Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

William F. Jasper

Prezident Barack Obama jej přirovnal k Georgi Washingtonovi. Chris Matthews z kabelového zpravodajství MSNBC o něm prohlásil, že je „možná největším světovým hrdinou“. Lasvegaský deník Guardian Express vypustil to „možná“ a v nadpisu článku rovnou uvedl: „Nelson Mandela, největší světový hrdina“. Jiní jej nazývají „největším mužem 20. století“. Mnozí jej uctívají jako „spasitele“ Jižní Afriky. Školáci na celém světě o něm čtou knihy, píší eseje, zpívají písně a sledují filmy vychvalující jeho schopnosti a hrdinské činy.

V době psaní tohoto článku visí život 94-letého Mandely už celé dny na vlásku, což je téměř každou hodinu předmětem hlavních zpravodajství a důvodem k uslzeným modlitbám ve světě. S oznámením jeho smrti se brzy rozezní chvalořeči a na jeho počest bude přejmenováno bezpočet ulic, silnic, škol, stadionů, parků a veřejných budov.

V minulých třech desetiletích se Nelson Mandela těšil globálnímu pochlebování ze strany médií jako dosud žádná jiná lidská bytost v dějinách. Žádnému papeži, prezidentu, králi, válečnému hrdinovi, filmové či rockové hvězdě se dosud nedostalo tak nehynoucí, stálé chvály. U totalitářských diktátorů je běžné, že úkolují svá státem ovládaná média, aby o nich vytvářela uctívané kulty osobnosti – Stalin, Hitler, Mao, Fidel Castro, Kim Il-sung – avšak mimo jejich země jsou zpravidla novináři a mediální instituce, kteří oznamují jejich zločiny, pochybení a špatné skutky. Mandela si s praním špinavého prádla nemusí dělat starosti; je to první člověk, jemuž se podařilo vybudovat téměř univerzální kult osobnosti na globální úrovni, díky bezprecedentní glorifikační kampani štědře poskytované hlavními médii ve Spojených státech a Evropě.

Jak jsme již psali v roce 1990 ohledně jeho světového turné toho roku po propuštění z vězení, mediální zájem (a hysterie) neměl obdoby – a dosud nikdo se s něčím takovým nemůže srovnávat. Získal Nobelovu cenu míru, Prezidentskou medaili svobody od Spojených států, Leninovu cenu míru od Sovětského svazu a mnoho dalších ocenění od různých zemí, univerzit a institucí.

Co je na Nelsonu Mandelovi, aby to ospravedlňovalo tento globální obdiv? Jistě k tomu přispívá jeho vzhled a vystupování; je vysoký, chová se důstojně a státnicky, na veřejnosti promlouvá dobrotivě, dědečkovským tónem. Nepůsobí radikálním, sebepropagujícím hokynářstvím, jako třeba Al Sharpton, Robert Mugabe ze Zimbabwe nebo současný šéf ANC Jacob Zuma. A ano, odseděl si hodně let ve vězení, ovšem nikoliv pouze za to, že byl proti nespravedlnosti a rasismu, jak nám vnucují jeho legie svatořečníků. Byl vůdcem socialistického Afrického národního kongresu (ANC), označeném americkým ministerstvem zahraničí a mnoha vládami a zpravodajskými službami za teroristickou skupinu. Též byl spoluzakladatelem „Umkhonto we Sizwe“ (Oštěp národa) pod ANC, militantní teroristické skupiny uvnitř teroristické skupiny. Za svoje teroristické a podvratné aktivity v těchto organizacích (více o nich níže) byl souzen a odsouzen.

