřeb a aspirací. Politické instituce (jako strany) se nedokážou přizpůsobit rychle se měnícím očekáváním, informovanosti a propojení občanů. Pokulhávají, jsou pozadu a v ČR dokonce až „v demisi“ vůči zásadní socio-ekonomické transformaci.

Podobným rozporem trpí demokracie staré (USA), ale i nově vznikající (Egypt); snad nejvíce však Česká republika, kde je stranickost vepsána do Ústavy podle 20. let minulého století! Dynamika internetu, společenských sítí, globální komunikace a růstu regionální autonomie, soběstačnosti a sebevědomí kontrastují s hlemýždí rychlostí rozhodování i pohybu, vracení se, přešlapování a ulpívání na zajetých (ne)pořádcích „vyzrálých“ politiků a jejich stran.

Stranický systém byl už za první republiky odmítán myslícími lidmi. Typický je průzračný výkřik mladého Čapka, v ještě nepoplužních mediích:

„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy... Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“

Karel Čapek: Politikum, Lidové noviny, 21. 9. 1925

Těžko argumentovat, že by se dnešní situace oproti roku 1925 výrazně nezhoršila. Jelikož jde o problém systémový a ne personální, není dnešní stav jen vinou volených, ale také těch, kteří volí. Tvorba demokracie nespočívá jen v organizaci svobodných a spravedlivých voleb (to umějí všichni), ale v zajištění následné zodpovědnosti, průhlednosti, odvolatelnosti a účasti. Pochopit pravý smysl a roli instituce politických stran je nezbytným krokem ke změně.

Politická strana je organizovaná skupina lidí, kteří chtějí zvýšit své šance k získání politické moci, vlivu a kontroly státu. Za tímto účelem se vymezují jednotou sdílených názorů, nominují své kandidáty a předkládají volební programy, zaměřené na širší populaci.

Jde vlastně o formu politického podnikání, jakési politické s. r. o. nebo s. r. v. o. (ručení velmi omezené). Taková skupina nepotřebuje širokou členskou základnu, ale jen spolehlivou masu voličů. Strana motivuje a udržuje své členy přísliby trvalé existence, dělení a sdílení dobytků moci a spoléhání na nekonečnou smyčku opakované rekorytarizace (dostane se na všechny).

Základní důsledky instituce stran jsou tudíž axiomatické, evidentní a očekávané:

Prvním a jediným zájmem strany musí být její přežití (znovuzvolení). Nepřežije-li, nemůže členům zaručovat očekávané výhody: rozkládá se, re-startuje, transmutuje, anebo i (bohužel zřídka) zcela zaniká. Tomuto cíli musí strana podřídit všechny své deklarované i nedeklarované zájmy. Žádná strana nemůže povýšit zájmy národa nad vlastní zájmy přežití a udržení moci pro své vedení; jinak nemůže existovat jako strana.

Tomuto zájmu je nutno podřídit i „projevy“ jednotlivých členů, kteří musejí osobní názory podobně podřizovat zájmům strany. Nesouladné individuální projevy musejí být omezovány, trestány, nebo i vylučovány z kolektivní ideové image strany. Volit „podle svého vědomí a svědomí“ je přípustné pouze tehdy, pokud jde o „vědomí a svědomí“ celé strany a jejích zákulisních kmotrů. Lidé, kteří volí podle osobního uvážení, hodnot a interpretace dané situace, jsou pak zrádci, odpadlíci a vyvržení z kasty – musejí být bez prodlení „usměrněni“, vystaveni posměchu medií nebo vyloučeni.

Je proto naivní volit „lepší“ stranické osobnosti nebo „lepší“ strany. Prostá změna lidí a jejich chování nemůže stranu přeměnit v „nestranu“. Žádoucí jsou jen ti, kteří povýší zájmy strany nad zájmy národa, ale přitom dokážou voličům přesvědčivě komunikovat pravý opak – lež. Tito „nejlepší“ jsou pak opakovaně preferováni, jak stranami, tak (příslužnými) voliči, až nakonec mohou „sloužit“ národu i transgeneračně, třeba dvacet či více let. To je dostatečný čas na vytvoření vděčného zázemí a potřebných sítí vlivu, korupce, mediálního zviditelnění a finančního zajištění. Takoví „dinosauři“ už nejsou schopni akcelerující společenské a hospodářské transformace ani vnímat, natož na ně kompetentně reagovat.

Bezprecedentní rozvoj společnosti a lidských zájmů tak staví moderní politické strany před trvalé dilema:        

Instituce politických stran

Strany se musejí jasně vymezovat a diferencovat (viz levice – pravice), aby zůstaly čitelné. Čím hlouběji se však politicky specializují a diferencují, tím menší zlomek voličů odrážejí a podchycují; často zabřednou do bahna „středu“.

Čím menší zlomek celkového „mandátu“ strany reprezentují, tím častěji musejí vstupovat do koalicí (i velkých) s ostatními stranami. Čím déle jsou nuceny fungovat v koalicích, tím více oslabují svoji odlišnost a začínají se podobat jedna druhé. Vláda koalice je pak podobná vládě jedné „strany“, ale bez prosaditelné disciplíny; nutně se začne rozkládat.

Jak se koalice rozpadají, strany se re-stmelují a re-diferencují za cenu oslovení menšího vzorku populace. A tak to jde stále dokola, jak mezi volenými, tak voliči, kteří po čase vytvoří dobře vycvičenou „dvojku“ k udržení stejných stran i politiků, pokud možno co nejdéle. Tak se to spíše hloupé dilema stává neřešitelným.

