Knihkupec, který se nebál Hitlera - Muž, který založil dynastii amerických vědců - chemiků.
Jubilejní osmdesátá publikace vlastivědného nakladatelství MORAVSKÁ EXPEDICE®, kmenové nakladatelství občanského sdružení Vlastenecký poutník. Jubilejní publikace, která vyjde na konci roku 2013, má název SUDETSKÉ OSUDY. Půjde o medailony málo známých a často zapomenutých osobností, jejichž činnost snese evropské či světové měřítko. K objasnění záměru této publikace otiskujeme autorův prolog, jímž bude kniha uvedena:
Prolog, aneb několik minipříběhů úvodem
První polovina dvacátého století byla krutě poznamenána dvěma světovými válkami. Dá se s jistou nadsázkou říci, že ještě dnes žijeme stále v dobách poválečných. Neustále nás dostihují traumata a temné stíny, jako následky to oněch událostí. Jedním z plodů prvního střetu válečného byl i rozpad rakouské monarchie a vznik nových států. Byl to logický důsledek, a jak pozdější historie ukázala, oprávněný. V novém československém státě se ale také razila hesla „Pryč od Vídně“ a Pryč od Vatikánu“. Současně s tím byla hospodářsky i politicky postižena česká šlechta. A tak došlo mimo jiné k tomu, že se zapomnělo na mnohé vynikající osobnosti, které patřily k Vídni, nebo k Vatikánu, nebo ke šlechtě, případně ke všemu dohromady. Mnozí z těchto lidí se bohužel nedostali do čítanek. Když opadly vlny nadšení ze změn po první válce, přišla světová krize a posléze druhá válka světová. Poměry, které u nás nastaly po roce 1945, znemožnily, aby se do čítanek dostaly další osobnosti, třebas jen proto, že jejich řečí mateřskou byla němčina. Po padesáti letech hnědé a rudé totality (1939-1989) se zdálo, že s rozvíjející demokracií vzpomeneme i těch, které jsme do naší oficiální historie vůbec nepouštěli a když, tak pouze okrajově. Nestalo se tak. Důvodů, proč se tak nestalo je mnoho. Na jejich popis by nestačila jedna kniha. Není to ani záměrem knihy této. Situace je přece jen trochu lepší. Díky nastupující mladé generaci historiků a díky úžasným aktivitám občanským, jsou odkrývány vrstvu po vrstvě vzpomínky na minulost. Začíná se psát o životě lidí, kteří byli příkladem a vzorem svým současníkům, avšak bylo jim znemožněno, aby byli příkladem a vzorem generacím pozdějším. Byli nám jaksi zamlčeni. A především o jejich životech si přečtete dále.
A v úvodu snad jen několik minipříběhů.
Existuje jedno takové krásné městečko pod Krušnými horami. Ty, ať byly v minulosti jakkoli krušné, dokázaly se během staletí vyzdobit mnoha kouzelnými malými městečky. Jeden drobný příběh začíná právě v jednom z nich.
Někdy koncem 19. století žil v Jablonci nad Nisou sklář Heinrich Schulz. Jeho prvorozený syn Heinrich, budoucí dědic slušně prosperující sklářské firmy, se v roce 1920 na jakémsi turistickém výletě poznal se slečnou Hildegardou. Ta byla jedinou dcerou Gerharda Klause, majitele statku v onom zmíněném městečku, pár set kilometrů jihozápadně od Jablonce nad Nisou. A tak se stalo, že Heinrich Schulz mladší nepřevzal rodinnou firmu, oženil se a žil daleko od domova. A posléze v roce 1927 se stal tatínkem půvabné dívky, která dostala jméno po mamince. V květnu roku 1945 osmnáctiletá, krásná dívka Hildegarda, osiřela. Ten den, kdy někdo zastřelil její rodiče, byla u kamarádky v sousední obci. Její tatínek byl za války úředníkem na gestapu a pravděpodobně musel zemřít, protože toho věděl hodně o místních lidech, kteří byli během války více než přičinliví. Takových příběhů přinesla poválečná doba mnoho. Počátkem roku 1946 se v onom městečku stal neomezeným pánem jakýsi Jan Pivoňka, předválečný komunista z Berouna u Prahy. Stal se zde vedoucím pošty, předsedou komunistů a šéfem revolučního národního výboru. Stárnoucí muž, který neměl u žen nikdy štěstí, se sirotka Hildegardy ujal. K jeho cti je třeba říci, že Hildegardu ještě téhož roku učinil svojí ženou, čímž ji zachránil od vyhnání, které na ni původně čekalo. Co si o tom tehdy myslela Hildegarda Pivoňková, těžko říci. Osobně si ji pamatuji z doby o sedm let později. Tehdy roznášela v onom městečku poštu a byla známa tím, že se nikdy nenaučila pořádně česky. Což jí v té době nikdo nevyčítal. Byla milá, dovolím si říci, že i stále půvabná, ačkoli do té doby stačila dát život třem dětem. S jejím nejstarším, Jardou Pivoňků, jsem se později jako kluk kamarádil; bydleli v naší ulici, nedaleko nás. Jinak si toho moc nepamatuji. Ale na jeden den nezapomenu.