Bezpočet tisíců skutečných vězňů svědomí, kteří nikdy neudělali nic „zločinnějšího“, než že se modlili či zvedli hlas proti tyranii, trpí ve věznicích po celé planetě, aniž by se ozvalo byť jen protestní pípnutí ze strany legií Mandelových uctívatelů a jeho sboru mediálních mecenášů. Kolik z těch, co Mandelu vynášejí do nebe jako morální kompas světa, kdy slyšeli o římskokatolickém biskupovi ze Šanghaje, kardinálu Ignatii Kungovi (1901-2000), jenž byl vězněn v komunistické Číně celých 33 let, z nichž většina se kryla s obdobím Mandelova věznění? V mnoha ohledech byly podmínky vězení pro statečného kardinála Kunga mnohem brutálnější než ty, jimž čelil Mandela, ale když byl v roce 1988 konečně z vězení propuštěn, žádná mediální sláva se nekonala. To samé platí u Oscara Eliase Bisceta, černého kubánského lékaře, jenž byl z vězeňského systému Fidela Castra propuštěn v roce 2011 po brutálním věznění za „zločin“ kritizování komunistického režimu na ostrově. Plísnil snad Nelson Mandela při návštěvě Pekingu a Havany své soudruhy? Hovořil s nimi o krutých podmínkách nesčetného množství politických a náboženských vězňů v jejich gulazích? Pokud ano, neexistuje o tom žádný veřejný záznam, byť o jeho vychvalování těchto tyranských režimů je toho spousta.

Mandela: komunista, terorista, lhář

To nás přivádí přímo k jedné z nejdůležitějších otázek týkajících se Nelsona Mandely. Byl to Komunista s velkým „K“, tedy disciplinovaný člen komunistické strany, jíž je v tomto případě Jihoafrická komunistická strana (SACP)? Při soudním procesu v roce 1958 ve věci vlastizrady Nelson Mandela své členství v SACP popřel, od té doby tak učinil mnohokrát a činí tak dodnes. Jeho obhajovatelé v této věci spadají do dvou základních kategorií. Jedni věří jeho tvrzení a ti druzí nad tím mávnou rukou se slovy: „No a co? Co na tom záleží, jestli byl nebo je komunista?“

Ti, jenž věří jeho tvrzení, že nebyl členem SACP, očividně ignorují spousty důkazů o opaku, kdy hodně z nich bylo k dispozici po celá desetiletí a další vyšly na světlo teprve nedávno z dříve nedostupných záznamů SACP, z vládních archivů komunistických zemí a z pamětí, biografií a rozhovorů s tehdejšími členy SACP a ANC.

A ti, kteří mávnou rukou a říkají „No a co?“ k otázce Mandelova členství v SACP, musí ignorovat dobře podložená fakta, která uvádí:

- SACP byla a zůstává skalní marxisticko-leninskou organizací, v níž všichni členové musí zachovávat slepě oddanou poslušnost vůli Straně, jak ukládá její Ústřední výbor;

- SACP převzala svůj směr od Komunistické strany Sovětského svazu a jako taková byla agentem nepřátelské cizí mocnosti;

- členové SACP, včetně Mandely, převzali tajně řízení ANC, kdy odsouvali na vedlejší kolej a sabotovali vůdce ANC, kteří se zasazovali o reformy a změny pomocí nenásilných politických prostředků;

- ANC a její teroristickou pravou ruku Umkhonto we Sizwe (MK), kterou též ovládala SACP, vyškolili a vycvičili v sovětském Rusku, rudé Číně nebo v komunistických „frontových státech“ – v Zambii, Angole, Mozambiku, Tanzánii, Zimbabwe – sovětští, čínští, východoněmečtí, kubánští, českoslovenští a další komunističtí instruktoři;

- ANC a MK řízené SACP využily podmínek apartheidu, rasismu a kolonialismu nikoliv na pomoc jihoafrickým černým obyvatelům, nýbrž k podpoře cílů Sovětského svazu a světové komunistické konspirace;

- ANC a MK řízené SACP využívaly komunisty poskytovaný výcvik a zbraně k teroru, mučení a vraždění jihoafrické černé většiny dokonce víc než proti tamní bílé menšině;

- Jestliže Mandela byl nejen členem komunistické strany, ale také hlavním vůdcem SACP – o čemž svědčí pádné důkazy – pak je to nejen kolosální a zatvrzelý lhář, ale je navíc trestně zodpovědný za bezpočet teroristických činů, mučení a vražd páchaných v minulých několika desetiletích tlupami ANC a kádry MK;

- Mandela zanechal ve svém odkazu Jižní Afriku jako stát jedné strany, kde vládne čím dál horší tyranická a kleptokratická ANC/SACP vedoucí zemi k ekonomické záhubě, obrovské zločinnosti, chaosu a genocidě.

