… Justice, ve které nejde o spravedlnost a která negeneruje spravedlivá rozhodnutí, a která se místo o autoritu morálních principů a z nich vyvěrající spravedlnosti opírá o holé právo, navíc společností jen zčásti akceptované, se stala předmětem veřejného pohrdání a její percepce se v důsledku řádění exekutorských, konkursních a dalších justičních mafií zhoršila natolik, že dnešní česká justice je synonymem státem organisovaného a podporovaného zločinu. Pověst justice nebyla patrně nikdy v dějinách této země horší, a to paradoxně ani tehdy, když bylo právo plně instrumentalisováno a používáno jako nástroj třídního boje a kdy se – stejně jako nyní – od justice spravedlnost už ani neočekávala. …
V diskusi k jednomu z posledních článků jsem se zmínil, že podle mého názoru v současném českém právu už o spravedlnost vůbec nejde. Za což jsem byl arci obratem zkritisován s poukazem na to, že stejně nesmyslné by bylo tvrdit, že ve zdravotnictví nejde o zdraví, toliko o to, co lékaři nebo zdravotnickému zařízení proplatí pojišťovna.
Shodou okolností se dnes na stejné thema rozepsal v Neviditelném psu Milan Hulík; nelze si nepovšimnout, že jeho i můj závěr je identický: české právo je systém, z něhož byla spravedlnost téměř dokonale vytěsněna, a pokud je přesto tu a tam některé soudní rozhodnutí spravedlivé, je to spíš náhoda než záměr, aberace.
Nevěříte-li, zkuste si vzít masu soudních rozhodnutí týkajících se občanskoprávního postihu černých pasážerů v MHD. Ústavní soud judikoval, že přiznávat v těchto případech právo na náhradu nákladů řízení ve standardní výši je hrubě nespravedlivé a protiústavní, přesto jsou tato rozhodnutí po desetitisících vydávána a co hůř, exekučně vymáhána. Justiční mašinerie se tak stala vědomým vykonavatelem nespravedlnosti, a není síly, která by tomu mohla zabránit.
Anebo rozsudky vydané bez toho, aby byl žalovaný vůbec informován o tom, že je nějaké řízení vedeno. Fikce náhradního doručení v současné pospíšilovské podobě je světovým unikátem, schopným generovat nespravedlivá rozhodnutí jako na běžícím pásu, bez možnosti domoci se reálné nápravy. Převzal jste si na poště obsílku? Nepřevzal! Že na adrese, kam bylo doručováno, už pět let nebydlíte, nás nezajímá, k doručení podle zákona došlo a rozsudek je pravomocný, vykonatelný a nezměnitelný, a tak plaťte: žalobci, jeho advokátovi i exekutorovi.
Jistě, spravedlivá soudní rozhodnutí existují, avšak domoci se jich vyžaduje nesmírné úsilí a spoustu času. Případ pana Ž., o kterém jsme informovali, není dodnes pravomocně skončen, ač k samotnému incidentu došlo na podzim r. 2002. Koho zajímá v r. 2013 satisfakce za jedenáct let staré příkoří? I spravedlivý rozsudek bude po takové době nespravedlivý, neboť, jak praví často citovaná anglická právní zásada, justice delayed is justice denied. A ještě hůř je na tom poškozený v kause baseballové pálky s nápisem Na Romy. Skutečně si někdo myslí, že po patnácti letech se dá ještě mluvit o zadostiučinění?
Dlouhé roky se táhnou ovšem i další řízení, občanskoprávní, obchodní i trestní. Před devíti lety podal můj klient žalobu na akciovku, které vytěsnila menšinové akcionáře za zlomek skutečné hodnoty jejich akcií, a Krajský soud v Brně dodnes ani nezahájil dokazování; náhrady se snad dočkají aspoň klientovy děti, protože tyto nároky se, na rozdíl od osobnostních, dědí.
Chyba je systémová a s největší pravděpodobností tedy i neodstranitelná bez změny systému, jehož se nespravedlnost stala imanentní součástí. Hulík se kriticky zmiňuje o generaci mladých právníků, které spravedlnost nezajímá, jejich cílem je rychle zbohatnout a užívat si luxusu. Má pravdu: generace morálně pokřivených komunistických prokurátorů a soudců vychovala své nástupce k obrazu svému. Nebyla-li personální reforma justice provedena na počátku 90. let, nyní je již neuskutečnitelná, a stav, že profese soudce má u veřejnosti setrvale nižší prestiž než povolání uklízečky, tu s námi bude dál, až do konce stávajícího politického režimu.
Justice, ve které nejde o spravedlnost a která negeneruje spravedlivá rozhodnutí, a která se místo o autoritu morálních principů a z nich vyvěrající spravedlnosti opírá o holé právo, navíc společností jen zčásti akceptované, se stala předmětem veřejného pohrdání a její percepce se v důsledku řádění exekutorských, konkursních a dalších justičních mafií zhoršila natolik, že dnešní česká justice je synonymem státem organisovaného a podporovaného zločinu. Pověst justice nebyla patrně nikdy v dějinách této země horší, a to paradoxně ani tehdy, když bylo právo plně instrumentalisováno a používáno jako nástroj třídního boje a kdy se – stejně jako nyní – od justice spravedlnost už ani neočekávala.
Další smutnou kapitolou je korupce v justici. Ne všichni soudci sice berou, avšak berou mnozí, a stěží se můžeme utěšovat tím, že situace není zdaleka tak hrozná jako ve státní správě, kde berou všichni a kde je neúplatný úředník exotickou, ba mythickou bytostí. Lidé nejsou hloupí a dobře rozpoznají, které rozsudky byly zdarma a které za peníze. Právo je dvojí: pro chudé je personifikováno exekutorem, symbolem práva pro bohaté se stali Roman Janoušek, duo Škárka-Bárta a Klausem amnestovaní ekonomičtí zločinci.
Rád bych se mýlil, ale mám velké obavy, že stav práva a této společnosti vůbec se nejen nespraví sám v demokratickém politickém procesu, ale stane se jedním z důvodů, proč zakrátko demokracii i svobodu na dlouhou dobu ztratíme.
http://paragraphos.pecina.cz/2013/04/spravedlnost.html
* * *
„Na české justici je možné něco změnit, něco vylepšit a dodat odvahu mladým soudcům, kteří se nebojí již teď, ale díky přísloví o spojených nádobách česká justice nebude spravedlivá, dokud český stát nebude mít slušnou politickou reprezentaci.“ JUDr. Milan Hulík
Read more...