Stranickou mentalitu změnit nelze

Jak stranický systém změnit? Určitě ne s pomocí nějaké strany, jakékoliv. Stranickou mentalitu změnit nelze; pouze ji lze oslabit na místní, regionální, a potažmo i centrální úrovni. Stranický systém se může rozložit sám, pod tíhou Čapkových nařčení – jen když voliči přestanou volit straníky a jejich podpůrné sítě, opustí zoufalé pravidlo „menšího zla“, odmítnou trvalý postoj „boje za“ a přestanou skákat na špek prázdných, triviálních frází „programových prohlášení“. Nejlépe je zapomenout i heslo „Kdo neskáče, není Čech“ – protože je až příliš pravdivé.

Do krajských kandidátek je třeba prosazovat nezávislé, bezpartijní (vždy), respektované a spolehlivé místní i regionální odborníky. Jde-li o nové a méně známé tváře, tím lépe. Je třeba přestat volit jen ty, které dobře známe – protože je známe až příliš dobře. Je-li třeba, tak lze pro takové osobnosti připravit i petice a přes účelová občanská hnutí je s pomocí veřejného mínění prosazovat na regionální kandidátky.

Je třeba hledat lidi, kteří se chtějí stát politickými osobnostmi, a ne pouhými stranickými nohsledy. Čím více takových osobností v parlamentu, tím více se bude volit „podle vědomí a svědomí“ autonomních jedinců zastupujících občany svých regionů, a nikoli politické strany. Samozřejmě, že žádné soukromé peníze do demokracie nepatří. Stranická demokracie pak přeroste ve skutečnou parlamentní demokracii: římští senátoři přece nebyli žádní partajníci, ale osobnosti, mnohé známé i po tisíciletích…

Když však ani voliči nedokážou (nebo nemohou) rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, pak je správnější a morálnější nevolit. I Hitlerova strana národního socialismu byla zvolena v demokratických volbách – armáda tehdy nepomohla zvrátit fatální volbu. Také islamistická strana v Egyptě byla zvolena v řádných volbách a její ústavní puč lze odvrátit už jen s pomocí armády.

Parlament myslících jedinců

Být zvolen ještě nezaručuje demokracii: je třeba zodpovědnosti, trvalého dohledu a možnosti odvolání. To je snadnější u separátních osobností, než u dobře „zabydlených“ partají. Diferenciační hry na levici a pravici (z dob Francouzské revoluce) do 21. století také nepatří, stejně jako strany a straníci se svými billboardy, hesly, programovými sliby, soukromými penězovody a podobnými berličkami pro zmanipulované a dezinformované občany. 

Parlament složený z myslících jedinců, ne z ideologických robotů stran, vždy dosáhne většiny a nikdy se nerozpustí, jedinci se nemohou navzájem blokovat, jejich zodpovědnost je vždy jmenovitá, trvalé koalice a podpůrné sítě nemohou vznikat, kromě dočasných a účelových dohod jedinců (obzvláště při omezení období služby); rozhodnutí nejsou úzce ideologická, ale v zájmu lokality, regionu, a konečně i celé veřejnosti.

V ČR není třeba přesnočního převratu: správné nástroje jsou k dispozici pro dlouhodobý proces vyzrávání voličů a získávání demokracie zpět pro demos (tedy pro lidi), ne jen pro stranické, věčné a nikdy neodpočívající handlíře a „bojovníky“ za své s. r. o.

Navíc, obzvláště v ČR, charakterové vlastnosti a politické dovednosti, tolik potřebné pro vnitrostranický šplh do vyšších pozic (obzvláště předsedů), jsou zcela nevhodné, a často i nevkusné, pro státnické, mezinárodní, vůdčí a inspirační funkce efektivních představitelů národa. Přesto je přechod aparátčiků ze stranické činorodosti do státnické nekompetence v podstatě garantován. (Například v USA nikdo nezná a nepotřebuje znát předsedy politických stran.) Manifestovaná neschopnost tradičních stran nalézt řešení k současné krizi vytváří, hlavně v Evropě, intelektuální vakuum, do něhož dnes syčivě proniká extremismus a politický idiotismus.

Tak jako byla zpackaná přímá volba prezidenta, tak lze zpackat i předčasné nebo regulérní volby. Strany již nemohou nabídnout nic jiného, než další (stále stejně prázdná) prohlášení, neschopnost, sliby, slogany, billboardy, retušované portréty, klišé a zcela nepotřebné ideologie dávno nefunkčních idejí. Změna je, bude a má být plně v rukou občanů, jejich hnutí a jejich kandidátů. Nestačí „jen volit“, tedy vybrat z toho, co jim je úpadkovými a progresivně irelevantními stranami opakovaně předkládáno. Bez trpělivosti, učení se a usilovného hledání autenticky nezávislých osobností se k demokracii nelze dopracovat. Budeme mít zase jen to, co jsme (často i předčasně) chtěli… a co tak moc nechtěl náš přední demokrat – Karel Čapek. 

http://www.ceskapozice.cz/domov/politika/milan-zeleny-strany-prestaly-byt-hybnou-silou-demokracie?utm_source=newsletter&utm_medium=mail&utm_campaign=ns_cnt_sp

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)