Přicházející vlna teroru a genocidy

Poslední výše zmíněný bod je obzvlášť relevantní, jelikož předstíraným účelem revoluce ANC/SACP bylo zlepšit životní podmínky znevýhodněného černého obyvatelstva. Místo toho tranformují to, co dříve bývalo zdaleka nejvíce prosperujícím státem v Africe (takového, do něhož prchali černí Afričané před rudočerným útlakem, navzdory tehdy panujícímu apartheidu) na zkorumpovaný despotismus s potíráním disentu, vykrádáním státní kasy vysokými státními úředníky, obrovskou nezaměstnaností, zvyšujícím se počtem chudých a bezdomovců. V celosvětovém měřítku patří mezi země s největším množstvím vražd, znásilnění, loupeží, únosů, krádeží aut a co se týče AIDS, je se svým počtem nakažených obyvatel na prvním místě.

Věnovat pozornost roli Mandely v SACP je o to víc důležitější, podíváme-li se na ni v jejím správném historickém kontextu, což je kontext studené války a agresivních kampaní Sovětského svazu v zemích třetího světa pod zástěrkou tzv. „národně osvobozeneckých bojů“. V průběhu toho období komunisté zabíjeli desítky milionů svých vlastních obyvatel při tom, co profesor R.J. Rummel nazývá „democidou“ neboli masovými vraždami páchanými vlastní vládou.

Dr. Rummel, jenž s velkou pečlivostí vypracoval seznam hlavních 15 mega-vražedných režimů, udává konzervativní odhad počtu jejich obětí během 20 století na více než 151 milionů – a to pouze do roku 1987. Valná většina z nich byla povražděna komunistickými režimy, které hlásaly, že jsou síly „osvobození“. Významná část tohoto vraždění byla spáchána v Africe stejnými osvobozeneckými silami. A neskončilo to. Ve skutečnosti, jak říkají experti na genocidu, existují jasné neblahé známky toho, že se ANC připravuje rozpoutat v „duhovém národu“ genocidní kampaň komunistického stylu proti zbytku bílé populace, která bude zcela jistě zaměřena i proti Indům, Číňanům a milionům černých obyvatel.

Genocidní kampaň proti bílým Jihoafričanům již probíhá několik let, ale zatím nedosáhla takové intenzity vyvražďování, jaké se děje ve Rwandě, Burundi nebo v Sierra Leone. K tomu však může brzy dojít a pokud se tak stane, Nelson Mandela to pomohl odstartovat. Důkazní video, kde Mandela zpívá genocidní píseň ANC/MK o zabíjení bílých, usvědčuje „svatořečení“ ze lži.

http://www.thenewamerican.com/world-news/africa/item/13920-new-evidence-shows-mandela-was-senior-communist-party-member

http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/nelson-mandela/9731522/Nelson-Mandela-proven-to-be-a-member-of-the-Communist-Party-after-decades-of-denial.html

Obsáhlý článek rozebírající hodně materiálu z Ellisovy Vnější mise

http://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/03057070.2011.592659#.UgZtoE38Lq5 )

Navíc je v posledním desetiletí k dispozici mnoho důkazů z rozhovorů a článků z oficiálního tisku komunistické strany a v knihách a článcích Vladimíra Šubina, sovětského funkcionáře, který v Jižní Africe působil mnoho let a sehrál tam klíčovou roli v kremelské politice, konkrétně pomáhal udávat směr SACP a ANC.

Ve své knize ANC – Pohled z Moskvy (ANC: A View from Moscow; Bellville, Jižní Afrika: Majibuje, 1999) je sice Šubin opatrný, aby se svými informacemi moc nedotkl Kremlu, přesto potvrzuje mnohé z toho, co antikomunističtí kritici již dlouho tvrdí (a co takzvaní intelektuálové a mediální experti dlouho zavrhují) a zároveň poskytuje podrobnosti, které nebyly dříve veřejně známé.

