Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Veškeré působení na prohřešující se řidiče spočívá v ČR pouze v represi. To není důsledkem jen bolševické éry, nýbrž i vliv sklonu Čechů k pozitivistickému výkladu práva, jejich záliby trestat a opojného pocitu úředně přidělené moci nad ostatními. Něco má kořeny ještě ve starém Rakousku, další se vyvinulo v samostatném čs. státě po roce 1918 soužitím s menšinami, na které musela být podle českých představ velká přísnost, aby vše bylo utvrzeno poměry hned po druhé světové válce.

Komunistická éra tyto sklony udržovala.

Český silniční zákon je místy slátanina, ve svých důsledcích i dost nebezpečná. Už v základu se zásadně liší od západoevropských silničních předpisů. Řídit bez řidičského oprávnění je na Západě trestný čin, v ČR nikoliv. Podle českých předpisů nesmí vlastník (provozovatel) vozidla svěřit samostatné řízení vozidla osobě, o které nezná údaje potřebné k určení její totožnosti, což je povinnost hodná totalitního státu. V civilizovaných státech je předání vozu omezeno zákonem pouze na kontrolu, zda dotyčná osoba vlastní příslušné řidičské oprávnění, a odhad majitele, zda nevykazuje zjevné znaky opilosti nebo požití drog. Český předpis vůbec neřeší situaci, že jednomu člověku půjčím vůz a ten ho třeba další den půjčí jinému.

V českém silničním zákoně chybí jednoznačný katalog pokut, pokuty na místě (blokové) jsou několikanásobně nižší než ve správním řízení. Proč musí řidič eventuálně platit o hodně více, je-li přesvědčen o tom, že pokutu na místě po něm chtějí policajti neoprávněně? Ne, že by výše pokut nebyla stanovena, ale na rozdíl jediné pevné částky za daný přestupek třeba v německém sazebníku, jsou české pokuty stanoveny minimem a maximem, řídí se uvážením policajtů, kteří mohou též pokutu odpustit. Že zákonodárce tak záměrně mínil usnadnit korupci policistů?

Povinné vození čehokoliv jiného v autě než lékárničky a výstražného trojúhelníku nedává smysl, zejména ne náhradních žárovek. Ty u moderních vozů nejsou jen tak lehce vyměnitelné pro nedostatek prostoru. Příklad. Výměna žárovky v předním reflektoru v ne úplně nejnovějším modelu Honda Jazz: vyndat zvedák, odmontovat přední kolo, sundat podběh, zespoda sundat kryt světla, vyměnit žárovku…

Český silniční zákon předepisuje rozsvícení zadních mlhovek vždy při dešti, sněžení a mlze a dostává se tím do ostré kolize hned s předpisem německým, rakouským a dalšími, kdy je dovoleno rozsvítit zadní mlhovky pouze (!) při mlze a to ještě jen tehdy, když je viditelnost nižší než 50 m. Má to opodstatnění - zadní červené mlhovky značně oslňují. Současně je předepsáno jet při rozsvícených zadních mlhovkách nejvýše 50 km/h! Když jedu v noci po dálnici Regensburg - Hof a mírně prší, vidím na kilometry daleko, který řidič přede mnou je z Česka a porušuje německé předpisy. Český silniční zákon nepředepisuje definované minimální odstupy od vpředu jedoucích vozidel. Malý odstup v kombinaci s reakční dobou může být při vyšší rychlosti velmi nebezpečný.

Proto všude u německých dálnic visí varovné tabule s nápisem „Odstup: alespoň polovina číselného údaje tachometru v metrech!“ Např. při 200 km/h by to mělo být 100 m. Policie odstupňovaně pokutuje nedodržení požadovaného odstupu, ale teprve od 80 km/h, v praxi při rychlostech vyšších. Z německých autoškol řidiči vědí to, o čem v ČR nemají zdání ani učitelé autoškoly, policajti a novináři motoristických časopisů, že v kontinentální Evropě jsou patníky s odrazkami na pravé krajnici umístěny vždy 25 m od sebe, na dálnicích a silnicích pro motorová vozidla 50 m, a kolik činí brzdná dráha průměrného osobního vozu při průměrné reakční době z libovolné rychlosti a to na suchu, mokru a sněhu. Pro zajímavost, tipněte si takovou brzdnou dráhu ze 100 km/h na suchu a na mokru! Hlavně, že čeští řidiči při zkouškách musí vědět, jak nejvíce smí být blikač umístěn od hrany karosérie a jiné pitomosti! Též nebezpečné je míjení na českých dálnicích v souvislých kolonách, nesprávně nazývané předjíždění vpravo, omezené pouze maximální rychlostí na dálnici, tedy 130 km/h. Míjet se v souvislých kolonách na dálnicích se smí v západní Evropě pouze do 80 km/h. V nájezdových pruzích na dálnicích a silnicích pro motorová vozidla smí být najíždějící vozidlo rychlejší než projíždějící jedině tehdy, je-li přerušovaná čára dvojnásob tlustá. V Česku takové omezení neplatí.

„Skvělý“ je také český předpis automatické maximální rychlosti 80 km/h na dálnici v uzavřené osadě nebo zákaz zastavení a stání na městských okruzích. Návštěvník z ciziny o tom nic netuší, ba ani tušit nemůže, protože na západ od Šumavy se takové věci řídí přikazujícími značkami. Smí se stát, nejde-li o jednosměrnou ulici, jen tehdy, jsou-li k protějšímu chodníku alespoň volné dva jízdní pruhy, tj. 2 x 3 m = 6 m. Další český předpis se stará o minimální vzdálenost 3,5 m mezi stojícím vozidlem a tramvajovou kolejí od 5 do 19 h. Rozhlédneme-li se po českých městech a hledáme-li, kolik ulic tento požadavek splňuje, zjistíme, že většina aut parkuje proti předpisům.

K praxi českých řidičů.

Pravidlo zdrhovadla (zipu) nedodržuje skoro nikdo, řadí se do jednoho pruhu již 500-800 m před překážkou, velké potíže Čechům dělají kruhové objezdy. Když jedu v Německu městem, ve kterém se nevyznám, čtyřproudou vozovkou, tedy dvouproudovou v jednom směru, mohu si být jist, že na nejbližší křižovatce slouží levý pruh pro jízdu rovně a odbočení vlevo, pravý pro jízdu rovně a odbočení vpravo. Teprve při třech a více pruzích lze očekávat, že krajní pruh (y) bude (ou) sloužit pouze k odbočování. V Česku na obdobných městských komunikacích se musí řidič po 300-400 m řadit před každou křižovatkou jinak, protože jeden ze dvou pruhů slouží velmi často pouze k odbočení. Který to na příští křižovatce bude, není předvídatelné. I takto se dá uměle zvyšovat nehodovost.

Tomáš Krystlík

ČAS 15/2013

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)