Trestní stíhání skončeno, věznění exposlanci vypuštěni z cel na svobodu, vydávací představení odvoláno, státní zástupce Ištvan mediálně označen za troubu…
… Tento výklad je v rozporu s jednoznačnou dikcí Ústavy a jeho důsledkem by byla generální imunisace (dekriminalisace) politiky v rozsahu, který nemá obdoby: pod jednání v souvislosti s politickou činností zákonodárce je totiž možno podřadit přijetí úplatku nejen ve sporné formě výnosného místa (sinekury), ale i přímé výhody např. formou přijetí platby v hotovosti. … Neméně děsivá je asymetrie, která je v případě korupčního jednání založena mezi zákonodárci a ostatními občany. Zákonodárce může v souvislosti s výkonem mandátu jak uplácet, tak úplatky přijímat, avšak ten, kdo mu úplatek poskytl, případně kdo ho přijal, je i nadále trestně odpovědný. Jestliže by se tedy např. zjistilo, že lobbista zaplatil poslanci pět milionů korun za to, že bude hlasovat pro určitý zákon, lobbista bude trestně stíhán, zatímco poslanec bude díky své imunitě odpovědný toliko politicky. Tím by se úroveň české politiky propadla o další patro a velmi se obávám, že to by už ani jinak téměř nekonečně trpělivý a shovívavý volič neunesl a než demokracii s takto disponovanými politiky, raději by zvolil diktaturu, kde vykonavatelé moci nejsou vůči vůli diktátora imunní a kde bývá zvykem čas od času uspokojit volání davu po odsouzení korupčníků, bez ohledu na to, zda ke korupci skutečně došlo a zda byla řádně prokázána. Proto nemůžeme rozhodnutí Nejvyššího soudu uvítat: přestože jím na jedné straně končí pochybné a abusivně vedené trestní stíhání, jeho důsledky budou z dlouhodobého hlediska devastující.
Trestní stíhání skončeno, věznění exposlanci vypuštěni z cel na svobodu, vydávací představení odvoláno, státní zástupce Ištvan mediálně označen za troubu… – přiznejme si, že takto rychlý obrat nikdo z nás ještě před 24 hodinami neočekával.
Co z usnesení Nejvyššího soudu proniklo na veřejnost, budí značné rozpaky a dává vzpomenout jiných extravagantních výkonů českého soudnictví, příkladmo nálezu Melčák v. PSP. Ve večerním vysílání České televise se ztrapnil odborník na trestní právo Jiří Jelínek, začněme proto stručným poučením:
Parlamentní imunita, právní institut starobylý a vznešený, přichází v českém právním řádu ve třech podobách: 1. absolutní ochrana zákonodárce před trestním, případně přestupkovým stíháním za v Ústavě vymezené skutky, imunita kategorická a nesejmutelná, jež taktéž slove indemnitou; 2. procesní ochrana zákonodárce před jakýmkoli trestním stíháním, před jehož zahájením musí být získán souhlas komory, jejímž je členem; a 3. (volitelná) ochrana před přestupkovým stíháním, kdy je jen na vůli zákonodárce, podrobí-li se běžné nebo parlamentní proceduře projednání přestupku.
Imunita druhého druhu (procesní), nedávno omezená, je do značné míry anachronismem, protože vytváří-li a aprobuje-li vládu parlamentní většina, může ta samá většina poslance vydat ke stíhání; skutečný smysl měla tato imunita v situaci, kdy parlament čelil pretensím panovníka – je-li suverenem lid, pozbývá smyslu a jen ve společnosti vyvolává napětí a nelibost, jsouc široce pociťována jako výsada nezasloužená.
V případě exposlanců Fuksy, Šnajdra a Tluchoře jde arci pouze o indemnitu, absolutní ochranu zákonodárce před stíháním za způsob hlasování a za projevy učiněné v parlamentu. Té nelze zákonodárce nijak zbavit, nelze se jí vzdát ani ji oslabit. Někdy je tato forma imunity nazývána ne zcela přiléhavě imunitou hmotněprávní, což odráží fakt, že trestní stíhání je nepřípustné vždy, bezvýjimečně. Ústavní podmínkou takové ochrany, má-li být poskytnuta zákonodárcovu projevu, je nicméně to, aby k němu došlo na půdě parlamentu, čímž se liší od dalších dvou typů imunity, které mají personální povahu a poskytují zákonodárci ochranu bez ohledu na to, kde ke skutku došlo.
Z usnesení Nejvyššího soudu, resp. těch jeho částí, které byly publikovány, je nejdůležitější následující pasáž:
Za projev učiněný v poslanecké sněmovně je namístě pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností a tedy také jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v rámci jedné či více politických stran či jejich koalic. Jde tak stručně řečeno o vyjádření postojů v rámci politické soutěže probíhající nepochybně i v poslanecké sněmovně, a to i ze strany jednotlivých poslanců.
To ovšem znamená, že rozšířil-li Nejvyšší soud v usnesení Lid v. Bárta pojem projevu na všechna právní jednání, notabilně i nabídku úplatku, zašel nyní o krok dál a imunisoval všechny skutky imunitou nadaného zákonodárce, které mají politický charakter, bez ohledu na místo, kde k nim došlo.
Tento výklad je v rozporu s jednoznačnou dikcí Ústavy a jeho důsledkem by byla generální imunisace (dekriminalisace) politiky v rozsahu, který nemá obdoby: pod jednání v souvislosti s politickou činností zákonodárce je totiž možno podřadit přijetí úplatku nejen ve sporné formě výnosného místa (sinekury), ale i přímé výhody např. formou přijetí platby v hotovosti.
Připadá-li nám takový výklad extremní, vzpomeňme kausy Víta Bárty, kde Nejvyšší soud imunisoval jednání, které lze za legitimní politickou dohodu označit jen s maximálním vypětím právně interpretační fantasie.
Neméně děsivá je asymetrie, která je v případě korupčního jednání založena mezi zákonodárci a ostatními občany. Zákonodárce může v souvislosti s výkonem mandátu jak uplácet, tak úplatky přijímat, avšak ten, kdo mu úplatek poskytl, případně kdo ho přijal, je i nadále trestně odpovědný. Jestliže by se tedy např. zjistilo, že lobbista zaplatil poslanci pět milionů korun za to, že bude hlasovat pro určitý zákon, lobbista bude trestně stíhán, zatímco poslanec bude díky své imunitě odpovědný toliko politicky. Tím by se úroveň české politiky propadla o další patro a velmi se obávám, že to by už ani jinak téměř nekonečně trpělivý a shovívavý volič neunesl a než demokracii s takto disponovanými politiky, raději by zvolil diktaturu, kde vykonavatelé moci nejsou vůči vůli diktátora imunní a kde bývá zvykem čas od času uspokojit volání davu po odsouzení korupčníků, bez ohledu na to, zda ke korupci skutečně došlo a zda byla řádně prokázána.
Proto nemůžeme rozhodnutí Nejvyššího soudu uvítat: přestože jím na jedné straně končí pochybné a abusivně vedené trestní stíhání, jeho důsledky budou z dlouhodobého hlediska devastující.
http://paragraphos.pecina.cz/2013/07/nejvyssi-soud-zatloukl-dalsi-hrebik-do.html