Zde je stručná ukázka z obrovského záznamu dokumentujícího Mandelovu dlouhodobou konspirační roli v Jihoafrické komunistické straně:

-        mezi důkazy, které nedávno objevil prof. Ellis, je oficiální zápis z tajné schůze SACP v roce 1982, na níž zasloužilý stranický vůdce John Pule Motshabi vysvětluje soudruhům, že Mandela je už dvě desetiletí členem (tajným) SACP;

-      Rowley Israel Arenstein, právník a vůdčí člen SACP od 30. let 20. století, prohlásil, že Mandelu SACP vybrala, aby vytvořil Umkhonto we Sizwe (MK) a Mandela byl také hlavním nástrojem SACP na ovládnutí ANC a odsunutí jeho dlouhodobého vůdce a prezidenta Alberta Lithuliho, oponenta programu SACP na „osovobození“ pomocí ozbrojeného boje;

-     během soudního procesu Rivonia (říjen 1963 – červen 1964), Bruno Motolo, černošský člen SACP, ANC a MK, podal devastující svědectví o Mendelově účasti ve všech třech organizacích. Navzdory výhrůžkám smrtí později poskytl ještě víc informací ve svých pamětech s názvem Umkhonto we Sizwe – Cesta doleva (Umkhonto we Sizwe: The Road to the Left);

-        dalšími prominentními členy SACP, kteří Mandelu veřejně identifikovali jako komunistického spolustraníka, jsou Paul Trewhela, Joe Matthews, Hilda Bernstein a Brian Bunting;

-      Paul Trewhela, člen SACP vězněný za své komunistické aktivity (1964-1967), jenž v nedávné době asistoval prof. Ellisovi v jeho bádání v archivech Stasi (odnož KGB ve východním Německu), prohlásil: „Mandela byl skutečně členem Ústředního výboru Jihoafrické komunistické strany.“

-     během soudního procesu Rivonia se mezi důkazy se stovkami stránek nacházelo i 10 dokumentů vlastnoručně psaných Mandelou. V jednom s názvem „Jak být dobrým komunistou“ stálo: „Pod komunistickou vládou se Jižní Afrika stane zemí mléka a medu... V naší zemi je boj utlačovaných mas veden Jihoafrickou komunistickou stranou a inspiruje se její politikou.“ Také napsal: „Lid Jižní Afriky vedený Jihoafrickou komunistickou stranou zničí kapitalistickou společnost a na jejím místě vybuduje soialismus.“

-       Mandelovy dokumenty v procesu Rivonia také prohlašovaly, že „zrádci a informátoři by měli být nemilosrdně eliminováni,“ a doporučoval „uřezávání jejich nosů“ – kromě jiných krutostí – což byla taktika, kterou přejal od alžírských komunistických teroristů FLN a které uvedl do praxe u MK;

-        Mandela nepopíral pravost svých rukopisů, ale pokoušel se zlehčovat jejich obsah tvrzením, že to byly pouze jeho poznámky, které si zapsal pro studijní účely;

-        překvapivým svědkem při procesu Rivonia byl Gerard Ludi, vysoce postavený člen SACP, jenž se ve skutečnosti do strany infiltroval. Byl to Agent Q-018 ze zvláštního oddělení jihoafrické policie. Ludi poskytl detailní inkriminační důkazy týkající se vedení SACP a jejích ilegálních aktivit. Mandelu identifikoval jako „vůdčí osobu v ústředním výboru tajné komunistické strany“. Následná odhalení potvrdila důvěryhodnost Ludiho výpovědi.

-       do kategorie, kdy fotografie nepotřebuje slov, patří ta, na níž pod obrovským komunistickým symbolem se srpem a kladivem stojí Mandela bok po boku s vrcholným funkcionářem SACP Joe Slovem a oba muži se zaťatými pěstmi podávají zdravici (1992). Mandela prohlásil: „Vzdávám hold Jihoafrické komunistické straně za její ryzí podporu boje za demokracii.“ Stojí za zmínku, že tohle se nestalo jen jednou, ale mnohokrát, když Mandela a Slovo cestovali po Jižní Africe;

-     soudruh Slovo, komunista narozený v Litvě a plukovník v sovětské KGB, byl po celá desetiletí jedním z Mandelových nejbližsích spolupracovníků v SACP, ANC a MK;

-     samotný Slovo ve svém propagandistickém článku „Sabotážní kampaň“ v roce 1986 uvedl: „K ustavení vysokého velení /Umkhonto we Sizwe/ ANC jmenoval Mandelu a Strana jmenovala mne.“ Jelikož sám Mandela byl tajným vrcholným členem komunistické strany, je zřejmé, že MK zorganizovala a tudíž od začátku řídila SACP.