Dnes vím, že to byl 6. březen roku 1953. Šel jsem ráno do školy, když mě u nás v ulici potkala listonoška paní Pivoňková. Zcela náhle a spontánně mě objala a doslova si mě přitiskla na své mohutné poprsí. Plakala a říkala mi: Petříčku, soudruh Stalin umřel. Nerozuměl jsem tehdy jejímu zoufalému štkaní ani za mák. Plakala nad smrtí muže, který byl jedním z aktérů velice bolestných událostí poválečných. Který tolik ublížil těm, z jejichž rodu pocházela. Stačilo osm let, aby se dostala na jiný břeh života i myšlení. Nás děti čekalo období zmatků, nepochopení a potlačování základů lidství. O padesát devět let později, v roce 2012, jsem se začetl do knihy našeho snad nejznámějšího píšícího exulanta, doktora Oty Ulče „VELIkáni a maliKÁNI“. Na straně 20 této zajímavé knihy píše:
„V březnu 1953 Stalin umřel a konečně tak prokázal své lidství“. Dávno vím, kdo to byl soudruh Stalin i jeho pohrobci. Dnes toho také díky dlouholetému studiu a publicistické činnosti vím hodně o historii Evropy. A pochopitelně také i o sudetských Němcích. Se svými vrstevníky, tenkrát dětmi, se v mnoha názorech na různé dějinné peripetie doby někdy neshodujeme. Bohužel se o tomto často neshodneme ani s dětmi jejich dětí. A přitom otázka soudruha Stalina je nám jasná. Leč kupodivu, problematika sudetských Němců nás často rozděluje. Také proto vznikla takto kniha, popisující osudy mnoha těch, které nemůžeme dávat všechny do jednoho pytle, jakkoli nás to učili a jakkoli se o to ještě dnes mnozí snaží. Ve druhé třídě jsem měl kamaráda. Jmenoval se Horst Kunz a jeho maminka uměla pouze německy. Bydleli u řeky, v domku se zahradou, kousek od mého bydliště. Horstův tatínek se nevrátil z války a dodnes nevím, proč nebyla jeho maminka zařazena do poválečného transportu. Hrávali jsme si s Horstem u nich na zahradě, neboť v okolí nebydleli žádní moji vrstevníci. Jeho maminka nám vždy připravila na tehdejší dobu opulentní svačinu. Kávu z melty s trochou mléka a většinou nějaký štrůdl nebo palačinku. Vždy na nás volala z okna, že je svačina připravena. Nerozuměl jsem tomu, co říkala, ale cítil jsem z jejích slov vždy úžasnou vřelost a lásku. Instinktivně jsem rozuměl i jejím průpovídkám, které pronášela, když se točila kolem kuchyňského sporáku a nabízela mi různé pochoutky. Konec konců slova štrůdl a palačinky znějí v obou jazycích stejně. Později se jejich tatínek vrátil ze zajetí a Horst s maminkou odešli do Německa. Možná, že bych tam Horsta ještě někde našel.
Před pár lety jsem doprovázel jednoho známého z Německa na hřbitov. Ve větším slezském městě v Jeseníkách je na místním hřbitově pochováno několik generací jeho předků. Ne všechny jejich hroby se však zachovaly. V okolí kaple, která stojí u hřbitova, je dnes poměrně velká louka. Stojí na ní socha rudoarmějce, postavená někdy v poválečných letech. Můj známý se u ní zastavil, sklonil hlavu a pronesl pro mě tehdy nepochopitelnou větu. Dobrý den strýčku Gerharde. Dostalo se mi poté vysvětlení. Na místě oné louky bylo kdysi pohřební místo jeptišek z nedalekého kláštera. Onkel Gerhard byl místním farářem a když někdy před druhou válkou zemřel, pohřbili ho uprostřed hrobů jeho farníků. Jenže po válce se hroby německých jeptišek jaksi nehodily. Celá část hřbitova byla vybagrována a posléze zde vznikla tato louka. Kde byly jednotlivé hroby, dnes již nikdo neví. Rodina mého známého ví ale zcela přesně, že hrob strýčka Gerharda byl v místě oné sochy, která pochopitelně za nic nemůže.
