Šumava, tento vzácný kout Bohemie, má své autory staré a klasické - Adalberta Stiftera a Karla Klostermanna - a má i své autory nové. Jedním z nich je Zdeněk Roučka, nikoli spisovatel, ale objevitel a vykladač obrazů staré Šumavy - Vysídlení kvalifikovaného německého obyvatelstva, které nahradily zcela nesourodé sociální skupiny obyvatel s nedostatečným vzděláním a vztahem k nové zemi, zasadilo Šumavě těžkou ránu.
Nedávno vyšel čtvrtý díl jeho šumavského cyklu, který započal v roce 2004 knihou Tenkrát na Šumavě, pokračoval Předválečnou Šumavou (2006) a Šumavou Karla Klostermanna (2008), knihou, jež obsahovala snímky z let 1875 až 1914. V té nynější sáhl již do časů relativně nedávných, přitom však asi nejvíc problematických: 1930-1970. Název knihy Šumavou ze svobody do opony popisuje možná až příliš jednoduše ty dramatické zvraty, které se během těch padesáti let udály a jež změnily drsně idylickou a dlouho do 20. století jaksi archaickou Šumavu plnou lidí a činností Ve zcela jinou „zemi“. V zemi - na české straně - opuštěnou, vyrabovanou, zadrátovanou, v architektuře divně zošklivělou, do které se jen těžko vracel život, tedy ten lidský. Příroda tam zůstala ovšem krásná bez ohledu na režim. …
Češi a Němci v proporcích
Je to kniha především těžkého kontrastu. Snímky ze třicátých let ukazují upravenou a silně obydlenou krajinu, která se vyznačuje jasně oddělenými plochami lesů a polí a luk, do níž jsou vkomponovány typické horské domy se zkosenými střechami, okenicemi a udržovaným okolím. Není zatím rozdíl mezi německou a českou stranou, hranice je prostupná, „česká“ Železná Ruda je přirozeným, dobře zásobeným, ba i luxus nabízejícím centrem: hotel Rixi pro bohaté Němce, trochu skromnější Prokopův penzionát pro Čechy. Její dvojče Bavorská Ruda na druhé straně je jejím menším vydáním. Ve výše položených a na odlehlejších místech se život zatím příliš nezměnil, stále ta malebná dřina, ale níž už to vypadá jinak, tedy moderněji. Je to doba rozvoje turistického ruchu, kdy na Šumavu, samozřejmě převážně německou, přijíždí stále ještě bez problémů česká klientela, která se ubytovává i v hotelích německých, byť existují i ubytovny české - příkladem je Juránkova chata na Jezemí hoře, kousek od hranic. Její osud - dvakrát shořela, nakonec byla v padesátých letech zbourána - je příkladem zániku svobodné Šumavy. …
Pohled na Niemandland
Hranice se začíná zavírat během roku 1937. Fotografie betonové závory na silnici v Alžbětině značí konec soužití. Většina Šumavanů podlehla ideologii, která jim slibovala „konečně svobodu“: desítky fotografií dokumentují ten tragický dějinný zlom, který se ovšem ještě nějakou dobu místním Šumavákům mohl jevit jako osvobození. Brzy se to změní a tabule u kostelů se začnou plnit „Sterbebilder“, malými úmrtními oznámeními padlých na frontě, většinou východní: jen ze Železné Rudy padlo 96 mladíků. Následuje vyhnání, dokumentované fotografiemi z nádraží ve Furth im Wald, kde byl zřízen tábor, poslední fotografie procesí Těla a Krve Páně v Železné Rudě, po roce 1948 je komunisté zakážou, stejně už pomalu nemá, kdo by chodil.
Noví obyvatelé se na Šumavu shánějí, kde jen to jde. Přicházejí nejen z vnitrozemí a volyňští Češi, ale Bulhaři, Rumuni, celé tábory slovenských Romů. Výsledek se brzy dostaví. „Vysídlení kvalifikovaného německého obyvatelstva, které nahradily zcela nesourodé sociální skupiny obyvatel s nedostatečným vzděláním a vztahem k nové zemi, zasadilo Šumavě těžkou ránu,“ píše bez vytáček Roučka. Vidíme opuštěné či vyrabované osady, třeba Zhůří, kde žilo šest set Němců. Zaniknou desítky obcí, deset i více let po válce, která se Šumavy příliš nedotkla, jsou zbourány stovky, možná tisíce stavení, včetně kostelů a kaplí, po únoru ’48 se velká část Šumavy změní v přísně střežené a neprostupné pásmo nikoho, Niemandland.
Na ten se z druhé strany chodí dívat Němci. Vidí podivnou, kopřivami zarostlou krajinu s několika zpustlými staveními, jež v 50. letech zdobí plechové pěticípé hvězdy. Z toho marasmu vyčuhují pohraniční věže s ozbrojenými vojáky. Ti jsou československou propagandou vynášeni jako strážci míru a šťastného života: velká část obyvatelstva tomu věří.
Cena Roučkovy knihy je i v tom, že přináší pohled z druhé strany opony. Od začátku 50. let zažívá Německo, tedy hned těch pár metrů za čárou, úplně jiný příběh. Svoboda a prosperita, která je patrná na omítkách těch domů, na upravenosti vesnic a rozvoji městysů, ale i na tom, jak jsou ti lidé oblečeni, jak vypadají spokojeně a jaksi sebevědomě. Německou stranu Šumavy charakterizuje lanovka na Velký Javor s usměvavými turisty, tu naši sveřepý pohraničník se samopalem vz. 24 u Černého jezera, kam úřady povolily vozit turisty až od poloviny 60. let, ovšem tak, že autobus musel vždy odvézt všechny, kteří do něj nastoupili. …
Zdeněk Roučka: Šumavou ze svobody do opony
Vzpomínky na Železnorudsko Vydalo ZR & T, Plzeň 2013 - LN 15.7.2013
Read more...