Takže Nelson Mandela byl nejen členem SACP, ale také vrcholným komunistickým funkcionářem, členem vládnoucího ústředního výboru. A nejen to. Svými komunistickými soudruhy byl vybrán jako klíčový Rudý, který nastartuje Kremlem odsouhlasenou, Sověty podporovanou teroristickou válku proti jihoafrické vládě.

ANC zahájil svou činnost jako nekomunistická organizace a jako široká masová organizace vždycky měla hodně nekomunistických a antikomunistických členů. Ti však nemohli konkurovat přísně disciplinované a konspirační SACP, která se k nim rychle infiltrovala a převzala kontrolu. „První opravdové spojenectví mezi ANC a komunisty,“ píše Dr. Pike, „se datuje zpátky k roku 1928, kdy byl E.J. Khalile, generální tajemník ANC, zvolen do ústředního výboru SACP. Od té doby spojenectví pokračovalo.“ Ačkoliv tohle spojenectví procházelo svízelnými obdobími, kdy se nekomunisté pokoušeli vymanit z komunistického sevření, nikdy neuspěli.

Noví koloniální páni: Moskva, Peking, Havana

Zde je malá ukázka z množství důkazů o vazbách SACP na Moskvu a Peking a o rozhodující kontrole nad ANC a MK:

-        v roce 1960 se vrcholní činitelé SACP vydali do Moskvy a Pekingu pro pomoc. V Pekingu se osobně setkali s diktátorem Mao Ce-tungem a Dengem Xiaopingem, Maovým asistentem a jeho pozdějším následníkem. Bylo to jen s požehnáním Kremlu a Mao Ce-tunga, že ANC řízený SACP zřídil své ozbrojené křídlo Umkhonto we Sizwe. Setkání s Maem a Dengem nebylo veřejně známé, dokud jej neodhalil výzkum Dr. Ellise;

-       Bartolomew Hlapane, bývalý člen ústředního výboru SACP, vypověděl u soudu: „Veškerá politická strategie v ANC se nejprve projednávala ústředním výborem komunistické strany.“ Také uvedl: „Politiku Umkhonto we Sizwe formulovala komunistická strana a organizace dostávala své pokyny od této strany.“ Za toto a další svědectví byl Hlapane a jeho manželka brutálně zavražděni a jejich dcera postřelena a paralyzována;

-        v roce 1982 Jorge da Costa, osobní přítel Joea Slova a šéf ochranky komunistického diktátora Mozambiku Samory Machela, uprchl do Jižní Afriky a přinesl sebou nezpochybnitelné důkazy o spojení Sovětů s SACP a ANC. Ohledně Slova a SACP da Costa řekl: „Vůbec nepochybuji o tom, že Slovo je za každou operací ANC odstartovanou proti Jižní Africe. Má brilantní mozek a je jedním z nejinformovanějších lidí o téhle zemi.“

-        generální tajemník SACP Joe Slovo, plukovník KGB, byl v pravidelném kontaktu s dalšími agenty KGB, jako byl například Vasilij Solodovnikov, ruský velvyslanec v Zambii, přes níž byly příkazy z Moskvy předávány SACP/ANC/MK.

-       Světová rada míru, mezinárodní komunistická organizace řízená KGB, byla jedním z nejpevnějších spojenců ANC a má většinu zásluh na organizování desítky let trvající mediální kampaně „Osvoboďte Mandelu“, což v důsledku vedlo k jeho propuštění z vězení.

-         ve svých pamětech Nic než pravda – Pozadí politiky boje ANC (Nothing But the Truth: Behind the ANC´s Struggle Politics) vydaných v roce 2003 autor Benjamin Turok, vůdce SACP, vzpomíná, „jak bylo snadné pro malou skupinu, jakou byla ta naše, tak moc ovlivnit masové hnutí, aniž bychom se vzdali své existence“.