V Evropě je mimo jiné také hodně hřbitovů. Často se ocitáme v blízkosti hrobů, jejichž jména na náhrobcích nám bohužel nic neříkají. Následujícími texty chceme pouze některá jména připomenout. A vyprávět osudy jejich nositelů. Tedy především těch, kteří si zaslouží, aby byli součástí našich poznání. Byť se tak stane s mírným zpožděním.
Petr Andrle
* * *
KNIHUKUPEC, KTERÝ SE NEBÁL HITLERA. MUŽ, KTERÝ ZALOŽIL DYNASTII AMERICKÝCH VĚDCŮ - CHEMIKŮ .
V prvním příběhu se poznáme s knihkupcem Eduardem Schlusche. Ten se se narodil 12. října 1894 jako osmý z devíti dětí kartáčníka Schluscheho v Horním Benešově. V roce 1901 se rodina přestěhovala do Bruntálu. Otevřel si na náměstí v Bruntále knihkupectví a současně založil vlastní nakladatelství… Již v roce 1934 vydal pastýřský list německých biskupů „Odejděte se zbrojí Boží“, v němž biskupové varovali před nacismem. V roce 1937 ve velkém nákladu vydal encykliku papeže Pia XI „Mit brennender Sorge“, která byla pro svůj výrazně protinacistický
akcent v Německu zakázána. Vytištěné texty Schlusche osobně pašoval různými cestami na mnoho míst v Německu. Ze Sudet nebylo do Německa daleko a tak mladý knihkupec vycházel většinou v noci na několik dní do Německa s pěkně těžkým zavazadlem. Obcházel fary a školy a všude si po jeho odchodu mohli přečíst text papežské encykliky. Kupodivu se mu podařilo uskutečnit asi deset takových propagačních cest, při nichž roznesl stovky tištěných textů, které se v Německu dále rozmnožovaly. Knihkupci a vydavatelé, tedy lidé od knih, patřili vždy většinou mezi pokrokáře. I když paradoxní výjimkou byl jistý karlovarský knihkupec. Konec našeho hrdiny byl smutný….
V druhém příběhu sledujeme neuvěřitelné osudy bruntálského rodáka Ernsta Berla. Vzdělaný chemik, obdivuhodný muž ze známé podnikatelské rodiny Berlů. Od roku 1919 pracoval jako profesor chemické technologie a elektrochemie na univerzitě v Darmstadtu. Jeho jméno nese dodnes Institut makromolekulární chemie ERNSTA BERLA při Technické univerzitě v Darmstadtu. V roce 1933 uprchl před nacismem do USA. Byl jmenován profesorem na Carnegie Institute of Technology v Pittsburgu. Zde se zabýval mimo jiné nitrací celulosy, přípravou aktivního uhlí a eletrolytickou výrobou vody. Získal zde i několik patentů. Jeho podobizna visí dodnes v univerzitní dvoraně. Syn Ernsta Berla patřil k nové generaci amerických vědců zabývajících se palivy do kosmických lodí. Kresby jsou dílem spolupracovnice nakladatelství Veroniky Dudové. Mladá nadaná výtvarnice bude ilustrovat celou knihu.
* * *
Pamětníci od roku 1948 – 10. část … Tou dobou se také dozvídám, že květnový komunista a současný předseda ONV v Hořovicích, učitel Pacovský ze Žebráku, spáchal sebevraždu zastřelením a že ve vězeňské nemocnici na Pankráci zemřel bývalý agrární předák, statkář Emanuel Zikán, od května 1945 také komunista a později dokonce okresní tajemník KSČ v Hořovicích. …
Učitel Václav Pacovský a bývalý předseda MNV v Žebráku, byl znám svým výrokem z května 1945: „Nedopouštějte se činů, za které byste se vy a vaši potomci museli jednou stydět.“ Dne 1. února 1949 opouští školu i MNV učitel Václav Pacovský, předseda ONV v Hořovicích. Jeho bratr Antonín Pacovský zahynul v Terezíně. Oba byli nadšenými skauty a postavili dodnes stojící chatu za fotbalovým hřištěm, tradiční místo setkávání malých i velkých. Oba byli nadšení komunismem, ale i pevného charakteru. Antonín pravou podstatu komunismu nepoznal, resp. nestačil poznat, kdy byl 2.května 1945 popraven v Terezíně. Václav komunistům věřil a nadšeně mu v prvních letech sloužil až do doby, kdy poznal jeho pravou zločinnou podstatu. Svůj život ukončil sebevraždou na Pankráci, resp. měl ukončit… Nepochybně by stejně dopadl i Antonín, kdyby přežil Terezín - charakterní, poctivé a nemlčící členy KSČ nepotřebovala! Čest památce Antonína a Václava Pacovských. Připomenu radním města Žebráku, že k pamětní desce Antonína Pacovského patří i pamětní deska Václava Pacovského – první jako oběti nacismu, druhý jako oběti komunismu. J.Š.