-      v publikaci Patřili k nám a my patřili k nim – ANC v Mozambiku 1976-1990 (They Were Part of Us and We Were Part of Them: The ANC in Mozambique from 1976 to 1990) vydané v roce 2008 staří členové ANC vzpomínají na své zážitky. Mezi mnoha perlami je také rozhovor s Franny Rabkin a Ronniem Ntulim, kde je mimo jiné řečeno: Franny: „Co se týče nás, byli jsme komunisté a byli jsme ANC.“ Ronnie: „A takoví byli všichni ostatní.“

-     Sovětský funkcionář Vladimír Šubin napsal: „Ruský tisk vypočítal, že v letech 1963-1991 bylo v sovětských vojenských institucích vycvičeno 1.501 aktivistů ANC.“ Ve frontových státech jich byly vycvičeny další tisíce. Komunistický veterán Gerald Home uvedl v Political Affairs, oficiálním časopise Komunistické strany USA (CPUSA): „Nemůže být žádných pochybností o tom, že přímá angažovanost sovětských důstojníků pomohla zvýšit úroveň bojové připravenosti ozbrojených jednotek ANC a zejména organizátorů ozbrojeného podzemního hnutí.“

-     Mandela postoupil kontrolu nad ANC a Jižní Afrikou svému dlouholetému soudruhovi a „bývalému“ členu SACP Thabu Mbekimu. Mbeki následně neuspěl v boji o moc s dalším Mandelovým soudruhem a spoluvězněm Jacobem Zumou, též „bývalým“ členem SACP, jenž ve funkci současného prezidenta Jižní Afriky akceleruje destruktivní politiku ANC.

-      Zuma pokračuje ve spojenectví s tripartitou, formální dohodou mezi ANC, SACP a COSATU, které garantuje, že komunisty ovládaný COSATU (Kongres jihoafrických odborů) podpoří ANC jako komunisty řízenou přední skupinu, která v podstatě vládne Jižní Africe.

-     V roce 1998 se Mandela ve svých osmdesáti letech potřetí oženil s Gracou Machel, vdovou po Mandelově dlouholetém spojenci Samoru Machelovi, nemilosrdném komunistickém diktátorovi Republiky Mozambik. Graca byla dlouholetou členkou FRELIMO, komunistické teroristické organizace řízené jejím manželem, jež v roce 1975 převzala kontrolu nad Mozambikem. Víc než celé desetiletí byla partnerkou Samory Machela v jeho krutovládě vraždění a mučení mužů, žen a dětí, včetně i mnoha jeho soudruhů z FRELIMO, proti nimž se obrátil.

Mediální propagandisty nevyvádí důkazy z míry

Nutno podotknout, že vše výše uvedené je stěží jen špička ledovce. Přesto však, bez ohledu na přesvědčující důkazy, doyenové štěbetajícího establišmentu pokračují ve zpěvu stejných pro-ANC a pro-Mandela rapsodií a nabízejí ty samé chabé výmluvy. V nedávno zveřejněném článku v New York Review of Books se Bill Keller, bývalý šéfredaktor deníku New York Times a bývalý šéf redakce Times v Johannesburgu, snaží zlehčit komunistickou oddanost členů SACP tvrzením, že „Většina /SACP/ členů nebyla až tak komunistická.“ Pak pokračuje argumentem, že to byl jen houf nacionalistů, kteří si pro efekt svoji rétoriku přikrášlili trochou té marxistické ideologie. To byl argument, s nímž během 60., 70., 80. a 90. let čas od času vyrukoval Keller, Times a další, kdykoliv nějaké nové děsivé odhalení hrozilo potvrdit, že ANC vůbec nejsou bojovníci za svobodu, ale místo toho banda Kremlem podporovaných, krvelačných, komunistických lumpů. Jihoafrická spisovatelka Rian Malan si vzala Kellera na mušku a zdůraznila, že mezi mnoha veterány SACP, kteří odporují Kellerově tvrzení, je i Hilda Bernstein, přítelkyně Slova a manželka Rustyho Bernsteina, člena Ústředního výboru SACP. „Joe a Rusty byli skalní stalinisté,“ prohlásila při rozhovoru v roce 2004. „Všechno, co Sověti dělali, bylo správné. Byli hodně, hodně prosovětští.“

S Kellerem to však nepohnulo. V odpovědi na dopisy redakci od Malan a bývalého člena SACP Paula Trewhaly odmítá jejich důkazy a důkazy prof. Ellise s tím, že nesouhlasí, „že spojenectví s komunisty zatracuje ANC coby stalinistickou frontu. To je prostě rudoštváčský nesmysl.“      

Je prakticky samozřejmostí, že bez ohledu na nezpochybnitelné předložené důkazy, mainstreamoví „novináři“ jako Keller pohlíží na veškerá obvinění z komunistické konspirace jako na „rudoštváčství“ a „maccarthismus“. A naopak, bez ohledu na to, jak smyšlená, pochybná a falešná obvinění přijdou ze strany levičáků a komunistů proti konzervativcům, antikomunistům, křesťanům, vojenským veteránům a dalším, tak Kellerové ze sedmé velmoci spěchají, aby těmto nařčením poskytli věrohodnost.

(http://www.thenewamerican.com/usnews/politics/item/2997-media-jump-to-smear-right-with-extremist-label%20%20

http://www.thenewamerican.com/component/k2/item/11950-when-loving-your-country-marks-you-as-a-domestic-terrorist?Itemid=761

http://www.thenewamerican.com/usnews/politics/item/2594-homeland-security-everyones-a-threat

http://www.thenewamerican.com/culture/family/item/641-splc-targets-18-“anti-gay-pro-family-groups)

Tuto dynamiku v akci v Jižní Africe jsme mohli sledovat při kruté mstě v 60. – 90. letech, kdy se mainstreamová média připojila ke komunistickému tisku nejen v jeho glorifikaci ANC, ale také v divokém útočení na umírněné jihoafrické černé vůdce (nebo jejich naprostém ignorování), z nichž mnozí měli mnohem větší voličskou podporu a větší legitimní morální autoritu než Mandela a jeho soudruzi z ANC. K těmto umírněným vůdcům patřili: náčelník kmene Zulu Mangosuthu Bethelezi, který je také šéfem Strany svobody Inkatha; Tomsanqa Linda, bývalý starosta městečka Ibhaji; Nelson Botile, bývalý starosta v Soweto; biskup zionistické křesťanské církve Lekganjane; biskup Isaac Mokoena, vůdce Společenství reformovaných nezávislých církví, které má údajně čtyři a půl milionu členů; Dr. Elijah Maswanganyj – a mnoho dalších. Je možné, že jste nikdy neslyšeli o žádném z nich nebo jste o nich zaslechli jen ošklivé, negativní věci. To se však nestalo jen pouhou náhodou; stalo se tak plánovaně, aby se zajistilo, že se do popředí zájmu nedostanou žádní seriózní vyzývatelé Mandely a vedení ANC/SACP. Ten plán je stále aktuální a dodnes se plní, zaručuje, že lumpové a zloději, kteří jsou dědici Mandelova ANC, zůstanou v Jižní Africe u kormidla.

Neopěvovaný hrdina, opravdový bojovník za svobodu: Tomsanqa Linda (na obrázku z cest po USA), starosta Ibhaji (400.000 obyv.) a prezident Společenství rady východních provincií (zastupuje 74 obcí s celkovým počtem obyvatel téměř 14 milionů), přiletěl v roce 1990 do Ameriky, aby navzdory nebezpečí pro sebe a svou rodinu odhalil pravdu o Nelsonu Mandelovi a ANC. Objížděl různá města a o dva tři dny předešel Nelsona a Winnie Mandelovy v jejich triumfální výpravě. I když jej národní média ignorovala, jeho silné poselství dospělo k uším milionů Američanů pomocí místních televizních a rozhlasových zpravodajství a talk shows. Tuto jeho důležitou cestu sponzorovala Společnost Johna Birche.

http://www.thenewamerican.com/world-news/africa/item/15888-saint-mandela-not-so-fast

------

(www.thenewamerican.com – červenec 2013; fotografie Nelsona Mandely – agentura AP; překlad H.Catalano;)

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)